petrarka72
komentáře u knih
Praha ožralá
Radim Kopáč
Petr Stančík a Radim Kopáč jsou skvělí vypravěči - a s jejich schopností tlumočit zajímavě informace rozkročené mezi historií, zeměpisem, literaturou a výtahem ze zaručeně pravdivých "jedna paní povídala" tato kniha stojí a padá. Humor a nostalgie jsou namíchány ve správném poměru a sluší jim i lehká příchuť temnoty a koření vulgarity. Zhltla jsem během tří dnů - a trasa příštího pražského Tour de Pub po stopách osobností od Jakuba Arbesa po Neznámého Ožungra je v jednání...
Magnetizérova pátá zima
Per Olov Enquist
(SPOILER) Enquista jsem dlouho vnímala především jako zručného dramatika a scenáristu; jeho Noc tribádek (a Stridberg: život s totožnou hlavní postavou), Obrázkáři, Faidra či V hodině rysa nalezli cestu na česká jeviště a vždy vzbudili emoce, ať už pozitivní či negativní (Ze života žížal o H. CH. Andersenovi čeká na totéž); inscenace obvykle zaujaly vynikajícími hereckými výkony (protože napsat postavy a dialogy, to P. O. E. umí naprosto bez diskusí), nejednoznačností vyznění a napětím mezi dramatičností zobrazovaného a chladem v jeho prezentaci. Prozaické práce jsou v mnohém podobné; příběhy obvykle inspirované historií jsou nejen vyprávěny, ale průběžně reinterpretovány, relativizovány, zpochybňovány, tříštěny a znovu skládány dohromady - a jejich stále se měnící podoba vypovídá často o (ne)uchopitelnosti skutečnosti, jejím zjevném a skrytém významu a možnostech jejího smyslu.
Magnetizérovu pátou zimu autor napsal na začátku šedesátých let, vyšel z epizody v životě Friedricha Meissnera, neortodoxního léčitele, který zimu 1793-4 strávil v městečku Seefond a mezi plejádou pacientů jich několik jako zázrakem uzdravil, např. dceru doktora Selingera vyléčil ze slepoty; její otec se pak stal oddaným stoupencem a dohlížitelem na Meissnerovu práci - a nakonec zdrojem Meissnerovy zkázy, protože nedokázal zamlčet zjevný podvod, jímž si chtěl magnetizér zajistit jednoznačnou podporu města, bohatství a světskou moc...
Psáno střídavě er formou při líčení Meissnerovy existence, střídavě ich formou v citacích Selingerova vyprávění či jeho deníku, prokládáno drby (co se říká v hospodě, na radnici, v ordinacích tradičních lékařů), historickými zprávami, např. o různých způsobech léčby chorob (od čarodějnických praktik a jejich potírání po elektrošoky), až po komentáře samotného autora, které zaznívají jakoby z budoucnosti. Jazyk je neobyčejně vytříbený (díky za překlad Janě Pecharové), každý odstavec, každá věta navíc tvoří pointovaný celek se samostatným sdělením. A způsob myšlení P. O. E. je natolik rozkošatělý, že je radost sledovat jeho cesty - a vydávat se po nich dále.
Protože i vzkaz sotva dvousetstránkové novely je unikavý a zároveň inspirativní. Vyvolává úvahy nad poměrem víry a racionality nejen ve vztahu k léčení chorob vnitřních i vnějších, nad možnostmi poznat nejen svého bližního, ale i skutečnost jako takovou, nad relativitou pravdy, nad možnostmi zázraku, nad vášní jako podmínkou života, nad poměrem mezi iluzí a (sebe) klamem atd. A všemu dominuje zpráva o osobní zodpovědnosti za okolní svět...
Magnetizérova pátá zima není komfortní čtení, rozhodně se nedá přečíst na posezení - ale je radost se jí prodírat, kochat se krásným jazykem a ujasňovat si vlastní postoje k životu a jeho zázrakům.
