petaSk
komentáře u knih

[audiokniha]
Krásná kniha z Druhé světové války, ale jen za předpokladu, že máte rádi ženské romány na pomezí červené knihovny. Postavy byly plastické, a chovaly se dle své povahy, ačkoliv mnohdy pro mě nepochopitelně. Autorka se zároveň snažila do knihy vměstnat všechna témata války, takže místy mi román přišel příliš přitažený za vlasy. Hlavně co se týče Isabel, tak se v závěru příliš tlačí na pilu. Nicméně si myslím, že v rámci žánru se jedna o jednu z nejlepších knih.


Není úniku není nijak jedinečný ani převratný, ale mně sedl svým spádem a minimalismem. Veškerý děj se odehrává během jediné noci na odpočívadle s indiánských názvem. Na hlavní hrdince a dalších postavách mi záleželo dost na to, abych jim fandila, ale ani o fous víc.
Není úniku je povedený thriller, který má spád a zvraty, z nichž některé byly překvapivé, jiné vůbec, a některé byly jen trapné. Nepopírám, že kniha se mi líbila ze zcela subjektivních důvodů, které pro někoho jiného budou irelevantní. Knihu nemůžu označit žádnými superlativy, ale jsem jí vděčná za to, že mě prostě jen bavila.


Pro mě jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední dobu četla. Odtažitý styl psaní a ne příliš intenzivní emoce mi nevadily, naopak mi ladily k příběhu odehrávajícím se v rezervovaném Japonsku. Ač se jednalo o exotické prostředí s jinými mravy a zásadami (pýcha a čest), autorka postavy vykreslila tak, že i přes vzdálenost k našim povahám, jsem chápala proč dělají, co dělají.
Poslední část knihy byla uspěchanější, a kdyby v takové rytmu probíhal celý příběh, tak bych hodnocení snížila, ale jednalo se asi jen o poslední čtvrtinu.


[audiokniha]
Už teď musím říct, že kniha je pro mě v rámci thrillerů příjemným osvěžením. Krutých detailů, krve a násilí je zde mnoho, přesto zde nejsou prvoúčelové. Překvapily mě i zajímavé postavy, které se do vyšetřování připletly. Nejsou černobílé a dokonce i na obětech vám záleží, jelikož Carter vás stručně seznámí s jejich historií. Jen mě mrzí, že detektiv Hunter je z nich ten nejméně zajímavý, a ačkoliv pořád knižní sympaťák, asi byste ho v reálném životě zabili :-)
Určitě nebudu číst jeden díl za druhým, ale Carter pro mě bude jistotou v časech, kdy thrillerů je moře, ale málokterý umí tnout do živého.


Zajímavý nápad a velmi emotivní scény ve chvílích, kdy jdou smrtky kosit. Některé momenty jsem skoro psychicky nedávala, hlavně když se týkaly dětí.
Svět byl ale nedomyšlený: lidé už neumírají a mohou se nechat omladit. Necítí bolest, protože je nanoboti v jejich krvi tlumí. Velmi humánní svět, kde se lidé netrápí, řeknete si. Proč tedy v takovém světě místo, aby byla omezená porodnost a nesmrtelní lidé nemohli mít 20 dětí, jsou vystavení kosení všemocných smrtek? A proč tyto smrtky jsou postaveny mimo zákon? A ne, vysvětlení proč to tak je, mi nestačí. Proč, když za člověkem přijde smrtka, stejní nanoboti, kteří vyrovnávají hormony, tak aby lidé nebyl vystaveni depresím, neregulují zároveň stres, kterému jsou lidé vystaveni, když je přijde smrtka kosit? Smrtky tady vystupují jako zabijáci, kterým je dovoleno vše. Nedomyšlený svět, ve kterém jsou pravidla určována tak, aby to vyhovovalo spíše autorovi.
Hlavní hrdinové nemastní neslaní, nevěřila jsem jejich proměně v závěru knihy ani romanci.
Kniha se mi ale líbila a to hlavně kvůli nápadu. Bohužel si myslím, že autor vytřískal všechny esa z rukávu a v druhém díle už nebude mít co nabídnout. Nápad Smrtek už bude vyčerpán a on bude muset zatlačit na děj, který byl už v prvním díle slabý, nebo zaujmout postavami.
Smrtka patří k tomu zajímavějšímu, co jsem letos četla a je to až překvapivě krutá kniha. U druhého dílu, ale s hodnocením tak benevolentní nebudu.


