Pazďa komentáře u knih
Tohle bylo příjemnější, než jsem čekal. Od pana Colea je to pro mě premiéra, i když vlastním i knihu Imitátor, ale je to jeden z těch kousků, co smutně sbírá prach a roky čeká, až se k němu dostanu. Havrana jsem si chtěl přečíst dokud je kolem knihy boom aby mi také neupadl v zapomnění.
Je to strašně zvláštní kombinace vlivů, ale nějakým způsobem to pro mě fungovalo. Dílem je to romantická komedie z roku 2005 (Henryho by hrál Hugh Grant, protože tak to prostě funguje), dílem epizoda Sběratelů Kostí a dílem spinoff Johna Wicka. To samozřejmě nezní jako žádná velká literatura, a také není, ale je docela zábavné, autorovi se daří budovat jakési takési napětí, a četl jsem to jeden den, takže se vůbec necítím oloupen o čas, i když rozuzlení případu je servírováno na talíři snad v půlce knihy.
Dal bych i 4*, ale v jednom bodě autor záměrně lhal čtenáři a zkreslil POV jedné postavy, aby řešení touto kulišárnou trošku zamaskoval, to je pro mě automaticky bod dolů. Dá se to psát i bez podvádění, sakra.
Tohle byla určitě jedna z mých nejoblíbenějších Zeměplošských kapitol. Mort byl takový rozjezd a hlavně test konceptu, jestli se Terry dokáže se Smrťem vypsat na celou knihu, Sekáč už je skutečně ten silný příběh co by jste čekali. Rozhodně bych to ale nedoporučil jako jednu z úvodních knih, je mnohem lepší, když máte nějaký předchozí kontext k postavám co se zde objevují. Zejména mágové, Poslední Kontiment byla jedna z nejvtipnějších knih speciálně kvůli nim, takže jsem rád, že zase jednou hrají velkou roli. Za co budu Terrymu aplaudovat navždy je způsob, jakým ze Smrtě dělá reálný charakter, a přitom je stále primárně koncept. Skvělý příběh a perfektní humor.
I druhá Mistborn kniha krásně ukazuje Sandersonova vypravěčského génia.
Konflikt je tady ustanoven ihned v první kapitole a po celou knihu se to celé kroutí a zamotává. Druhá kniha měla ještě více twistů, tunu worldbuildingu, dozvídáme se mnohem více o rozložení světa a původu a vlastnostech dalších ras a živočichů, kteří svět obývají, a také se příjemně vyvíjí práce s postavami. Zvlášť na Sazeda a Breeze si tato kniha posvítila o kapánek víc. Líbí se mi i jak postupuje ona legenda z deníku z první knihy, a už se těším, až všechny dílky zapadnou do sebe.
Hlídka mě zatím ze všech sérií baví určitě nejvíce. Elánius i Karotka jsou skvělé postavy a neustálé rozšiřování policejních řad přináší další povedené exempláře. A jak jdeme s touto sérií, tak se Terry zlepšuje i ve svých detektivních zápletkách. Není to žádné převratné krimi, ale je to chytré a vytváří to dobré příležitosti pro úderný vtip. Toho ani v Nohách z Jílu nebylo málo, nejvíce jsem se nasmál u Tračníka na býkovi. Zároveň mě vždycky dokáže překvapit jak napřed ve věcech sociálních problémů může být 30 let stará humoristická fantasy kniha. Hlídka je pro to i ideální pozadí, protože v Ankh-Morporkské hlídce je místo pro každého (i pro Nobyho).
Co tak čtu obecné názory, tak hodně lidí tvrdí, že první díl Makové Války je nejlepší a pak jde kvalita dolů. Moje zkušenost s touto trilogií je ale opačná. Maková Válka byla fajn, ale místy pomalá, utahaná a zbytečně introspektivní. Dračí Republika nasadila příjemnější tempo, více akce a obecně to bylo čtivější. Spalující Bůh už mě měl opravdu zainvestovaného do příběhu. Akce je tady habakuk, i když se kniha vyhýbá velkým bitvám. Nejlepší je ale kniha v otázce morálních dilemat. V minulých knihách si čtenář s Rin prošel nějakými těmi těžkými rozcestníky, ale v závěru trilogie už jde skutečně o mnoho. V poslední třetině knihy jsem si lámal hlavu s tím, jak se to autorce podaří dovést do zdárného závěru a povedlo se, konec Makové Války opravdu stojí za to.
