PeterRainhard komentáře u knih

Velmi dobrý, vkusný překlad a velmi zdařilý výběr z Turgeněvova díla.

2 21.11.2022

(SPOILER) 7 fantaskních povídek, které kniha obsahuje jsou tematicky rozrůzněné a spojuje je vyzrálý, vybroušený styl autorky, která pracuje s řadou stylistických rovin a suverénně je ovládá. Jsou to příběhy povýtce fantaskní, přičemž je obvykle lze číst v obou rovinách - psychologické (a tedy metaforické) či doslovné. "Šumění deště" je tudíž možné interpretovat primárně jako příběh ryze fantastický (takřka hororrová přeměna ženy v saň), ale také vyprávění metaforické, vyprávějící o změně psychologické. Osobně se mi neobyčejně líbila nejprve skvělá vědeckofantastická povídka "Bílý kůň", která velmi ústrojně pracuje s motivem virtuálních světů, které se stávají skutečností a skutečností, která se přeměňuje jen ve virtualitu. A "Bílý kůň", toť je přeci spis slavného duchovidce Swedenborga. Ano, i s ním se setkáme... Pak "Kapuciniáda", jak název napovídá, je kázání (spíše však křík) o konci světa, jež přestává být místem k životu pro lidi. Bohužel, to je až děsivě aktuální. "Čas jasu" se odehrává v (mnou milované) Ostravě, v prostředí spiritistů. A "Thelma" - ach ano, krutě zparodovaný Hamlet, s mužsko-žensky obrácenými rolemi. Krutá groteska, kde se setkáme i s zneužívaným Ofeliem, či zákeřnou Rózou Krantzovou a Gildou Šternovou. (Není však sám Hamlet krutou parodií? Dojímali se nad ním alžbětinští diváci, nebo se spíše chechtali nad neschopným obstarožním studentem Hamletem a vraždící se královskou sebrankou?).

2 17.11.2022

Velice pozoruhodný román. Francouzský dekandent (ne nadarmo psal studii o dandysmu a Brummelovi) a představitel vypjatého neoromantismu napsal dílo, které je protikladem jakékoli zhýralosti, ač o ní s lehkostí pojednává. Za mimořádně bohatým jazykem, ornamentálním stylem, zálibným stínováním detailů a přesných psychologických postřehů je velice přesně vypointovaný příběh, který lze shrnout vlastně velmi prostě: to, co pan de Marigny upřímně považoval za pouhou vášeň a zábavu, byla láska. A to co měl za lásku, byla jen vášeň...

2 16.11.2022

Pozoruhodný cyklus vzájemně propojených povídek jinak vemi plodného autora. Kdysi jsem ocenil především bohatost a nápaditost syžetů, pochmurnou atmosféru provázející každý krok bludného rytíře Juliána. Po opětovném přečtění v zralém věku oceňuji Schweitzerův (který je jinak také vynikající literární kritik) široký, takříkajíc "evropský" kulturní přehled, který není u Američanů vůbec běžnou věcí. S motivy středověkých legend každopádně pracuje citlivě, zajímavě, zasazuje je do jiných kontextů, aniž by rušil jejich význam. Například Povídka "Hrad Luňáků a vran" si vůbec vypůjčuje řadu motivů ze středověké romance "Sir Gawain a Zelený rytíř". Leč i celkově je v textu literárních ech mnoho a záleží na čtenáři, zda a jak je bude vnímat a cenit. Nevím, do jaké míry povídky vznikaly už se záměrem vytvořit z nich celý uzavřený cyklus, ale celek se prostě celkově podařil (byť kvalita textů místy kolísá a autor (překladatel?) se neobešel bez jazykových anachronismů, které na mě vždy působí rušivě). Rozhodně oceňuji, že si vystačí si bez obsedantních a detailních popisů "převalujících se pletenců svalstva", celostránkových popisů manévrujících šiků, sekání hlav, rukou, nohou i jiných oudů našich hříšných těl a rovněž bez pečlivého líčení soulože na každé třetí stránce. Velmi zdařile se při čtení povídek vynořuje jeden specifický rys středověkých romancí - jejich snivý charakter, neexistence objektivního, lineárního a vpřed ubíhajícího času. Rytíř Julián se paktem s čarodějnicí vyloučil z křesťanských dějin spásy a (jsa proklet jako Ahasver) zabloudil nejen v prostoru, ale i v čase. Velmi chytře nechává Schweitzer čtenáře v nejistotě nejen co do vzhledu hrdiny (který rozhodně není ani vyjimečný, ani nepřemožitelný), ale i co do času, v němž se pohybuje - víme toliko, že se zůčastnil I. křížové výpravy a 15. července 1099 dobíjel jako mladík v řadách křižáků Jerusalém. To je jediný pevný bod. Avšak v mimokřesťanském světě plyne čas jinak, občas stojí, občas pádí kupředu, občas teče zpět... A tak ztracený rytíř snad (stejně jako bludný Žid) nenalezne asi nikdy ani Ráj, ani Peklo. Ale stane se legendou.

