Pavlína197
komentáře u knih
Červený adresář
Sofia Lundberg
Vyprávět životní příběh skrze vztahy s lidmi, které člověk v životě potká, mi připadá jako zajímavý nápad. Škoda, že z toho autorka nevytěžila víc, že nešla víc do hloubky. Jakoby se snažila nacpat do knihy co nejvíc problémů - chudoba, válka, znásilnění, porod mrtvého dítěte, smrt matky při porodu, homosexualita, deprese, osamělost, drogy atd., ale všechno jen tak ve stručnosti naznačí, nakousne, oznámí. A kam se podělo to slunce a radost? Kniha by klidně mohla mít dvakrát víc stran. A to, jak Doris každou chvíli někdo říká chudinko a hladí jí po hlavě, jak Jenny při každém setkání Doris omílá, že nesmí zemřít, a jak se obě stále ujišťují, že jsou krásné, mě doslova tahalo za uši ( nebo za oči? :-)). Prostě to na mě působilo nevěrohodně. Občas jsem i měla pocit, že jsem to už někde četla, jako by autorka vykradla jiné příběhy.
Co se knize ale upřít nedá, je čtivost a opravdu dojemný konec.
Psí sny a jiné povídky
Jevgenij Ivanovič Čarušin
Zdá se mi škoda, že tuhle knížku si v knihovně dlouho nikdo nepůjčil, a proto ji vyřadili. Obsahuje krátké povídky o zvířatech a lidech, některé realistické, jiné trochu pohádkové. Napsané jsou jednoduchým a srozumitelným stylem, na každé dvoustraně text doplňují milé ilustrace. Myslím, že by knížka mohla zaujmout jak mrňousky při předčítání tak malé čtenáře. I mně se líbila. Nebýt ruských jmen, nenapadlo by mě hledat její původ v Rusku.
Ztracená duše
Olga Tokarczuk
Zase jedna kontroverzní kniha.
Potvrzuji, co píší ostatní - pěkné zpracování, krásné ilustrace, celkem asi jeden a půl strany textu. Text mě příliš nezaujal, ilustrace se mi líbí moc. Jestli kniha stojí za ty peníze, musí každý posoudit sám, já ji mám půjčenou z knihovny. Na to, abych se potěšila hezkými obrázky a připomněla si, že mám zpomalit nebo se zastavit, mi to stačilo.
Dům hedvábí
Tabea Bach (p)
Nerada se pouštím do sérií, je to zavazující a navíc to čekání na další díl... Tuto knížku jsem si přinesla z knihovny jako letošní novinku, abych si splnila poslední bod výzvy. Moc se mi do ní nechtělo, podle obálky jsem čekala přeslazenou romantiku, což není úplně moje gusto, a teď jsem překvapená, jak se mi kniha líbila. Romantika je tu okrajově taky, co mi však sedlo do nálady je pomalu plynoucí děj bez dramat a napětí. Knížka perfektně zapadla do současné prázdninovo-dovolenkové atmosféry. Základní informace o výrobě hedvábných tkanin jsou dobrý bonus navíc.
Jíst lidi je neslušné
Malcolm Bradbury
Takhle nudnou knížku jsem opravdu dlouho nečetla. Čekala jsem něco ve stylu Pan Kaplan má třídu rád, ale našla jsem jen spoustu rádoby inteligentních řečí o ničem bez vtipu a humoru.
Být tady na webu kolonka Nedoporučuji nebo Ztráta času, tato knížka tam fofrem letí.
V čase štěňat
Miroslav Mráček - Mrazík
Opravdu pěkná knížka pro děti a nejen pro ně o chlapci a jeho vytouženém psovi. Je v ní dobrodružství, napětí, přátelství, láska ke zvířatům, rodičům, domovu.
Válka se do vyprávění vtírá nenápadně a postupně až do poslední nejdramatičtější kapitoly.
Milencův ortel
Kristýna Pivodová
Přiznám se, že jsem měla problém tuto knížečku dočíst. Na vině ale není knížka, nýbrž moje nátura. Případy jsou stručně, čtivě popsané - nejprve místo činu, pak postup vyšetřování, výpovědi svědků i obžalovaných.
Nabízí se otázka, proč jsem ji vlastně četla. Jednak jsem kvůli nemoci zrovna nemohla do knihovny a tak jsem doslova paběrkovala, co jsem doma našla nepřečteného, a jednak mě prostě zajímá, co lidi ke zločinům vede. Krom toho, že se jedná o skutečné případy, mi připadá děsivé, jak krátká je cesta od myšlenky k provedení, jak často hrají roli peníze a alkohol a také to, co říkají statistiky - totiž, že viníkem bývá často někdo, koho oběť znala, ať už z okolí nebo přímo z rodiny.