Prvních pár dílů této série jsem se tlačil číst dál, protože přece tak populární série musí stát za to. Teď už čtu jenom, protože to chci mít za sebou když jsem došel tak daleko. Skoro 3500 stran stran a spisovatelské duo Lars Kepler je buď neschopné nebo nemá důvod zlepšovat své psaní. Stupidita tohoto dílu dokonce předčila věštecké vyšetřování ve Svědkyni Ohně.
Už je taková tradice, že z kraje zmíním, že ani v jediné knize detektivní série o Joonu Linnovi nemůže detektiv Joona Linna vyšetřovat svůj případ po dobu celého příběhu. Autoři mu to nedovolí. Klidně se vraťte zpátky ke každé knize, vždy je z případu odvolán, případ je přidělen jinému oddělení, je mimo službu nebo prostě pryč. Autoři také nerespektují základy policejního vyšetřování, fyziky, biologie, nebo lidského smýšlení. Tato tragikomedie je přesně ten důvod, proč lidé zavrhují severské detektivky. Je to jen brutalita, sex a drama. Což je jako fajn, ale já chci i trochu víc.
Bylo jasné z povahy zmizení našeho superpadoucha Jurka, že se jednou vrátí. Doufal jsem, že se to nestane, ale co už. Mám rád dobré fantasy, ale tohohle supervojáka, geniálního psychologa a nesmrtelného zabijáka jim prostě nežeru, je to jak kdyby puberťák psal sériového vraha. Z plot twistu na konci jsem vyprskl smíchy. Nerad v těchto komentářích spoiluju, ale vážně se dvoumetrová hora chlapa, hledaného sériového vraha, převlekla za zdravotní sestřičku a za bílého dne se procházela nemocnicí napěchovanou policisty a personálem ? Jak tohle vyplodily dvě hlavy a shodly se, že je to skvělý nápad slouží jako testament palčivé nekompetenci autorské dvojce.
Dvě knihy zbývají, došel jsem už dost daleko abych to nedoklepl. (Edit: tak za nedlouho vychází desátá kniha, sice devátý už sbírá prach v knihovničce, ale možná to pokračování ještě zvážím)
Co tak pozoruju tak druhý díl hodně lidí bere jako slabší, ale mi to přišlo právě naopak. Neztrácíme tolik času studiem, meditacemi nad nesmrtelností brouka nebo prazvláštními zdrogovanými pasážemi. Kniha rozvíjí válečné konflikty, která od prvního dílu nabraly grády, je tu více akce, pro postavy máte lepší pochopení a vyvýjí se tu tu dost přirozenou cestou pár zajímavých charakter archů na jejichž rozuzlení jsem upřímně zvědavý a celkově je to čtivější, má to větší spád. Netrpíme ani klasickými syndromy druhé knihy trilogie, že by se autorka snažila jen přemisťovat postavy k velkému finále, samotného mě překvapilo, jak jí příběh utíká tak nějak logicky sám.
Druhá městská hlídka je podle všech očekávání super. Ansámbl se rozšiřuje a postavy již známé dělají v životě pokroky (kromě desátníka Nóblhocha). Terry opět naprosto nekutečným způsobem kočíruje dynamiku a chemii postav. Muži ve Zbrani je ve svém jádru satira na téma etnických menšin, stejně jako další vydařená detektivka. Těším se už teď na Nohy z Jílu, protože to vypadá, že se osazenstvo hlídky ještě o pár individuí rozroste.
