Pavo.Klima komentáře u knih

+0,25 hvězdy k tomu.
Povídky často nečtu. Titul jsem měl půjčený od máti, abych měl co louskat, když jsem byl na několikadenní návštěvě...
...až na totálně smolařskou povídku Emilovu "Do nebe", která mi přišla přišroubovaná, se mi příběhy celkem líbily. Několik povídek nese na sobě odkaz - pachuť minulé doby (normalizace, život za vlády komunistů), v jiných se zjevují výdobytky dneška jako jsou sociální cyklistické sítě na internetu. Autorka se pokouší. Pokouší. Pokouší! opakovaně a jednoslovně přiblížit eskalaci pocitu, či dění. Kulisy příběhů využívají kontrastu velkoměsta x vesnice. Častěji jsou hrdinové zralého věku, kdy bilancují své vztahy, překvapeně zjišťují, že setrvačnost se ještě nemusí shodovat se spokojeností druhého partnera. Opakovaně mám pocit, že autorka naznačuje, že sňatky z rozumu, kdy se člověk snaží prožívat fungují jinak než, když to opravdu přijde. Zároveň si nemyslím, že povídky jsou tragické, jen občas silně smutné - čas mnoho hran v životě obrousí, i když svět už potom nemá tak ostré kontury jako dřív...
Zapůsobily na mne tyto kusy - povídky: Bouřka, Svatá Hana, Přes most.

01.03.2015

Na třetí knihu jsem jistý čas sbíral odvahu, i když už jsem ji měl od Vánoc 2013 na "skladě".
První svazek (se dvěma knihami) mě nijak nenadchl, ale jako bojovník jsem výzvu 3. knihy po čase přijal. Jsem rád, že jsem ji přečetl. Do TOP přečtených se sice nezařadila, ale je tu posun. Ve třetí knize nejsou zbytečné překlepy, které by rušily pozornost. Motiv mother a daughter dostal prostor k projevení se v té nejcitlivější podstatě. Právě propojení smrti a zrození v různých podobách mě na textu bavilo snad nejvíc. Jen ta Murakamiho preciznost popisu mě často nudila. Nemyslím si, že je nutné vždy vědět, co všechno postava udělala před tím, než se rozhodla za něčím podstatným jít. V tomhle ohledu by se hodil Tengo Kawana, který by to po autorovi učesal. Obsah zajímavý, občas překombinovaný, ale originální. Ale slušela by mu větší stručnost.
Během závěru mi došlo, že je to vlastně taková pěkná pohádka s netradičními motivy, kdy se kruh ve finále uzavírá. Hodilo by se pohádkové zakončení, ale tím bych prozradil víc, než mi etiketa čtenáře na databazeknih.cz povoluje :)

1 26.02.2015

Stav po 3/5 :-) Obálka knihy jako vždy famózně vystihuje jednu z klíčových scén příběhu v daném dílu. Autorka ví, kdy je potřeba té správné akce. Když už jsem byl ve čtenářské letargii, přišlo vybuzení...Opravdu jen několikrát jsem měl pocit přešroubovanosti. Pak mi ale došlo, že je nutné, aby to vše bylo složitější - časem je třeba na dění odkazovat (pokud si vše budu pamatovat :-D) a to Kadlečková dělá.
Od druhého dílu uplynulo docela dost času, a přesto se mi mnohé události začaly vyplavovat, vzpomínal jsem si na ně. Nebylo tedy těžké do příběhu znovu vplout. Jak už jsem napsal výše, přirozeně zapomínám, tedy už si třeba příliš nevybavím, co se přesně dělo v nemocnici v předešlém dílu.
Líbí se mi hra s jazykem - Re Akkütlix! V této části ságy je odkaz i na boha/duchovní sílu Gerdánců (U Ho´krina) i Fomalhiwanů (Astuaner).

Kdy se do příběhu vrátí Pinkertina? Má ještě šanci? Na čem všem závisí ne/vztah mezi Lucasem a Kamëlë? Dozví se Lucas znění dopisu s radou od otce o tom, co je podstatné, o tom, na co si má vzpomenout? Koho nám ještě vysní Fiona? Co se přesně stalo v době, kdy byl Lucas na Össe? Je Fomalhiwa opravdu protiváhou Össe? Co dalšího obnáší Morrisonova proměna?

