Pazďa
komentáře u knih
Pravda
Terry Pratchett
Pravda je sice napůl kniha s hlídkou, ale zároveň je to jeden z nejsilnějších zeměplošských standalonů.
Příběh je zde opravdu solidní, kombinuje hlídkovskou detektivku, trošku politiky a samozřejmě satyru žurnalistického prostředí. .
Kniha má pár zábavných twistů a skutečně uspokojivé finále. Byl bych rád, kdyby do budoucna zůstala Ankh-Morporská Kometa jako další staří známí, které ve městě potáváme.
Moc mě ale nechytli Mikuláš a Sacharóza, z protaginostů jednohubek ze Zeměplochy, které jsem zatím četl jsou určitě v té méně zajímavé polovině.
Věž zeleného anděla 2
Robert Paul Williams
Druhá polovina Věže Zeleného Anděla je velmi uspkojivým koncem této "trilogie". Kámen Rozluky byl trošku slabší co se děje týče, ale už první polovina poslední knihy slibovala větší spád a finále to naprosto doručuje.
I když měl pan Williams hodně co uzavírat, najde si stále místo pro odbočky a sidequesty, nevadilo mi to ovšem, naopak mi přijde, že to k té sérii patří, že kdyby se všech 700 stran jel jen hlavní příběh tak by to nebylo na místě.
Docela mě v průkopnické fantasy sérii překvapila komplexnost romance. U podobné knihy jsem asi nečekal takhle detailně probraný konflikt, který vznikl vcelku přirozeně.
A konec to hezky svazuje všechno. Nejde tu o žádné masivní plot twisty, jsou to prostě jen poctivá, povedená odhalení.
Celkově jsem si rád otestoval touto sérií otestoval svou trpělivost s nějakým tím pomalejším, ale pěkně a poctivě psaným fantasy, a po nějaké době se rád vrhnu na sequel sérii.
Věž zeleného anděla 1
Robert Paul Williams
Kámen Rozluky byl značně pomalejší knihou, zaměřenou spíše na budování světa a přípravu velkého konfliktu, Věž Zeleného Anděla 1/2 už má více akce a mnohem hodnotněnší charakterové momenty.
Počet POV postav se opět zvyšuje a poprvé s historií světa se tady rozvíjí i historie konfliktu, který je středobodem série. Pan Williams poklidně, ale úderně odkrývá karty, ale věřím , že finální část bude nabitá ještě více.
Sněhová bouře
Triona Walsh
Dost kompetentní thriller/detektivka.
Byly dvě možnosti, jak tohle může proběhnout, abych byl spokojen. Buď autorka vsadí na tu spolehlivou notu, zavře uzavře všechny vodítka k vrahovi a zakončí to logicky, nebo to bude totální, ale povedený mindfuck.
Autorka si zvolila tu logickou cestu, což vede k tomu, že pozorný čtenář je rychlejší než hlavní postava, ale i tak jde o uspokojivé čtení.
Autorka píše dostatečně zajímavým stylem, její atmosféra a vnitřní myšlenky jsou dostatečně uspokojivé, dialogy jí ale moc nejdou, často nad tím koulíte očima. Většina autorů moderních prodávaných thrillerů není schopna psát vůbec, takže tento jeden nedostatek odpouštím.
Když je na to správný čas, je to oparvdu fajn kniha. Koupil jsem si to, protože zrovna sněžilo, a pustil jsem se do ní hned a ta atmosféra mnohé přidá. Takže jestli máte správnou náladu a správné počasí, s chutí do toho.
Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci
Terry Pratchett
První pokus prodat Zeměplochu i mladšímu publiku není vůbec špatný. Je to rozhodně mimo zajetou komfortní zónu, Terry se nesnaží dávát lekce z komplikovanějších problémů a poselství knihy zjednodušeně spočívá v tom, že máme být hodní jeden na druhého a být pospolu.
V podstatě je to taková Pratchettovská bajka se samozřejmou parodií na Krysaře v mysli. Líbí se mi ale styl, jakým je kniha psána.
