parxel
komentáře u knih
Sbohem, armádo
Ernest Hemingway
Z této knihy mám hodně rozporuplné pocity. Na záčatku mě Ernest velmi mile překvapil, způsobem jakým píše. Text mi přišel napsaný velmi lehce a četl se v podstatě sám. Zkrátka první dojem po pár přečtených stránkách byl velmi dobrý.
Postupně s přibývajícími kapitolami mi však příběh přišel čím dál tím víc plytký a v podstatě o ničem. A to jak z pohledu děje, tak z pohledu cítění a prožívání hlavních postav. Úplně nejhorší z celé knihy mne připadaly milostné dialogy mezi Frederickem a Catherine. To byla fakt hrůza.
Chvíli jsem pak Ernesta podezíral z toho, zda to nebyl záměr. Zda určitá povrchnost a jakoby plochost pocitů nebyla určitým zobrazením toho, jak se do hlavních postav promítá válka. Bohužel po dočtení, mám pocit, že to tak asi zamýšleno nebylo.
Jediné co mne překvapilo, byl tragický konec. Závěr je podle mne na celé knize asi tím nejlepším. Byl to totiž první a poslední okamžik z celé knihy, který ve mne vzbudil nějaké silnější emoce. Velmi dobře to vystihuje jedna ze závěrečných vět: "Nejde nic říct." Přesně tak jsem se po dočtení poslední části cítil.
Krása nesmírná
Irina Karnauchovová (p)
Nádherný soubor klasických ruských pohádek a obecně asi jedena z nejlepších pohádkových knih.
Hra o trůny
George R. R. Martin
Hra o trůny mi dlouhá léta ležela ladem skladem v knihovně. V době největší slávy, jsem z povzdálí nezúčastněně sledoval hype, který se okolo této série vytvořil. Trpělivě jsem čekal, až tohle šílenství opadne, protože ve mne vyvolává buďto nekritický obdiv anebo naopak zklamání z nadměrného očekávání.
Podle mého názoru Hra o trůny nabízí svým čternářům spoustu úžasných zážitků. Skvěle vymyšlený a prokreslený svět, spoustu zajímavých postav, vynikající dialogy, postupně houstnoucí atmosféru intrik, poutavý příběh a mnoho "přiměřeně" předvídatelných zvratů. Jako náruživému čtenáři mi ve Hře o trůny nic nechybělo. Všeho jsem dostal vrchovatou měrou.
Jediným záporem je podle mne ohromné množství vedlejších postav, ve kterých se mi nepodařilo udržet pořádek, přestože jsem si psal podrobné poznámky. Nicméně to na výsledný dojem nemá žádný vliv.
Knihu doporučuji všem čtenářům, kteří se nezaleknou mnohaset stránkových sérií. Podle mého názoru má Hra o trůny ohromný potenciál oslovit i čtenáře, kteří tento žánr běžně nečtou a nabízí mnohem více, než stejnojmenný seriál. Dávám plným počet hvězd, protože první díl jsem si moc užil.
Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku
Martin Moravec
Neurochirguckou kliniku ÚVN, kterou vede pan primář Beneš jsem měl tu čest poznat osobně jako pacient a to hned dvakrát. Upřímně musím říct, že to pro mne byl zážitek, který se do mne zaspal nezapomenutelným způsobem. Zažil jsem tam situace, ze kterých mi běhal mráz po zádech, ale také jsem tam zažil příhody, kterým se i po mnoha letech zasměji.
Proto je občas dobré vidět to i z druhé strany. A o tom je právě tahle kniha. Je napsaná formou dialogu a je velmi čtivá. Pro mne osobně měla význam především v tom, že jsem to zažil na vlastní kůži a tak vím o čem to je.
Knihu doporučuji všem, kdo mají podobnou zkušenost. Přece jenom v životě to pak jede všechno tak rychle, že se člověk nestačí divit. A pro mne osobně bylo asi ze všeho nejtěžší ty zážitky zpracovat a přijmout. To je už je ale něco, co naše medicína moc neřeší.
Černobyl. Historie jaderné katastrofy
Serhii Plokhy
Černobyl je podle mého názoru vynikající kniha. Jsou v ní dobře popsány historicko-politické souvislosti, které předcházely a následovaly jaderné katastrofě u Černobylu. O průběhu samotné havárie a jejích přičinách nemluvě. Pokud jste navíc viděli seriál, tak je kniha ideálním doplňkem k vytvoření uceleného obrazu o celé katastrofě.