2 12.01.2015

Po dlouhé době kniha, u které jsem smíchy hýkal. A za to si ty 4 hvězdy - za pobavení při léčení angíny - zaslouží. Palahniuk popisuje posmrtný život jedné takové "typické" americké teenagerky. Některé putování peklem Madison trvá, jako když luskne, později stejná cesta vydá skoro na pouť z "Pána prstenů". Vzpomínky na život prolínají peprná dobrodružství (např. s Přezpolnicou) kolem takových míst jako je Oceán promarněného spermatu, nebo Krajina ostříhaných nehtů. Čtení je především smršťí směsi ironie a černého (i nechutného) humoru, dospěláckých příměrů padajících z úst 13ti leté dcery hollywoodských hvězd, slovní brutality, odkazů na reálný svět, tak jak ho známe - na všechny ty paradoxy, které jinam než do pekla vést nemohou, citů a tužeb každého puberťáka (mít svého kluka).... Role Madison se v průběhu útlé knížky mění od novicky v pekle, přes telefonickou psychoterapeutku na drátě, až k malé bohyni pekelných krajin. Úžasný výčet mini hříchů (omezený počet nadávek, prdnutí ve výtahu, močení do bazénu, či troubení klaksonem v automobilu za život jedince), za které se dostaneme do pekla, poukazuje na to, že peklo je tu pro všechny :-D

Je to moje první přečtená knížka od Palahniuka. A baví mě, že jsem ji zrovna četl v období zmaru - tzn. listopadu :-) Tématicky se to potkalo.

1 10.11.2014

Skládáš si v hlavě útržky románu psaného v nezvyklé "Du-formě", která dá smysl v meditativní pasáži téměř na konci knihy.
Příběh je pro tebe tancem na hraně stability a neuchopitelnosti. Tak jako sám přemítáš, o čem to vlastně bylo... Lovíš v paměti a vystupují ti pevnější body života Tíška (dětství v Příbrami, studia v Mnichově, začátky s Ervou)... Příběh je jako pohled do kaleidoskopu. Pro každého čtenáře budou zásadnější jiné plochy. Možná i pro tebe bude jiné číst Dějiny světla v jiném čase, v jiném světle... Lecčemu jsi neporozuměl... Na leccos raději zapomněl...
Byl Drtikol vláčen osudem, nebo svůj osud tvořil? Cítíš v jeho osobě jistý druh smutku. V hlavě ti letí slova SAMOTA - SMUTEK - SMÍŘENÍ... I když románem letí snaha o LEBEN - LICHT - LIEBE.... Z této trojice románem nejvíc prostupuje světlo... světlo jako protiváha tmy, kterou příběh v hornickém kraji započíná... A zbrkle v rádoby klidu končí epilogem po roce 1945 ve spořilovském fotografově období...

Zásadnější otisk do tebe po prvním čtení Dějiny světla nevtlačily...

3 26.10.2014

Tak Kostičas, neboli Bone Season je za mnou.
Dojmy? Dvojaké. Musím vyzdvihnout kreativitu, se kterou Samantha Shannon knihu napsala. Systém, Refájci, Emejci, syndikát vidoucích. Velice mi v paměti utkvěly momenty reminiscence - bratranec Finn, vlčí máky, Nick a jeho vyznání...
Jsem rád za kvalitní překlad, který těch několik překlepů nenarušilo. Stejně jako byla kreativní S. Shannon, tak i překladatelka Lenka Kapsová prokázala radost a dovednost při práci s novotvary, které nevyznívají nijak křečovitě!

Na druhou stranu jsem se trochu ztrácel v tom, kdy a jak je platná smrtelnost Refájců. Nechci prozrazovat podrobnosti děje... Stejně tak jsem jednou zaváhal, od kdy Paige ví o svém daru jasnovidnosti. V jedné části se mluví o tom, že prozřela v poli vlčích máků, jinde že již od dětství věci viděla jinak...
Je zajímavé, že červená aura je připisována nejvyššímu typu vidoucích... přesto v tradičních věroukách je červená spojená symbolicky s fyzickými věcmi, tělem, agresivitou, sexem atp... A nejvyšších hodnot dosahuje fialová.... osvícená a duchovní...
Závěr mi v těch mnoha střetech a bojích při cestě a boji o návrat do citadely přišel až překombinovaný....