Četl jsem už pár Sandersenových knih a vždy jsem si to užil na max, takže jsem rád, že jsem se konečně dostal k sérii, která ho vystřelila ke slávě. Není toho mnoho, co už by o Mistborn nebylo řečeno, takže se spíš primárně zaměřím na dvě největší kritiky. Sanderson neumí psát květnaté texty a Mistborn je yung adult. Je pravda, že autorovo psaní je hodně přímé, ale mi to asi ve finále fakt sedí. Pořád se něco děje, děj se hýbe, má to akci, spád, nikdy se nenudíte. A přesto nejste ochuzeni o atmosféru unikátního světa a společnosti. Když jsem se dočetl, že jedním ze zásadních aktivit jedné z hlavních postav bude navštěvovat aristokratické plesy, protočily se mi panenky, čekal jsem, že tady narazí kosa na kámen a příjde nuda. Sandersonův styl psaní ale nasadil skvělý spád a napětí i do těchto sekvencí. A další zlé jazyky tvrdí, že se tato série řadí spíše do yung adult sekce, s čímž absolutně nesouhlasím. Ano, naše ústřední postava je dost mladá a probíhá tady nějaká klasická cesta hrdiny, ale okolnosti a události okolo nepatří do literatury pro náctileté. A ano, je tady i nějaká romance, ale ta nikdy není centrálním bodem příběhu, dokonce ani v odstavcích, kdy se rozvíjí, vždycky jde o víc, příběh se nezastaví jen proto, aby hrdličky mohly vést roztomilou konverzaci. Mistborn je jednoduše úžasná kniha, když se nechcete vázat na delší sérii, funguje to i jako výborný standalone, a je to jeden ze základních pilířů moderního fantasy.
Prokletí Salemu je hodně klasické Bčko vlastní konci minulému tisíciletí, což v žádném případě není špatná věc, ba naopak. Kniha představuje obrovské množství postav a dohromady tím utváří věrný obraz 70tkového maloměstečka. Městečko svou atmosférou je v knize totiž charakter samo o sobě. Konflikt je samozřejmě třeba, ale myslím, že by nikomu nevadila ani zábavná novela o běžném životě v "Lotu". Co se té hororové zápletky týče, je to sice kapku průhledné, ale je to solidní a napínavě napsaná upíří invaze. Za to vděčíme faktu, že když se začtete, postavy skutečně působí jako vaši sousedé.
Pro jednou jsem zabrousil do Smrťovy minisérie, a pěkně jsem si to užil. Smrť zde není úplně ústřední postavou, ale objecuje se více, než v jiných knihách. Grandióznější pojetí příběhu nabízí možnost pro více pomrknutí na jiné knihy a série, proto je lepší se Smrťem začít až po více přečtených Zeměplochách. Příběh je jednoduchý, ale uspokojivý, kniha se mnohem víc než na něj zajímá o jakousi tu filozofii a humor. Mort jako ústřední postava funguje tak akorát, jeho dějová linka neskrývá tolik vtipu jako samotný Smrť, ale jako omáčka, která tlačí kupředuděj to pracuje velmi dobře.
Po bůhví kolika letech jsem konečně dokončil tuto ságu. Byla to jízda, občas hrbolatá. Pomalý start, ale nakonec přišel homerun posledních tří knih. Trošku jsem se bál, že Věž Vlaštovky nechala hodně otevřeného, a že se to nestihne celé ukončit knihou, co má jen 550 stran. To se ovšem povedlo, a autor si nechal i dost času nechat příběh doznít a neuseknout to hned po velké bitvě. Docela šílené je, kolik POV tahle kniha má, a jak skvěle s tím pracuje. Postav je tady kotel, ale příběh každé je vyprávěn s účelem a podává často i velký kontext toho, co se děje v celém světě. A samotné grandfinále mě samotného překvapilo, nemohlo to dopadnout líp.