Mně osobně přišel asi nejzajímavější životní příběh Brjuchanova, ředitele jaderné elektrárny, který se poté co ho pustili z vězení, opět vrátil do Černobylu a dále pracoval v elektrárně. Z pohledu celku je to asi drobnost, ale nikoliv nezajímavá.
Knihu bych doporučil všem zájemcům o radioaktivní dobrodružství. Dávám plný počet hvězd.
Volání netvora
Patrick Ness
Volání netvora je velmi citlivě napsaná kniha, která mne hluboce oslovila. Po jejím přečtení bych si z celého srdce přál, aby žádné dítě na světě nikdy nemuselo prožít to co hlavní hrdina této knihy. Bohužel si uvědomuji, že to není možné. Některým "netvorům" se v životě prostě nevyhneme. Kéž by se z nich stali alespoň takoví průvodci, jakým je netvor v této knize.
Za tento smutný a zároveň velmi krásný příběh dávám plný počet hvězd.
Dvacet tisíc mil pod mořem
Jules Verne
Dvacet tisíc mil pod mořem jsem jako malý kluk velmi často poslouchal v jeho převyprávěné podobě. Později, když jsem trochu povyrostl a mohutnost knihy mne již tolik neodrazovala, jsem si knihu s velkou chutí přečetl. A moc jsem si jí užil.
Uplynulo spoustu let a já se ke knize vrátil, tentokrát se svým synem a oba jsme si její čtení moc užili. Obrovskou výhodou této knihy je totiž její přímočarost, která ji činí velmi přístupnou i relativně malým dětem. Děkujeme pane Verne, za tohle skvělé čtení. Dáváme plný počet hvězd.
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Kniha Jsou světla, která nevidíme mi v mnoha ohledech připomínala Zlodějku knih. Nicméně v porovnání se Zlodějkou knih mi tato kniha přišla mnohem zajímavější a vyzrálejší.
Příběh se nejprve soustředí na dvě hlavní postavy, slepou francouzkou dívku a německého sirotka, a později se přidá několik dalších postav. Vzhledem k nelineárnímu způsobu vyprávění je vám hned od počátku jasné, že se jejich životní příběhy nějakým způsobem setkají jenom nevíte jaká cesta k tomu povede.
Na knize oceňuji především prolínání různých časových rovin a propojení s pohádkou resp. legendou o Moři plamenů. Dále bych vyzvedl závěr knihy, ve kterém se s postavami nakrátko setkáte s větším časovým odstupem. A vy je tak můžete spatřit v jejich plné lidskosti. Poznamenané tím co prožili a z daleka ne se vším vyrovnané.
Moc krásná kniha, ke které se jednoho dne určitě vrátím.
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Miloslav Švandrlík
Černí baroni jsou dnes již českou klasikou, kterou většina lidí zná díky výbornému filmu. Kniha je v podstatě věrnou předlohou, protože film většinu scén a výroků doslovně převzal. Já jsem při čtení vybavoval jednotlivé herce a jakým způsobem pronášeli jednotlivé hlášky a bylo to super.
V některých místech mi kniha přišla přece jen o hodně lepší než zmiňovaný film, protože obsahuje více scén a některé se do filmu ani nedostali. Lahůdkou byl samotný závěr, který nevyznívá tak tragicky jako ve filmu, ale spíše představuje totální rozklad morálky.
Dávám plný počet hvězd, protože se mi už dlouho nestalo, abych se při čtení v MHD tak nekontrolovaně smál a lidi kolem mne se ohlíželi co se děje. A teď mám chuť jít se pořádně ožrat. :-)
Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková
Vyhnání Gerty Schnirch je kniha, která v sobě spojuje mnoho obtížných a bolestivých témat. Na počátku sledujete rozklad česko-německé rodiny, poté poválečný odsun němců z Brna a vše to završuje období komunismu, které v podstatě "semele" všechny zúčastněné bez rozdílu. To nejhorší, ale přijde nakonec, když Barbora shnuje své pocity a říká, že její matka v podstatě kromě pár let, prožila úplně prázdný život. Z této věty mne doslova zamrazilo, ale současně ji považuji asi za nejdůležitější poselství celé knihy.
Zároveň mne zaujalo i závěrečné období po sametové revoluci, protože si moc dobře vzpomínám na dobu, kdy jsme jako malé děti běhali a křičeli "Praha, Brno, Paříž, Hitler patří za mříž", takže ta kniha se tak trochu, byť okrajově, týkala i naší generace, která si z událostí popsaných v knize už nic nedělala a v podstatě si ani nedovedla představit, čím vším si tento národ prošel. A to byl druhý okamžik, kdy mne doslova přeběhl mráz po zádech.
