Pazďa
komentáře u knih
Trůn z dračích kostí
Tad Williams (p)
Ohlasy na Trůn z Dračích Kostí se shodují v jednè věci - je to hodně pomalé. Proto jsem tuto knihu začal číst jako takovou malou výzvu - dokážu přetrpět skutečně pomalou a výpravnou knihu, abych dostal potenciálně dobrý příběh ? A nevím, jestli je to tím, že jsem věděl, jaké jsou ohlasy, nebo mi to prostě sedlo, ale tempo knihy mi vůbec nevadilo.
Už dlouho jsem nečetl skutečně tradiční fantasy, takže objevovat všechno krůček po krůčku, postavy, mytologii, jazky, místa, mi přišlo strašně poutavé. K tomu v nemalé míře dopomáhá i autorův květnatý popis a vyprávění a skvěle odvedená překladatelská práce.
První čast knihy odehrávající se na hradě Hayholtu může, skutečně, být trošku zdlouhavá, ale myslím, že to má dobrý důvod. Ono tak na oko vypadá, že Simon chodí jen tam a onam zametat, nebo krást koláče, ale mezitím poodkrývá nějaký náznak tajemství a konfliktu, který se buduje ihned od začátku. Také se v této úvodní části setkáváme s důležitými postavami, které se tu a tam mihnou, ale už si je trošku zapamatujete, a víte tak nějak o co jde, jakmile dojdete do části knihy, kdy už je jmen opravdu mnoho.
Celkově první kniha z Východního Ardu masivně předčila mé očekávání, a to má být z celé trilogie nejpomalejší, takže do druhého dílu půjdu už s rozumně vyšším očekáváním.
Říše popela
Anthony Ryan
Říše Popela je velmi solidní zakončení trilogie, která ve svých prvních dvou třetinách v místech kulhala. Po dočtení jsem ale rád, že do Draconis Memoria investoval čas. Závěrečná kniha totiž nabízí spoustu našlapané, a dobře napsané akce, a hlavně skvělý vývoj různých drobných tajemství nastražených v předchozích knihách, ať už jde o postavy či mytologii. Závěrečný střet je dostatečně velkolepý a jistý pobitevní epilog zbytečně nepřekračuje potřebnou dobu k rozloučení s postavami a příběhem. Tohle asi nebude jen tak trilogie pro každého, ale pokud máte opravdu rádi fantasy, a vítáte tu a tam nějaké to originální zasazení a neotřelé koncepty, tuto sérii jistě ve finále neshledáte ztrátou času.
Těžké melodično
Terry Pratchett
Smrťova série je taková best of kompilace pro lidi, co už mají v Zeměploše trošku načteno. Potkáváte lidi a místa co už znáte takže se z toho lehce vytvoří vtipy pro zasvěcené.
Také cením, že se zde znovu objevuje parta mágů, ti jsou vždy mí favoriti. A o Tračníkovi a Nobym nemluvě.
Je až s podivem jak Terry zvládl napsat dokonalý kontrast Smrťova charakteru. Snaží se chovat a vytvářet věci jako člověk a nejde mu to, ale když se o nic nesnaží je vlastně nejvíc lidský. Zuzanka je skvělá postava k tomu, aby těmto momentům byl dáván průchod.
A celý hlavní příběh s ,,hudbou s kameny" je samozřejmě skvělý. Kniha nemá ani žádného záporáka, postavy se o své problémy postarají samy.
Tátovy holky
Sarah Flint
Tátovy Holky mě bavili o něco více, než Rozbité Panenky, se kterými jsem sérii na neurčito odložil. Vrahova obsese je tady vcelku zajímavá, leč trošku neprozkoumaná. Ona se kniha totiž případu, na kterém se prodává, věnuje jen pramálo.
Krátce po začátku se nám totiž začne rozvíjet vedlejší příběhová linka, která tak nějak časem začne autorku zajímat víc než ústřední případ. Ten má pak dost useknutý konec, protože si autorka uvědomí, že je za stranou 300 a vyšetřování se nepohnulo už minimálně 200 stran. Tak prostě přitáhne zpět postavu, kterou jsme právě těch 200 zmíněných stran neviděli, a ta poví "Hele policisté, mám nějaké fotky, kde je pravděpodobně jasně a zřetelně vidět vrahův obličej, tak mě napadlo vám je dát".
Ale když to vezmu kolem a kolem, není to špatná kniha, prostě další lehce naivní, ale svižně napsaná detektivka, kterou není problém shltnout na posezení a cítit u toho jakési takési uspokojení.