"Zima byla krátká. Začala s jeho příchodem a skončila s jeho poslední seancí, když se lavina s hukotem utrhla. Naučil nás chvíli si hrát, podváděl nás a my se rádi dali podvádět. Naučil nás vidět, jak chudé je naše město. Naučil nás nahlédnout, jak bohaté by mohlo být, jak plné úkolů a nuancí. Ozřejmil nám to a naučil nás o ně dbát. Když nás pak podvedl, mohli jsme o ně dbát dál." (s. 174)
Historie včel
Maja Lunde
Přečteno během dvou dnů. Variace na Atlas mraků, jen tentokrát tři časové roviny spojují včely a jejich existence a přirozené fungování jako jeden ze základních předpokladů přežití lidstva. Kapitola o historii včel, jak ji poznává Tao, je děsivá; dvě stěžejní mužské postavy, George a William, těžko stravitelné (takové trubce by fakt člověk pohledal); nejvíce mě snad bavily paralely mezi světem včelího a lidského společenství a jejich průběžné proměny. Bezvýhradné nadšení se nekoná, ale jistou emocionální působivost nelze příběhu upřít.
Umění řezničiny: Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství
Lindsey Fitzharris
Fascinující čtení - díky dokonalé rešeršní práci a poutavému podání těžké, často drastické a stejně tak nechutné cestě, během níž se ve viktoriánské době měnila chirurgie z řezničiny ve vědní obor a umění v jednom. Nikdy mě nenapadlo, že boj s mikroby a pojem "antiseptická čistota" je věc v podstatě nedávná - také jak velkou roli v něm sehrál doktor Joseph Lister, jeho rodina, přátelé, studenti - a nakonec i protivníci. Zbytek níže u uživatelky knedlik.
Černý bod
Martin Jiroušek
Okouzlení Martina Jirouška je nakažlivé - takže i když by člověk na začátku rád kritické zhodnocení popisovaného, tedy českého hororu od třicátých let předminulého století po předválečnou dobu (ovšem s odkazy na průniky do - mimo jiné - filmového i jiného umění našeho tisíciletí), nakonec se nechá unášet skoro hrabalovským pábením o obavách, úzkostech, hrůze, děsu i šoku v literatuře - a o tom, jak se to dělá, užije si těkání kolem strašidelných ikon (od poutníků přes upíry, ďábla a jeho sluhy, oběšence, živé mrtvé atd.) či nejnápadnější vizuální znaky (lebky, rakve, oči...) a ocení konkrétní jména a tituly (odkládám si sem - Neplachova "minikronika", 14. století; Sabinův Hrobník, 1837; J. J. Kolář: Pekla zplozenci, 1853; u Trachty vydaná anonymní Umrlčí ruka aneb Nový Monte Christo, 1871; la Cámarova Primabalerína a tance upírů, 1926; antologie Emmericha Aloise Hrušky Cesta na popraviště, 1923; nutný návrat ke Karlu Hlaváčkovi a Karáskovi že Lvovic, nutné seznámení s Jiřím Sumínem aka Amálií Vrbovou a Annou Marií Tilschovou). Takže ano - M. J. je opět čtivý a stojí za to ho neminout.
Zádušní mše za hraběnku
Jiří Holub
Knížka, která trochu klame tělem - čtenář si každou chvíli říká "to znám", a vzápětí je překvapen, "sentiment špatně snáším", a je literárně praštěn mezi oči, "to nedopadne dobře", a... kdo ví? :-) Příběh vzdáleně připomíná film Zámek v Čechách, ale rozložení v čase je širší a atmosféra laskavější.