I přes výše zmíněné, je Vyhnání Gerty Schnirch kniha, která se čte velmi dobře a stránky vám doslova utíkají před očima. Dávám čtyři hvězdy, ale vůbec si nejsem jistý tím, zda toto hodnocení více odraží kvalitu knihy a nebo to, jak na mne tato kniha zapůsobila.
Podivná knihovna
Haruki Murakami
Podivná knihovna mne oslovila svou lehce bizardní a hororovou atmosférou. Podobně jako JessieEx jsem přemýšlel nad tím, zda dát tři nebo čtyři hvězdy a nakonec jsem se rozhodl pro čtyři.
Z příběhu jsem měl pocit, jakoby to byl něčí sen. Jakoby se tato osoba probudila a přemýšlela nad tím, zda se jí to zdálo, či zda to byla skutenčnost. Já jsem v každém případě rád, že to byl pouze příběh na papíře doplněný krásnými ilustracemi.
To
Stephen King
Tahle kniha se Kingovi prostě povedla. V podstatě od začátku do konce mě To bavilo i přes tu hromadu ukecenýho bláta, kterým King nešetřil. Líbili se mi příběhy postav, jednotlivé dějové linie a vůbec celkově ta atmosféra. Prostě To mi sedlo. Až budu mít náladu na nějaký knižní maratón, tak si To někdy zopakuju.
Hudba ticha
Patrick Rothfuss
Tahle kniha je jako film bez děje, ve kterém vystupuje pouze jedna postava a vy se dívate na to, jak vyrábí mýdlo, opravuje trubky apod.
Bohužel k tomu, aby mne kniha oslovila, mi v ní něco chybělo. Něco, kvůli čemu bych si jí chtěl přečíst znovu. A nakonec ten humbuk - doslov okolo toho, jak je kniha jiná a pro nalomený ... Zkátka na mne tahle "teatrálnost" nefunguje a v mých očích knize spíš ublížila. Když to řeknu jinak, tak pokud chtěl autor tuhle knihu vydat, tak to měl udělat bez těch keců okolo.
Na knize mne naopak zaujala její komorní atmosféra. Způsob jakým autor píše je čtivý a rozhodně se těším, až si přečtu předchozí knihy.
Na závěr bych dodal, že toto je první kniha, kterou jsem do tohoto autora četl. Bohužel si nemyslím, že by byl můj názor jiný, pokud bych znal předchozí knihy. Tuto domněnku mi více méně potvrdil i autor recenze, na kterou vložil odkaz Lukkos.
Dobrodružství v temných uličkách
Jaroslav Foglar
Rychlé šípy, Stínadla, ježek v kleci, Široko, Jan Tleskač jsou prostě kultovní symboly Foglarovy tvorby. V dnešní době sice mohou působit trochu zastarale a možná i lehce naivně, ale za sebe mohu říct, že jsem moc rád, že jsem na nich vyrostl. Navíc se příběh líbí i mým dětem, takže není co řešit. Tohle je prostě top kniha mezi dětskýma knihama pro kluky.
Mimochodem věděli jste, že ježek v kleci byl původně vyrobený v americe v 19. století. A právě Jaroslava Fogral byl tím, kdo ho zpopularizoval.
Za sebe dávám plný počet hvězd a to nejenom z nostalgie, ale zejména proto, že podle mého názoru se jedná o velmi dobrý příběh, který v sobě ukrývá silné symboly a stále má co nabídnout i současné generaci.
Hudba prvočísel
Marcus du Sautoy
Hudba prvočísel je hodně odhlehčená kniha o matematice resp. o tom co předcházelo vzniku Riemannovy hypotézy až po historii pokusů o její zdolání. A věřte, že seznam matematiků, kteří se pokoušeli dokázat její platnost a neuspěli, je pořádně dlouhý. Navíc na něm naleznete řadu zvučných matematických jmen: Hilbert, Hardy, Nash a mnoho jiných.
To je možná i důvod, proč se okolo Riemannovy hypotézy vytvořila atmosféra, která přitahuje spoustu profesionálních i amatérských nadšenců, kteří usilují o její zdolání. Důkaz je však stále v nedohlednu.