2 16.11.2022

Velmi jsem váhal, jak tuto novelu (přeci jen nemá rozsah románu, ač je tak anonsována) ohodnotit. Především je třeba mít na paměti, že hlavním risikem každého vědeckofantastického románu je zastarání technologie, kterou popisuje. Buzzatiho považuji za geniálního autora jednoho jediného románu - Tatarská poušť. Ve srovnání s ním byly žel jeho ostatní prózy prostě slabší (čímž neříkám špatné!). A žel, vnímal jsem, že "Velký portrét" (který jsem před pár lety dychtivě ukořistil v antikvariátu) od roku 1980 (natož od r. 1960, kdy vyšel v originále) nesmírně zestárl. Ta novela má svůj jistý půvab, stále má místy vynikající atmosféru, chvílemi (tajemná cesta vzhůru do hor, od civilisace) i připomene "Tatarskou poušť... Leč stejnou látku (zda lze lidského ducha, jeho osobnost přesadit do stroje - respektive do počítacího stroje?) zpracovali mezitím dávno jiní, lépe, s větší askribií... A tak "Velký portrét" velmi vybledl... Až zůstalo jen pár skvrn.
Leč i tak, navzdory všem výhradám, z nějakého záhadného důvodu mám tuto opakovaně přečtenou novelu velmi rád. Tak snad je moje hodnocení až příliš přísné.

2 12.11.2022

Ve své době skvělá, čtivým a přístupným způsobem napsaná studie možností, které nabízel tehdejší prudký rozvoj biologie a genetiky. Zabývá se mj. prevencí stárnutí, zásahy do lidského genomu, klonováním, novými léky... A to nejen v podobě přímočaře nadšeného vítání, leč autor upozorňuje zcela správně na risika, která jsou s nekontrolovaným a explosivním pokrokem v technologiích spojena.

Zajisté, od té doby uběhlo už více než půl století. A tak jsou v drtivé většině všechny poznatky a výhledy prezentované autorem dávno antikvované a přečetné úvahy (minimálně z velké části) překonané.
Leč to už je úděl jakékoli vědecko-populární publikace, opírající se třeba i o ty nejnovější dostupné poznatky.
I s touto výhradou si svoje místo v knihovně tato kniha (v mém případě pietně převázaná v plátně) zaslouží.
Kdyby jen z nostalgické vzpomínky na dobu, kdy se pokrok zdál být víceméně přímočarý a budoucnost optimistická.

1 28.01.2025

Z memoárové literatury velkých vojenských postav Velké války tato patři rozhodně k těm slabším a méně zajímavým. Literárně a zvláště obsahově. Fochovy, Brusilovovy a zvláště Joffreho paměti byly mnohem podrobnější, obsažnější. Hindenburg jde ve všem velmi po povrchu, bohužel.