O čem si budeme povídat
Karel Boušek
Verše se občas nerýmují a často utíkají od tématu daného nadpisem, ale i tak se mi líbily.
Třináct baladických próz
* antologie
Tato knížka už mi doma nějakou dobu ležela a dlouho se mi do ní nechtělo. Sáhla jsem po ní, až když už jsem doma neměla žádnou jinou nepřečtenou prózu pro dospělé. A asi to mělo svůj důvod. K mému překvapení se mi knížka opravdu líbila, vychutnávala jsem si povídky jako bonboniéru. Všechny jsou opravdu tragické, někde jde přímo o smrt, a to dospělých i dětí, někde o pokažený život, někde o osobní tragédii. Každá povídka je jiná, každá je zajímavá.
Balady jsou seřazené chronologicky podle doby vzniku; čím blíž konci knížky, tím ubývá archaismů a tím lépe se čtou. Za přečtení určitě stojí.
Normální obraz srdce
František Kožík
Poetické, melancholické, trochu těžší čtení. V paměti mi zůstává krásná otcovská láska.
Tramvaj plná strašidel
Petra Braunová
Petru Braunovou čtu ráda, a to nejen její knihy pro dospělé ale i pro děti. Tato knížka mi nějak unikla, až nedávno se mi dostala do ruky. Kvůli formátu a ilustracím jsem čekala čtení pro mrňata, ale po přečtení bych ji doporučila spíš starším nebojácným klukům a holkám. Knížka mě bavila. Je napínavá, dobře se čte a ještě má výchovný přesah.
Ptačí pírko
Alexej Pludek
Líbí se mi tyto staré knížky o dětech z doby, kdy si ještě uměly hrát. Působí to na mě idylicky a vyvolává nostalgii.
Střevíce z lýčí
František Nepil
Pocházím z vesnice, ale nemám to štěstí tam žít. Proto si občas ráda přečtu příběh odehrávající se na vsi. Nepilovy historky jsou opravdu povedené, zvlášť chov králíků a zabijačku vystihl přesně tak, jak si to pamatuji, a samozřejmě s humorem. Zaujalo mě vyprávění o práci studentů na polích a u dobytka a moc se mi líbilo i povídání o babičce.
Lenin v obrazech
Vladimír Rýpar
Normálně bych po téhle knížce nesáhla, ale našla jsem ji u kontejneru na odpad a nemohla ji tam nechat; protože knížka na dešti u popelnic - to se prostě nedělá. :-) A když už jsem ji měla doma... Vlastně mě docela zaujala.
Úvodní poetické nicneříkající slovo si vzal František Halas, pak následuje pár stran o Leninově politické kariéře a něco málo ze soukromí; z této knížky se zdá, že Lenin žádný soukromý život snad ani nevedl, dokonce i manželka N. K. Krupská je tu uváděna jako věrná spolupracovnice. Většinu knížky zabírají černobílé fotografie a ilustrace. Fotky z doby ukrývání se ve Finsku jsou zajímavé, Lenin je na nich bez vousů a v paruce. Mně se líbily hlavně obrázky výtvarníků SSSR. Obrazová část je chronologicky uspořádaná, doplněná popisky a celkem podrobně mapuje Leninův život.
Slyšet jeleny zpívat
František Šmehlík
Na této knížce mě v první řadě zaujal název a v druhé srovnávání s mou oblíbenou českou autorkou Klevisovou. V anotaci mě mátlo a trochu i odrazovalo slovo netvor. Nicméně srovnání s Klevisovou mě přesvědčilo si knihu půjčit a přečíst. První polovina knihy mi opravdu stylem a prostředím oblíbenou autorku připomínala. Druhá polovina knihy už na mě byla moc... moc krvavá, moc drsná. Bylo pár chvil, kdy jsem knihu odložila a rozdýchávala. Nebýt těchto scén, užila bych si knihu víc a lépe, protože jinak je to opravdu zdařilá detektivka. Každopádně už chápu, proč bylo v anotaci použito slovo netvor.
Podobně brutální příběhy záměrně nečtu a pokud na ně nečekaně narazím ve filmu, přestávám se dívat. Vím, že je to oblíbené a populární čtivo, a to mě zas a znovu přivádí k zamyšlení, proč někdo potřebuje takové knihy psát ( a kde bere inspiraci) a proč je někdo potřebuje číst.