Naučil jsem se k této sérii přitupovst stejně, jako ke kdejakým odpoledním kriminálkám na kabelovce jako např. Sběratelé kostí. Neznám lidi, co by byli nějak extra oddaní tomuto médiu, nikomu to nemění život ani neformuje čast jeho osobnosti, přesto se však nesmyslný počet lidí koukne každé odpoledne na nový díl. A já jsem jeden z nich. Ne co se teda těch seriálů týče, ale co se týče detektivek jako je Kim Stonová. Ono si to nehraje na velké umění, každá kniha je tak nějak +- stejná a nějaký vyšší příběh na příč sérií se rozvijí velmi pomalu. Ono se to ale fakt dobře čte, strašně rychle to uběhne a všechny nedostatky se dají přehlédnout, protože vás nic z toho nějak extra netlačí v botě. Je to prostě série, která vám ve vaší čtenářšké dietě poskytne to zpestření, že si to jednou za půl roku koupíte, nějak vás to nezvedne ze židle, ale ani nemáte chuť hodit vejce na autorčin dům, a pak na většinu událostí v knize pohodlně zapomenete. A já si to asi zase za půl roku zas koupím, protože proč ne.
Sérii s noční hlídkou obecně lidi opěvují jako to nejlepší, co může Zeměplocha nabídnout, a po první knize asi můžu říct, že se k nim možná časem přikloním. Stráže! Stráže! nabízí skvělý set postav, velmi vtipnou premisu a hlavně příslib zajímavých událostí budoucích. Mrakoplaš bude vždycky na útěku a čarodějnice budou vždycky samy sebou, tady to ale vypadá, že Elánius a jeho parta si můžou projít docela zajímavým charakterovým vývojem. Taky se mi líbí, že tato série bude pravděpodobně zkoumat Ankh-Morpork víc detailněji než jiné. A samozřejmě se objeví i pár známých tváří, včetně Knihovníka, který je pravděpodobně moje nejoblíbenější postava Zeměplochy.
Šestý Joona Linna dokazuje, že někteří autoři prostě časem kvalitu (nebo strukturu příběhu) svého psaní nijak neprogresují. Máme tady klasicky případ, pro který jsou vytbořeny podmínky tak, aby jej Joona nemohl vyšetřovat naplno (ono se to opravdu děje v KAŽDÉ knize), a spoustu záškubů v logice hned od začatku (Vážně švédský premiér žádá vězně o pomoc bez toho, aby to alespoň den zkusila vyšetřovat policie ?). Co mě ale postupně unavuje víc a víc a zatím jsem to v žadné recenzi nezmínil je kvantita sexuálních scén v této sérii. V podstatě nejsem proti když se tyto témata v knihách objevují, ale když je toho v každé knize tolik (a to ještě vezmeme v úvahu, že se snažíme číst detektivku, a ne červenou knihovnu), tak už to není drsné severské krimi, ale možná by autoři měli uvažovat o nějaké formě párové terapie. V druhé polovině případ nabere docela zajímavé obrátk, začne se pro mě ubírat velmi atraktivnějším směrem do doby než je odhalen vrah. A toto odhalení je důvod, proč dávám tak nízké hodnocení knize, která by byla normálně tak na 2-3 hvězdy. Autoři vám totiž v docela zásadním bodě knihy lžou, a kniha vypráví jednu událost tak, jak vůbec neproběhla, aby bylo odhalení vraha méně průhledné. S odhalením v této knize mám víc problémů, absolutně nedává smysl, což se občas stane, ale použít takový vypravěčský podvod je hodně pod úroveň světových bestsellerových autorů. Došel jsem už daleko, zbývají jen 3 knihy, takže to asi nevzdám, ale věřím, že tahle sviňárna bude věc, kterou si z celé série budu pamatovat nejvíc.
Mrakoplašova australská expedice je zaručeně nejvyšperkovanější kousek této minisérie. Je to tím, že silnou dějovou linku tady má nejen Mramoplaš a Zavazadlo, ale i již známí mágové z Neviditelné Univerzity. Jejich příběh o nečekané dovolené si bere počet stránek s hlavním příběhem, a nasmál jsem se u toho hodně. To vynahrazuje fakt, že Mrakoplašovi chybí silnější vedlejší postava. Místy mi přišlo, že se Terry tak nějak zamotává do metafyzických problémů času a prostoru, ale i z toho se mu daří vymlátit pár solidních vtípků. Pokud jste dávali na rady mnoha lidí, kteří odrazují hnát se do Mrakoplašovy série, tak to musíte napravit.