Přitom by bývalo mohlo jít o nesmírně zajímavý náhled do myšlení německého hlavního štábu a militaristických kruhů Německé říše vůbec. Za mě tedy víceméně zklamání.

p.s. Paměti Hindenburgova podřízeného (a de facto "mozku" německé armády) Ericha Ludendorffa (Meine Kriegserinnerungen 1914–1918. Berlin: Mittler & Sohn 1919 (přetištěny znova 1936) jsou prý mnohem zajímavější. Leč němčinou natolik dobře žel nevládnu, abych to potvrdil.

1 18.12.2024

Zajímavé, velmi zajímavé. čtení. A to jak pro vlastní zájemce o vojenskou historii, tak i přímo pro vojenské specialisty. A rovněž pokud vnímáte to, co lze nazvat fašisticko-revizionistickým diskursem (odkazuji v této souvislosti na mnou recenzovanou knížečku "Suché a vlhké").
Pokud dávám čtyři hvězdičky, tak je to ocenění technické, respektive odborné úrovně knihy. Ne obsahové. O tom však níže.

Mansteinova obsáhlá kniha obsahuje skutečně jen velmi málo ryze osobních vzpomínek a je opravdu převážně soustředěna na strategii a místy i vojenskou teorii. Brilantní je kapitola o přepadení Polska, která nejen posuzuje síly a vyhlídky obou stran, ale Manstein i navrhuje možná řešení obrany proti německému vpádu. Taktéž velmi zajímavý je popis, jak krystalisoval plán "seku srpem" (Sichelschnittplan) . Leč to je jen malá část skutečně zajímavého čtení, jehož nemalá část je myslím dodnes zajímavá i pro vojenské specialisty.

Co je, alespoň pro mě, zarážející na celé knize, toť naprostý, ale naprostý nedostatek sebereflexe autora. V celé knize nenajdeme ani náznak lítosti nad aktivní účastí v bezprecedentně hanebné, agresivní válce, na vyhlazovacím tažení nemajícím v dějinách obdoby. Ani náznak, že by si autor položil otázku, proč to všechno. Miliony a miliony mrtvých. Starých i mladých; mužů, žen, dětí, starců postřílených, upálených, zplynovaných, roztrhaných na kusy, umlácených pažbami či oběšených a sťatých. Města a vesnice srovnané se zemí... Miliony a miliony mrtvých Poláků, Ukrajinců, Rusů, Bělorusů (a ne že by i to "západní tažení" bylo Němci vedeno něžně!!), ale koneckonců i Němců. Nebylo válečného zločinu, jehož by se německé jednotky nedopustily. Nic z toho se pana polního maršála nedotkne. Nevidí to. Nezajímá ho to.
Otázka PROČ to všechno mu vůbec nevyvstane na mysli. I padlému synovi věnuje pár nasládle sentimentálních řádek, , ze kterých z nedostatku normálního citu spíš mrazí. Na jedné straně tak vidím opravdu mimořádný, mohutný, pronikavý analytický intelekt, suverénní rozhled stratéga (byť si pan maršál také občas hraje do kapsy) ... a na druhé straně naprostou citovou oploštělost a onu příslovečnou prušáckou tupost.

Ostatně, po válce se Manstein i ostatní jeho soukmenovci-souputníci ve "Feldgrau" kroutili jako hadi. Nevěděli, nepamatovali se. Zapírali, ohýbali a překrucovali co mohli. Oni nic, oni muzikanti. Nic nemohli, nic nesměli. Vším je vinen Hitler. Hitler a vedení NSDAP. Hitler, NSDAP a a SS. A oni, věrní, dobří němečtí vojáci jen plnili (se slzou v oku) svou těžkou povinnost.

Nakonec (v roce 1949) vyfasoval Mastein 18 let (usvědčen nade vší pochybnost v devíti bodech) za válečné zločiny. Leč měl tuze mnoho zastánců (mimo jiné za něj loboval známý britský historik Liddell Hart, jeden z propagátorů mýtu o "čistém Wehrmachtu", ba i Winston Churchill, Konrad Adenauer...). Už o rok později mu byl trest zkrácen na 12 let. A v roce 1953 vyšel na svobodu, už v "obrozeném" (ehm) Západním Německu jako div ne hrdina. Vlastně "div ne" je možno vynechat. V roce 1955 připravoval jako ceněný specialista odborný referát pro nově formovaný Bundeswehr. Napsal knihu, kterou recenzuji, jež se stala bestsellerem. K osmdesátinám obdržel gratulace od tehdejšího ministra obrany NSR. Atd. atd. Prostě to byl (až na to jedno ošklivé nedorozumění s válečným soudem) vlastně báječný, "těžkou prací a oběťmi pro vlast a národ" naplněný život.