Pyramidy
Terry Pratchett
Pyramidy jsou jedna ze slabších Zeměploch. Premisa je dobrá, ale co do příběhu, kniha nemá takový spád na jaký jsme zvyklí. Kdyby byla ořezája o tak 50-70 stran, mnoho by se nestalo. Bavil mě úvod, kde se podíváme víc pod pokličku cechu vrahů, a mladý faraon, který je zároveň cvičený vrah slibuje dost zajímavý příběh, Těpicova vražedná kariéra ale není pro zbytek knihy nějak důležitá. Poté kniha nabírá trochu tempo když se dostáváme do Efebe, což je zároveň určitě nejúrodnější půda pro humor v Pyramidách. Pravděpodobně se to nyní dělí společně s Erikem o nejslabší Zeměplochu, co jsem zatím četl, ale stále jw to nadprůměrné čtení, a jiným to možná sedne víc než mně.
Legie plamenů
Anthony Ryan
Jsem rád, že se dají přidávat půlhvězdy, protože mám z druhé časti trilogie vesměs lepší pocit, ale jen kapku. Nutno říci, že z jiných důvodů.
Legie Plamenů je kvalitní fantasy, ale trpí klasickým syndromem "druhé knihy trilogie". Nic moc není představeno a nějaké to epické finále teprve dostává první rysy tváře. Nemyslím si, že kniha potřebovala mít 630 stran.
Co do děje, dá se říct, že se zde naše hlavní postavy vydávají na dva středně důležité side questy. Lizanne stráví většinu času v konkurenční říši, kterou známe z minulé knihy a to nám přináší nutné budování světa, které tak moc chybělo první knize. Clay se zase žene za určitou vizí, kterou prozkoumá v dosti zvláštní krajině, to nám zase poskytne lehké vysvětlení a původ jakéhosi konfliktu, na kterém stojí celá trilogie. Některé kapitoly těchto postav umí být zdlouhavé, ale vesměs jsem si to užil.
Co je ale úplně zbytečné je Hilemorovo POV, které tuto knihu nijak neobohatilo. V první knize jsem v jeho kapitolách viděl velký potenciál, ale v Legii Plamenů nemá kapitán prakticky co na práci. Máme tu i nové POV Siruse, které přináší pohled tzv. "za oponu", za což jsem rád. Připomíná mi to Marshovy kapitoly v poslední knize Mistborn trilogie. Narazil jsem tam ale na otázky, které si nemyslím, že budou zodpovězeny, jako "Proč by zrovna Siruse dával někdo do čela armády?" nebo "Jak vlastně funguje tohle sdílení myšlenek, když se dají tak jednoduše skrýt nebo falšovat ?".
Celkově, pokud jste měli pozitivní pocit z první knihy tak ten nezmizí ani s druhou. Je tu více akce, bohatější svět a větší urgence. Postavy a svět již trochu znáte takže nemusíte vykonávat tolik "domýšlení si" jak v knize první. Ale myslím si, že můj celkový náhled na trilogii utvoří až finální kniha.
Oheň probuzení
Anthony Ryan
Jméno Anthonyho Ryana vídám na poličkách knihkupectví už dlouho, tak jsem se rozhodl, že také zkusím, co nabízí. Oheň Probuzení je první díl trilogie, kterou i přes nějaké ty problémy, považuji za velice slibnou.
Samotný koncept je velmi povedený, mix draků a magie, steampunkového prostředí plného bující technologie a námořních a špionážních prvků rozhodně přináší zážitek, který bych nepopsal jako tuctový. Kniha rovněž nabízí spoustu akce, a to velmi různorodé, ať už se jedná o různé drobné šarvátky, pěstní i šermířské souboje, námořní bitvy, obléhání města a mnoho dalšího.
Na co ovšem kniha trpí je nějaké budování světa a postav. Samozřejmě, věřím, že si autor nechává dobrá odhalení a charakterové momenty na později, ale v Ohni Probuzení sledujeme tři postavy, a dá se o nich říct asi tolik, že Hilemore je výborný námořník s nějakou bolístkou na srdečním svalu, ale je to dobrák od kosti, Clay je dítě ulice co se muselo celý život hodně potloukat, ale je to dobrák od kosti a Lizanne je špionka s komplikovanou rodinnou historií a také dobrák od kosti. Což není mnoho.
