parxel komentáře u knih
Většina cestovatelů, kteří navštívili Irán mi řekli, že je to bezpečná země s milýma a usměvavýma lidma. Z pohledu běžného cestovatele to tak možná je. Avšak kniha, kterou napsal Břetislav Tureček, ukazuje Irán ze zcela jiného pohledu. Z pohledu politiky, tajných služeb a různých událostí, které formovaly Irán do jeho současného stavu. Upřímě, mi z toho občas běhal mráz po zádech.
Mě z toho po přečtení této knihy vyplývá, že Irán je významným hráčem na šachovnici mezinárodního dění a do budoucna nás může hodně překvapit a to jak v pozitvním, tak negativním smyslu. Sám jsem zvědavý, jak na mne Irán zapůsobí, až ho navšítívím tento rok osobně.
V každém případě dávám plný počet hvězd, protože takto zajímavoou knihu jsem už dlouho nečetl. Rozhodně mám v plánu si přečíst i další knihy od tohoto autora.
Stín větru mne zaujal svou nelineární strukturou, kterou mi hodně připomíná romány od Joela Dickera. Tím však veškerá podobnost končí. Stín větru totiž staví zejména na své lehce mystické atmosféře a tím čtenářům dává okusit jedinečný pocit, který v jiných knihách nenaleznete. A přestože je rozuzlení, až banálně jednoduché a přízemní, tak počítejte s tím, že na konci to prostě zabolí.
Dávám čtyři hvězdy, protože podle mého názoru se jedná o velmi dobrou knihu, která má co nabídnout. Jednu hvězdu strhávám za to, že jakmile jednou odhalíte pointu, tak kniha ztrácí část své tajuplnosti.
Krev prvorozených se mi líbila mnohem víc, než Mrtvý na Pekelném vrchu. Měl jsem pocit, že příběh má mnohem větší "drive" a suchý humor kapitána Steina mi tentokrát sednul, jako oprátka na krk. Rovněž oceňuji zasazení příběhu do Rudolfínské Prahy a oživení některých historických postav.
Celkově dávám čtyři hvězdy, protože i přes výše uvedené klady si myslím, že se nejedná o žádné literární veledílo, ale spíše o solidní odpočinkou četbu, prosycenou pachem popraviště a hladomorny.
Tuto knihu jsem četl, protože jsem kdysi viděl seriál Vlak dětství a naděje a zajímalo mne, jak moc se zmiňovaný seriál liší od své knižní předlohy. V tomto směru se nekonalo žádné velké překvapení. Obě díla jsou si velmi podobná. Kniha se liší pouze v poslední části, která v seriálu nebyla zachycena, ale jinak vše pěkně sedí.
Hodnota této knihy podle mého názoru spočívá v tom, že velmi dobře vykresluje předválečnou dobu v českém pohraničí. Mě osobně se, ale nejvíce libí ty nezapomenutelné hlášky typu "A to je kapitální békovina" nebo "Na mizernej život na to já jsem pes" a některé další. To jsou takové momenty, které člověka rozesmějí a zahřejí na duši, i když se zrovna necítí úplně dobře. A to se mi prostě líbí,ten optimismu, který čiší z hlavních postav i navzdory těžké době.
Tato kniha, skrze mne prošla jako nůž máslem a nic ve mne nezanechala. Možná, že jednoho dne až budu děda v papučích a houpacím křesle, tak zkusím další pokus a třeba tentokrát porozumím. Do té doby se však Hemingwayovi obloukem vyhnu, protože u něj obecně postrádám jakékoliv emoce nebo něco, co by mi umožnilo jeho postavám lépe porozumět.
Bídniky jsem si zamiloval v dětství díky jejich filmové adaptaci. Příběh Jeana Valjeana a ostatních postav mne očaroval svou nadčasovostí a hloubkou. A díky tomu se k němu vždy rád vracím, protože v něm nacházím spoustu témat, která mne stále oslovují.
Pokud se do čtení pustíte, tak počítejte s tím, že v místech kde se kniha soustředí na příběh a jeho hlavní postavy, tak je fakt hutná a doslova se od ní nedá odtrhnout. Nicméně tyto části jsou prokládány velmi dlouhými pasážemi různých popisů, úvah a jiného čtenářského haraburdí, který vás nejspíš již tolik neosloví. To však Bídníkům neubírá na kráse.