Sága rodu Reissových
Hana Whitton (p)
Podmanivé čtení - a pro jednodušší orientaci v osobnostech národního obrození a myšlení jeho aktérů/ aktérek velmi užitečné. Ženské romány většinou nečtu, tento míří do knihovny mé matky; nesmím jí zapomenout poděkovat za inspiraci. Protože sestry Reissovy mezi Rožmitálem, Prahou a Vratislaví, manželstvím, vlastenectvím a profesní ambicí, hledáním, láskou a povinností jsou výbornými průvodkyněmi po světě, který sice slibuje mnohá dobrodružství, ale příliš lpí na tom, "co se sluší" a předpokládá závazná rozhodnutí bez skutečné svobody... Mimochodem, Antonie Reissová se objevila (samozřejmě v jiném pojetí, s jiným myšlením a jinými motivacemi) v TV trilogii o Boženě Němcové - ale její osud je pro mne skutečně dechberoucí až v podání Hany Whitton...
Lulku tatíčkovi
Jan Antonín Pitínský (p)
Básníkovo okouzlení vlastní přeneseno na čtenářku. Pitínský mezi Skácelem, Hrabětem a sebou samým. Papírky s verši skládanými umně, tu a tam temně, většinou smířeně. Užila jsem si, jak Jana staví dům, všechny možné metry, skřípání za noci, hají hají i věci nalézané na babiččině poličce...
Poslední zapálí vesnici - Válka v Náhorním Karabachu
Lenka Klicperová
Potřebná kniha o dění v "náhorní černé zahradě", o 44-denní válce mezi Ázery a Armény, tragické ztrátě domovů (jen stařenky doufají, že se do vesnice, v níž se řezaly hlavy těm, kteří neodešli, vrátí jejich blízcí a s nimi dobré časy...), téměř devíti tisících mrtvých (z toho nezanedbatelném množství civilistů na obou stranách), množství zraněných (kteří vnímají jako štěstí, že přišli "jen" o jednu nohu, protože mohou pracovat a dál bojovat), přepsaných hranicích (rozdělené vesnice, pole, vinice...) - a beznaději (protože jak vyplývá z historického exkurzu Tomáše Šmída, problémy dané oblasti nikdo neřeší - takže stejně jako tomu bylo v minulosti, i teď je další válka na dohled). Reportážní styl bez emocionálního nátlaku je přesně to, co toto téma potřebuje; i tak je čtenář zasažen.
Dívka na neděli
Pip Drysdale
Příběh předvídatelný a propojení jednotlivých kapitol s Mistrem Sunem formální a povrchní. Nicméně jako odpočinková nedělní jednohubka ok.
Má sestřenka Rachel
Daphne du Maurier
Méně známý příběh autorky Rebeky a Hospody Jamajky - dávkováním tajemství, pečlivě budovanou atmosférou, šokujícími detaily a nenápadně gradovaným napětím srovnatelný s jejími nejlepšími příběhy. Nejednoznačnost charakterů Rachel a Filipa mě hodně bavila - a překotný závěr po volně plynoucích pasážích byl vlastně správně...
Tak zatím, Natálie
Michel Faber
Není to koncepční výběr, spíše svodka toho, co autor uznal za vhodné k publikaci v určitém svém rozpoložení. Titulní povídka jednoznačně nejsilnější, chu tchung a market vcelku vtipné, poslední dvě spíš cvičení stylu než cokoli jiného. Asi je patrné, proč kniha vyšla jen v elektronické podobě... Nicméně pro milovníky Fabera povinnost.
Krvavý anděl
Franck Thilliez
Je to psané tak exaltovaně, až je to blbé - a celý případ řeší naivní zvraty (otec udává syna " ve jménu spravedlnosti", manželka pustí do domu policajta, kterého vidí poprvé v životě, a nechá ho hrabat se v manželově počítači, katatonická oběť se zničehonic vzmůže na odpor, vrah jasný téměř od začátku...). Jedna hvězda spíš pro mne - za to, že jsem to dokázala dočíst. Sharko prostě víckrát ne - i když autorův instinkt je obdivuhodný (viz Atomka a Pandemie).