Většina knihy se také točí okolo válečného konfliktu mezi dvěma státy/říšemi/frakcemi a o historii a motivaci jedné z nich víme velmi málo, o té druhé prakticky nic. Děj a akce se hýbe solidním temoem, ale chybí mi trochu víc kontextu. Jinak rozhodně jsem obstojně navnazen s trilogií pokračovat.
Bouřková sezóna
Andrzej Sapkowski
Bouřková Sezóna je příjemné, leč trochu zbytečné navrácení do světa Zaklínače. Celá záležitost je lehce humorná, Geratl přišel o své meče a na cestě k jejich zmovuzískání plní všemožné side questy. Jde vidět, že styl psaní Sapkowského se za roky jemně pozměnil, kapitoly jsou kratší než u zbytku série, jazyk je o kapku elegantnější, ale vtip a údernost mu zůstala. Jedná se o prequel, ale doporučuji jej číst až po dočtení série, jako takový milý návrat do světa, který máme rádi, nejedná se totiž o nijak potřebné čtení v kontextu zbytku série.
Hrrr na ně!
Terry Pratchett
Nohy z Jílu mě bavily asi kapku více, ale i Hrr na ně! je velmi kvalitní kapitola v eposu Zeměplošské policejní party. Jsem rád, že po tolika knihách, kde hrál vedlejší housle dostává větší roli i Vetinari, a hodně kvalitně bylo provedeno zakončení. Neobjevuje se tady už tolik nových tváří, ale zato ty staré dostávají pořád pevnější rysy. Z dosavadních hlídek tady dostává Elánius určitě největší prostor, který bral v předchozích tak napůl s Karotkou. Karotka vůbec není špatná postava, ale myslím si, že Terry časem pochopil, že v Elániovi má kapku komplexnější postavu, které je třeba věnovat víc času.
Hrdina věků
Brandon Sanderson
Závěrečný díl trilogie je na svém startu ponurý a výborně podkresluje dobu válek, které se nepříjemně táhnou. Opět se nám tady rozšiřuje svět a prohlubuje historie. Hrdina Věků ovšem dělá to, o čem většina autorů jen sní. Zodpovídá otázky uspokojivě. Ukazuje, že Sanderson si trilogii dobře naplánoval do předu a semínko co zasel ve Finální Říši je nyní květina, kterou může sklidit a vystavit si ji do vázy na parapet. Skutečně mistrovský počin v disciplíně "Jak tvořit tajemství a uspokojivě je zodpovídat". Hrdina Věků je jízda, která je na první pohled dějově trnitá, ale ve skutečnosti to vše spěje k tomu, aby Brandon sklízel ovoce za svůj spisovatelský um.
Havran
Daniel Cole
Tohle bylo příjemnější, než jsem čekal. Od pana Colea je to pro mě premiéra, i když vlastním i knihu Imitátor, ale je to jeden z těch kousků, co smutně sbírá prach a roky čeká, až se k němu dostanu. Havrana jsem si chtěl přečíst dokud je kolem knihy boom aby mi také neupadl v zapomnění.
Je to strašně zvláštní kombinace vlivů, ale nějakým způsobem to pro mě fungovalo. Dílem je to romantická komedie z roku 2005 (Henryho by hrál Hugh Grant, protože tak to prostě funguje), dílem epizoda Sběratelů Kostí a dílem spinoff Johna Wicka. To samozřejmě nezní jako žádná velká literatura, a také není, ale je docela zábavné, autorovi se daří budovat jakési takési napětí, a četl jsem to jeden den, takže se vůbec necítím oloupen o čas, i když rozuzlení případu je servírováno na talíři snad v půlce knihy.
Dal bych i 4*, ale v jednom bodě autor záměrně lhal čtenáři a zkreslil POV jedné postavy, aby řešení touto kulišárnou trošku zamaskoval, to je pro mě automaticky bod dolů. Dá se to psát i bez podvádění, sakra.
Sekáč
Terry Pratchett
Tohle byla určitě jedna z mých nejoblíbenějších Zeměplošských kapitol. Mort byl takový rozjezd a hlavně test konceptu, jestli se Terry dokáže se Smrťem vypsat na celou knihu, Sekáč už je skutečně ten silný příběh co by jste čekali. Rozhodně bych to ale nedoporučil jako jednu z úvodních knih, je mnohem lepší, když máte nějaký předchozí kontext k postavám co se zde objevují. Zejména mágové, Poslední Kontiment byla jedna z nejvtipnějších knih speciálně kvůli nim, takže jsem rád, že zase jednou hrají velkou roli. Za co budu Terrymu aplaudovat navždy je způsob, jakým ze Smrtě dělá reálný charakter, a přitom je stále primárně koncept. Skvělý příběh a perfektní humor.