Dávám čtyři hvězdy, protože Bídnici v sobě nesou opravdu krásný a silný příběh. A ta jedna hvězda dolu, tak ta je za tu monstrózní užvaněnost.
Těším se na pokračování.
Mám rád příběhy a mám rád příběhy okořeněné filosofií. V Nesmrtelnosti mi však přišlo, že se jedná spíše o filosofické úvahy, na jejichž pozadí se odvíjí spletitý příběh. Příběh, který by sám o sobě byl zajímavý, bohužel síť myšlenek a úvah byla pro mne tak komplikovaná, že jsem skrze ní tento příběh stěží dokázal vnímat.
Přestože se mi kniha jako celek nelíbila, tak jsem v ní nalezl několik hezkých úvah, které mne oslovily. Z tohoto důvodu dávám tři hvězdy.
Břicho Paříže ve mne zanechalo poněkud rozporuplné dojmy. Příběh je z velké části vyprávěn způsobem, že máte pocit, jakoby jste se na hlavní postavy dívali z ptačí perspektivy. Tomu asi nelze nic vytknout, ale na mne tento druh vyprávění působí trochu odosobněně.
To s čím jsem měl u Břicha Paříže zásadní problém, byla hlavní postava Florenta. To je člověk, který má poměrně složitou a těžkou minulost. V mládí se musel postarat o sebe a o svého mladšího bratra. Později byl nespravedlivě odsouzen k vyhnanství. Odtud se mu podařilo s několika vězni utéct a jako jediný přežil nebezečnou cestu zpět do své vlasti. Po tom všem co Florent zažil, bych očekával, že to bude zralý muž, který si snadno dovede poradit s většinou každodenních problémů. Nicméně tak to není. Florent je naopak vylíčen, jako takový naivní dobrák a to na mne působí nepřesvědčivě a vykonstruovaně.
Dále mi pak v knize přišla zajímavá pasáž, kdy Florent navštívít paní Francoisovou. To byl pro mne asi jediný okamžik, ze kterého jsem měl pocit, že zde příběh nabízí snadné vyření Florentovi situace. Florent zde zkrátka mohl žít klidný a obyčejný venkovský život. Přesto se však rozhodl, vrátit zpátky do Paříže. A mne tak nepadá, zda tento motiv není pro nás lidi typický. Zda v okamžiku, kdy nám život nabízí jednoduché a přímočaré řešení, raději nesáhneme po tom více komplikovaném, protože zkrátka nedovedme uvěřit tomu, že by to mohlo být vše, co nám život nabízí. A přesto, že se jedná o vedleší a zdánlivě bezvýznamnou epizodu, tak pro mne je tohle asi ta nejdůležitější myšlenka, kterou si z této knihy odnáším.
Zde v komentářích zmiňované téma konzumní společnosti, já osobně v tomto příběhu nespatřuji.
Dávám tři hvězdy.
Tuto knihu jsem četl v podstatě ze zvědavosti, abych se dozvěděl, jak moc se filmové zpracování odlišuje od své knižní předlohy. V tomto směru mne však kniha ničím zásadním nepřekvapila, neboť film je v podstatě její věrnou kopií.
Upozornil bych pouze na dva rozdíly, které mne zaujaly nejvíce. V knize dojde mezi hlavními postavami k vytvoření jiných vztahů. A za druhé zpracování závěrečné části odehrávající se v táboře huronů je ve filmu značně zkrácené. V obou uvedených případech však podle mého názoru odchylka od knížní předlohy přispěla k větší dramatičnosti příběhu.
Přestože literární zpracování i přes své stáří neztratilo vůbec nic na své čtivosti, tak mne osobně se více líbil film. Z tohoto důvodu se ke knize nebudu již vracet.
Shrnutí: dnes už v podstatě knižní klasika, která ani po letech neztratila nic ze své čtivosti. Pokud však znáte film, tak vás knižní zpracování nepřekvapí ničím novým. Dávám 4 hvězdy.