Je to totiž velmi univerzální dílo, určité pošťouchnutí a vtip je přítomen pro všechny fanoušky Zeměplochy, i když ne v takové míře, v jaké jsme zvyklí, ale je to až na pár referencí odpojeno od širšího dění na Zeměploše, takže si to může užít opravdu každý, ke komu příběh promluví.
S tím souvisí i to, že kniha má kapitoly. Jde vidět, že Terry knihu psal svým osobitým stylem a prostě to někde rozsekl, protože kniha pro normální lidi by měla mít kapitoly.
Úžasný Mauric je ideální kniha, kterou můžete podstrčit někomu, u koho nevíte, jestli se mu Zeměplocha bude líbit, ale byli byste moc rádi, kdyby to tak dopadlo. Spíš než humorné je to roztomilé a rychle to uteče.
Šest rakví
Angela Marsons
Kim Stoneová je série, která plní roli odpolední televizní kriminálky. Prostě člověk vypne mozek a dějí se věci. Což je velmi fajn a důvod proč to čtu, žádná vysoká literatura, prostě jen čtivě podaná detektivka, u které se ani nesnažíte zaměřovat na absence v logice.
A Šest Rakví je další fajn případ, rodinné drama v této knize je zábavné, rozuzlení možná trošku okatější, ale uspokojivé.
Závěr knihy mě ale trošku zklamal. Autorka měla potenciál udělat velký ohňostroj v knižní sérii, kde nějaký charakterový vývoj absolutně neexistuje, ale šla pro tu levnější a jednodušší možnost. Je to skoro, jako kdyby nevěřila případu, který chce prezentovat, tak do knihy připsala vedlejší hrozbu, aby trošku naplnila stránky.
Pohyblivé obrázky
Terry Pratchett
Pohyblivé Obrázky jsou velmi silný standalone. Zároveň by to mohlo sloužit jako fajn první kniha pro někohi, kdo zatím se Zeměplochou nemá tu zkušenost. Objevuje se tady totiž spousta důležitých vedlejších postav, ale nemusíte je znát dopředu. Děj plynul tak nějak sám, líbilo se mi, že hlavní postava se jen tak vyloupla a nebylo za potřebí velkého úvodu. Vtipem samozřejmě kniha srší, zejména samozřejmě cílená rýpnutí do filmového průmyslu.
Kámen rozluky
Robert Paul Williams
Druhá kniha "trilogie" je plná velmi klasických sydromů druhé knihy trilogie. Naši hrdinové jsou rozděleni, každý něco hledá, každý někam putuje.
To ovšem není špatné, protože dostáváme mnohem lepší představu po světě a našel ansámblu hrdinů. První kniha se zaměřovala z 90% na Simonovo POV, Kámen Rozluky ho má asi 40-50%. Velký svět se nám otevírá, politika nabírá spád a magické tajemství se pomaličku rozuzluje. Občas trošku až moc pomaličku, ale stejně jako u první knihy, je to aspekt se kterým jsem počítal, a nevadí mi.
Ovšem jako je to většinou u knih s mnoha POV charaktery, něco vás holt baví více a něco méně. Mým překvapením bylo, že postavy, které mi přišly velmi nadějné v první knize - Isgrimmur a Eolair - měly v Kameni Rozluky pramálo co na práci.
Ale to se snad zlepší se závěrem trilogie. Kámen rozluky má moc uapokojivý konec, nekončí ale jako klasická mezikapitola trilogie. Něco mi říká, že ještě hodně cestování a shledávání se stojí na bedrech masivní finální dvojknihy.
Neviditelný život Addie LaRue
Victoria Schwab
O autorce jsem slyšel spoustu dobrého a tak jsem konečně i nějakou knihu zkusil. Není to zrovna čtení uvnitř mojí komfortní zóny, ale jednou za dlouhý čas není špatné vykročit a tento výstupek nebyl vůbec špatný.