Pramen Povýšení
Brandon Sanderson
I druhá Mistborn kniha krásně ukazuje Sandersonova vypravěčského génia.
Konflikt je tady ustanoven ihned v první kapitole a po celou knihu se to celé kroutí a zamotává. Druhá kniha měla ještě více twistů, tunu worldbuildingu, dozvídáme se mnohem více o rozložení světa a původu a vlastnostech dalších ras a živočichů, kteří svět obývají, a také se příjemně vyvíjí práce s postavami. Zvlášť na Sazeda a Breeze si tato kniha posvítila o kapánek víc. Líbí se mi i jak postupuje ona legenda z deníku z první knihy, a už se těším, až všechny dílky zapadnou do sebe.
Nohy z jílu
Terry Pratchett
Hlídka mě zatím ze všech sérií baví určitě nejvíce. Elánius i Karotka jsou skvělé postavy a neustálé rozšiřování policejních řad přináší další povedené exempláře. A jak jdeme s touto sérií, tak se Terry zlepšuje i ve svých detektivních zápletkách. Není to žádné převratné krimi, ale je to chytré a vytváří to dobré příležitosti pro úderný vtip. Toho ani v Nohách z Jílu nebylo málo, nejvíce jsem se nasmál u Tračníka na býkovi. Zároveň mě vždycky dokáže překvapit jak napřed ve věcech sociálních problémů může být 30 let stará humoristická fantasy kniha. Hlídka je pro to i ideální pozadí, protože v Ankh-Morporkské hlídce je místo pro každého (i pro Nobyho).
Spalující bůh
R. F. Kuang (p)
Co tak čtu obecné názory, tak hodně lidí tvrdí, že první díl Makové Války je nejlepší a pak jde kvalita dolů. Moje zkušenost s touto trilogií je ale opačná. Maková Válka byla fajn, ale místy pomalá, utahaná a zbytečně introspektivní. Dračí Republika nasadila příjemnější tempo, více akce a obecně to bylo čtivější. Spalující Bůh už mě měl opravdu zainvestovaného do příběhu. Akce je tady habakuk, i když se kniha vyhýbá velkým bitvám. Nejlepší je ale kniha v otázce morálních dilemat. V minulých knihách si čtenář s Rin prošel nějakými těmi těžkými rozcestníky, ale v závěru trilogie už jde skutečně o mnoho. V poslední třetině knihy jsem si lámal hlavu s tím, jak se to autorce podaří dovést do zdárného závěru a povedlo se, konec Makové Války opravdu stojí za to.
Lazar
Lars Kepler
Prvních pár dílů této série jsem se tlačil číst dál, protože přece tak populární série musí stát za to. Teď už čtu jenom, protože to chci mít za sebou když jsem došel tak daleko. Skoro 3500 stran stran a spisovatelské duo Lars Kepler je buď neschopné nebo nemá důvod zlepšovat své psaní. Stupidita tohoto dílu dokonce předčila věštecké vyšetřování ve Svědkyni Ohně.
Už je taková tradice, že z kraje zmíním, že ani v jediné knize detektivní série o Joonu Linnovi nemůže detektiv Joona Linna vyšetřovat svůj případ po dobu celého příběhu. Autoři mu to nedovolí. Klidně se vraťte zpátky ke každé knize, vždy je z případu odvolán, případ je přidělen jinému oddělení, je mimo službu nebo prostě pryč. Autoři také nerespektují základy policejního vyšetřování, fyziky, biologie, nebo lidského smýšlení. Tato tragikomedie je přesně ten důvod, proč lidé zavrhují severské detektivky. Je to jen brutalita, sex a drama. Což je jako fajn, ale já chci i trochu víc.
Bylo jasné z povahy zmizení našeho superpadoucha Jurka, že se jednou vrátí. Doufal jsem, že se to nestane, ale co už. Mám rád dobré fantasy, ale tohohle supervojáka, geniálního psychologa a nesmrtelného zabijáka jim prostě nežeru, je to jak kdyby puberťák psal sériového vraha. Z plot twistu na konci jsem vyprskl smíchy. Nerad v těchto komentářích spoiluju, ale vážně se dvoumetrová hora chlapa, hledaného sériového vraha, převlekla za zdravotní sestřičku a za bílého dne se procházela nemocnicí napěchovanou policisty a personálem ? Jak tohle vyplodily dvě hlavy a shodly se, že je to skvělý nápad slouží jako testament palčivé nekompetenci autorské dvojce.