Bylo nás pět jsem poprvé viděl jako seriál a moc se mi líbil. Proto jsem se s určitým časovým odstupem rozhodl přečíst knižní předlohu.
První polovina knihy se mi četla velmi dobře. Více méně to s drobnými obměnami byly příhody, které jsem znal z jejich seriálového zpracování. Druhá část knihy mne vyloženě nebavila. Hlavní hrdina je nemocný a blouzní příběh o cestě do Indie, o slonovi Jumbovi atd. Zde jsem měl pocit, že je příběh vyloženě cílen pro menší děti. Pokud si dobře vzpomínám, tak ani v seriálu mne tato část moc nenadchla.
Hodnocení: Přestože se nejedná o žádné literární veledílo, tak na knize oceňuji především styl, kterým je napsaná. Ze všeho dýchá atmosféra klukovských let a doby, ve kterém se příběh odehrává. Nebýt té zatracené druhé poloviny, tak bych dal plný počet, takhle pouze čtyři hvězdy.
K této knize jsem se dostal na doporučení kamaráda, který má Heinleina moc rád. Příběh mne zaujal svou zápletkou, která ve své podstatě není až tak moc sci-fi, ale spíše běžné drama o tom, jak jeden přítel zradí druhého a připravího v podstatě o vše (snoubenku, společnost a jeho vynálezy). Do toho všeho se přimíchá špetka cestování v čase a je z toho netradiční příběh o pomstě.
K této knize mne přivedlo její komiksové zpracování, které podle mého názoru není příliš povedené a tak jsem sáhnul po předloze.
Deník Anne Frankové je výpovědí o době, která přinesla spoustu bolesti, utrpení a smrt mnoha lidem. Zároveň je to psychologická sonda do duše dospívající dívky, která byla vnitřně nesmírně silná a odvážná. A uvědomovala si to.
Myslím, že osobnost Anne nejlépe vystihne krátký úryvek: "Jsem stále nezávislejší na rodičích, navzdory svému mládí mám víc životní odvahy, ve srovnání s mamkou správnější a nepochroumaný smysl pro spravedlnost. Vím, co chci, mám cíl, mám mínění, mám víru a lásku. Nechte mě, ať můžu být sama sebou, to mi stačí ke spokojenosti. Vím, že jsem žena s vnitřní silou a velkou odvahou!" To mluví za sebe a nemám co bych dodal.
Deník Anne Frankové pro mne byl velkým překvapením. Je to kniha, ve které lze nalézt inspiraci pro současnou dobu a podle mého názoru se zcela oprávněně zařadila mezi světovou literaturu. Myslím si, že kdyby Anne přežila válku, tak by se z ní stala velká spisovatelka. Ale když o tom přemýšlím, tak ona se tou vekou spisovatelkou nakonec stejně stala.
Kdyby ze světa zmizely kočky je útlá kniha s tématem blízké smrti. Hlavní hrdina si ujasňuje své vztahy s rodiči a s bývalou partnerkou a zamýšlí se nad tím, co je pro něj v životě důležité.
Toto téma bylo v literatuře zpracované mnohokrát, ale zde je podané fantaskně prostřednictvím ďábla, který se zjevuje hlavnímu hrdinovi a pokaždé nechá ze světa zmizet jednu věc. A tím "testuje" co je pro něj v životě doopravdy důležité.
Mě osobně nejvíce zaujalo zobrazení ďábla. Hlavní hrdina se ho v závěru ptá, proč vypadá jako on. A ďábel odpovídá, že je obrazem života, který mohl žít. Ďábel představuje personifikaci nenaplněného potenciálu. To mi přišlo vskutku ďábelské. :)
Krátký příběh skoro se mi chce říci čtenářská jednohubka s velmi zajímavým zobrazením ďábla. Osobně si myslím, že téma je podané zajímavě, ale mohlo by jít více do hloubky. Dávám 4 hvězdy.
(SPOILER) Zákeřná Ebola je děsivá kniha. Popisuje události, které se odehrály v polovině devadesátých let v USA. Při pitvě uhynulých opic lékaři zjistili, že příčinou úmrtí byl virus Eboly. Obavy z přenesení na lidskou populaci a vypuknutí epidemie následně vedly k usmrcení několik stovek kusů těchto opů.