A jestli by si to celé pan polní maršál zopakoval?
Genau! Znova a lépe! Jen to tentokrát bude chtít lepší plány. A pak maschieren marsch!

1 17.12.2024

Uloveno v knihobudce. Pozoruhodný, popřevratový (skoro)samizdat obsahující ironické povídky, parodující "vážnou" sci-fi. Autor kombinuje každodenní reálie pozdního reálného socialismu s komicky vážným vyprávěním. Ano, i oblíbeného cestování v čase a napravovatelů historických omylů se dočkáme...
Vůbec ne zle! Jinak viz pěkný komentář Laifanera, ať se neopakujeme...

1 13.12.2024

Zajímavý výbor z filmových kritik a esejů slavného německého filmaře, v krásném vydání, opatřeném navíc poučeným doslovem. Což již dnes bohužel vůbec není samozřejmostí. Kniha pak představuje pozoruhodný komentář ke vzniku obrozeného (Západo)německého filmu, svébytné "nové vlny", spojené především se jmény jako Herzog, Fassbinder či právě Wenders.

Pro mě osobně byly asi nejzajímavější ty části, které se týkaly oné polomytické "Ameriky", tedy Spojených států coby země snů, které snili právě Západní Němci. A kniha mi pomohla pochopit , jak velmi tento obraz ovlivnil právě Wendersovy "Road movies" - až po úžasný film "Až na konec světa" či "Cesta do Lisabonu".

1 01.10.2024

Pro mě osobně byl román zklamáním. Podotýkám, že nejsem velkým přívržencem horroru ani fantasy, tudíž to co popisuji, je do poznámky sžatý dojem, získaný pohledem skrze mříže jistých očekávání a předsudků, které se ani zdaleka nemusejí krýt s hodnocením milovníka žánru, či fanouška Barkera samotného.
Každopádně konstatuji, že tento autorův román (narodíl třeba od zajímavého Coldheart Canyonu") mě prostě nezaujal a nijak nevtáhl do svého "fikčního světa".

Nediplomaticky řečeno, problémy jakýchsi polonesmrtelných, pekelně zazobaných degenerovaných šmejdů, kteří se zaobírají jen a výhradně sebou (a svými osobními frustracemi a zážitky) mě v tomto případě dokonce výrazně lezly na nervy. Pokud by tomu tak nebylo, pravděpodobně by mi beztak postačilo přečíst si něco z rodinné ságy Rotschildů, Rockefellerů, Morganů, Vanderbiltů a či jiných ve zlatě (a napáchaných svinstvech) se topících rodinných klanů.
Navzdory občas zajímavým nápadům a nesporně vyzrálému a obratnému stylu jsem knihu po circa dvoustech stranách odložil.
Tedy, přesněji řečeno, poslal jsem ji skrze ostravskou "knihobudku" dále do oběhu. Snad někomu udělá větší radost.

1 05.07.2024

Ano, jak se píše v anotaci, jedná se o novodobou verzi archetypálního příběhu Orfea a Eurydiky. Tedy, minimálně na první pohled a při zběžném čtení anotace. Leč, jak to někdy bývá, anotace je podobná popisu, jaký kdysi býval v pasu. Ten leckdy také tak docela neodpovídal živému člověku.

Vejdělek každopádně, narozdíl od (v československé literatuře své doby pozoruhodného) "Návratu do ráje" ve svém druhém fantaskním románu těmi vědeckofantastickými prvky velmi, velmi šetří a průchody do paralelních vesmírů i nástroj k nim jsou popsány maximálně úsporně a lakonicky.
Vejdělek přitom chytře užívá četných ech motivů duchařských a fantaskních, respektive parapsychologických - což věrně odráží dobový zájem a módu.

