petrarka72
komentáře u knih
Terapie masem
Albrecht Smuten
Černobílá kresba, humor hluboký a temný jako turecký kafe s Baileys, detektiv Fisting, šerif Swingers, Divokej Západ na plný oprátky a maso, maso, maso! A najdou se i kočičky...
Trestankyně: Příběh Růženy Vackové
Milena Štráfeldová
Některé příběhy člověk vnímá příliš osobně... Růžena Vacková byla obdivuhodná bytost. Díky za ni.
Pravomil aneb Ohlušující promlčení
Petr Stančík
V poslední době mám štěstí na vynikající četbu - i když u Petra Stančíka člověk neudělá chybu... Drsná i melancholická kniha, volně inspirovaná životem Pravomila Raichla a mapující větší část dvacátého století, je postavená na dramatech tušených pod věcně sdělovanými fakty, na reálných situacích poeticky domýšlených a na magickém realismu po česku, se skrytým čechovovským povzdechem "A život uplyne, člověk ani neví jak..." Doporučuji všem! Historie nikdy nebyla tak provokativně tekutá.
Záchranná pouť: Jeden muž, třicet tisíc psů a cesta poslední naděje dlouhá milion mil
Peter Zheutlin
Úžasné téma - krajně nezáživně zpracované. A korektora vytahat za uši.
Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
Návrat domů - přesněji cestou od Tolkiena, přes Pratchetta, Sapkowského, LeGuin, zpět k Tolkienovi. Po letech mě fascinuje, jak je vlastně tempo vyprávění pomalé, jak je příběh vyšperkovaný mnoha vnitřními příběhy ve verších i próze, jak jsou postavy vlastně málo poznatelné (alespoň v prvním dílu), ale geografie a vlastnosti zobrazovaného světa propracované - a jak největší devizou je tajemství, které se ukrývá zdánlivě pod každým řádkem...
Dívka, žena, jiné
Bernardine Evaristo
Dechberoucí. Dvanáct žen - dvanáct příběhů, které se proplétají a doplňují. A kromě toho, že výsledný obraz je mimořádně pestrý (i díky originálnímu stylu, připomínajícímu báseň v próze zkříženou s proudem vědomí), nabízí i nenásilné vzdělávání ve feminismu a zprávu o tom, jak se proměňovaly vnější projevy odvěké ženské touhy "prostě být" a zároveň se definovat vůči sobě i vnějšímu světu.
Fialoví ďábli
Martin Jiroušek
Rozkošné čtení. Martin Jiroušek je nadšenec, který své okouzlení dokáže zprostředkovat. Schopností vybrat to bizarní, děsivé a podmanivé - stejně jako komentáři a uváděním do kontextu. Totiž kdo někdy zažil popůlnoční Ostravu s jakýmkoliv ekvivalentem kvitu místo krve, ohnivým obzorem, kouřem místo okolního vzduchu a tušenými neidentifikovatelnými živými i mrtvými bytostmi v okolní tmě, ten ví, že poznal peklo, to pozemské a konkrétní. A z Jirouškova pekla metaforického se vynořují příběhy o bezdomovci upáleném struskou za mrazu, mrtvém havíři volajícím o pomoc za zdí sluje, úzkostné přítomnosti tušené vraždě, útěku z vězení končícím ponorem do hlubin, hříchu stahujícím pod hladinu rozvodněné Ostravice, temné lásce před očima mrtvého, kobře indické žijící v parazitické symbióze s rukou člověka, po manželské krvi lačnící Zoře Tasmánské, monstrech z cirkusu, laboratoře či ponurého zámku... Užila jsem si každý řádek.
