pankaplan komentáře u knih
Tato kniha voní bylinkami a bolí životem.
Anna Bolavá napsala knihu, o které budete hodně dlouho přemýšlet a které se jen tak nezbavíte. Leitmotivem je sběr bylin, ale taky zápas se životem. Nechce se mi psát klasickou recenzi, ale na té knize oceníte hluboký ponor do duše nemocného člověka. Autorka (vlastním jménem Bohumila Adamová) nepíše fádně, na české poměry je to mimořádně zdatná vypravěčka. Další prvek, který na knize oceňuji je vykreslení života na českém maloměstě. Věřil jsem jí to více, než třeba tolik oslavovanému Hájíčkovi. Do tmy je velmi zdařilá kniha, která ale určitě nenadchne každého. Je potřeba té knize věnovat péči a vstoupit do ní. Povrchnímu čtenáři bude hodně věcí nejasných.
Co může být pro dítě horší, než přihlížet vraždění svých blízkých? Takhle drsně začíná děj knihy Němá dívka autorské dvojice Hjorth/Rosenfeldt, která v sobě koncentruje (téměř) všechny silné stránky skandinávské krimi.
Severských autorů, kteří se rozhodli pocuchat naše nervy je již pěkná řádka (schválně, kolik jich dovedete vyjmenovat z hlavy? Napište mi to do komentářů). Většina z nich ale kolem nás proletí takřka nezpozorována, pod vlivem svých slavnějších konkurentů. Němá dívka je však už čtvrtá kniha v sérii s psychologem Sebastianem Bergmanem.
Ten je teď spolu s policejním týmem ze Stockholmu přivolán k případu, který se odehrál daleko od jeho města. Kdosi vyvraždil celou rodinu, ale nevšiml si, že jeho běsnění přihlížel ještě jeden člověk: desetiletá dívka. Jenže, ta utrpěla trauma a nemluví. Sebastian, uznávaný psycholog často spolupracující s policií, má vymyslet způsob, jak ji „rozmluvit“. A aby to nebylo tak snadné, vrah se dozví, že ho ta dívka viděla.
Němá dívka vás bude šokovat. A to ne jednou, ale hned několikrát. Dějové zvraty v jiných detektivkách připomínají školní hru na schovávanou v porovnání s touto. Přesto tam nejsou samoúčelně, aby děj roztočily do dalšího rychlostního stupně, ale v kontextu děje dávají smysl. Příběh je vymyšlen důmyslně a pointa celého případu stojí na pevných základech. Autoři mají u mě malý černý puntík, který nemohu rozvést, aniž bych vám nenaznačil spoiler. Ale když si člověk zpětně promítl chování jednotlivých postav, vše dává smysl.
Němá dívka je poctivá procedurální krimi se silným akcentem na osobní příběh hlavních postav dějové linky. Co tím myslím: Celou touto sérií se vina velmi silná červená linka, která všechny díly spojuje. Každý ze stockholmského týmu má nějaké své události, které se v knize řeší. A že některé z nich jsou hodně působivé, o tom vůbec nepochybujte. Chvílemi se dokonce zdá, že v knize nejde o to, kdo vyvraždil tu rodinu, ale o to, proč je Stebastian tak otravný nebo proč Vanja (nejmladší členka týmu) nesnáší svého otce. Odhadem tyto věci zabírají asi třetinu knihy.
Na této knižní sérii mohu dokonale ukázat, proč je důležité číst ji popořadě (a všechny ostatní detektivní série taky). Popisují se nám tu události z předchozích částí, a ty události mají silný vliv na to, co se děje v Němé dívce. Když ty předchozí části neznáte, budete zkraje tápat a bude vám chvilku trvat, než se chytnete. A když se pak rozhodnete číst ty předchozí, připravíte se o překvapení. Autoři tak počítají s tím, že čtenář bude jejich knihy číst postupně.
Oblíbenou esencí skandinávské krimi bývá společenská kritika. Znáte to z Milénia, z knih Jussi Adler Olsena, Asy Larsson a dalších. Tento aspekt v Němé dívce vlastně nenajdete. I zde je sice nadnárodní korporace symbolem zla, ale že bych v knize cítil nějakou silnou sociální kritiku, to ne. Ne každému to tam ale bude chybět, takže to vlastně neberu za negativum knihy.