Neviditelný život není tolik romantická kniha jako spíš testování konceptu. Samozřejmě, romance je zde jedním z ústředních motivů, ale mnohem více času je tady věnováno právě prozkoumávání té základní myšlenky, jestli stojí za to vidět všechno, když není komu to vyprávět, když nikdo nevidí vás. A strávíme s hlavní postavou dost času, aby jsme měli dobrý náhled do všedního života, kdy žije prakticky jako myš, která se vypravuje sebrat drobky, ale pak všem zmizí v díře ve zdi.
Očekával jsem, že nejzajímavější kapitoly pro mě budou právě ty s historickou tématikou, ale právě naopak mě bavilo tyhle všední hrátky s premisou. Ne že by historické kapitoly byly odfláknuté, ale není to hlavní zájem příběhu. Události jsou jen občas nadhozeny jako "Haha, dějiny, no nemám pravdu".
Co se autorce hodně povedlo je práce s postavami. Důvody pro smlouvy s ďáblem jsou sice banální, ale přesto uvěřitelné. Co mi zprvu uvěřitelné nepřišlo byl raketový start onoho romantického subplotu, ale i to má svůj důvod a ten se každý dozví v pravý moment. Přece jenom, je to romantická kniha, která má přes 500 stran, tu délka si autorka musela zdůvodnit.
A když už jsem to nakousl, tak si to nezdůvidnila tak úplně na 100%. Až se kniha rozjede, tak opravdu jede, přesto si myslím, že tak do strany 150 nebo 200 se najdou celé kapitoly, které tady vůbec nemusí být a proto mi docela trvalo se začíst.
Ale i když to umí být jemně utahané, autorčin jazyk je povedenou směsicí, pěkné, košaté výpravnosti, ale přesto se nemusíte se s odvráceným pohledem zamýšlet v čem je jádro pudla. Takže i když se zrovna neděje nic zajímavého, někdo si užije ten prozaicky pěkný popis místnosti.
Takže hej, myslím si, že v důsledku ať jste jakkoliv lazení, jestli máte predispozice k tomu tuto knihu neodložit v začátku, tak nějakou emoci to určitě zanechá.
Otec prasátek
Terry Pratchett
Jsem rád, že jsem si načasoval čtení Zeměplochy tak nějak, aby mi Otec Prasátek vyšel na Vánoce. Příběh je to jako vždy skvělý, ale s extra náladou kolem vás to má tak o půl bodíku víc.
Jsem rád, že se stálicí Smrťovy série stali mágové. Zvlášť výměna mezi Výsměškem, kvestorem a Hexem byla parádní.
Návrat Zuzanky je taky vítaný a společně s Krysím Smrtěm a Havranem tvoří ideální trio pro ústřední dobrodružství.
Jediná drobná věc co se mi nelíbila je návrat auditorů. Na jednu knihu fajn koncept, ale kdyby komplot znikl od motivace jako má například Časnačaj (takový klasický Grinch), mělo by to za mě větší grády. To je ovšem jen drobné rýpnutí do skvělé knihy.
Hadrové panenky nelžou
Sarah Flint
Šestý díl Charlie Staffordové je zvláštní, protože jsou ohledy ve kterých jsem si ho užil více i méně než ten předchozí. Tátovy Holky byl lépe fungující příběh, ale k novým postavám bylo těžké najít si cestu a odhalení přišlo tak nějak od nikud.
A odhalení kulhají i v Hadrových panenkách. Vyšetřování případu gangů končí tak ve dvou třetinách knihy na docela bez velkolepjejšího vyvrcholení nebo odhalení. Navíc pro vraha autorku přikreslila motiv, který není před odhalením ani slovem naznačen.
Ale hlavní linka je tady samozřejmě ta únosová. Autorka dělá velmi precizní práci v tom, aby 200 stran držela identity pachatelů pod pokličkou. Ovšem pokud jste od přečtení minulých knih neprodělali velmi bolestný otřes mozku, tak odpověď na tuto otázku znáte doslova od první kapitoly. Nejen, že je to jednoduchá záhada, ona není ani moc dobrá, protože motivace a nálady pachatelů jsou takový zvláštní kolotoč.