Pornografie
Witold Gombrowicz
Začíná to libově, pokračuje překvapivě, končí brutálně; škoda, že na příspěvek od uživatele lubtich jsem nenarazila dříve - Pornografii jsem si dala jako prvního Gombrowicze v prozaickém hávu (divadelní kousky zdolány - Yvonna, princezna burgundánská i Sňatek, na Operetku si brousím zuby) - a bylo to o něco méně komfortní než jiná četba se dvěma "M" (moje volba aneb dobře mi tak a modernismus). Základní linku jsem snad pobrala, sem tam zabloudila, ale dokázala se vrátit (ještě aby ne, při tak luxusně malém množství stran); tu a tam tápala v postavách; k vědomí kontextu se vracela z pudu sebezáchovy jen výjimečně (odlehlost, izolovanost a zdánlivou idyličnost polského venkova jako základní kulisy chápu - ale ještě si tuhle hru komplikovat vědomím okupace, když to není bezpodmínečně nutné, to tak...); vzpomínala a srovnávala s bijáky typu 120 dnů Sodomy nebo Hořký měsíc, případně v některých momentech se Smrtí v Benátkách; zrání nejen pohlavní v kombinaci s manipulacemi na druhou, na třetí a na čtvrtou zvládala s lehkým lapnutím po dechu, když mi něco - výjimečně - došlo... Film snad někde seženu - a prosím, další gombrowiczovský chod sem!
Potíže v zálivu Pollensa
Agatha Christie
Příjemné, poklidné a poněkud sentimentální. Parkera Pynea lze po dvou povídkách v této sbírce vzít na milost, Poirot je neodolatelný jako vždy a Harley Quin přiměřeně tajemný. :-) Děti a zvířata prý nepatří na jeviště - v tomto případě do literatury: povídka o psovi je tak strašně přeslazená, že by si zasloužila pár kapek citrónu - aby čtenář nepocítil neklamné příznaky literacukrovky.
Noci běsů
Kateřina Šardická
Propracovaný svět, běsi, noční můry a bubáci vcelku uvěřitelní a logika jejich koexistence se světem šikanovaných dětí a pokrytecké vesnice uvěřitelná. Jen mám pocit, že poloviční rozsah by knize prospěl; přece jen jako by se autorka příliš opájela poezií na úkor situací a atmosférou na úkor napětí a gradace. Přesto mě kniha potěšila. "Ulehnu, usnu a probudím se, neboť síly zla na mne nemohou."
Bezdětná
Monika Baudišová
Zdánlivě triviální, neobyčejně depresivní a jednoznačně potřebná kniha.
Temný vzorec
Andrew Mayne
Jedna z mála "maynovek", kterou si budu pamatovat - tentokrát je porce temnoty a deprese mnohonásobně vyšší, než bývá obvyklé - a Theo Cray se bratříčkuje s šïlenstvím při putování ze špitálu do špitálu ještě pokorněji než jindy . Najdi vzorec - najdeš pachatele. Ledaže by to tak nebylo...
Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku
Martin Moravec
Vynikající. Informace o neurochirurgii, podané srozumitelně a s vášní, i setkání s osobností pana profesora. Jeho charisma je patrné i z psaného textu...
Bývali jsme bratři
Ronald H. Balson
Silný a při vší předvídatelnosti vlastně i napínavý příběh; víc než o výsledek jde o to, jak se k němu autor (a s ním většina postav) dobere. Přístupné pro mladší generaci a vyslovené informace, u nichž si člověk není jist, zdali je někdy pořádně zavnímal (např. jak fungovala Judenrat, proč židovské rodiny neprchaly, jakmile měly příležitost, že se tetovalo pouze v Osvětimi - a že existoval přesný tetovací systém atd.). Navíc k dechberoucímu příběhu z polské Zamośće atmosféra téměř současného Chicaga a advokátních společností plus nepopiratelná úloha žen v životě dobrých i zlých, pronásledovatelů i pronásledovaných, vítězů i poražených.