Vděčnost
Oliver Sacks
Přečetla jsem knížečku jednou a podruhé a stále mi nějak nedocházelo, co je na ní tak pěkného krom toho, že je to prostě milé psaní s pár zajímavými myšlenkami. A protože se obvykle snažím vytěžit z knihy co nejvíc, zvlášť pokud mám pocit, že mi má něco předat, podívala jsem se i na autorovy internetové stránky. Z textů, videí a fotografií na mě vyzařovala všeobjímající a nekonečná laskavost. Při třetím čtení mi to všechno zapadalo do sebe a dolehla na mě váha autorových slov a velikost jeho osobnosti. Až mi začalo být líto, že už není mezi námi. Na druhou stranu, kdyby byl, tato malá knížečka by nejspíš nevznikla.
PS.: Ráda bych tentokrát připsala zásluhy i překladatelce. Měla jsem možnost nahlédnout do anglického textu a do slovenského překladu a ten český mi přece jen přijde lepší - věrnější a příjemnější. Pro mě je to zajímavý postřeh; v literatuře, která má na člověka emočně zapůsobit je důležitý nejen autor ale i překladatel.
Tři sestry
Heather Morris
Nechala jsem se zlákat vysokým hodnocením a knihu si přečetla, i když předchozí dvě mě moc nenadchly. Tato bohužel také ne.
Vadil mi naivní až přeslazený styl, nesedí mi to k tématu. Občas se mi kniha zdála přitažená za vlasy, např. když se dívky o čemkoli rozhodovali, určující argument byl slib kdysi daný tatínkovi, přestože zdravý rozum velel zachovat se jinak; nebo když esesák ošetřoval Cibi nohy a ještě jí k tomu uvařil čaj. A pak ta spousta nesrovnalostí, a to jsem si určitě nevšimla všech. Např. zámek kdesi v Německu: uprchlíci tam dorazili začátkem května a na zahradě sbírali zralá rajčata a mrkev (?); uvnitř ležel okoralý chleba, takže někdo odešel nedávno a o pár stránek dál všude ležel prach, takže tam dávno nikdo nebyl (?). Nebo: Cibi a Miška se brali v dubnu 1946 ( text) nebo 1947 ( popisek u fotografie) ? A rozbalování dárků 25. prosince na Slovensku už tu někdo zmiňoval. Už jen vzhledem k tématu by si kniha zasloužila lepší zpracování.
Na druhou stranu oceňuji druhou polovinu knihy, která vypráví o životě Židů po válce. Literatura v nás často vytváří dojem, že s koncem války skončilo i všechno utrpení. Tady máme možnost si uvědomit, že pro vězně peklo ještě pokračovalo, antisemitismus přetrval i po válce a pocity viny si v sobě postižení nesli až do smrti.
Z celé knihy se mi nejvíc líbil epilog, ta rodinná soudržnost, radost ze života a trvající optimismus. Pravděpodobně i to jsou věci, které pomohli lidem válečné hrůzy přežít.
Tenkrát o Vánocích
* antologie
Všechny povídky, až na jednu, se mi líbily. Soukupová, Mornštajnová, Dvořáková a Bolavá jsou mé oblíbené spisovatelky, tam jsem nic jiného nečekala. Příjemně mě překvapila povídka od Epsteina, tentokrát vážně laděná. Stančík není moje krevní skupina. A opravdu moc se mi líbila povídka Ondřeje Neffa.
Baletky
Miřenka Čechová
Při čtení mě provázely dvě myšlenky ( předpokládám, že se příběh zakládá na pravdě): za prvé - kdybych měla desetiletou holčičku, nedovolila bych, aby něčím takovým procházela. Jenže rodiče evidentně netušili, jak to na internátu a konzervatoři chodilo ( chodí ? ). Je pravda, že mě by bylo proti srsti už jen poslat desetileté dítě stovky kilometrů daleko na intr a vidět ho jednou za měsíc, o cvičební praxi, chování profesorů atd. nemluvě; za druhé - balet je krásné umění, ale stojí za ty fyzicky a psychicky zničené lidi?
Sami na této zemi? - O Boží přítomnosti mezi námi
Ladislav Heryán
Touto knihou si autor získal moje sympatie. Líbí se mi, jak nám skrze neuvěřitelné avšak skutečné příběhy přibližuje víru a pomáhá porozumět Bibli.
,,Šťastný člověk může být jen ten, kdo říká to, co si myslí, a jedná tak, jak mluví.´´