Z knihy jsem si nejdříve přečetla poslední část, abych věděla, jak bojovat s nespavostí. Zbytek jsem pak poslechla jako audioknihu.
Autor je neurolog, který tak zúročuje svůj dvacetiletý výzkum spánku. V Proč spíme vyčerpávajícím způsobem popisuje, z jakých fází se spánek skládá, k čemu je dobrý, jak se liší spánek různých bytostí včetně člověka a jak si ubližujeme, pokud se o spánek okrádáme.
Velmi důležitá je i poučka, že nespavost vás skutečně může zabít, nejen sama o sobě ale i tak, že zkracuje život a oslabuje imunitní systém, takže máte větší šanci onemocnět rakovinou, diabetem nebo demencí.
Cenné je i věděcky podložené tvrzení, že lidé, kteří si zkracuji spánek kvůli práci, jsou méně efektivní, kreativní a mají horší dedukční i logické uvažování.
Poslední část knihy se věnuje spánkovým onemocněním. Vysvětluje, že spousta případu nespavosti nespavostí není a jedná se jen o toxické prostředí, které nám nedovoluje usnout: led osvětlení, koukání do obrazovek, ruch.
Knihu opravdu vřele doporučuji. Jedná se o další publikaci nakladatelství zaobírající se poznáním člověka.
BTW: jsem skřivan, ale nesnáším, když se společnosti snaží normalizovat lidské chování, takže mě potěšila i zmínka o sovách a skřivanech. A je opravdu nefér, že sovy jsou nuceny dodržovat skřivaní režim, a doufám, že v budoucnu si budou moci lidé vybrat v kolik hodin přijdou do práce nebo že děti nebudou nucené vstávat zbytečně brzy, aby stihli nultou hodinu ve škole.


[audiokniha]
Jsem programátor, takže mě zajímalo, jak moc na odpis za pár let budu. Knihu mi doporučil můj kolega, taky programátor, kterému je 50 a perou se o něj. Asi máme štěstí, že nepracujeme v Silicon Valey, ale až sektářskou kulturu mladé firmy jsem taky zažila.
Kniha je vtipná, až cynická. Autor nepopírá, že je "jízlivý" a že se mladí lidé v tamní firmě můžou cítit dobře (asi bych se tehdy taky cítila). Zděšeně popisuje, jak místo židle dostal gymnastický míč a ani nemukl, aby nevypadal jako starý páprda. A v podobném duchu se nese celá jedna linka knihy. Další popisuje tok peněz v investicích do mladých firem a jak v podstatě zaměstnanci přicházejí na rozdíl od vysokých manažerů na buben a rozevřených nůžkách.
Kniha není pro každého, ale kdo se pohybuje v IT, marketingu nebo kultuře mladých firem podobného ražení, doporučuji. Podobná kniha na našem trhu chybí, navíc psaná autorem, který vše zažil na vlastní kůži.


Strohý, emocemi nabitý, intenzivní a poetický román. Už dlouho se mi nestalo, že by mě pasáže v knize citově dostaly, ale Zulejce se to povedlo, a to bez rozvleklých citových výlevů nebo melodramatu. Putovat přes celé Rusko, číst o těžkém životě v tatarské rodině, o krutých transportech, hladu, zimě a smrti, ale i lásce a sebeobjevování byl zážitek. Teď se bojím, že bude dlouho trvat, než na mě bude mít jiná knížka podobný dopad.


