parxel komentáře u knih

Takhle nějak si představuji, že by se měla vyučovat historie. A né ty suchopárné kecy, kterých jsou plné učebnice. Za mě velké bravo a těším se na další díl.

2 26.09.2017

Když se mi před lety dostala do ruky kniha "Kráva, která plakala a jiné buddhistické příběhy o štěstí" od Ajahn Brahma, tak jsem byl velmi mile překvapený. Přestože na mne některé příběhy působily trochu naivně, tak celkový dojem byl více než dobrý.

Nedávno jsem v knihkupectví narazil na další knihu od tohoto budhistického mnicha. Avšak tentokrát jsem již tolik nadšený nebyl. Celkové pojetí této knihy je dost odlišné. Obsahuje podstatně méně příběhů a soustředí se více na meditaci. Záleží tedy hlavně na tom, co od této knihy očekáváte. Mé očekávání se nenaplnilo. Přesto však nevylučuji, že se k této knize jednoho dne vrátím.

24.09.2017

Vzdávám po cca 80 stranách. Nesedí mi styl ani téma knihy. Pokračovat dál by bylo zbytečné trápení.

Na shledanou tam nahoře mi lehce připomíná Mrtvé duše od Gogola s tím rozdílem, že v tomto případě jsem se moc nezasmál. Spíše naopak. Hned od počátku ve mne příběh vyvolávala takový tíživý pocit zmaru, který jako by naznačoval, že tohle nemůže dobře dopadnout a v tomto duchu se pak nesl i zbytek knihy. Většina témat, kterými se příběh zabývá je totiž velmi obtížných a nenabízejí žádné jednoduché bezbolestné řešení.

Dávám 4 hvězdy, protože příběh nabízí řadu témat, která jsou stále velmi aktuální. Místy mi však neseděla jeho přílišná rozvláčnost a velmi náhlé zakončení.

3 13.09.2017

Kafka na pobřeží je pro mne tak trochu zvláštní kniha. V určitém ohledu bych řekl, že po jejím dočtení ve mne převládá pocit něčeho neuchopitelného, něčeho co mi stále uniká a přitom nedovedu přijít na to, co to vlastně je.

Autor v závěru říká, že jsou věci, které člověk nedokáže, pokud nezajde až úplně na konec. Když se však ohlédnu za tím, jakou cestu urazil Kafka Tamura, tak si vůbec nejsem jistý, co v tomto případě "zajít nakonec" znamená. Připadá mi totiž, jakoby Kafka tím vším co se mu přihodilo, proplul velmi snadno. Jakoby se to podstatné vyřešilo "samo" bez jeho přičinění. Přitom na pozadí se děje něco znepokojivého, s čím se nakonec vypořádají pan Nakata a pan Ošima. A já si tak říkám, zda právě v tomhle není ukryté to hlavní poselství této knihy, že některé věci se vyřeší prostě tak, že je necháme plynout a nesnažíme se do nich vědomě zasahovat. A místo toho dáme prostor svému panu Nakatovi, aby se s tím popral za nás.

Za mne moc hezká kniha, která dává celou řadu podnětů k zamyšlení. Celkově dávám 4 hvězdy, protože mne více oslovily jiné Murakamiho knihy.

13 11.09.2017

Dívka, již jsi tu zanechal je poměrně čtivě napsaná kniha. Ústřední zápletka se točí okolo původu obrazu, který za nejasných okolností zmizel v průběhu první světové války. Celkové pojetí příběhu je líčeno jednak z pohledu ženy, podle které byl obraz nakreslen a dále z pohledu ženy u níž byl obraz po cca devadesáti letech objeven. V románu se tak prolínají dvě časové roviny, což se mi líbilo.

Nicméně samotné zpracování už mi tak dobré nepřišlo. Spíše naopak. Kniha je v mnoha místech celkem snadno předvídatelná a celkově jsem měl pocit, že se autorka sice snaží, aby kniha byla něčím víc, ale to samo o sobě nestačí. Problém je totiž v tom, že autorka nedovede pořádně vylíčit co se odehrává v hlavních postavách, které se nacházejí v poměrně složitých životních situacích a uchyluje se k velmi povrchním popisům, což mi nesedělo.