Příběh je velmi prostý a čtivý. Napětí zvyšuje skutečnost, že to není žádná fikce, ale tvrdá realita. Nejzajímavější mi přišla závěrečná pointa, že vir byl z 99% totožný s nejhorší formou viru Ebola tzv. Ebola Zaire. Přesto se zdá, že zabíjel výhradně opi a pro člověka nebyl smrtelný. Tuto skutečnost bohužel nebylo možné pořádně ověřit.
Podle knihy byl natočený seriál Hot zone, který podle mého názoru není divácky příliš atraktivní.
Zákeřná Ebola není žádné literární veledílo, ale čte se jedním dechem. Důsledky popisovaných událostí mohly být smrtelné. Přesto se zdá, že jsme se jako lidstvo z tohoto příběhu vůbec nepoučili. Knihu bych doporučil čtenářům, kteří mají rádi příběhy napsané podle skutečných událostí. Za sebe dávám 5 hvězd, protože to byla docela adrenalinová jízda.
Podivné počasí v Tokiu je krásná a klidná kniha, která se čte téměř sama. Při jejím čtení věty plynou a čas jakoby se zastavil. Není to o žádných silných emocích, ale o jednoduchém poselství, které lze shrnout do jediné věty: "Je krásné mít vztah založený na lásce."
Řeka ztracených duší je útlá kniha o partě bezdomovců. Chlastají, vedou hluboké filosofické disputace, chlastají a pak zase chlastají. Občas se o slovo přihlásí kus minulosti a ukáže nám je jako lidi, kteří měli své životy a své touhy.
Podle mého názoru autor poměrně dobře vystihl některé typické problémy bezdomovců. Jedné z postav se například podaří vrátit do normálního života a pak přijde znovu strmý pád na dno. Snaha o změnu a nedůvěra okolních lidí apod. Takových situací je v knize několik.
I přes to, že se jedná o příběh bez světla na konci tunelu, obsahuje text i řadu vtipných a přiléhavých přirovnání. Například, když jeden z bezdomovců jde pít, tak je to vylíčeno slovy "vdechl do sebe láhev vína". Celkem dobře to odlehčuje tíživou atmosféru.
Řeka ztracených duší pro mne byla zajímavým překvapením. Autorovi se podle mne podařilo ukázal, že i lidé bez doma jsou také jenom lidé, kteří mají své touhy a občas někde i zbytky rodiny. Dávám čtyři hvězdy, protože podle mne se jedná o knihu, která vybočuje z průměru.
(SPOILER) Druhý život pana Roose je třetí knihou ze série inspektor Gunnar Barbarotti. Osobně jsem předchozí knihy nečetl a tak tento román nedovedu posoudit v kontextu celé série, ale posuzuji ho jako samostatnou knihu.
Ústředním příběhem je existencionální krize nebo chcete-li krize středního věku pana Roose. A to vede k tomu, že se nám hlavní hrdina začne chovat mimo své obvyklé zaběhlé vzorce. Což v kombinaci s náhodným setkáním s osobou opačného pohlaví :-) vyustí ve více či méně předvídatelnou zápletkku.
Detektivního příběhu na tom pro čtenáře mnoho není a tak asi jedinou postavou, která pátrá po tom co se děje, je nešťastná paní Roosová. Nejedná se tedy o klasické krimi schéma. Avšak i přes odlišné očekávání se mi příběh líbil a nepřišel mi vůbec hloupý. Závěr ne mne působil lehce depresivně a bezvýchodně.
Podle mého názoru se tento román vymyká z klasického detektivního žánru. To ve výsledku nevadí, protože se jedná o slušně napsaný příběh. Dávám čtyři hvězdy.
Tak akorát je útlá kniha o vyrovnávání se s vlastní smrtelností. Toto téma bylo v litaratuře zpracováno mnohokrát. Jostein Gaarder k němu přistupuje se svou charakteristickou invencí a doslova na pár strankách vykouzlý milý komorní příběh, který je trochu smutný, ale zároveň velmi lidsky a citlivě pojatý. Prostě takové pohlazení po duši.