Kronika Armádního uměleckého divadla
Zuzana Kočová
Třetí manželka Emila Františka Buriana a herečka Zuzana Kočová rozhodně nenapsala "historickou a teoretickou studií" - ale s pečlivostí shromáždila množství dokumentů o originálním a ve své době neuvěřitelně progresivním divadle D 34, souputníku třeba Osvobozeného V+W. Jeho název obsahoval číslo roku založení souboru, které se s každým novým rokem existence měnilo (D 35, D 36...) - až do roku 1951, kdy divadlo převzala armáda, a tak změnilo název na Armádní umělecké (skončilo se smrtí EFB v roce 1959). Kniha podrobně zachycuje prvních dvacet let fungování Déčka skrze smlouvy, programové stati, ukázky scénářů, cenzorské přípisy, novinové články, recenze a rozhovory, vnitřní směrnice divadla, komentáře jednotlivých inscenací, korespondenci a další dokumenty; je to fascinující čtení, zachycující svou dobu a proměnu lidí, a následně divadla, v ní. Nutno se smířit s určitou tendenčností, jež se kromě neustále zdůrazňované levicovosti a z ní plynoucí nikdy neustávající sebekritiky projevuje v tom, co citováno není nebo čemu je věnována menší pozornost (zejména v poválečném období, kde jsou vyzdvihovány socrealistické inscenace typu Atomový mír či Parta brusiče Karhana na úkor inscenací klasiky či nezideologizovaných dílek typu Škola základ života); koneckonců kniha vyšla v určitém dobovém kontextu - a k tomu za Burianova života, jenž měl v té době propůjčenu a hrdě nosil hodnost plukovníka... Přesto se člověk leccos dozví o zázemí a podobě slavných a bohužel nezaznamenaných inscenací od Máchova Máje, Vojny, Lidových suit (vycházejících z barokních anonymních her), Utrpení mladého Werthera, Büchnerova Leonce a Leny, Věry Lukášové v divadelní i filmové podobě, Evžena Oněgina nebo Wedekindova Procitnutí jara po omyly typu Pařeniště - a k tomu o všednodenních fungování divadla, o kterém by i současník se zájmem o umění měl přinejmenším vědět.
Arizona
Jaroslav Jan Paulík
Okouzlující líčení opojení svobodou, dálkou, přírodou, kamarádstvím... Překvapivě moderně napsaný román s vytříbeným jazykem a mnoha metaforami, mezi Bohatýrskou trilogií, Jackem Londonem a Lvem Tolstým.
Útěk do divočiny
Jon Krakauer
Inspirativní čtení, mezi osmi nejoblíbenějšími cestopisy právem. Na dětské okouzlení Londonem si vzpomínám - i na období, kdy se v televizi objevilo několik seriálů z aljašské pustiny. Vzpomínám si i na období, kdy jsem měla silnou potřebu ohledávat hranice své postuniverzitní nezávislosti. Nedorazila jsem tak daleko jako Alex - a i když část mého vědomí tvrdí, že je to dobře, někdy se objeví pochybnost. A ne - o touze po smrti to fakt není. Touha ztratit se v divočině má možná stejné kořeny, ale... /zbytek příspěvku smazala divoká voda/
Kdo o tom ví?
Lesley Kara
Všechny možné druhy závislostí, co by měly být drásavé, jsou nakonec popsány jako poměrně snesitelné. Takže nečekejte zásadní drama alkoholových a citových závisláků a užijte si příjemnou oddechovku na jeden večer.
Kateřina Howardová: Nevěrná královna
Alison Weir
Pátá Jindřichova královna je nejméně zajímavá; tolik naivity a lehkomyslnosti by člověk vážně pohledal - i když ano, velkou roli v neblahém konci Kateřiny a jejího rodu hrála beze sporu politika... Nicméně minimálně třetinu knihy jsem se nudila, opakovaly se popisy a motivy z předchozích dílů; navíc jako by s Kateřinou číslo dvě ani Alison Weir neměla moc trpělivosti. Záliba v mužích je pochopitelná, žízeň po životě rovněž - ale ten utkvělý pocit, že mi všechno projde, a to po boku chlapa s neomezenou mocí, co zatím čtyři ženy "schroustal k snídani", snad ani nezralost jedenadvaceti let neomlouvá. I když - jako výpověď o mládí a s ním spojeném pocitu nedotknutelnosti a nesmrtelnosti, a to nejen u hlavní hrdinky, vlastně román funguje dobře... Možná proto je tak rozčilující. :-)