A tak Orfeld bloudící v paralelním světě (a čase) dostává se do pozice jakéhosi čistého "oka", ducha, Poltergeista poznávajícího ze své milované (přesněji její kopie, simulakra?) to, co by jinak vidět nemohl.
Ze všeho nejvíce je to tedy fakticky próza psychologická, ukazující ostatně zajímavě a podrobně značně uvolněný životní styl konce šedesátých let.
Druhá, do románu pečlivě zabudovaná paralela je pak vedena mezi putováním paralelními vesmíry a motivem emigrace do "jiného vesmíru" (ve kterém nicméně také nemusí být žádná švanda) - což je dle mého názoru obratné a podle mého názoru docela šťastně zvolené. (Připomeňme, že autor sám po řadě peripetií emigroval do NSR v roce 1977).
A konec? Konec je takový "součkovský". Kdo si román přečte, bude vědět, co mám na mysli.

S jistou rezervou mohu tuto relativně málo známou prózu doporučit.

1 27.03.2024

Navzdory lákavému tématu i dramaticky znějícímu názvu je to žel zatím nejslabší román, který jsem od Merleho četl. Zajisté, spisovatel dovede psát, dialogy jsou živé a postavyjednotlivých ponořkářů živé a výstižné. Leč... zkrátka se mi zdá, že Merle prostě neměl k tématu vztah. A to jsem byl docela natěšený, vždyť z prostředí amerických ponorek je thrillerů spousta, najde se samozřejmě něco i na ruské/sovětské straně. Ale francouzský pohled mě dosti zajímal.

Bohužel, děj románu je skutečně docela mdlý, nedochází ani k zajímavým konfliktům, natož dramatickým událostem (pokud za drama nepovažujeme vcelku rutinní operaci slepého střeva a pár vzpomínek na zhýčkanou snoubenku, ze které se stane "milá čtenářka").

Jakkoli uznávám, že (realisticky vzato) posádka raketonosné ponorky rozhodně musí být velmi dobře sladěným organismem a nemělo by tam vůbec být místo pro ostré konflikty, zásadní antipatie a "komplikované" povahy, tento realistický prvek jen přispívá k pocitu nezajímavé "výletní plavby", který si člověk odnese. Vždyť ani vně se nestane naprosto nic. Kdyby se alespoň mihla sovětská útočná ponorka...

Značným zklamáním pro mne byla i ona technická stránka věci - pokud by byl popis určen nějaké slečně, pro kterou je technika zcela vzdálenou a totálně nezajímavou oblastí, tak dejme tomu, lze to přijmout. "Vězte, že ponorky se dělí na velké a a menší. Velké jsou slavné jaderné ponorky s raketovými střelami, které představují naší odstrašovací sílu. Označují se začátečními písmeny JPRS." (v originále Sous-marin Nucléaire Lanceur d'Engins (SNLE)) A to je doslova vše, co píše hlavní hrdina své snoubence o stroji, v němž se nachází. Jí by to asi bohatě stačilo, leč pro mě je to dost málo.
Kdyby alespoň zmínil (třeba) problémy s útočnými ponorkami třídy Rubis - neobvykle malá plavidla, které však měly značné potíže s hlučností ; dokonce znatelně menší než než dieselelektrické stíhací ponorky třídy Foxtrot, natož Tango (Projekt 641(B)) a mající sotva poloviční výtlak ve srovnání s třídou Victor (Projekt 671 Joršč) i nižší rychlost 25 uzlů proti 32 sovětského protějšku ...)

Nehledě na to, že se mi prostě těžko chtělo věřit, že byť i lékař (který má podle svých slov ostatně něco odslouženo i na útočné ponorce!) by kladl svým kolegům tak naivní, skoro dětské otázky ("jak se ponorka může potápět?...")