Po Atlasu mraků a Hybatelích už na lep Mitchellovi neskočím. U první knihy jsem ještě byla oslněna jazykem, neobvyklou stavbou knihy a propletencem příběhů, z Hybatelů jsem měla pocit prázdnoty.
Ačkoliv se Hodiny z kostí tváří jako román, jedná se o povídky, ve kterých Mitchell střída postavy, prostředí, století, žánr i styl psaní a kterými nás provází nejprve Holly a potom lidé, kteří se s ní setkali. Celé je to pak propojeno válkou mezi Anchority a Horology, což mi ale přišlo jen jako lepidlo, které pomáhalo držet pohromadě jednotlivé části. Bohužel se autor zase nechal unést rozmáchlostí napříč časem a prostorem a nabubřelostí vlastního jazyka, místo aby se držel nosné linky a dodal knize hloubku.
První část o patnáctileté Holly mě zaujala svým způsobem vyprávění i vypravěčkou, příběh se začal slibně rozvíjet, ale Mitchell děj usekl, a přenesl nás o několik let dopředu, do jiného prostředí, do popředí strčil postavu namyšleného studenta, a začal na nás mluvit ne úplně jednoduchým stylem cambrigské pseudointelektuální smetánky. Linka Huga Lamba byla fajn, protože hrdina nebyl zrovna klaďas, ale proto taky nebyl šablonovitý.
Mitchell se ale nezastaví, příběh utne a žezlo přejímá další vypravěč v pozdější časové rovině. Bohužel válečný reportér je výživný asi jako rohlík z Tesca.
Další linka zneuznalého a cynického autora je tady zřejmě jen pro vybití Mitchellova temného frustrovaného já, protože jinak nic nepřináší, naopak vystřeluje motivy, které nikdy nevysvětlí.
Následná část s Anchority napětí zvyšuje a baví mně. Po téhle mohl klidně Mitchell skončit, protože posledních asi osmdesát stran je už opakovaná postapokalyptická agitka upozoňující, jaké jsou dnes lidé zhýčkané hyeny, které brzy o všechno přijdou (že bych to už četla v Atlasu mraků?). Dělalo mi velký problém tuto část dočíst.
Kdyby Mitchell vyhodil polovinu knihy a třeba se více věnoval Anchoritům, vztahům mezi nimi nebo lince s mladou Holly a Hugem Lambem, udělal by líp. Takhle jsem zase dostala sice brilantním jazykem napsanou knihu, ale s postavami, které byly tuctovité a nudné nebo je Mitchell opustil, aby začal zase někde jinde.
Na seznámení se s Mitchellem je tato kniha skvělá a prvočtenáři budou asi ohromeni, protože autor si umí s jazykem krásně pohrát. Pro mě jsou Hodiny z kostí rozmáchlý román, který je rozkročeny do široka na úkor hloubky.


Nečekala jsem, že mi Svoboda dá tak zabrat. Tento mnohovrstevný román, který se vyloženě nimrá v postavách mi vzal asi trojnásobek času, který bych jinak knížce takového rozsahu věnovala. Svoboda je ale výborná. Autor se zabývá motivy, myšlenkami a charakterem jednotlivých postava proplétá je s ostatními postavami a světem, ve kterém se vyskytují. Velmi doporučuji lidem, kteří mají rádi reálné charaktery.


Výborná kniha. Obezitou se zaobírá ve vší komplexnosti, včetně vlivu hormonů. Není to jednohubka do vlaku, ale pro lidi zajímající se, jak funguje lidský organismus a jak ho cukr zabijí skvělá volba. Zkratkovitých knih je dost. Co máme jíst víme taky, ale proč to tak funguje a že hodně věcí fungovat nemusí, to se píše málokde. Kdo hledá jednoduché rady nedočká se jich, krom toho, co už sám ví.