Němá dívka, respektive obecně celá tato série nepatří mezi ty knihy, o kterých by se hodně mluvilo a psalo. A je to škoda, protože svou napínavostí, dialogy a vykreslením postav patří na špičku žánru. Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt nejsou žádné spisovatelské celebrity, ale jejich jména znát můžete. Možná hlavně Hanse Rosenfeldta, který stojí za skvělým a uznávaným seriálem Most (dánsko-švédský seriál, který si už i u nás našel tisíce věrných fandů). Budu doufat, že čeští čtenáři (snad i díky této recenzi) pochopí, jaký poklad jim autoři nabízejí. Protože musím říct dost jasně, že jsem se u málokteré severské detektivky v poslední době bavil tak dobře, jako u této.
Hodnocení: 90%
burakino:
No, když si uvědomíš, jaké jsou nejčastější motivy vražd, tak to rozuzlení nakonec tak překvapivé nebylo. :-)
Řecký ostrov, přes který se převalily dějiny. Ta kniha je vlastně hlavně o lásce, o přátelství a o tom, co pro sebe lidi dovedou udělat, když k sobě patří (a nemyslím to jen partnersky). Vlastně jsem ji otevřel proto, že vyšlo nové vydání a já si tak po letech chtěl smazat jeden literární dluh, malý hřích. Má to pomalejší rozjezd, ale díky němu se přenesete do doby a na to místo a pak už si jen užíváte úžasnou atmosféru šestého největšího řeckého ostrova. Budete se smát (hodně), budete plakat (nejen na konci) a vůbec, ani trochu, se vám nebude chtít z toho světa odejít. Na konci jsem popoháněl oči, aby četly co nejrychleji, protože jsem hrozně potřeboval vědět, jak to dopadne. Je to komplexní, mnohovrstevnatá kniha, na kterou nezapomenu.
Nemohu souhlasit s pdoubkova, povím vám proč:
V té knize se toho děje hodně. Máme tu přece paralelní příběh, ve kterém je těch událostí hodně. Myslím tím příběh kolem Pirjo. Pak je tu vyšetřování - tedy ta jakoby hlavní linka, a tam jdou krok po krůčku, přesně tak, jak se v procedurální krimi má postupovat. Uvědomte si, že Jussi Adler-Olsen nepíše thrillery, ale poctivé detektivky. On není Nesbo, který vás má na každé stránce šokovat.
Dále: Máme tu rozkrývání minulosti třech postavo Oddělení Q: Carla, Asada a vlastně na konci i Rose. To mi taky přijde hodně.
Ano, je to o sektě a není to bohužel. JAO píše detektivky, které reagují na společenské problémy Dánska - to jste si mohli všimnout už v předchozích dílech. No a tentokrát měl patrně pocit, že chce upozornit na sekty. Podobě, jako to udělala Asa Larssonová. Jenže v případě JAO se to téma krásně promítlo do rozpletení hlavních klubek, takže v čem je problém?
Pdoubkova: Podle mě jste knihu ani nedočetla. Z vašeho komentáře cítím, že vás otrávilo téma a tak jste to zavřela.
Dobrý den, já jsem Joe a dostanu se vám do hlavy.
Myslím, že takhle nějak by ta kniha mohla začínat a věřte, že by ani zdaleka tento úvod nevystihl míru toho jak se vám Joe do hlavy dostane.
Caroline Kepnes totiž v tomto románu dokázala něco velikého. Joe promlouvá ke své oběti formou du-formy a vy tak máte pocit, že promlouvá vlastně k vám. Ale současně s tím vám otevírá svou mysl tak, jak si ji zformoval on, a vy ani v nejmenším nepochybujete o tom, že právo a pravda je na jeho straně.
Tato kniha je dost nebezpečná. Myslím to vážně. Pokud zažíváte jakýkoliv vztah, dovede vám nabourat myšlení a důvěřivost. Čím dál tím víc se dostáváte do Joeova mozku a do jeho myšlenkových pochodů. Ta kniha vás absolutně opanuje, a nedovolí vám jen tak odejít.
A to ani po dočtení. Mám rád moderní thrillery, ale tato kniha je spíš psychologickým románem. Příznivci násilí si samozřejmě přijdou na své, ale to násilí není to hlavní. To, co tuto knihu v mých očích vyzvedlo na nejvyšší možný piedestal je právě onen způsob, jak Caroline Kepnes pracuje se čtenářem.