A tak si troufám tvrdit, že byť jen letmý zájemce o literaturu faktu a ponorky se znalostí fysiky na úrovní základní školy se bohužel nedočte u Merleho nic nového.
Až na samém konci autor přeci jen věnuje trochu prostoru alespoň nějaké úvaze o tom nejdůležitějším, totiž že se raketonosná jaderná ponorka je smrtící stroj, v podstatě plující Armageddon, kdy využití jeho úderného potenciálu znamená současně konec všeho. Leč i tohoto tématu se dotkne jen velmi letmo, jaksi mimochodem.

Je snad dobré zamyslet, zda stále ještě platí jeho slova: "Je pravda, že jsme zajatci systému na hranicích absurdity. Ale na druhé straně jsme nikdy nebyli tak blízko, abychom hrůzou dokázali přimět hrůzu k ústupu".

Já o tom pochybuji.

Last but no least: mám velké výhrady k úrovní překladu v jeho technické části, kdy četné odborné termíny a pojmy jsou přeloženy podivně, či doslovně, bez ohledu na to, že v češtině máme jasnou, ustálenou terminologii. Hledat pod označením "letoun" těžkou protilodní raketu Exocet by mě napadlo opravdu jen stěží. Stejně tak "střela s plochou drahou letu" je prostě v českém jazyce ustálený a přesný termín a netřeba "vymýšlet" nějaký další. Stejně tak jako užít doslovného překladu "kormidla" pro řídící tyče jaderného reaktoru. A dalších příkladů by se dalo vyjmenovat tucet, ne-li více. S tím se prostě překladatel vůbec nepopasoval a dojmu z románu to věru nepřispívá.

1 14.03.2024

"Zápisník" je takový malý klenot humoristické literatury. Psaný s velkou mírou nadsázky, ale vzácným okem pro detail. Po těch mnoha a mnoha letech navíc čtenář může ocenit přesnost autorových postřehů a množství dobových reálií, jen tak mimochodem zachycených velice zdařile a barvitě.

Zkrátka a prostě, major Thompson je pravý (dokonale) prkenný gentleman, který popisuje své neuvěřitelné zážitky ze "zázračné země jménem Francie", tak málo vzdálené zeměpisně a tak velmi svým temperamentem, espritem i doslova desítkami velkých i malých specifik. Popsaných tak, že se čtenář místy válí smíchy.
Jen laskavý čtenář musí míti na paměti, že kniha byla psaná už dávno, pradávno. Tedy... tak pradávno to nebylo, leč vzhledem k tempu změn techniky i společnosti je to skoro jako výlet na jinou planetu. Francie i Británie (a jejich obyvatelé) jsou už věru dávno úplně, úplně jiné...

1 04.10.2023

Je poměrně obtížné hodnotit objektivně kvalitu knihy a odlišit kvalitu textu, jasnost sděleného od osobního postoje k autorem prezentovaným názorům. Což je potřeba odlišovat, jakkoli je to obtížné. Přitom nepřekvapivě, každé hodnocení je pochopitelně subjektivní.

Tudíž...kniha jako taková není napsaná špatně. To jest, text je přehledný a argumentace je vyložená poměrně jasným způsobem. Leč můj pocit je ten, že byla psaná nápadně "lehkým perem". Václav Klaus je neobyčejně pilným autorem, žel mám prostě pocit, že v tomto případě je kniha tak nějak sestehovaná narychlo a že by si probíraná témata zasloužila pečlivější zpracování.

Ad 1: Občas (dosti často) je patrný polemický a publicistický osten, který prostě do seriózního textu nepatří - kupříkladu skutečně není vhodné tvrdit, že projekt Evropské unie a Evropy vedené nacistickou Třetí říší je jedno a totéž, či že projekt EU nějak na tyto dávné německé touhy vědomě navazuje. Tento typ krajně zkratkovité argumentace bych raději vynechal.