Shrnutí: Čtivá, ale snadno předvídatelná kniha, jejíž autorka bohuželka nedovedla využít potenciál zajímavé zápletky a Dívka, již jsi tu zanechal tak podle mého názoru zůstala pouhým průměrným románem.

2 31.08.2017

Tato kniha je taková mladší sestřička Obrázků z českých dějin a pověstí, které jsem si jako dítě velmi oblíbil. Přestože co do kvality je tato kniha na stejné úrovni, tak mne již tolik nezaujala. Přiznávám, že to je z velké části asi věkem, ale také tím, že většina příběhů končí docela špatně. V lepším případě tím, že se postavy pobijí navzájem v horším vyvražděním celé říše, ale tak to prostě je. V každém případě dávám 4 hvězdy.

2 27.08.2017

Z hodin dějepisu na základní škole si pamatuji pouze to, jak mne učitelka tahala za uši a posílala do kouta. Ano bylo z velké části mým přičiněním. Avšak z historie a dějin si nepamatuji téměř vůbec nic a to málo co mi utkvělo v paměti, je díky této skvělé knize. Dávám plný počet hvězd, protože tahle kniha si to zaslouží více než kterákoliv jiná.

10 20.08.2017

Útok na pekárnu je další z Murakamiho povídek doplněná ilustracemi Kat Menschik. V porovnání s povídkou Spánek mi však Útok na pekárnu přijde mnohem méně abstraktní a celkem dobře srozumitelný. Na druhou stranu tato povídka nemá zdaleka tak hutnou atmosféru jako Podivná knihovna.

Murakamiho jsem si oblíbil především kvůli jeho románům viz např. Na jih od hranic, na západ od slunce a tyto povídky beru spíše jako takové doplnění nebo ucelení pohledu na jeho románovou tvorbu. A tak k tomu také přistupuji a neočekávám od nich nic zásadního. Osobně si myslím, že pokud by Murakami se svými romány neuspěl, tak by tyto povídky vůbec neměli šanci vyjít takto samostatně.

Dávám tři hvězdy, protože Útok na pekárnu mne oslovil méně, než povídky Spánek a Podivná knihovna.

2 29.07.2017

Mám rád příběhy a mám rád příběhy okořeněné filosofií. V Nesmrtelnosti mi však přišlo, že se jedná spíše o filosofické úvahy, na jejichž pozadí se odvíjí spletitý příběh. Příběh, který by sám o sobě byl zajímavý, bohužel síť myšlenek a úvah byla pro mne tak komplikovaná, že jsem skrze ní tento příběh stěží dokázal vnímat.

Přestože se mi kniha jako celek nelíbila, tak jsem v ní nalezl několik hezkých úvah, které mne oslovily. Z tohoto důvodu dávám tři hvězdy.

5 29.07.2017

Na první pohled je tato kniha poněkud zdlouhavá a roztahaná. To však nemění nic na tom, že je celkem čtivá a některé výjevy jsou popsány velmi živě, že máte pocit jakoby jste byli přímo v centru dění.

Když však přijde na řadu láska a pocity, tak je Hemingway kýčovitý jako stádo růžových velbloudů. Zde však příběh ze své vlastní podstaty vylučuje cukrkandlování na minimum a tak naštěstí zůstane pouze u "králíčka" a "země se pohnula", ale i tak to bohatě stačí.

Naopak pokud jde o vylíčení hlavního hrdiny jako racionálně uvažujícího člověka, který v rozhodujícím okamžiku nepřipouští žádné "ale", tak tam jsem Hamingwayovi uvěřil každé slovo. To je prostě poloha, která mu sedí, jak palčáky na tulení ploutve. Ze stejného důvodu však Hamingway nikdy nebude mím oblíbeným autorem.

Dávám 4 hvězdy, protože i když mi Hamingwayův styl v určitých ohledech nesedí, tak musím uznat, že se jedná o poměrně slušné čtení.

6 19.07.2017

Čaroděje Zeměmoří jsem dostal kdysi jako dárek pod stromeček od svých rodičů a hned po pár přečtených stránkách jsem se do něj doslova zamiloval. Od té doby jsem ho četl, alespoň pětkrát. Nejvíce mě na něm fascinuje to jednoduché prolnutí světa magie, prostého příběhu s osamělým putováním při kterém máte pocit, že osud Geda je spjatý s osudem celého zbytku světa.