První tři knihy byly fajn, nic světoborného ale dalo se říct, že jsou to fungující, odpočinkové thrillery se zajímavými vrahy a motivy. Od čtvrté knihy se autorka pustila do témat všednějších než sérioví vrahové, jako drogy a prostituce, z jejího psaní se mi ovšem zdá, jak kdyby ani nikdy neprošla kolem zapálené cigarety. Píše o nějaké špíně, ale nezdá se mi, že by svému tématu příliš rozumněla.
Kniha naznačuje se svým koncem, že tady v životě Charlie máme nějakou zapeklitou romantickou situaci. Kniha představuje ne jednoho, ale dva potenciální partnery a teď, 30 minut po přečtení už ani nevím který byl který. Oba se vyznačují tím, že jsou "skvělí, svědomití a poctiví policisté" a také tím, že i kus kartonu má více osobnosti.
Doufám, že se autorka s další knihou vrátí k sériovým vrahům alá "Jo Nesbo pro začátečníky", a nebo si najde úplně jiné motivy, protože další knihu, kde si někdo neustále "píchá kokain" už asi nezvládnu.
Trůn z dračích kostí
Tad Williams (p)
Ohlasy na Trůn z Dračích Kostí se shodují v jednè věci - je to hodně pomalé. Proto jsem tuto knihu začal číst jako takovou malou výzvu - dokážu přetrpět skutečně pomalou a výpravnou knihu, abych dostal potenciálně dobrý příběh ? A nevím, jestli je to tím, že jsem věděl, jaké jsou ohlasy, nebo mi to prostě sedlo, ale tempo knihy mi vůbec nevadilo.
Už dlouho jsem nečetl skutečně tradiční fantasy, takže objevovat všechno krůček po krůčku, postavy, mytologii, jazky, místa, mi přišlo strašně poutavé. K tomu v nemalé míře dopomáhá i autorův květnatý popis a vyprávění a skvěle odvedená překladatelská práce.
První čast knihy odehrávající se na hradě Hayholtu může, skutečně, být trošku zdlouhavá, ale myslím, že to má dobrý důvod. Ono tak na oko vypadá, že Simon chodí jen tam a onam zametat, nebo krást koláče, ale mezitím poodkrývá nějaký náznak tajemství a konfliktu, který se buduje ihned od začátku. Také se v této úvodní části setkáváme s důležitými postavami, které se tu a tam mihnou, ale už si je trošku zapamatujete, a víte tak nějak o co jde, jakmile dojdete do části knihy, kdy už je jmen opravdu mnoho.
Celkově první kniha z Východního Ardu masivně předčila mé očekávání, a to má být z celé trilogie nejpomalejší, takže do druhého dílu půjdu už s rozumně vyšším očekáváním.
Říše popela
Anthony Ryan
Říše Popela je velmi solidní zakončení trilogie, která ve svých prvních dvou třetinách v místech kulhala. Po dočtení jsem ale rád, že do Draconis Memoria investoval čas. Závěrečná kniha totiž nabízí spoustu našlapané, a dobře napsané akce, a hlavně skvělý vývoj různých drobných tajemství nastražených v předchozích knihách, ať už jde o postavy či mytologii. Závěrečný střet je dostatečně velkolepý a jistý pobitevní epilog zbytečně nepřekračuje potřebnou dobu k rozloučení s postavami a příběhem. Tohle asi nebude jen tak trilogie pro každého, ale pokud máte opravdu rádi fantasy, a vítáte tu a tam nějaké to originální zasazení a neotřelé koncepty, tuto sérii jistě ve finále neshledáte ztrátou času.
Těžké melodično
Terry Pratchett
Smrťova série je taková best of kompilace pro lidi, co už mají v Zeměploše trošku načteno. Potkáváte lidi a místa co už znáte takže se z toho lehce vytvoří vtipy pro zasvěcené.