Další věc, kterou na knize obdivuju je jak není černobílá. Stalo se mi, že jsem cítil obrovské sympatie k člověku, který se objektivně choval jako nebezpečný magor. A když píšu nebezpečný, myslím hodně nebezpečný. Jak se to autorce povedlo? Vy vlastně nevíte, kdo je ten špatný a kdo ne. Vidíte pohled jednoho člověka - stalkera, jehož oběť je zdánlivě nevinná mladá dívka. Ale co když za namalovanou fasádou nevinnosti žije člověk, který celý život lže a klame tělem?
Ať už se na knihu Ty podívám z jakéhokoliv úhlu pohledu, vidím velkou krásu. Ne, nebudete spát. Nebudete jíst. Vaše rodina bude trpět vaší nepřítomností. Protože tato kniha je jedna z největších pastí, do které můžete spadnou. Pastí navíc skutečnou, nikoliv imaginární.
Je úplně jednoduché říct: Tohle je boží, úchylné a geniální. Jděte a propadněte. Budete možná litovat, protože pak začnete okolí nenávidět, ale za ten literární orgasmus to fakt stojí.
Od doby, co David Lagercrantz oznámil, že převezme po Stiegu Larssonovi štafetový kolík a napíše čtvrtý díl Milénia jsem napjatě očekával, co z toho nápadu vznikne. Že psát dovede, to jsem věděl. O čem jsem pochyboval bylo to, jestli se mu podaří proniknout do Larssonova vesmíru.
Dívka v pavoučí síti je už několik dní venku a já ji právě dočetl. Před pár minutami, a pro ty nedočkavé z vás mám spoiler na začátku: Je dobrá. Sakra dobrá.
Pojďme ale na začátek. Je 9. listopadu 2004 a zemřel Stieg Larsson, respektovaný novinář, který byl na mušce kde koho; jeho časopis Expo nenechal na nikom nit suchou a hlavně “pravicoví radikálové” ho měli hodně rádi. Nicméně, spekulace o jeho smrti jsou liché, prostě dostal infarkt. Stihl už ale napsat tři díly své zamýšlené desetidílné série Milénium: první díl vyšel v roce 2005 a vzbudil hotové pozdvižení. Nejen ve Švédsku, ale všude po světě. Ze Stiega Larssona se stala posmrtná celebrita první třídy.
Pak vznikly švédské filmy a později i americký remake, který nenatočil nikdo menší, než David Fincher. Milénium už v té době byl celosvětový fenomén a začalo se mluvit o tom, že vznikne pokračování. To víte, vábení peněz je mocné.
Družka Stiega Larssona chvilku tvrdila, že koncept dalšího dílu má ve svém trezoru, ale nikdo ho nikdy neviděl a dodnes není jasné, jak to vlastně bylo. Jasné ale bylo, že práva patří dědicům a protože Stieg se svou milovanou Evou nebyl sezdán, právo rozhodovat o sérii a, pochopitelně, inkasovat peníze z prodeje práv značky Milénium, měla Larssonova rodina, se kterou Eva Gabrielssonová neměla a nemá dobré vztahy.
A tehdy padla volba na Davida Lagercrantze, ve Švédsku dobře známého a respektovaného spisovatele. A v té samé chvíli se začalo spekulovat. Má na to, aby jeho kniha byla důstojná a aby kvalita série neutrpěla? Nikdo nevěděl.
Když jsem knihu začal číst, pojala mne mírná skepse. Několik profesních klišé (krachující časopis zachraňuje nenáviděný koncern…) a především: výrazná změna stylu a žánru. Totiž, Milénium Stiega Larssona byl vlastně společensko-kritický thriller. Nebyla to detektivka, jak se často mylně říká. Tématem byly švédské tajné služby, pravicoví radikálové, švédský sociální systém, feminismus atd. Prostě, témata, která byla Larssonovi více než blízká.
Ovšem Lagercrantz stvořil něco, čemu říkám technothriller. Píše o americké službě NSA, o hackerské komunitě a pokud vás toto téma nebaví, první polovinu knihy budete vyloženě zpruzeni. Pak se ale téma poněkud rozkročí a my jsme zpátky ve “starém dobrém Miléniu”. Když jsem na Facebook psal průběžné dojmy, zhruba do poloviny knihy jsem totiž neměl pocit, že by se jednalo o pokračování. Zdálo se mi, že Lagercrantz prostě vzal postavy a základ série a na tomto půdorysu vytvořil vlastní dílo.