Pokud srovnám podobné tituly, tak Kostičas nedosahuje kvalit českého Mycelia, ale je v lepší kondici než český překlad Prachožroutů... Je to kniha, kterou může číst i 30tník a nemá pocity, že čte knihu dětskou. Refájci jsou na tom podobně jako bytosti planety Össe... Össeané však své zájmy nehlásají prvoplánovitě, jsou rafinovanější a tak ještě o fous dospělejší...

Přesto pro mne jako pro sériového maniaka bude zajímavé sledovat, kam se bude odvíjet příběh v druhém díle... Někde jsem četl nástin následného děje a trochu jsem se zklamal ve své domněnce, že by další díly mohly být zasvěceny dalším osobnostem ze Sedmi pečetí, kde by se jejich očima vyprávěl jejich příběh, do kterého by patříly další části světového Scionu - citadela Paříž, citadela Stockholm, atp...

Hlavní hrdinkou tak i nadále nejspíš zůstává Paige...

1 21.08.2014

"...život je hořkoslaně cukrový, černý i odhodlaně růžový..."

Přes mé období netrpělivosti jsem se knížkou prokousal. Vzorové dny od stejného autora nepřekonány. Vyzdvihl bych opravdovost popsaných pocitů nenaplněnosti Jonathana, rozháranosti Clare... Kniha si nehraje na rozkošný přecukrovaný příběh. Možná se občas společně s hrdiny zasníme, ale stejně tak vystřízlivíme.. Každý z nás svým způsobem. Žádná z postav není černobílá... Každá má své ctnosti, i stinné hrbolky na své osobnosti. Konec otevřený... Jako by počítal s velkolepým finále, kdy se zas všichni objeví na jedné cestě... Kam povede, není jasné... Možná i na hřbitov, nebo do pole plného vojtěšky...
P.S.: Jako by mi po dočtení přetrvával v hlavě rozměr strachu... Od začátku - do konce...

2 19.07.2014

Podle anotace na obálce knihy jsem asi čekal víc. Pamatuji si, že když jsem kdysi potajmu četl svazek erotického románu z knihovny mých rodičů, tak to se mnou hýbalo. Gordon se mne nejvíc dotýkal při čtení psychiatrického finále. Průběh toho sexuálně podřízeného vztahu ve mně mnoho emocí nevyvolal. Přesto jsem pociťoval oboustrannou vazbu mezi oba hrdiny.... Byla to láska bez něžností, vyjadřovaná příkazy a poslušností.... Spirála, kterou nejde jen tak zastavit... Bez posledních dvou kapitol by to nebylo ono. Vydržet se vyplatí... Seděl jsem na náměstí Míru, slunce pálilo, lidé se houfovali do párů. Ideály lásky... Dilema ala vnitřní babička a matka hrdinky - konvence vs. spokojenost... povinnost vs. láska... Nalezení osobního Goetha, před kterým lze v klidu, ale poslušně rozprostřít své dlouhé vlasy jako na počet císaře Franze Josefa....

3 12.06.2014

Povídkovou knížku S. Berana jsem si koupil pod dojmem z povídek J. Folného (Buzíčci). Beranova sbírka však nezůstane (na rozdíl od Buzíčků) v mojí paměti. Toužil jsem po krátkém úlevném čtení zapamatovatelných krátkých příběhů.

Beranovy hrdinové jsou pro mne takové postavičky v konturách, jako omalovánky bez barev. Z povídek číší beznaděj. Časově se děj pohybuje od doby poválečné do současnosti. Vina, trest, geny, individuální pohled na svůj osud.... To jsou styčná témata všech povídek. Knížka těžko(pádná) ve formě i v obsahu. Ta závěrečná nejpropracovanější povídka (Sluneční skvrny) jakoby spojovala některé předchozí motivy (otec a syn, syn a otec, mrtvá manželka...). Symbol Slunečních skvrn se promítá do tváře i do duše. Slunce = otec.

1 19.05.2014

Do hodnocení titulu zahrnuji i fatální počet překlepů a pochybení korektorky. Tím jsem se zabýval už na FB stránkách "Co čteme", psal jsem i do nakladatelství Odeon. Každopádně můj přístup ke knize to ovlivnilo negativně.

