Pěšinka
komentáře u knih

Působivé čtení, zcela lišící se od běžného, někde v neurčitých vzpomínkách staré Signe na jejího muže Asleho dochází k propadům až do paměti kolektivní rodové. Urputná nutkavost, snaha pochopit, stesk po milovanému, hledání útěchy v podobných osudech předešlých a nakonec touha po vysvobození z neustálého propadání se vzpomínkami.


Zápisník mám moc ráda, ta náladovost, snovost, tajemství, trochu magický realismus, oživlý svět v mlze, zvířata, tajemná atmosféra, na jednu stranu nasycený prostor židovskou mystikou, na druhou jistá hra a podvratnost, ftip a otázka po tom, kdo je vlastně vypravěč-autor. Silná, hutná obrazivost, která v té mlze vyvstává.


Za mě zatím nejslabší kniha paní Tokarczuk, přitom vykreslení dobové atmosféry, zajímavá fakta, vnitřní dialogy. Znovu Tokarczuk nabízí množství rajcovních informací a myšlenek, jen je to jakoby psané horkou jehlou. Vlastně mi kniha přišla nedotažená, nedokázala jsem se do příběhu dostatečně ponořit, nedostal se mi pod kůži, jak se to stalo s Knihami Jakubovými.


Novela Flora se mi velmi pěkně četla. Zbořil píše citlivě, umně a oslovila mě zejména jeho vnímavost a laskavý zájem o okolí. Přijde mi, že je to kniha především o vztazích, lásce a péči, snaze v sobě absorbovat i místa a věci, která jsou divná a vymykající se běžné skutečnosti kvůli lásce k druhému člověku, vlastní touze porozumět neznámému i vlastní touze obsáhnout a smířit si okolní svět tím, že o něj budu pečovat. Na čtenáře nijak netlačí, svými lyrickými popisy spíše vytváří různé nálady, do kterých čtenář vstupuje. Právě ty různé náznaky pak dovolují rozvíjet vlastní fantazie o podobě Stepi i tajemném tvoru a nějak se přirozeně účastnit na samotném dění.


Knihu jsem četla před časem, ale pořád vřele doporučuji. Vrstevnatost příběhů, vzájemné prolínání, navštěvování různých světů, seznamování se s novými myšlenkami, fakty… uvěřitelná psychologie postav. Za mě neotřelá literatura. Tokarczuk umí psát jinak než většina a mě to baví, neklouže po povrchu, nemá jednu uhlazenou cestu k cíli, překvapuje, namáhá čtenáře, prověřuje, co znamená psát…


Výborná kniha - výtvarný artefakt, příběhy úplně ze života, moc jsem se u ní nasmála. Asi ji hlavně ocení ti, co jsou nějak v kontaktu s malými dětmi (rodiče, pedagogové) a kreativní duše, kteří si užijí výtvarný způsob vyprávění. Ale vlastně nakonec i všichni ti, co mají rádi děti a chtějí se potěšit s krásně provedenou knihou.


Kniha je velmi krátká, tři povídky mě neuspokojily. Proto 4 hvězdy, spíše pro nakladatelství Paseka. Autorka jinak píše opravdu velmi dobře, ale uvítala bych nějaký větší soubor povídek než tento. Je to trochu nepoměrné, s jakým věhlasem je autorka propagována a kolik je toho potom čtenáři nabídnuto.


Kniha se mi těžko četla. Nevadila by mi tak druhá osoba singuláru, ani celková roztříštěnost, spíše se mi nedařilo začíst se do příběhu. Těžko jsem v sobě hledala napojení na prožitky postav. Přes neustálé utrpení a přehlídku různých traumat ve mně jako čtenáři zůstávala jistá plochost až lehce děsivá nepřilnavost. Knihu jsem s obtížemi dočetla až do konce. Stále jsem doufala, že během četby prožiji nějaký vnitřní zlom jako se mi to stalo např. u Mlíkaře Anny Burnsové. Vlastně mě to mrzí, protože namísto neklidu ve mně zůstává spíše utahanost. Se vší úctou k tématu mi přijde, že knize jakožto literatuře, která oslovuje čtenáře, něco chybí.


Ta skladba, Canto ostinato, bez ní by byl román poloviční. Jazyk na letmém otevření není nijak poeticky třaskavý, spíše jde o myšlenkový svět, který se odehrává za ním. Kolmačka tká a rozprostírá síť pohledů a zkušeností s odcházením z toho světa. Smrt jednoho najednou otvírá dveře vzpomínkám na naše předky, otázkám po posmrtném životě, hledání sebepochopení a touze po zacelujícím smíření.


Fú, výborná sbírka, krásně graficky zpracovaná. Název - dětské citoslovce i dech východních dálek. Murrerova hravost se prolíná se smyslem pro tajuplnost. V horách Fú potkává čtenář dříve neviděné, neslyšené… v jejich mlhách se může i bát, ztrácet se a někdy v něm i pěkně zamrazí.


Komplexní sbírka J. Frolíka. Básně kratších forem - haiku, dvojverší, pozoruhodný cyklus o vlastní matce - Matka v pětaosmdesáti. Frolíkův jazyk není třaskavě obrazný, jinotajný či neproniknutelně básnivý. Jeho poezie je lehká, střídmá, reflexivní, vycházející z vlastních pozorování a poukazující na novost viditelných obrazů, zahlédnutelných během pozorování každodenního života.


Moje první setkání s Fossem. Velikost písmen “jak pro důchodce je nakonec pro knihu o stáří, ztrácení paměti a vytrácení z tohoto světa příznačná. Překvapivý byl pro mě především ten úsporný neobrazivý, čistě dějový jazyk, který však zároveň díky své repetitivnosti sugestivní obrazy přináší.