Druhá polovina ale výrazně mění styl, žánr a hlavně tempo knihy. No a hlavně: je jasné, že se jedná skutečně o přímé pokračování slavné série a pokračování osudů našich oblíbených postav. Další důležitá věc je, že Dívka v pavoučí síti (v originále se kniha jmenuje Co tě nezabije - jsme jedna z mála zemí, která nezachovala originální název knihy) osvětluje některá dosud neznámá místa v minulosti Lisbeth Salanderové a jakoby dovypravuje její příběh.
Teď můžete namítnout, že Lagercrantz parazituje na příběhu někoho jiného, ale já to vidím jinak. Koho z nás, co jsme četli Milénium, nemrzelo, že nevíme, co bylo dál s Lisbeth? Co bylo dál s časopisem a Mikaelem Blomkvistem? Navíc, do příběhu Dívky v pavoučí síti vstupuje jistá postava, která je s Lisbeth velmi úzce spojená a dotváří tak její svět.
A jak to je s nadpřirozenými vlastnostmi Lisbeth a Mikaela? Také v tomto Lagercrantz pokračuje v tradici Stiega Larssona. Kdo jste četl Dívku, která si hrála s ohněm si jistě dobře pamatujete, co všechno byla Lisbeth schopná přežít a zvládnout. Tentokrát se sice nedostáváme k takovému extrému, nicméně i tentokrát má naše milá hackerka z pekla štěstí.
Ale to ji rádi odpustíte, protože Dívka v pavoučí síti je sakra dobrý román. Milá družka Stiega Larssona může donekonečna brojit k bojkotu proti této knize a označovat ji za tančení v Larssonově hrobě, ale jedno je nezpochybnitelné: vznikla skvělá kniha, která dělá čest žánru, která dělá čest sérii Milénium a především: dělá čest Stiegu Larssonovi. Lagercrantz navíc nenapsal kopii série, napsal vlastní, svébytný román, kterým vzdal otci této série hold.
Byla by škoda, kdyby tato kniha nevznikla (ať už byl na samém počátku zájem třeba komerční). My, co jsme si zamilovali Lisbeth, Mikaela, Eriku a další postavy máme znovu co číst, co prožívat. Té knize nemám vůbec co vytknout. Užil jsem si jí, jak už dlouho žádný thriller. Možná Policii od Joa Nesbøho.
A protože jsem Policii dal úplné hodnocení, musím ho dát i Dívce v pavoučí síti. Je to klasická pětihvězdičková kniha, na kterou bude svět dlouho vzpomínat.
A na konec si zavěštím: Hádám, že se dočkáme dalšího dílu, protože tahle kniha se musí dobře prodávat a autor se nemá vůbec za co stydět.
Jedno je jasné: Policie je tím nejlepším možným zakončením série s Harry Holem. Už se zdálo, že brutálně vysoko postavenou laťku ve Sněhulákovi Jo Nesbo nepřekoná, ale nemožné se stalo skutečností. V epičnosti a vůbec v celkovém prožitku se v Policii koná pravý knižní orgasmus.
Jo Nesbo se tentokrát vyvaroval toho, co jsem mu vytýkal především v Levhartovi: Že svým postavávám propůjčuje nadpřirozené schopnosti. Kromě jedné scény, kterou mu ale rád odpouštím, je vše perfektně uvěřitelné a logické.
Nebudu psát ani slovíčko o ději, protože jakýkoliv náznak děje je velkým spoilerem. Dost na tom, že jako zběsilý spoiloval sám Nesbo při nedávné návštěvě v Praze. Připravte se ale na slzy. Bude jich téct hodně, protože Policie je maximálně emotivní. Dokonce mám pocit, že je to nejeemotivnější severská krimi, kterou jsem četl.
Dál chci říct, že přestože v očích velké většiny českých čtenářů je králem severské krimi / thrilleru Stieg Larsson, je naprosto neoddiskutovatelné, že tím skutečným králem je Jo Nesbo.
Jasně - měl slabší místa v sérii a leckoho dokázal naštvat. Jenže: Policií se vše z předchozích dílů uzavírá a nadto hodně věcí zůstává ve vzduchu. Je to příběh o světě, kde neexistuje černá nebo bílá. Je to zpráva o světě, kdy dobro někdy koketuje se zločinem, aby dobro mohlo vyhrát. Je to zpráva o světě, ve kterém vítězí ten, kdo má odvahu udělat nepopulární věc.
