petrarka72
komentáře u knih
Poupátka
Hana Lehečková
Vynikající a náročné čtení - a společensky velmi potřebné. O nebezpečích dospívání, komplikovanosti ženského světa ve stavu zrodu, snaze najít blízkost uprostřed nepřátelského území, nebezpečí elitářství a fašizace ve jménu tvorby a touhy po sebepotvrzení, ale hlavně o neodpustitelné neschopnosti dospělých věnovat pozornost, porozumět a adekvátně zasáhnout - a o tom, jak se dívky setkávají s černým stínem. Překvapivě se na konci dostavuje smíření a úleva, i když popisované je jednoznačný hnus - ať už se odehrává v jižních Čechách, nebo třeba na severní Moravě.
Oráč z Čech
Jan Ze Žatce
Čím dál více si přiznávám slabost pro klasiku - a zejména klasiku tohoto typu: 15. století zrodilo prostřednictvím Jana z Žatce dialog mezi mužem citově raněným skonem své ženy při porodu a racionální, ironickou, povýšenou Smrtí; je jazykově vytříbený a skvěle dramaticky vygradovaný, takže je radost číst si ho nahlas i tiše si dohledávat souvislosti (zejména osmnáctá kapitola je z tohoto hlediska výživná). Závěr patří Bohu, který přiznává "žalobci čest a Smrti vítězství" - a zpokornělému "oráči" a jeho modlitbě. Zbytek přesně popsala JulianaH., díky za to.
Skok do prázdného bazénu
Amos Oz (p)
Podmanivý rozhovor, je příjemné ho číst; ne jako dogmatické sdělování věčných pravd, ale jako inspiraci pro fantazii, přemýšlení a radost z hledání. Vynikající pasáže třeba o tom, co může znamenat světlo v koupelně zahlédnuté při procházce před pátou ranní, jaký je pach bitevního pole, co všechno přináší dar sexuality, proč je literatura sestřenice klepů, za jakých okolností může umění plnit funkci slepce ve tmě a jak vyjít se svými mrtvými. Díky - a těším se na Příběh o lásce a tmě.
Než jsem zemřela
S.K. Tremayne (p)
Tohle je psychothriller první ligy - děsivý, paranoidní a naprosto nepředvídatelný. Hořící vřesoviště, stále přítomná modrá bludička smrti, patologie rodinných vztahů, stigmata šílenství a sebevraždy - a řetěz naprosto obyčejných událostí, vedoucích k tomu zdánlivě nejhoršímu...
Páteř
Ladislav Bublík
"Jednou hořely chlévy u sousedů a ubohým kravám plály ocasy. Stařeny klečely u kapličky chráníce ji před antikristem, neboť hořící krávy nebyly krávy, nýbrž antikristi, jež všemohoucí seslal na hospodáře, který nesvětil den sváteční.
Od té doby se bojím klečících lidí, kteří v úhoně bližního drmolí otčenáš nebo citáty z Otázek leninismu."
Jistěže, je to tendenční záležitost a navzdory tvrzení o neschematičnosti a výjimečnosti mezi černobílými socrealistickými prózami té doby (ať už člověk bere jako směrodatné datum 1951, kdy se román odehrává, nebo přelom padesátých let, kdy byl napsán, nebo 1963 jako rok vydání) je stále hodně levicovou oslavou tvrdé práce na socialistické výstavbě, v níž se komunistická víra nezpochybňuje, jen se ukazuje na nešvary, které se v Kunčicích tak nějak z lidských důvodů rozšířily (v anotaci zmíněné hledání nepřítele ve vlastních řadách a veřejné odsuzování a lámání lidí vyznívá nejbrutálněji). Přesto nutno přiznat, že autor psát uměl; zejména první vzpomínání je čtivé, zábavné a s překvapivými zákrutami a vyzněním. V dalších čtyřech jsou nepochybně pozoruhodné a chválabohu nekorektní popisy prostředí a lidí - černá, blátivá a betonem k zemi kurtovaná Ostrava z řádků doslova čiší, mísení jazyků od místního dialektu po cikánskou slovenštinu nebo funkcionářské spisovné fráze působí autenticky, jednotlivé příběhy se skládají do srozumitelného obrazu - a tu a tam se objeví překvapivá metafora nebo zajímavá stylizace. V druhé části jsem se do dočtení musela trochu nutit - ale opakuji, začátek stojí za to (navíc působí jako uzavřený příběh).