Hrdinové - míjející se mladý muž a mladá žena, oba se silnou touhou se znovu potkat. On spíš pasivně přijímající, ona aktivně jednající. Oba ještě úplně nedospělí (a to jsem si myslel, že tímto fenoménem trpí třicátníci dneška a ne naši rodiče :-) ). V závěru knihy 2 se přistup obou proměňuje. Jako by oba museli sami sebe přijmout takoví, jací jsou, aby mohli udělat kroky kupředu a třeba se najít. Je dost možné, že se jejich kroky minou. Ale to už snad budou mít tolik síly, aby obstáli i bez vzpomínky na dávnou podporu od toho druhého (????).

Je to tak trochu kniha ztrát i nálezů (Tengův vztah k otci, Aomam na balkóně sledující klouzačku na dětském hřišti, Cubasa)

Líbí se mi Tengovo procitnutí - "Ať jsem v jakémkoli světe, s jedním, nebo dvěma, třemi měsíci, vždy v tom světe budu sám a bude záležet na mně, jak se budu mít..." /volná citace/

Kdy a jak vezmu do ruky 3. knihu /v ČR vydaný druhý svazek/, nevím. Příliš jsem dílo nehltal. Přemýšlím, zda by podstatné z příběhu šlo napsat tak, aby ubylo zdlouhavých popisů, které mě nebavily. Tok textu neplyne jak loďka padající vodopádem. Nevím, zda na vině není i překlad. Fantasknost nápadů, existence nečekaného dění příběhu pomáhá a snad je jeho největší devízou. Možná jsem chybně očekával sci-fi. Kniha se spíš blíží přemýšlení nad realitou a fikcí, jejich prolínáním v mnoha pohledech. Každý z nás si někdy někam utíkáme od reality... pro někoho to je matematika, pro jiného knihy, sex, nebo v současném světě internet.

Možná jde o vzkaz autora, že realita se snadno stane fikcí a iluze se může jednoduše zhmotnit... Ale díky komu/čemu? Díky nám samým?

2 08.05.2014

Moje první přečtená próza od Jiřího Hájíčka. Pocházím ze stejného kraje. Tedy u mne funguje i jistá dávka sentimentu - mí předci žili u Třeboně... Hájíček má vynikající popisný styl... Popisy kraje nejsou strnulé. Fungují díky snaze provázat je s přírodním děním, proplést je i se změnou pocitů hlavního hrdiny (vůně trávy, kdy sedí na mezi; vánek procházející tělem...). Občas jsem měl pocit, že s Pavlem Straňanským chodím obcemi, hřbitovem, přírodou.... že sedím s Kennedym na pivu.., nebo flirtuji s Danielou v třeboňské hospůdce. Některé motivy nebyly uzavřeny - např. Dragoun mistra kamenického...
Příběh je vesnickou romancí s koncem, který je jak tlustou čarou za děním proti českým "kulakům" v 50. letech 20. století, tak za událostmi parného jihočeského léta... Postavy nejsou černobílé... Úhel pohledu se na vinu liší - člověk od člověka... Krev není voda... Někdo však nenávidí, jiný je pyšný na to, že ho nenávidět nedonutili... A kam vede msta? K (ne)odpuštění?

Skoro mne mrzí, že názvy vesnic z okolí Třeboně jsou dílem fabulce... Tomašice, Touchov Google neobjeví....

7 13.03.2014

Fantastický výlet po 100. narozeninách jednoho starce. Pestrý život jednoho apolitického pyromana ze Švédska, který ovlivnil zbrojení mocností nejen během studené války = 2 linky vyprávění pana Jonassona.
Možná je to mojí povahou, ale do kolen mě Stařík neposadil. Smíchem jsem se za břicho nepopadal. Asi nejsem fanoušek humoristů... Přečetl jsem několik severských detektivek, kde policista byl hrdina no. 1, zde - ve zločinecké linii ze současnosti - si podobně jako v historických pasážích z politiků autor dělá z vyšetřovatelů legraci. To hodnotím jako osvěžující O:-)
Občas ze mne vyšel tlumený jednorázový krátký chichot, tak trochu nucené pousmání. A to po nějaké obzvlášť sarkasticky a nebo absurdně vystavěné větě. Někdy mi přišlo, že víc na čtení pracuji, než se bavím. Od určité chvíle jsem spíš vyvíjel úsilí, abych četl dál. Ale pak jsem se do kapitoly vždycky nějak zavrtal.
Jakobych ale tušil, že doba těsně před oslavou narozenin 2/5/2005 (předposlední 28. kapitola knihy 1982-2005) byla ta nejopravdovější ze života Alana. A taky nejsmutnější. Kterou epilog musel zase vystřelit do nadpozemských výšin absurdního království, korunovat ji znovu nalezenou potencí a tak dát najevo, že to byl "jen" vymyšlený příběh od strýčka vypravěče Jonassona.