Série s Harry Holem bude jednou patřit ke klenotům moderního krimi žánru, jsem o tom přesvědčený. V dnešní době totiž neexistuje nic lepšího.
Těch 100% dávám za celou sérii. S vědomím toho, jak kritický jsem byl k některým předchozim částem.
Jo Nesbo je král.
Opravdová lahůdka. Petr Stančík se stal králem české prózy. Jeho Mlýn na mumie je koncert smyslnosti, burlesknosti, poživačnosti a schopnosti užívat si života. Hlavní hrdina - komisař Durman - si vás okamžitě získá a vy budete číst stejně poživačně, jak on užívá života. Stančík v této knize spojil několik skvělých esencí. Humor, fantazii, rozkoš. Rozkoš jazykovou, rozkoš gastronomickou i rozkoš sexuální. Některé pasáže jsem si četl opakovaně a pokaždé jsem z nich byl nadšený. Tedy, toto platí o první polovině knihy. Ta druhá polovina knihy je výrazně slabší. Stančík odhodil zábrany a Durmana táhne do jedné větší absurdity za druhou. Dialog s mrtvým králem z úvodu příběhu jsem ještě snesl. Ale rozhovor s mandragorou? Tajný řád založený Karlem IV, jehož současným šéfem je Karl Marx? Durmanova pouť za podezřelým do Mexika, kde shodou náhod vyvrátí Maxmiliánovi jeho sen o propojení Mexika s Egyptem jakýmsi kanálem? A tak bych mohl pokračovat dál. Nicméně, ta kniha je jednoduše geniálně napsaná. Fantasmagorie z druhé poloviny Stančíkovi rád odpouštím, protože čist tuto knihu byla skutečná rozkoš. Z málokteré knihy jsem byl tolik unešený a z málokteré knihy budu čerpat nadšení pro knihy jako takové tak dlouho, jako z Mlýnu na mumie.
Hodnocení: 90%
„Ještě jednu kapitolu a už opravdu půjdu spát“ nemá cenu u téhle knihy vůbec říkat. Protože ono vám to nedá. Máte potřebu číst další a další příhody dvou lidí v nenormálním století. Fascinuje mě, jak je ta kniha dojemná a vtipná zároveň. Jak v jednom pojmu „karnevalový hysterik“ (tak je líčen někdo, kdo patetickými dopisy uhání svou vyvolenou, která má ovšem o svém protějšku trochu jinou představu) je dojetí i humor.
Je to samozřejmě velmi osobní kniha a my, kteří nejsme v dosahu intimity tohoto příběhu na ní oceníme něco jiného, než potomci vypravěče a postav v knize vystupujících. Není to „pouhá“ rodinná kronika, ani to není popis 20. století a jeho absurdních momentů. Od dramatických (ale současně romantických) momentů první světové války přes meziválečnou dobu nadechnutí a dál klusem 20. století, taková ta kniha je, emotivní, veselá, pravdivá a některých momentech překvapivá.
Jo, a připravte si kapesníčky, budete je potřebovat :)
Jedna z nejlepších knih o politice, které u nás kdy vyšly.
Vtipné a zábavné, taková variace na gangsterské thrillery trošku ve stylu Pulp Fiction nebo Jackie Brown, hodiny smíchu zaručeny ;) Více v recenzi
Nemůžu sdílet zde panující nadšení. Přesto, že mám zkušenosti s lidmi z této oblasti, knížku jsem nemohl dočíst. Každopádně, Mika Perryho obdivuju, že tohle dokázal napsat a jít s tím mezi lidi. Klobouk dolu.
Mám problém tuhle knížku vůbec dočíst, takže ji odkládám na neurčito.
Velmi silné povídky, z nichž některé rozhodně nejsou pro slabé nátury. Kvalit Pí a jeho život to ale nedosahuje.
Nízké hodnocení moc nechápu. Je to jedna z nejlepších knížek Michala Viewegha.
Skvělá forma moderního milostného románu, vřele doporučuju
Úžasný portrét silné a komplikované osoby.
Tuto knihu čtu pokaždé, když si na ni vzpomenu. Takže prakticky denně. Jedno z největších děl 20. století a jedna ze dvou knih Mého srdce.