"... tak jsem chodíval pozdě večer z práce přes vítkovickou čtvrť a skoro jsem plakal, jak se ztrácím v tom ohni, a když pršelo a na cestě bylo plno mazlavých černých kaluží, tak mně bylo hrozně smutno, až bych brečel, já jsem byl zvyklý na vinohrad nebo na stavbu nebo na vojenské cvičiště, na plno světla a vzduchu, to je hlavně zvyk ze stavby, zedník má pořád vzduch a světlo, a najednou jsem přišel k vám, město bylo černé i ve dne, jenom ten oheň od železa vyskakoval."
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Profesorka, opravář strojů a šmelinář, raněný převaděč, vysokoškolačka, feministka, svého času prominentní řidič, věřící důchodkyně. Utečenci z Korejské lidově demokratické republiky. Rozhovory na dřeň. Začnete číst a nepřestanete, dokud se nedostanete na poslední stránku. A po dočtení přemýšlíte, co je nejhorší - nulová hodnota lidského života? totální nesvoboda? bezprecedentní kontrola života veřejného i soukromého? soustavné lhaní strany a vlády a upravování historie i skutečnosti? posuny v myšlení - třeba ten způsobený hladem, který vás uzavře do sebe - a dovoluje krást, kdykoli k tomu máte příležitost? že náhlé zmizení člověka nikoho nepřekvapí a nikdo to neřeší? proklamovaná rovnost, ale reálné "některá zvířata jsou si rovnější"? šikana a znásilňování žen? dětské popravy? Mnohé nepochopitelné, mnohé osvětlené. Díky.
Vlčí růže
Katja Kettu
Zpráva o soužití původních indiánských obyvatel a imigrantů u Velkých jezer ve třech generacích, Odžibvejové a Finové, Vlčí růže a Malá pracka, dopisy z roku 1973 a 2018 - a podmanivý příběh o manželství, mateřství, prolínání mýtů a reality a jednom zmizení. Melancholické, napínavé a dlouho doznívající.
Záhadný pan Quin
Agatha Christie
Pan Harley Quin má přesně ten typ tajemnosti, který mne baví - a divadelnost, která milovníka dramat pana Satterthwaita musí fascinovat (pokud by Quin nebyl, nepochybně by si ho vymyslel). Skoro by se chtělo napsat, že detektivní motivy nejsou to hlavní. A ten opalizující vánek provázející "usměvavou, ale smutnou" postavu od příchodu po vstup do Harlekýnské uličky (nebo uličky milenců?), je dráždivý...
Příběhy vašeho života
Ted Chiang
(SPOILER) Dechberoucí. V poslední době mám na skvělé knížky štěstí, a to napříč žánry... Povídky Teda Chianga jsou výborné - a zhruba ve třetině každé z nich se mi zavařil mozek. :-) Autor aplikuje na známé náměty překvapivý úhel pohledu a dokáže ho domyslet do nejzazších důsledků. Vybírá si atraktivní východiska, ať už jde o příběhy nebo dilemata. Mýtus o babylonské věži - jehož zpracování doprovází úvaha, jak je to vlastně s nebeskou klenbou. Nalézání smyslu a souvislostí zcela a naprosto ve všem (což je ve skutečnosti doprovod některých psychóz značně komplikujících život) - a hledání jeho využitelnosti. Motiv golema oživovaného jménem - a ohledávání, co je život autentický a co umělý. Následky zjevení andělů, která připomínají přírodní katastrofu - a pátrání, co je podstatou víry. Popis dvou druhů poznávání - rozumového (lingvistické zkoumání řeči mimozemšťanů-heptapodů) a citového (narození a ztráta dítěte) - a jejich srovnávání z hlediska vnímání času. A tak dále... Pro mne bylo asi nejdůležitější téma svobody a manipulace, (ne)legitimita reálného upravování skutečnosti či vědomí a nedostatečnost racionality při morálním rozhodování. Navíc autor umí psát, povídku od povídky se liší styl vyprávění i způsob, jakým vás dostane. A že vás dostane vždycky, na to se spolehněte...
Legenda Suchý
Karel Hvížďala
Nevím, jak je možné, že mi tato kniha unikla - přitom osobnost Jiřího Suchého se pro mne v době dospívání stala jednou z určujících a dost si toho pána sleduji... Rozhovor vzniklý před více než pěti lety je parádní; nejen proto, jak díky Karlu Hvížďalovi plyne, je informačně bohatý a při tom zábavný - ale také proto, že vzpomínání veselé i smutné pochází od člověka, který je talentovaný a celoživotně schopný svůj talent (své talenty :-) ) rozvíjet, je vyrovnaný, i když umí "s životem se prát" (a zároveň ví, kdy ho nechat, ať si dělá, co chce) - a při vší své proklamované "sebestřednosti" vnímá bystře a obvykle bez soudů lidi kolem sebe. Díky, pánové. A prosím pěkně - urychleně potřebuji knižní rozhovor o tom, jak Semafor zvládal lockdown...