A o tom všem je tato kniha. Navíc je napsána velmi "nematematickým" jazykem, takže je přístupná i obyčejným smrtelníkům, kteří zůstali matematikou netknuti. Z mého pohledu je popis zjednodušený až moc, takže se zde trochu ztrácí podstata problému, ale já jsem bohužel matematikou trochu poznamenaný. Nicméně na youtube lze nalézt cca dvouhodinou přednášku od Mirka Rokyty, který vše velmi pěkně vysvětluje.
Na závěr bych snad dodal, že knihu bych doporučil každému, kdo se zajímá o popularizaci vědy. Kniha je napsána velmi pěkně, srozumitelně a podle mého názoru stojí rozhodně za přečtení. Dávám pět hvězd.
Ostrov pokladů
Robert Louis Stevenson
Ostrov pokladů je taková starší klasika. A já k tomuto příběhu mám vztah hlavně díky seriálu, který kdysi běžel na ČT. Prostě postava jednonohého Silvera, jako symbol prohnaného a nebezpečného piráta, se kterým není radno si zahrávat, ve mne zapustila kořeny.
Příběh samotný není z dnešního pohledu asi nijak výjimečný, ale za sebe mohu říci, že má stále své kouzlo. Představa pokladu ukrytého na ostrově má určitý archetipální náboj, který stále přetrvává. To dává tomuto příběhu atmosféru tajemna, která přetrvává i po více než 100 letech od vydání této knihy.
Knihu bych doporučil všem, kdo mají rádi dobrodružné příběhy a zas tak moc neřeší, že příběh je z dnešního pohledu trochu přímočařejší.
Soumrak dne
Kazuo Ishiguro
Soumrak dne je neskutečně "suchá" a "nudná" kniha. Žádné emoce, city nebo humor zde nenaleznete. A o to tady jde. Hlavní hrdina je typicky škrobený anglický sluha, který ve svém nitru není špatný člověk, ale chybí mu jiskra. Prostě kus vlastní individuality a to byl zřejmě i autorův záměr. Výsledkem je sluha, který by zasluhoval terapii Saturninem a možná ještě něco trochu navrch, aby byl trochu veselejší. V každém případě je to kniha, ke které se nechci vracet, protože mě moc neoslovila.
Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
Z této knihy mám hodně rozporuplné dojmy. Na jednu stranu úžasný styl vyprávění, který mne hned od první strany naprosto nadchnul.
Na druhou stranu totálně nepřesvědčivé a nedůvěryhodné jednání hlavních postav. Skutečně věříte tomu, že by se adolescenti chovali takto? Nikdo se nepokusí vzbouřit proti zavedeným pravidlům. Nikdo neprojeví obavu o svůj život. Nikdo si nepoloží otázku "Proč zrovna já musím být dárce?" Naopak vše působí tak, že si ještě vybírají, zda budou dárci nebo opatrovníci.
Prostě na mě tohle působí, jako pohádka o lízátku, kterému narostla křídla. Z tohoto důvodu dávám pouze tři hvězdy, protože samotný styl vyprávění na dobrou knihu nestačí.
Nicméně i přesto, že může mé hodnocení vyznít dost negativně, tak mne tento autor zaujal a rozhodně si od něj přečtu další knihy.
Cesta kolem světa za osmdesát dní
Jules Verne
Patřím ke generaci, která vyrostla na kouzelném animovém seriálu a postavy jako Willy Fog, Barnabáš a Čiko se nezapomenutelně zapsaly do mé paměti. Přesto jsem knižní předlohu nikdy něčetl. A tak jsem si koncem roku řekl, že si ji přečtu se svým synem, kterého začali verneovky zajímat.
Příběh nám velmi rychle utekl a musím říct, že jsem byl velmi rád, že jsem si ho se svým synem oživil. V dnešní době se totiž z cestování stalo něco téměř konzumního a prostřednictvím tohoto příběhu jsem se mohl vrátit do doby, kdy tomu tak nebylo. Bylo to moc milé ohlédnutí.
Hoši od Bobří řeky
Jaroslav Foglar
Pokud bych měl nějakou knihu označit jako knihu svého dětství, tak jsou to právě Hoši od Bobří řeky. Byla to moje první foglarovka, poprvé jsem se setkal s bobříky a asi nikdy nezapomenu na bobříka mlčení, kterého se mi v podstatě nikdy nepodařilo ulovit.
Letos v zimě jsem tuto knihu četl se svým synem a oba jsme si to moc užili. Dávám plný počet hvězd, protože málokterý autor uměl do obyčejného příběhu vzdechnout tak neobyčejnou atmosféru.