Když ve Varech hráli swing
Jaroslav Fikar
Úsměvná doba - a úsměvná knížka (v tom nejlepším slova smyslu). Populárně naučná vyprávění Jaroslava Fikara jsou každoročním evergreenem, který si se zájmem přečtu; je dobře, že kromě objevné a čtivé obsahové stránky (včetně množství kouzelných historických fotografií) se zlepšila i stránka formální (redakční a korektorská). Tentokrát tedy o období první republiky, mimo jiné stavbách, které lze tu a tam vidět ještě dnes, ale hlavně o tančírnách, biografech a všednodenním životě Karlovaráků, s nostalgickým okouzlením a nadšeným glosováním milieux "někdejšího salonu Evropy".
Služebníci neužiteční
Jaroslav Durych
(SPOILER) Román doslova vymodlený - sháněla jsem ho dlouho a nakonec zakoupila za nekřesťanské peníze; po přečtení začátku odložena na soustředěnější časy - a otevřena a s velkým úsilím přečtena po dvou letech. Durychovo opus magnum (ani Bloudění mi nepřipadalo tak obšírné a náročné), psáno od třicátých let do roku 1961; částečně vydáno za války, komplexnější poválečné vydání zakázáno z ideologických důvodů při literárních čistkách kolem roku 1950; Křesťanská akademie v Římě Služebníky vydala v roce 1969, českého vydání, krásného a opečovaného, se dočkali v Argu v roce 1996, bohužel v mizivém nákladu 1200 svazků. Čtyři rozsáhlé díly: 1. Země - pražské preludium o vstupu Karla Spinoly a dalších k jezuitům "v roce velikého moru" 1572 (tou dobou řád existoval teprve třicet let), jejich náboženská a etická výchova a definování touhy šířit slovo Boží v Japonsku a obětovat za ně "vlastní život a krev"; 2. Moře - putování do neznáma mnoha námořními cestami, se spoustou odboček a prodlení, nakonec po strádání přistání v Japonsku; 3. Krev - japonské působení Tovaryšstva Ježíšova, politické a historické souvislosti a turbulentní změny vztahu k jeho členům ze strany japonského duchovenstva a šlechty; 4. Oheň - zpráva o vybíjení jezuitů v Japonsku, včetně onoho mnohokrát citovaného surového konce Karla Spinoly a jeho druhů. Děj je v obecné rovině přehledný, v té konkrétní méně: množství jmen a hlavně řádových funkcí a japonských šlechtických přídomků plus časté latinské citace, absence dialogů a Durychův opulentní jazyk (který není vlastně barokní, ale barokně stylizovaný, a tak hůře srozumitelny a náročnější než v Bloudění) způsobují, že se čtenář tu a tam ztrácí a velmi nesnadno se orientuje v souvislostech a návaznostech. Durychova drastická obraznost trvá, cesta lemovaná mnoha působivými obrazy a šokujícími metaforami vede od utopeného novorozence roznášeného psy po vltavském nábřeží po umírání upalovaného člověka a svržení popela a hlíny se zbytky krve z lodi "na dno moře, aby nic z toho nemohlo už přinésti neštěstí zemi japonské". A poslání - úvaha o smyslu utrpení a víry v nesrozumitelném světě, mimo jiné - je snad jasné... Přesto hlavním pocitem po dočtení byla úleva - více než radost ze setkání s dílem, kterému lze napoprvé porozumět jen částečně. Přitom jsem přesvědčena, že se k němu časem vrátím, snad lépe vybavena informacemi o tom, jak to vlastně tenkrát v dřevních dobách Tovaryšstva Ježíšova na konci 16. století, bylo; pak pro mne snad Durychova freska bude čitelnější...