Ad 2: Je pochopitelné, že VK, který se významně podílel na tzv. transformaci československé (české) ekonomiky usiluje post factum o ospravedlnění celého procesu, který ostatně autor skutečně pomáhal do značné míry parametrizovat. Opět se však nevyhnul četným zjednodušením a zkratkám. Více kritický přístup by byl namístě. Kniha je navíc koncepčně nevyvážená, když (podle mého mínění) je zbytečně podrobně analyzovaná v podstatě epizoda krátké krize z. r 1998 (tzv. "Klausovy balíčky), zatímco je například fungování bankovního systému ponecháno bez hlubších komentářů (s čímž souvisí nutnost vzniku České konsolidační agentury).
Obrovské ekonomické a společenské ztráty spojené s transformací prostě nejsou nijak přiznané. Stejně tak jsou pominuty kroky jako rozpuštění (tehdy vysoce přebytkového) důchodového účtu ve státním rozpočtu či použití jednorázových příjmů z privatizace ke krytí běžných výdajů státního rozpočtu (čímž se dočasně vytvářel optický dojem relativně nízkých schodků). Skutečností je, že se již více než tři dekády mohutně akumuluje dluh jak státu, tak i domácností.

Ad 3) Last but most important: VK je pevným zastáncem "kapitalismu volné soutěže", jaký fungoval naposledy ani ne před druhou světovou válkou, ale v XIX. století. Nemám problém s konstatováním, že současný systém fungování ekonomiky je velmi špatný. Nicméně "starý" či "klasický" kapitalismus prostě nemůže být alternativou z jednoduchého důvodu - nelze se k němu vrátit, (ne že bych tom, coby čtenář Dickense, Zoly či Marxe, sebeméně toužil) tak jako se nelze vrátit k majestátním vzducholodím, romantickým parním lokomotivám a elegantním kočárům.

1 19.09.2023

Bohužel, tato Vonnegutova kniha mě prostě absolutně nevtáhla. Oceňuji nadhled a (sebe)ironii, leč hlavní charakter (a koneckonců i prostředí) mi byl a zůstal cizí a příběh mi přišel nezajímavý... Nedokázal jsem se ztotožnit ani s hrdinou, ani s jeho vnitřním monologem, který děj komentuje.

A tak žel, tato kniha zůstala odložená a nedočtená. Tedy, přesněji řečeno pustil jsem jí dál do oběhu. Snad někomu udělá radost.

1 19.09.2023

Povídání o knize velice pěkně shrnula alef, až takřka nevím co napsat více. Kdo Michala Ajvaze nikdy nečetl, tak bude překvapen vysloveně surreálnou, snovou prózou, kde se každodenní proplétá se zázračným, kde zákony logiky a prostoru neplatí. Kdo však však četl nejprve pozdější romány, shledá, jak se motivy, přesněji obrazy, u autora (já bych řekl až obsedantně) opakují, rozvíjejí a v podstatě příliš nemění.
Nazval bych to každopádně krásným příkladem "snění vody", jež by velice potěšilo Gastona Bachélarda. Voda ve všech variacích a podobách je ona prima materia, která Ajvaze magicky přitahuje a je základní substancií, jež oplodňuje jeho fantasii. Apropos, psychoanalytický výklad jeho prózy by byl jistě velmi zajímavý.

Váhám velice, jak tyto texty hodnotit. Jestliže Ajvazovy romány mě poměrně rychle unavily, pak úsporná povídková forma je jeho stylu adekvátnější a nedá ohňostroji fantasie tryskat až příliš dlouho.
A tak se čas od času se jistě k "starému varanovi" vrátím a některou z povídek opět s chutí nechám ožít (i s risikem, že budu nelítostně zaskočen v některé z opuštěných ostravských uliček obří škeblí).

1 13.09.2023

Jaroslav Čejka je autor velmi plodný a podle mého mínění i talentovaný, který si během své dlouhé literarární kariéry vyzkoušel řadu žánrů (stejně jako pseudonymů). A to, buďme kritičtí, více, či méně zdařile.
Magická setkání podle mého názoru patří k té první kategorii. Jedná se o serii povídek, vznikajících postupně, během let a volně spojených hlavní postavou, doktorem práv Stárkem a fantaskním motivem - setkáním (postupně stárnoucího) doktora Stárka s nějakou skutečnou či fikční postavou z oné "velké" české minulosti. A autor víceméně nechává na čtenáři, do jaké míry jsou tato setkání produktem halucionování, či zda je brát zcela vážně.
"Magická setkání" jako taková pak rámují život od mládí až po skutečné stáří, jsou jakými drobty skládačky, z nich by se měl nakonec vynořit smysl života. Což je jakési "metaposelství" celé povídkové sbírky. Která se mi jako celek líbila.

