Vždycky, když někdo v komentáři ke knize napsal, že by mohla mít o sto stran méně, nechápala jsem. Po dočtení Ahoj krásko mám přesně tenhle pocit. Neustálé opakování toho, jak se všichni milují, potřebují a trpí, když spolu nejsou, velmi častá přirovnání pomocí jako, jako že, jako když mi po dvou stech stranách už lezlo na nervy. A pořád dokola. A ty prkenné dialogy o ničem vložené jakoby pro oživení dlouhých statí tomu taky nepomohly. Sto stran před koncem se děj zase trochu rozběhl a dočetla jsem. Nadšení ostatních čtenářů rozhodně nesdílím, dokonce bych řekla, že tahle kniha pro mě byla ztráta času.... celý text