Čas odejít
Jodi Picoult
Solidní oddechovka o slonech, mateřské lásce, slonech, šílenství, slonech, schopnosti odpustit, slonech, (ne)možnostech odejít a slonech, slonech, slonech... Nečekala jsem nic, ale nakonec si užila jak tu zdánlivou průzračnost, tak cliffhanger před koncem.
Tři kapitoly
Daniel Hradecký
Paráda. Zoufalství s úsměvem, lúzrovství se sveřepou vůlí přežít, alkoholismus jako životní pocit. Hry s jazykem, humor, emocionální mdloba. Čekání na deset dní s vínem, drásání otcovské krokové památky a ústavní existence jako životní program. Páni, tohle číst byla radost...
Lékařem mezi pouští a minami
Kristina Höschlová
Po chirurzích a farmaceutovi anestezioložka, místo chlapáctví a humoru empatie a potřeba zasazovat prožívané do emoční mapy vlastního života. Afghánistán, Kurdistán a Jemen, kruté země, které člověka donutí k pokoře a smíření, a Lékaři bez hranic, kteří si zaslouží za to, co dělají, maximální podporu a úctu.
Bububu
Eva Suková
Knížka rozverná a chytrá jako Blondýna s kytarou (a ne, není to protimluv), s úžasnými variacemi na dětské obrázky v bílé, černé a jedovatě zelené. Smála jsem se, až jsem slzela.
(Je citace považována za spoiler? Nebo je v toleranci jako ochutnávka?)
"Ježibaba
Spíná ruce ku obloze
nemá čas péct Jeníčka
Chaloupka na kuří noze
právě snesla vajíčka"
Psí park
Sofi Oksanen
Je to přehledně a vytříbeně odvyprávěno, život zpola v Helsinkách a zpola na Ukrajině či v Estonsku, dílem v pooranžové či mafiánsky devadesátkové minulosti, dílem v neutěšené současnosti (2016), téma kšeftování se životy od prodávání vajíček po odstraňování konkurentů/ konkurentek silné, trojlístek hlavních postav Olena - Darja - "Japonec" a plejáda vedlejších ze všech možných společenských vrstev uvěřitelná, napětí dobře dávkováno a atmosféra přiměřeně houstnoucí... Tak proč si cca od dvou sté strany říkám "už by to mohlo skončit"? A obávám se, že to není silou příběhu...
Třetí světlo
Claire Keegan
Krásná miniatura s tajemstvím, spíše povídka než novela z vesnice v irském Wexfordu, se zvláštním plynutím času, letní příchutí dospívání, těkání mezi čistotou a domovem, trváním mezi narozením a smrtí a dalšími pozoruhodnými detaily.
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Příběh, k němuž nutno se vracet - a vydání, které mu dává nový rozměr (ilustrace Iwana Kulika mají přesně tu míru grotesknosti a znepokojivosti, kterou Bulgakov potřebuje). Obraz Moskvy třicátých let, novozákonní apokryf, pár postav, co v průběhu historie znovu a znovu hledají svou podobu, a ďábel, co navštívil město. Paráda.
Co si vaše kočka doopravdy myslí?
Sophie Johnson
Roztomilá ptákovina... ehm, pardon, kočičina. Prolistujete za chvíli, po celou dobu se budete usmívat a tu a tam vyprsknete. Kočky jsou zkrátka fascinující stvoření - reálné i ty komiksové. Takže doporučuji třeba Pac a Pussy.
Malý vetřelec
Sarah Waters
Padesátá léta dvacátého století v domě, kde se zastavil čas někdy ve viktoriánských dobách, šlechtický rod Ayersových, nad nímž se vznáší duch šílenství a předčasné smrti, emancipující se Caroline, služtička Betty dospívající ve strašidelném domě a doktor Faraday, který je téměř proti své vůli (opravdu?) zatažen do událostí nevedoucích k ničemu dobrému. Atmosféra by se dala krájet, psychologie postav výjimečně dobře zachycená, náznaky, jež by napovídaly o charakteru titulního "malého vetřelce", dobře dávkované - a stejně tomu něco špatně definovatelného chybí. Možná mě jen dostihlo nekritické okouzlení Špičkou jazyka a s tím spojené vysoké nároky...
Normální lidi
Sally Rooney
Nejsem mileniál, ale na touhu po životě, sebepodceňování na základě srovnávání s těmi druhými "normálními", hledání, kdo jsem a s kým chci být, smutky a deprese "z ničeho" a útěky spíše před než za něčím si pamatuji. I na intenzitu, s jakou mě míjely dny... Čtení ne úplně komfortní, zážitek vynikající a s dlouhým dozvukem.