Analfabetku tedy nekoupím...

4 19.02.2014

Možná je to okolnostmi, možná mnou, možná hutností děje.... Druhý díl u mne vyžadoval větší díl čtenářské pozornosti. U některých úvah, myšlenkových procesů jsem nestíhal (raději jsem to nechal plynout), jakoby mi unikaly nějaké souvislosti, a nebo jako by některé věty na sebe nenavazovaly, přece však jako celek jsem text (po svém) pochopil. Příběh druhého dílu má pro mne vrcholy dva - nejen velkolepé finále, ale také tu okolnost, která nejvíc přilákala zájem mediantů. Oproti prvnímu dílu část prožívaného napětí klesla... ale finále mě do děje vtáhlo silou prvního dílu. Popisné pasáže, hloubková "psycho - inventura" hrstky hrdinů, až filmová akčnost mnoha scén... Jsem zvědavý, zda Lucas přijme svoji minulost... svého otce... Jaká vzpomínka ho pojí ke Kamëlë, která stojí mezi dvěma srázy a občas neví, který si vybrat (minulost x budoucnost)... Jakoby očima Aš~šáda jsem byl z Lucase trochu zklamaný. Ale jo... je to jen člověk...

2 16.01.2014

Snad si přesně pamatuji citát z knihy "Největším nepřítelem odvahy je fantazie".

V tom případě bych se měl bát a měl bych být podělaný až za ušima, protože kniha mi fantazii pekelně rozvířila... A říkám si, jestli Aš~šád z Fomalhiwy není spíš takový danajský dar vesmíru... Uvidíme... :)
Těším se na další setkání s Lucasem a dalšími postavami. Těší mě, že i ve 26. století lidé "trpí" vášněmi starého světa... Bolest, strach, láska, vášeň, fanatismus... Popis budoucnosti v románu netrpí absurdně přetechnizovaným stylem. Za netlogy si jednoduše dosadíme dnešní mobily, za medianty soudobou novinářskou smečku, atd.
Pokud jsem se někdy v románu nepozorností ztratil (odkazy na minulé dění), lehce jsem danou pasáž vyhledal v předchozích kapitolách a to i díky jejich dobrému pojmenování - vždy jsem věděl, kam listovat....

Kamëlë, Pinkertýna, Fiona, Prastará a Velekněžka... Prozatím mi přijde poměr ženských hrdinek početně silnější.... Povaha Pinky mi přišla naopak ve skrze lidská a uvěřitelná... I takové charaktery mezi námi jsou... a rozhodnost není silnou stránkou ani u mne...

Co bude dál?!? Zítra rozečtu knihu č. 2. "Led po kůží".
Zde popis světa Mycelium: http://www.postavy.cz/svet/mycelium/

6 29.12.2013

Nebyl problém knížku odložit, když tomu okolnosti chtěly.... Ani nebylo obtížné v rozečteném pokračovat. Ale jakoby už přečtené krátké epizodky ze života Honzy v Irsku byly napsané tak "lehkým perem" pana Folného, že se hluboce do paměti nevryly... a myslím, že z ní i brzy vypadnou. Třeba to i s níže zmíněnými sexuálními jednorázovkami byl záměr autora... přiblížit tak "rychlost" homo-života čtenářům všem. Zasvěceným i těm neznalým pohledu gaye na život.

Každopádně jako oddechové čtení tato deníková (prý tak trochu původně blogová) bisex novelka poslouží. Je napsaná vtipně, ironickým jazykem zasaženým homo realitou (tedy nadrženě, povrchně, ale i s citem pro věc...). Některé úseky ukazovaly, že i gay/bisexuál má duši, že láska neexistuje jen v hetero verzi.

Realita jednorázovek (jak píše předchozí hodnotitelka) je možná ještě bouřlivější, ale i tak jsem rád za nadzvednutí pokličky v homo vztazích širšímu obyvatelstvu.
Každopádně epilog byl tak trochu navíc... I když ta možnost v něm mě zasáhla.