Také cením, že se zde znovu objevuje parta mágů, ti jsou vždy mí favoriti. A o Tračníkovi a Nobym nemluvě.
Je až s podivem jak Terry zvládl napsat dokonalý kontrast Smrťova charakteru. Snaží se chovat a vytvářet věci jako člověk a nejde mu to, ale když se o nic nesnaží je vlastně nejvíc lidský. Zuzanka je skvělá postava k tomu, aby těmto momentům byl dáván průchod.
A celý hlavní příběh s ,,hudbou s kameny" je samozřejmě skvělý. Kniha nemá ani žádného záporáka, postavy se o své problémy postarají samy.
Tátovy holky
Sarah Flint
Tátovy Holky mě bavili o něco více, než Rozbité Panenky, se kterými jsem sérii na neurčito odložil. Vrahova obsese je tady vcelku zajímavá, leč trošku neprozkoumaná. Ona se kniha totiž případu, na kterém se prodává, věnuje jen pramálo.
Krátce po začátku se nám totiž začne rozvíjet vedlejší příběhová linka, která tak nějak časem začne autorku zajímat víc než ústřední případ. Ten má pak dost useknutý konec, protože si autorka uvědomí, že je za stranou 300 a vyšetřování se nepohnulo už minimálně 200 stran. Tak prostě přitáhne zpět postavu, kterou jsme právě těch 200 zmíněných stran neviděli, a ta poví "Hele policisté, mám nějaké fotky, kde je pravděpodobně jasně a zřetelně vidět vrahův obličej, tak mě napadlo vám je dát".
Ale když to vezmu kolem a kolem, není to špatná kniha, prostě další lehce naivní, ale svižně napsaná detektivka, kterou není problém shltnout na posezení a cítit u toho jakési takési uspokojení.
Pyramidy
Terry Pratchett
Pyramidy jsou jedna ze slabších Zeměploch. Premisa je dobrá, ale co do příběhu, kniha nemá takový spád na jaký jsme zvyklí. Kdyby byla ořezája o tak 50-70 stran, mnoho by se nestalo. Bavil mě úvod, kde se podíváme víc pod pokličku cechu vrahů, a mladý faraon, který je zároveň cvičený vrah slibuje dost zajímavý příběh, Těpicova vražedná kariéra ale není pro zbytek knihy nějak důležitá. Poté kniha nabírá trochu tempo když se dostáváme do Efebe, což je zároveň určitě nejúrodnější půda pro humor v Pyramidách. Pravděpodobně se to nyní dělí společně s Erikem o nejslabší Zeměplochu, co jsem zatím četl, ale stále jw to nadprůměrné čtení, a jiným to možná sedne víc než mně.
Legie plamenů
Anthony Ryan
Jsem rád, že se dají přidávat půlhvězdy, protože mám z druhé časti trilogie vesměs lepší pocit, ale jen kapku. Nutno říci, že z jiných důvodů.
Legie Plamenů je kvalitní fantasy, ale trpí klasickým syndromem "druhé knihy trilogie". Nic moc není představeno a nějaké to epické finále teprve dostává první rysy tváře. Nemyslím si, že kniha potřebovala mít 630 stran.
Co do děje, dá se říct, že se zde naše hlavní postavy vydávají na dva středně důležité side questy. Lizanne stráví většinu času v konkurenční říši, kterou známe z minulé knihy a to nám přináší nutné budování světa, které tak moc chybělo první knize. Clay se zase žene za určitou vizí, kterou prozkoumá v dosti zvláštní krajině, to nám zase poskytne lehké vysvětlení a původ jakéhosi konfliktu, na kterém stojí celá trilogie. Některé kapitoly těchto postav umí být zdlouhavé, ale vesměs jsem si to užil.