Leč neodpustím si ukápnout trochu jedu: povídky jsou psané v dlouhém časovém rozmezí (což je na nich vidět) a mají kvalitu povýtce kolísavou: některé jsou opravdu dobré, vtipné, jiné pak o poznání méně. (Slabě vyznívalo zejména setkání Stárka se Švejkem - dodávám, že ostatně jakákoli imitace geniálního Haška obvykle dopadne nedobře...).
Celkově však doporučuji k přečtení. Bonusem je krásná obálka.

1 21.04.2023

Vynikající kniha, která velice poutavě a detailně popisuje dramatické události, které sehrály osudovou roli hned dvakrát.
Za prvé, když po zhroucení fronty a konci války bylo Německo na prahu revoluce, kterou paradoxně potlačilo vedení politické strany, která ji předtím celá desetiletí hlásala a vyhlížela. A to za pomoci protofašistické pravice.

A za druhé, když se ve třicátách letech drali nacisté k moci. Po pročtení Haffnerovy knihy je jasný smysl bonmotu "Ein Geschrei geht durch das Land: Wer hat uns verraten? Die Sozialdemokraten!".

Zpětně je pak pochopitelné, proč (minimálně v Německu) mezi KPD a SPD zela tak hluboká propast, ba dokonce nenávist; proč němečtí komunisté označovali sociální demokraty celá dvacátá léta jako "sociálfašisty" a proč jen těžko oba mocné politické proudy (ve volbách roce 1932 dostali Sociální demokraté 7,959 000 hlasů, komunisté dalších 5,282 000) mohly postavit nějakou společnou frontu dříve, než s oběma nacisté udělali krátký proces.

1 09.01.2023

Krátká odbočka na začátek: když dva dělají totéž, nemusí to nutně být totéž. A dle mého názoru, nejhorší nápad, co autor může dostat, je někoho napodobit, psát JAKO autor X, Y či nedejbože slavný Z. Lze to udělat v rámci přiznané konceptuální hry (kupříkladu Vladimír Sorokin typicky užívá postupy klasické ruské literatury, či dokonce staroruského "skazu" a v "Telurii" je padesát textů psaných padesáti různými styly - od zasvěcovacího textu, přes publicistiku, socialistický realismus, surrealismus, naturialismus atd atd.)

A pak se mi dostala do rukou Claudelova kniha, která je v podstatě špatnou kopií Kafkova Zámku. Ano, všechny kafkovské postupy jsou zde zopakované, leč jaksi neinvenčně, chladně. A tak Claudelův vyšetřovatel klopýtá, padá, funí, je ztrapňován, ponižován, potí se a třese v absurdních situacích, které však ponejvíce... hluboce nudí a hlavně nikam nespějí. Tak jako víme, že zeměměřič K. nikdy nedojde na zámek, tak víme, že Claudelův vyšetřovatel nic nevyšetří. Chyběla mi též možnost se hlavní postavou jakkoli identifikovat, pochopit, proč se chová tak pasivně, submisivně, zmateně...

Leč zejména a hlavně: to co psal Kafka bylo UPŘÍMNÉ. V tom smyslu, že své niterné prožívání (které bylo evidentně chorobné) dokázal s velkou tvůrčí silou a odvahou vyjevit a popsat. A silou umění se ryze subjektivní a osobní stalo obecným, protože vypovídalo o jednom z typických rysů moderní (odcizené) společnosti - a tím se také Kafkovo dílo stalo pochopitelným.

Claudelovo "Vyšetřování" je dle mého mínění jen špatná kopie Kafky. Formální postupy jsou stejné, leč vše je jaksi chtěné, křečovité, studené... protože autor sám to tak necítí. A my víme, že on to necítí.

1 06.01.2023