Tak trochu jsem měl pocit, jako bych četl homo "následovnici" Haliny Pawlowské. Pokud by vyšlo pokračování (a nemyslím tím Buzíčky od stejného autora), přečtu si ho.

1 22.12.2013

Lehké zklamání. Jedná se opravdu o román pro teenagery, i přes časté používání "kurevských" slov. Žádný hlubší smysl, jen dobrodrůžo z budoucnosti. Jistý společenský rozměr lze vnímat jen při popisu budoucí podoby města Orleans, sociálních rozdílů mezi lidmi. Výraznější prvky sci-fi jsou snad jen klipry a pololidé...Čekal jsem možná více fantazie... Popisný sloh sice dobře rozvířil obrazotvornost, ale v závěru už mě příběh unavoval... I když se autor snažil vykouzlit opakovaně drama... Ale jakoby Nailer nebyl obyčejný kluk z budoucnosti, ale komiksový hrdina schopný rychlé tělesné a zázračné regenerace... A to se netýkalo jen jeho...

27.11.2013

Beletrie ve stylu deníku Zeldy F. Nejde o přesnou biografii. V paměti zůstanou jako střípky výrazné momenty vyprávění (mladická smršť, letec, v šatech do moře, corrida, promítačka...) Zajímavě zakončeno poslední kapitolou v roce 2007 s dovětkem o marné snaze měnit povahu/charakter druhým - "nikdo nepřemůže ničí povahu - tak jako nepřemůže bouři, vítr nebo blesky: nikdo, ani psychiatři, ani meteorologové. Tím méně nedůvěřiví milenci.".....

1 14.11.2013

3 a půl * by možná lépe vypovědělo, jak se mi tento růžový kaleidoskop v knize líbil....Prolínání postav v různých příbězích jako by ukazovalo jistou početni omezenost - malost českého homorybníčku... v uvozovkách každý zná v uvozovkách každého a přitom za tímto osudovým sarkasmem se skrývá osobní smutek, nenaplněnost a touha Prahy plné Ahasverů.... Opravdovost takových osudů se možná některým bude zdát přitažená za vlasy....není... o fabulaci vůbec jít nemusí. Kniha je jistou dobovou výpovědí růžových lidí dneška... vážím si odvahy autora ukázat tomu českému světu takové růžové Směšné lásky... do Kundery však Folnému ještě něco chybí... povídky, které zaujaly: Box of roses, Supertalent a Neviditelný...

4 29.10.2013

Dokážu si přestavit, že bych šel na film podle této knížky:) Současné detektivní pátrání zabíhající do doby 30. let před začátkem 2. světové války... tak úplně jiné, než pátrání v severských detektivkách:)
A možná by stálo za to si někam bokem přepsat ta neotřelá autorova přirovnání... Jako například toto: "...do márnice vtrhl déšť a vítr jako rabující dav do trezoru....". Pokud někdy budu na knížku vzpomínat vybaví se mi pár sexuálně explicitních scén, drama na závěr, závěrečný zápis internetového chatu a právě autorova přirovnání....

2 13.10.2013

Detektivka severského autora, tak populární žánr dneška...

Prokousal jsem se mnoha podobnými, Larssonem počínaje a Kallentoftem nejspíš konče...
Zdá se, že inspirace autorů se nachází v krizi... Motivy jako vyšetřování v nemocnici, unesené děti schované v kůlně se výrazně podobají knize Vzkaz v láhvi od Jussi Adler-Olsena...
Mozaikovitost vypravěčského stylu často odpoutávala pozornost... Epilog se snaží letem světem dovysvětlit, neřečené... Ještě ve větší zkratkovitosti... A to především psychologické konflikty hlavní hrdinky (vztah k rodině, intimní život MF), které se během příběhu snaží postavu Malin Forsovou plasticky vykreslovat.... Z děje knihy se záhadně vytratí i druhý vyšetřovatelský tým, o kterém není zmínka už ani v epilogu... Dojem z knihy - plochý příběh s výbornými popisnými scénami, s pokusem o barevné provázání s osobním životem hlavní hrdinky...

Zdá se, že přichází můj čas přestat se zaměřovat na severské krimi... A to bez ohledu na moji sériovou mánii a chystaný pátý díl, kde, jak tuším, bude předmětem zájmu případ Marie Murvallové, nakousnutý již v prvním dílu série...

26.09.2013