Co je ale úplně zbytečné je Hilemorovo POV, které tuto knihu nijak neobohatilo. V první knize jsem v jeho kapitolách viděl velký potenciál, ale v Legii Plamenů nemá kapitán prakticky co na práci. Máme tu i nové POV Siruse, které přináší pohled tzv. "za oponu", za což jsem rád. Připomíná mi to Marshovy kapitoly v poslední knize Mistborn trilogie. Narazil jsem tam ale na otázky, které si nemyslím, že budou zodpovězeny, jako "Proč by zrovna Siruse dával někdo do čela armády?" nebo "Jak vlastně funguje tohle sdílení myšlenek, když se dají tak jednoduše skrýt nebo falšovat ?".
Celkově, pokud jste měli pozitivní pocit z první knihy tak ten nezmizí ani s druhou. Je tu více akce, bohatější svět a větší urgence. Postavy a svět již trochu znáte takže nemusíte vykonávat tolik "domýšlení si" jak v knize první. Ale myslím si, že můj celkový náhled na trilogii utvoří až finální kniha.
Oheň probuzení
Anthony Ryan
Jméno Anthonyho Ryana vídám na poličkách knihkupectví už dlouho, tak jsem se rozhodl, že také zkusím, co nabízí. Oheň Probuzení je první díl trilogie, kterou i přes nějaké ty problémy, považuji za velice slibnou.
Samotný koncept je velmi povedený, mix draků a magie, steampunkového prostředí plného bující technologie a námořních a špionážních prvků rozhodně přináší zážitek, který bych nepopsal jako tuctový. Kniha rovněž nabízí spoustu akce, a to velmi různorodé, ať už se jedná o různé drobné šarvátky, pěstní i šermířské souboje, námořní bitvy, obléhání města a mnoho dalšího.
Na co ovšem kniha trpí je nějaké budování světa a postav. Samozřejmě, věřím, že si autor nechává dobrá odhalení a charakterové momenty na později, ale v Ohni Probuzení sledujeme tři postavy, a dá se o nich říct asi tolik, že Hilemore je výborný námořník s nějakou bolístkou na srdečním svalu, ale je to dobrák od kosti, Clay je dítě ulice co se muselo celý život hodně potloukat, ale je to dobrák od kosti a Lizanne je špionka s komplikovanou rodinnou historií a také dobrák od kosti. Což není mnoho.
Většina knihy se také točí okolo válečného konfliktu mezi dvěma státy/říšemi/frakcemi a o historii a motivaci jedné z nich víme velmi málo, o té druhé prakticky nic. Děj a akce se hýbe solidním temoem, ale chybí mi trochu víc kontextu. Jinak rozhodně jsem obstojně navnazen s trilogií pokračovat.
Bouřková sezóna
Andrzej Sapkowski
Bouřková Sezóna je příjemné, leč trochu zbytečné navrácení do světa Zaklínače. Celá záležitost je lehce humorná, Geratl přišel o své meče a na cestě k jejich zmovuzískání plní všemožné side questy. Jde vidět, že styl psaní Sapkowského se za roky jemně pozměnil, kapitoly jsou kratší než u zbytku série, jazyk je o kapku elegantnější, ale vtip a údernost mu zůstala. Jedná se o prequel, ale doporučuji jej číst až po dočtení série, jako takový milý návrat do světa, který máme rádi, nejedná se totiž o nijak potřebné čtení v kontextu zbytku série.
Hrrr na ně!
Terry Pratchett
Nohy z Jílu mě bavily asi kapku více, ale i Hrr na ně! je velmi kvalitní kapitola v eposu Zeměplošské policejní party. Jsem rád, že po tolika knihách, kde hrál vedlejší housle dostává větší roli i Vetinari, a hodně kvalitně bylo provedeno zakončení. Neobjevuje se tady už tolik nových tváří, ale zato ty staré dostávají pořád pevnější rysy. Z dosavadních hlídek tady dostává Elánius určitě největší prostor, který bral v předchozích tak napůl s Karotkou. Karotka vůbec není špatná postava, ale myslím si, že Terry časem pochopil, že v Elániovi má kapku komplexnější postavu, které je třeba věnovat víc času.