Moc krásná kniha. Za mě jasných pět hvězd, protože je to nejlepší fantasy kniha, jakou jsem kdy četl.

První setkání s tímto autorem a řekl bych, že to asi nebyla úplně dobrá volba. Nepodařilo se mi začíst do autorova stylu a vzhledem k tomu, že se jednalo o povídku, tak zde pro to ani nebyl prostor. Nicméně nemohu dílu upřít určitou osobitost a rozhodně si od Nabokova rád přečtu něco dalšího.

Dávám tři hvězdy, tedy průměr, protože mne osobně Čaroděj nijak zvášť neokouzlil.

14.07.2017

Vojnu a mír jsem se rozhodl číst ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo shlédnutí stejnojmenného seriálu z roku 2016, který se mi velmi líbil. Druhým důvodem bylo, že jsem asi před rokem četl od Tolstého Annu Kareninu, která mne doslova nadchla. A proto jsem se na Vojnu a mír velmi těšil.

Příběhem se prolínají dvě hlavní linie. Jedna je historická a týká se boje Rusů s Napoleonskou armádou, kdežto druhá linie se zaměřuje na život a na vztahy několika hlavních postav především z vyšší vrstvy společnosti. A v tomto směru jsem měl z knihy, zcela jiné pocity, než ze zmiňovaného seriálu. Kniha pro mne byla zajímavá, zejména z historického pohledu. To jakým způsobem se vyvíjeli vztahy mezi Napoleonem a ruským carem Alexandrem, jak probíhal vývoj války nebo jak se s postupem času měnili názory na Kutuzova. To mi zkrátka přišlo moc zajímavé. Naproti tomu seriál se podle mého názoru mnohem více soustředí na vztahy a osudy hlavních postav resp. historickou linii jsem v něm vnímal pouze jako kulisu k tomu co zažívají a co se odehrává mezi hlavními postavi.

Přestože kniha obsahuje velké množství postav, tak pro vlastních příběh jich je důležitých asi jenom dvacet. Vzhledem k tomu, že jsem již dřívě četl Annu Kareninu, tak jsem očekával, že se Tolstý pustí více do vnitřní introspekce těchto postav, což se bohužel nestalo. A to je asi hlavní věc, kterou bych knize vytkl. V tomto směru se mi Anna Karenina líbila mnohem více. I přes tuto drobnou kritiku si však myslím, že se Tolstému opět velmi dobře podařilo vystihnout témata, která jsou aktuální i pro soudobé čtenáře. Ať už se jedná o proměnu Marjy po smrti jejího otce nebo o nešťastný osud Knížete Andeje a některé další. To jsou prostě příběhy, které jsou a zůstanou nadčasové. V tomto směru autora velmi obdivuji.

A abych nezapoměl. Knihou se prolínají filosofické úvahy na různá témata. Tento prvek vystupuje do popředí zejména v závěru knihy, což ocení především filosofové a jiný podobný indiáni. Pro nás obyčejné smrtelníky, je však toto zbytečná balast.

Dávám čtyři hvězdy, protože mě osobně se více líbila Anna Karenina.

6 13.07.2017

Břicho Paříže ve mne zanechalo poněkud rozporuplné dojmy. Příběh je z velké části vyprávěn způsobem, že máte pocit, jakoby jste se na hlavní postavy dívali z ptačí perspektivy. Tomu asi nelze nic vytknout, ale na mne tento druh vyprávění působí trochu odosobněně.

To s čím jsem měl u Břicha Paříže zásadní problém, byla hlavní postava Florenta. To je člověk, který má poměrně složitou a těžkou minulost. V mládí se musel postarat o sebe a o svého mladšího bratra. Později byl nespravedlivě odsouzen k vyhnanství. Odtud se mu podařilo s několika vězni utéct a jako jediný přežil nebezečnou cestu zpět do své vlasti. Po tom všem co Florent zažil, bych očekával, že to bude zralý muž, který si snadno dovede poradit s většinou každodenních problémů. Nicméně tak to není. Florent je naopak vylíčen, jako takový naivní dobrák a to na mne působí nepřesvědčivě a vykonstruovaně.