Podle mého názoru je toto velmi milá kniha, která chytne za srdce, ale ne zase tak moc. Prostě "tak akorát". Doporučuji všem čtenářům, kteří mají rádi citlivě napsané příběhy o lidské smrtelnosti.
Cykly času byly mou první knihou od sira Rogera Penrose. Trochu mne mrzí, že jsem se k jeho knihám nedostal o pár let dřív. Líbí se mi originalita jeho matematických představ a jejich přesah do kosmologie a dalších oblastí fyziky. Jeho nápady se často zdají být pohou matematickou konstrukcí bez fyzikálního základu, ale i přesto jsou moc inspirativní a zajímavé.
Hlavní myšlenku této knihy jsem pochopil tak, že poté co hvězdy spotřebují veškeré palivo, černé díry se vlivem Hawkingova záření rozpadnou, tak ve vesmíru zbydou jenom částice a záření. Zbylé částice se postupně také rozpadnou na záření, tedy na částice s nulovou klidovou hmotností, čímž se "smaže" entropie, pak se přeškáluje konec jednoho vesmíru na druhý a je to. Celý cyklus začíná znova.
Penrose přitom vychází ze skutečnosti, že současný kosmologický model Lambda-CDM předpokládá na počátku období velkého třesku a na konci zrychlující se rozpínání. Penrose k tomu říká, že obě tyto fáze jsou si v něčem nápadně podobné a prostě je na sebe jenom matematicky přeškáluje. Celá tato konstrukce obsahuje některá slabá místa. Představa, že se všechny částice rozpadnou na záření je zatím neprokázaná. Rovněž není jasné jak fyzikálně odůvodnit přeškálování konce jednoho vesmíru na začátek vesmíru následujícího. Matematicky to není problém, ale co to znamená fyzikálně není ani trochu jasné. V každém případě Penrose navrhnul i možnost jak tuto skutečnost ověřit analýzou reliktního záření, ale přesvědčivý důkaz pro dokázání své teorie nenašel.
Podle mého názoru se jedná o vynikající knihu, která čtenáře nešetří a pokud jí nechcete jenom tak proletě, tak vám dá zabrat. Odměnou za vloženou námahu je seznámení s neotřelými myšlenkami jednoho skromného, ale geniálního pána, který v roce 2020 dostal Nobelovu cenu. Pro mne jasný "must read".
Na youtube je volně dostupná krásná, ale dlouhá přednáška "Roger Penrose - legenda matematické fyziky" od prof. J. Podolského. Zájemcům vřele doporučuji.
Cesta ledového muže je kniha o tzv. Wim Hofově metodě. Podle mého názoru nepřichází Wim Hof v podstatě s ničím novým. O příznivém účinku otužování věděla už moje prababička a práci s dechem se věnovali jogíni dávno předtím, než praotec Čech vylezl na Říp. Wim Hof pouze dodává třetí složku a tou je kabaretní představení v podobě různých eskamotérských kousků.
Někomu to třeba nesedne, ale doba je prostě taková, že na to spousta lidí slyší. Když jim budete říkat, dělej něco pro své zdraví, otužuj se, pracuj s dechem, je to zadarmo, tak to s nimi ani nehne. Za to když si jako Wim Hof lehnete na dvě hodiny do ledu, vylezete na nejvyšší horu Afriky nahoře i dole bez a uděláte z toho pořádný záznam na youtube, tak se lidi můžou přetrhat. Na to se pak nabalí pořádný marketing, drahé semináře, literatura a je to.
Za mne Cesta ledového muže neříká nic nového a převratného, ale pouze opakuje a připomíná staré známé a léty prověřené pravdy. Jenom v trochu novém kabátě. Nakonec je to na každém z nás, zda se budeme válet doma u televize, necháme si narůst pupky a vypěstujeme si všechny možné i nemožné civilizační choroby a nebo zvedneme zadky a uděláme něco pro sebe a svoje zdraví. Takhle jednoduše to vidím a nic složitého v tom nehledám. A pokud někoho nakopne tahle kniha, tak proč ne.