Dvě knihy zbývají, došel jsem už dost daleko abych to nedoklepl. (Edit: tak za nedlouho vychází desátá kniha, sice devátý už sbírá prach v knihovničce, ale možná to pokračování ještě zvážím)
Dračí republika
Rebecca F. Kuang
Co tak pozoruju tak druhý díl hodně lidí bere jako slabší, ale mi to přišlo právě naopak. Neztrácíme tolik času studiem, meditacemi nad nesmrtelností brouka nebo prazvláštními zdrogovanými pasážemi. Kniha rozvíjí válečné konflikty, která od prvního dílu nabraly grády, je tu více akce, pro postavy máte lepší pochopení a vyvýjí se tu tu dost přirozenou cestou pár zajímavých charakter archů na jejichž rozuzlení jsem upřímně zvědavý a celkově je to čtivější, má to větší spád. Netrpíme ani klasickými syndromy druhé knihy trilogie, že by se autorka snažila jen přemisťovat postavy k velkému finále, samotného mě překvapilo, jak jí příběh utíká tak nějak logicky sám.
Muži ve zbrani
Terry Pratchett
Druhá městská hlídka je podle všech očekávání super. Ansámbl se rozšiřuje a postavy již známé dělají v životě pokroky (kromě desátníka Nóblhocha). Terry opět naprosto nekutečným způsobem kočíruje dynamiku a chemii postav. Muži ve Zbrani je ve svém jádru satira na téma etnických menšin, stejně jako další vydařená detektivka. Těším se už teď na Nohy z Jílu, protože to vypadá, že se osazenstvo hlídky ještě o pár individuí rozroste.
Finální říše
Brandon Sanderson
Četl jsem už pár Sandersenových knih a vždy jsem si to užil na max, takže jsem rád, že jsem se konečně dostal k sérii, která ho vystřelila ke slávě. Není toho mnoho, co už by o Mistborn nebylo řečeno, takže se spíš primárně zaměřím na dvě největší kritiky. Sanderson neumí psát květnaté texty a Mistborn je yung adult. Je pravda, že autorovo psaní je hodně přímé, ale mi to asi ve finále fakt sedí. Pořád se něco děje, děj se hýbe, má to akci, spád, nikdy se nenudíte. A přesto nejste ochuzeni o atmosféru unikátního světa a společnosti. Když jsem se dočetl, že jedním ze zásadních aktivit jedné z hlavních postav bude navštěvovat aristokratické plesy, protočily se mi panenky, čekal jsem, že tady narazí kosa na kámen a příjde nuda. Sandersonův styl psaní ale nasadil skvělý spád a napětí i do těchto sekvencí. A další zlé jazyky tvrdí, že se tato série řadí spíše do yung adult sekce, s čímž absolutně nesouhlasím. Ano, naše ústřední postava je dost mladá a probíhá tady nějaká klasická cesta hrdiny, ale okolnosti a události okolo nepatří do literatury pro náctileté. A ano, je tady i nějaká romance, ale ta nikdy není centrálním bodem příběhu, dokonce ani v odstavcích, kdy se rozvíjí, vždycky jde o víc, příběh se nezastaví jen proto, aby hrdličky mohly vést roztomilou konverzaci. Mistborn je jednoduše úžasná kniha, když se nechcete vázat na delší sérii, funguje to i jako výborný standalone, a je to jeden ze základních pilířů moderního fantasy.
Prokletí Salemu
Stephen King
Prokletí Salemu je hodně klasické Bčko vlastní konci minulému tisíciletí, což v žádném případě není špatná věc, ba naopak. Kniha představuje obrovské množství postav a dohromady tím utváří věrný obraz 70tkového maloměstečka. Městečko svou atmosférou je v knize totiž charakter samo o sobě. Konflikt je samozřejmě třeba, ale myslím, že by nikomu nevadila ani zábavná novela o běžném životě v "Lotu". Co se té hororové zápletky týče, je to sice kapku průhledné, ale je to solidní a napínavě napsaná upíří invaze. Za to vděčíme faktu, že když se začtete, postavy skutečně působí jako vaši sousedé.