Je známo, že Misery je jedním z klenotů jak Kingova bohatého portfolia, tak hororové literatury obecně. I přesto jsem jak s knihou, tak filmem prozatím nepřišel do kontaktu. A jsem rád, že jsem si tuhle jízdu ušetřil a film si pustím jindy. Misery totiž nemá až tak mnoho děje (ve srovnání s průměrnou knihou v žánru), kouzlo je ovšem schované jinde. Když už se něco stane, tak to King nechává skutečně vyznít, jste neustále v hlavě ústřední postavy a ta se neustále vrací v myšlenkách, vede interní monology, občas i dialogy sám se sebou a celý ten náklad co dostává na záda nese čtenář s ním. A tento propad, téměř až do šílenství, kniha symbolizuje i stylisticky, občas je kapitola dlouhá snůžka vzpomínek a úvah, občas je to jen věta nebo slovo. Ve finále je moc fajn skočit do Misery naslepo, protože když vás pasáže šokují stejně jako postavu, užijete si i čas kdy to spolu vstřebáváte. Není to vyloženě kniha, co by vám narušila spánkový režim nezměrným děsem, ale je to po čertech skvěle napsaný kus psychologického hororu.
Když jsem začal tuto sérii, věděl jsem, že tento díl je asi nejznámější, přinejmenším v době, kdy vyšel jsem ho viděl všude. A asi bych se nebál říct, že prozatím je nejlepší. Po pěti knihách jsem už asi smířen s nedostatky tohoto spisovatelského dua. Vyšetřování je hodně kostrbaté a nevím, co dávají ve švédsku do vody státním zaměstnancům, ale policisté v těchto knihách jsou inteligenčně někde na úrovni porcelánových umyvadel. Jelikož jsme potřebovali další důvod k tomu, aby Joona nemohl naplno vyšetřovat případ, tak z něj máme zlomeného muže mimo službu, a v aktivním vyšetřování je nahrazem Margot a Adamem, což jsou ty nejnesnesitelnější postavy, co tato série zatím vyprodukovala. Kniha má téměř 600 stran, čehož jsme dosáhli obecně nejlepším uznávaným způsobem - člověk, který všechno ví, má amnézii a vzpomene si na jeden nebo dva detaily, když se kniha potřebuje kapku posunout. Tentokrát jsem neuhádl vraha, což beru jako nějaké plus, i když jsem musel přimhouřit obě dvě oči abych to mohl shledat jemně uvěřitelným. Přes všechnu kritiku, případ je to fajn, má to spád, těla se kupí, a kniha má i světlá místa. Jen už teď za půlkou série pochybuji, že mě Joona Linna někdy skutečně vystřelí z papučí.
Pan Mercedes je dost klasický thriller, který se nemusí zdát bůhví jak zajímavě, ale King to vyhrává poctivým dobrým psaním. Nejvíc mě bavily postavy, máme tady větší ansámbl hlavních aktérů, a všichni působí dostatečně trojrozměrně. Zároveň jejich společná chemie vytváří občasnou, příjemnou humornou situaci nebo dialog. Strukturou se nejedná o standardní detektivku, jelikož vrahova maska je odhalena hned na začátku knihy, a od té doby můžete sledovat, aj kolem sebe vrah a policista krouží. Což dává i vrahovi velkou možnost prodat se čtenáři jako kompletní postava. Rozhodně kvalitní Kingovina.
Pátý Mrakoplaš byl zatím bezkonkurenčně můj nejoblíbenější. Nenávaznost je jedna z velkých výhod Zeměplochy, ale líbí se mi, že tahle minisérie si drží alespoň tenhle děj "z průseru do průseru" a potkat v této knize staré známé bylo příjemné. Vtipy tady hodně sedly a příběh místy překvapivě zvážněl. Ze startu mi neseděla linka barbarů, ale je to jako tobogán, chodit do schodů je pěkná otrava, ale jak se to rozjede, je to opravdu zábava. Pratchett pokračuje ve své epopeji zesměšnit co nejvíce zemí ve svých knihách, a tentokrát jsme v Číně, což mě bavilo opravdu hodně. Kniha má dokonce cliffhanger, takže se na další pokračování těším víc než obvykle, zajímala by mě ovšem budoucnost Zavazadla.