Dále mi pak v knize přišla zajímavá pasáž, kdy Florent navštívít paní Francoisovou. To byl pro mne asi jediný okamžik, ze kterého jsem měl pocit, že zde příběh nabízí snadné vyření Florentovi situace. Florent zde zkrátka mohl žít klidný a obyčejný venkovský život. Přesto se však rozhodl, vrátit zpátky do Paříže. A mne tak nepadá, zda tento motiv není pro nás lidi typický. Zda v okamžiku, kdy nám život nabízí jednoduché a přímočaré řešení, raději nesáhneme po tom více komplikovaném, protože zkrátka nedovedme uvěřit tomu, že by to mohlo být vše, co nám život nabízí. A přesto, že se jedná o vedleší a zdánlivě bezvýznamnou epizodu, tak pro mne je tohle asi ta nejdůležitější myšlenka, kterou si z této knihy odnáším.

Zde v komentářích zmiňované téma konzumní společnosti, já osobně v tomto příběhu nespatřuji.

Dávám tři hvězdy.

5 08.07.2017

Zcela souhlasím s komentářem Scheily v tom, že je to čtení pro mládež. Pro dospělé čtenáře to chce "něco víc". :-)

2 02.07.2017

"Sputnik, má láska" je další vynikající kniha od Murakamiho. Tento autor je výjimečný v tom, že dokáže psát o zdánlivě obyčejných věcech způsobem, který ve čtenáři neustále udržuje napětí. V tomto ohledu Murakamiho velmi obdivuji.

Pokud jde o srovnání s knihou "Na jih od hranic, na západ od slunce", tak musím říct, že se mi líbila o chlup víc, ale je to podle mne dané tím, že tato kniha je více o hledání určitého naplnění ve vztazích.

Kdežto ve Sputnikovi je hned z kraje jasné, že se jedná o vztahy a city, které ze svého principu nikdy nemohou dojít svého naplnění. To možná působí čtenářsky o něco méně atraktivně, ale dříve či pozděj to ve svém životě zažije každý člověk.

Murakami k tomu pak v závěru dodává, že někdy své city nemůžeme jen tak zavřít do skříně, přesto že si uvědomujeme, že to nikam nevede. Protože totiž nemáme nic, co by je mohlo nahradit. A to je podle mého názoru hlavní poselství této knihy.

6 29.06.2017

Wow! Tak tohle je kniha jak se patří. Strašně moc mne bavilo číst Charlieho zprávy. Sledovat ho, jak se stává čím dál tím chytřejší a v jeho textech postupně ubývají pravopisné i gramatické chyby. Zažít s ním, jak se poprvé zamiluje a jak se díky vzrůstající inteligenci postupně stává čím dál tím více osamělý. Bylo mi ho líto, když si postupně začal vybavovat vzpomínky na to, co prožil v dětství. Soucítil jsem s ním, když si uvědomil, že pro lidi z jeho okolí, je pouhým terčem posměchu.

Bylo to prostě úžasné prožít s Charliem část jeho života a přestože to místy bylo čtení moc smutné, tak bylo zároveň i krásné. Na závěr nezbývá nic jiného, než občas vzpomenout na malou myšku Algernon a věnovat růže na její hrob.

Za mě moc krásná kniha, která ani po letech neztratila nic ze své aktuálnosti. Dávám plný počet hvězd, protože Růže pro Algernon si ho prostě zaslouží.

10 28.06.2017

Tato kniha mne hned na počátku zaujala tím, že vypráví příběh o zcela obyčejných věcech, ale tak trochu "jinak". Jakoby vám hned úvodu chtěla říct: "Pozor mne psal pan spisovatel".

Poté následovala na můj vkus trochu delší mezihra, ve které si autor sem tam trochu decentně zafilosofoval, ale přitom tím nijak nenarušil linii příběhu.

Závěr mne pak překvapil zejména tím, že přede mnou zcela náhle a neočekávaně odhalil nepříjemnou pravdu o charakteru hlavních postav. Najednou přede mnou stanuli, jako hromada nahnilých jablek. A současně s tím přišlo uvědomění, že k tomu všemu celý příběh vlastně od začátku směřoval.

Za mne plný počet hvězd, zejména díky překvapivému a netypickému zakončení.

4 23.06.2017

Po přečtení cca jedné třetiny jsem to vzdal, což dělám velmi vyjímečně. V knize jsem postrádal jakýkoliv příběh nebo cokoliv co by mne k ní nějak poutalo. Černý obelisk mi navzdory vysokému hodnocení zkrátka vůbec nesedl.

2 20.06.2017