Kniha pravé lásky
Juan Ruiz
Četbu jsem dlouho odkládala; tuto drobničku jsem koupila v antikvariátu před mnoha lety (důvod: země původu Španělsko a jméno překladatele) a pak v knihovně čekala na svůj čas - s tím, že je to veršovaná klasika, takže vyzbrojení trpělivostí a možností dohledávat latinu, maximální soustředění a klidné prostředí nutné. Opak je pravdou! Knížka se čte báječně. Tím, že je rozdělena do krátkých, většinou uzavřených "kapitol" a jejím hlavním cílem je pobavit (intelektuální náročnost tedy nepřehnaná), zvládnete ji po kouskách, ve vaně nebo třeba při čekání na MHD. Je to obdoba současných humoristických románů a zároveň parodie na příručky "jak na to" - v tomto případě na lásku - s mnoha odbočkami, napsaná s chutí a hravostí. Autor s pseudonymem Arcikněz z Hitu (o němž, zdá se, nevíme vůbec nic) ji dopsal v roce 1343 a dle dobových konvencí ji zarámoval tvrzením, že celou dobu jde o lásku k Bohu, potažmo Panně Marii; inu, když tomu chce někdo věřit... Osobně jsem si hodně užívala jak podobenství např. o hříších i bajky (např. O hříchu chtivosti a navazující Příklad o psu, který si nesl maso v hubě), žertovná podobenství (např. Kterak Arciknězi radila Doňa Venuše a o lásce Dona Melouny a Dolní Švestky), stylizovaný cestopis (Kterak šel Arcikněz na zkušenou do hor) i stylizovanou zemědělskou příručku. Překlad skvostný - včetně umného střídání rytmu, takže četba neupadá do stereotypu, i když by to čtenář u rýmovaných slok očekával. Doporučuji všem - a s velkou radostí. A všimněte si, že e-knihu stáhnete přímo z této stránky - a zdarma...
Když se vosy vyrojí
Marie Rejfová
Je to ještě předvídatelnější než obvykle - ale proč ne: léto, hrad Krákorec, dvě mimořádně nepříjemné osoby mezi houfem milých, svérázných a hláškujících, zločin s evidentním pachatelem a všetečná Josefína (jejíž babičce ústa pozlatit).
Nebeská hostina
Donald Ray Pollock
Vynikající. Mužský svět v Ohiu 1917. Tři desperáti s něžnou duší, kteří se minuli s dobou, voják beznadějně toužící se ctí padnout, kontrolor čistoty s proklatě velkým nádobíčkem, hospodský se svérázným chrastítkem, černoch s obdivuhodnou buřinkou, neschopní muzikanti, trpělivý pasák, Grandiózní divadlo a přehlídka unavených, ale lidských farmářů. Když žena, tak v/ s pozadí(m), ale také se zásadním vlivem, když sex, tak freudovsky určující, když život, tak beznadějný s občasným zábleskem víry v lepší příští - a když čtenářská hostina, tak vážně nebeská, připomínající Steinbecka, Caina a Lehanea v jednom.
Nahoru po schodišti dolů
Bel Kaufman
Příjemný následovník Džungle před tabulí a (trochu) Pana Kaplana; první půlrok učitelky angličtiny Barrettové, nastoupivší na střední školu; story originálně vyprávěná přes vzkazy, oběžníky, příkazy, doporučení, formuláře, krátké práce žáků (nejen) darebáků - a zoufalé písemné výkřiky, které kolují mezi přetíženými členy učitelského sboru (plus dopisy sestře, jež dovysvětlují - to kdyby se čtenáři mimo školství ne zcela chytali). Veliká sranda a tu a tam "velké drama", žánrově mezi groteskou a tragikomedií - ale přečíst najednou se to nedá, přece jen se, spíše dříve než později, dostavuje jistý stereotyp...
Střevo není tabu
Giulia Enders
Pro mne jako laika a celoživotní bojovnici se zažívacími trably je tato knížka požehnáním. Nejen proto, že mi v lecčems otevřela oči a také zopakovala mnoho informací, jež možno prakticky využít (i s vědomím toho, že jsou šest let staré a nutno je doplnit), ale navíc si nepřipadám divně, když o nich přemýšlím. Navíc - knížka o h..ně - a jak výborně se čte...