Myslela jsem, že dostanu knihu o životním stylu s krátkým úvodem do historie člověka. Dostala jsem knihu, která v 75% svého obsahu popisuje historii lidského vývoje, začínající dobou, kdy člověk slezl ze stromu, pokračující přes období Lovce a sběrače, zemědělce, konzumenta průmyslové revoluce až do dneška. Jen malá část se týká přímo výživy. Kdybych to věděla předem, do knihy bych se nepustila, a to by byla strašná škoda. Bylo to totiž strhující putování, které mě hrozně obohatilo a pomohlo mi si uvědomit, jakými změnami si člověk prošel, proč je naše anatomie, jaká je a jak krátká doba uběhla od vzniku moderního člověka.


Kniha mi připomínala Vraní ulici. Je psána s lehkostí a první polovina je prosta konfliktů, tak jak své dětství vnímal hlavní hrdina. Od druhé poloviny se už ale začaly vynořovat problémy zbožňované rodiny. Trochu mě tam rušila linka přítomnosti, která mi přišla nejméně zajímavá. Nevadilo by, kdyby autor více přitlačil na hloubce některých postav (hlavně ženských), protože ty zůstaly neposkvrněné a příliš zidealizované. První část knihy postrádá napětí a některé části jsou zase přitažené za vlasy. Trošku to působilo jako nic se neděje, a bum prásk máme tady velké překvapení. A hrdina (a čtenář) se nestačil divit. Zůstává ale, že se jedná o podařenou a velmi čtivou knihu, kterou není problém přečíst na jeden dva zátahy a zanechá ve vás hluboký nostalgický dojem.


Ze začátku mě kniha chytla a 200 stran jsem přečetla rychle, ale pak se příběh začal vléct a postavy mi začaly připadat čím dál protivnější. Detektiv je nesympatický chlap, který asi musel přicestovat ze středověku. Nedokážu si totiž vysvětlit, proč se čtyřicetiletý chlap diví, že někdo pracuje s notebookem, nosí piercing nebo jezdí na motorce. Jeho postava neustále pronáší soudy a okamžitě pozná, že je někdo idiot a hlupák, aniž pořádně víme proč. Prostě musíme detektivu Servazovi věřit. Navíc pronáší latinské citáty a občas si zakleje "kurva", což je u jeho postavy jako pěst na oko. Navíc se pak diví, jak jeho dcera mluví, když řekne "do prdele". Ostatní postavy jsou ploché a černobílé a ty kladné jsou většinou "morálně na výši". Kniha mi přijde hodně prvoplánová. Jde vidět, že se autor snaží do příběhu nacpat informace, které nastudoval o ústavu apod., ale mnoho prvků je v příběhu zbytečných - ústav, linka s Margot. Navíc, když už asi posté jsem narazila na větu "stoupal v něm hněv", tak to začalo působit trochu směšně. Pokud autor přestane sázet na jistotu, snad napíše lepší knihu.


Kniha mi trochu připomínala Jíst, meditovat, milovat. A to tématem - podniknout cestu a najít sebe sama, i stylem psaní, kdy autorka nešetří sebeironií, což mě trošku iritovalo, protože mi přijde, že toto dělají bohužel hlavně ženy.
Divočina je ale svěže psaná, na mnoha místech dojemná a ačkoliv Cheryl není nejsymptatičtější osoba na světě, mnoho z nás hledajících se v ní občas vidí. Závidím hlavní hrdince, co dokázala, i to jakou soudržnost s ostatními trackery při zdolávání PCT zažila.


Vraní dívka má překvapivou zápletku. Netušila jsem co se děje až do poslední čtvrtiny knihy, přitom tento zvrat nebyl nijak neuvěřitelný a určité indicie k němu vedly. Oceňuji také pojetí hlavního záporáka. Nicméně jde poznat, že kniha je prvotinou autorů. Postavy se chovají jako puberťáci, jsou klišoidní a nesympatické. Ženy jsou vyobrazovány jako silné hrdinky, které muži kolem nich zneužívají a nechápou je. Muži jsou zase hajzlové, pedofilové, slaboši nebo šovinisti, které tyto silné ženy trpí, milují a točí se kolem nich bůhví proč, pak se litují a cítí se podvedeně, což dost ventilují do monologů v knize. Možná autoři chtějí ženám podlézat, nebo si myslí, že takhle všechny uvažují nebo mají jiný důvod, výsledkem ale je, že všechny postavy v knize - ať muži nebo ženy jsou slabošské a nevyzrálé. Možná by motivy a situace působily uvěřitelněji, kdyby byly podány jinak a lépe, ale mám pocit, že na to ještě autoři nestačí. Jinak zneužívaní dětí je hrozné, ale jako téma už není nijak šokující a nestačí na knihu dát pomyslnou nálepku "Severský thriller" a 'Zneužívaní dětí', aby to stačilo na dobrou knihu.


Bukowského pohled na svět chápu. Píše z existenciálního a psychického dna. Nemůžu říct jinak, než že kniha mě oslovila. Nedostala mě, ale líbila se mi díky své autentičnosti a upřímnosti. Je to hnusná kniha, svižně napsaná, se skvělými dialogy, bez zbytečný řečí, autobiografická, možná občas pozérská, ale nemusí být. Lidem, kteří žijí ve sluníčkovém světě, se Šunkový nářez líbit asi nebude, ale možná jo, co já vím.


Nejdříve jsem měla chuť se na knihu vykašlat, všechny ty sály apod., měla jsem za to, že se jedná o další manýristickou knihu, kde forma zabila obsah.
A pak jsem se vykašlala na ty sály četla dál, jelikož ta čísla a směry nejsou podstatné, stačilo si uvědomit, jestli jsem ve vzdáleném sále nebo ne. Nakonec jsem dostala nádhernou okultní detektivku psanou krásným jazykem, který přitom nezabil děj ani postavy. A kvituju, že se nejednalo o příběh z viktoriánské doby; poslední dobou jsem jimi přesycená.


Kniha je takovou biografií Johna Douglase, který stál za zrodem profilování zločinců v FBI. První čtvrtina knihy pojednává o jeho životě a moc mě nebavila, byla taková hodně americká, hladká a báječná. Zbytek se už zabývá jednotlivými případy.
Pan Douglas mi v knize přišel tak trochu jako superman, díky kterému se všechny ty případy vyřešily, ale co vím, o některých, tak profilování "jen" pomohlo pro dopadení zločinců. Setkáváme se zde se spoustou známých zločineckých jmen a případech a ačkoliv autor popisoval, jak k jednotlivým profilům dospěli, nějaký návod jsem v tom nenašla.
Nejedná se o beletrii, ale literaturu faktu, která je dost poznamenaná americkým patosem, ale v celku je to dobrá kniha, která na trhu chyběla.


Kniha o dvou mladých sestrách v chudém jihu Itálie v 50. letech.
Kniha je psaná krásným, velmi poetickým jazykem, vyprávěný jednou ze sester, Teresou. Povahy obou sester jsou definovány hlavně tím, jak Teresa vidí svou krásnou mladší sestru Angelinu. Sice zde je spousta emocí, ale ty se dusí pod vrstvou krásných slov, podobných jimiž bychom obdivně popisovali úchvatnou bouřkovou krajinu. Pokud Teresa svou sestru dokáže popsat jen tímhle způsobem, nedozvím se nic ani o Terese, ani o Angelině.
Příběh je potom banální a působí generickým dojmem. Autorka, se prý nechala inspirovat svou babičkou a její sestrou. Jak moc, to nevím. Je ale možné, že pro ni má ten příběh velký význam a přistupuje k němu s takovou úctou, jako kdyby se jednalo o umělecké dílo. Bohužel na mě potom Pomluva působila chladným a umělým dojmem bez života, ačkoliv se strašně snaží působit opačně.
