petrarka72 komentáře u knih

Zadání čtenářské výzvy 2021 číslo 6 - Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázána. Ve světové literatuře má člověk celkem jasno, ale začala jsem přemýšlet, jak to bylo u nás. Že do a během války fungovala cenzura, víme; že po osmašedesátém cenzura oficiálně neexistovala, ale ten, kdo nesouhlasil se vstupem vojsk, měl utrum, a že v sedmdesátkách zákazů z čím dál absurdnějších důvodů přibývalo, také - ale jak to bylo ve 40., potažmo 50. letech, kdy se po komunistickém převratu rodil totalitní systém "ne-zacházení" s literaturou? Ideologie a paměť Michala Bauera je ten pravý zdroj.

Čtenář se dozví (a teď informace pouze vybírám), že celý proces likvidace všeho, co v oblasti organizace a vydávání literatury fungovalo, byl velmi překotný, přitom dokonale organizovaný a trval necelé dva roky. Syndikát čs. spisovatelů, který do té doby byl stavovskou organizací, se proměnil v ideologický Svaz čs. spisovatelů; od války probíhala vyšetřování jednotlivých autorů, kteří si (údajně) zadali s fašistickým režimem, a to i na základě anonymního udání; dokud byl dotyčný vyšetřován, nesměl publikovat; mohl být vyloučen zcela, vyloučen dočasně nebo očištěn; ještě 3.3.1948 Jan Drda veřejně prohlašoval, že členství ve Svazu nebude podmiňovat možnost publikovat, již o čtrnáct dní později tvrdil pravý opak (pravděpodobně dostal noty z Moskvy, a při tom zůstalo).
V březnu 1948 se konala konference mladých českých spisovatelů, z něhož vzešel Klub mladých spisovatelů, v dubnu přejmenován na Klub spisovatelů - a spíše než tvorbě se věnoval spolupráci se Svazem mládeže; mimochodem, ze všech akcí oslavné telegramy Gottwaldově vládě obecně a Václavu Kopeckému jako ministrovi informací odcházely po tuctech.
V říjnu 1948 se objevil požadavek příklonu ke spolupráci s dělníky ve smyslu "pokud chtějí autoři o nich psát (a to chtěli, jaksi povinně), musí s nimi žít".
K oficiálnímu znárodnění kultury došlo 24.3.1949.
Na jaře 1949 začaly ve velkém kulturní brigády, byly vydávány sborníky veršů autorů-dělníků, byla vyhlášena masová soutěž Pracující do literatury, hledající nové talenty ochotné a schopné oslavovat režim (ze 744 příspěvků bylo označeno 45 za literárně hodnotné, 76 za použitelné a zbytek byl odpad - nicméně zároveň s příspěvky chodily kádrové posudky , případně potvrzení o členství v KSČ; následovala školení na Dobříši, povinnost renomovaných spisovatelů s těmito "talenty" spolupracovat a učit je techniku psaní, protože ideologicky vyspělí už byli, že jo).
Z přímého Gottwaldova popudu zuří Jiráskovská akce (1948-1951) a o něco později je vyhlašován Fučíkův odznak (1950-1989 - povinnost přečíst 11 komunisty vybraných knih a zhlédnout 5 filmů); pořádají se organizované návštěvy výstav, divadelních představení ze závodů či z venkova, případně se v Ústí účastní zkoušky Smetanovy opery Dalibor dělnický poradní sbor, podle jehož připomínek mají tvůrci připravované dílo upravit...
Mimo jiné byl pořízen návrh revizních komisí na kvalitativní probírku členstva SČS (obsahující množství jmen členů doporučených k ponechání v SČS, členů, o nichž má být rozhodující návrh teprve učiněn, a členů doporučených ke škrtnutí) a z 1.2.1949, tedy ještě za Syndikátu (!), byl na schůzi akčního výboru SČS probírán soupis zvaný Knihy zastavené v nakladatelstvích (který obsahuje informaci o 1. zmocněncem zakázané expedici vydané knihy - týká se např. knih Jaroslava Žáka, Ladislava Klímy a A. C. Nora či Prvního sešitu o existencialismu Václava Černého; 2. zastavení roztištěné knihy - týká se např. Čapkových Hovorů s T.G.M., Durychových Služebníků neužitečných či Obrazů z Rus K. H. Borovského; 3. knih, jejichž původní povolení mělo být znovu posouzeno lektorskou radou - týká se např. Ortelu a Zámku Franze Kafky, Benešova Uloupeného života nebo Nadeauových Dějin surrealismu)...
V červnu 1949 vznikla Národní ediční rada česká (NERČ), která nejdřív zlikvidovala soukromé vydavatele a nakladatele a vzápětí iniciovala vznik 36 státních nakladatelství (mnozí z nás je pamatují - Státní nakladatelství technické literatury, Státní nakladatelství pedagogické literatury, Státní nakladatelství dětské knihy...), zároveň byly zřízeny povolovací komise, které dělaly špinavou práci, předsednictvo NERČ řešilo sporné případy, ale definitivní povolení k tisku vydávalo výhradně ministerstvo informací a osvěty (dohlížitel Pavel Reiman).
Pro úplnost - v roce 1953 proběhla probírka knihovních fondů...
Za jediný smysl kultury je označována povinnost napomáhat k plnění pětilety a budování socialismu; vše probíhá podle logiky "budujeme socialismus jako jediný spravedlivý řád; ve spravedlivém řádi budou lidi šťastní, automaticky se zvedne jejich vzdělanost a kulturní povědomí, tím pádem i počet umělců, takže je třeba je podchycovat a organizovat"...

Osobně mě hodně zajímalo, z jakého důvodu nevyšli v roce 1949 Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha. Ze stránek Ideologie a paměti jsem se postupně dozvěděla, že:
- "protikladnost katolického a marxistického pojetí dějin byla v literatuře prezentována kontrastem díla Durychova a Jiráskova" (s. 163),
- Durych byl zcela nepřijatelný pro svůj koncept českých dějin - psal např. o pobělohorské době a rozhodně nesouhlasil s Jiráskem, podle kterého je hodno pozornosti jen husitství a národní obrození, která jsou obdobími pokrokovými, jasným a úhlavním nepřítelem Němec a smyslem dějin střet Slovana s germánstvím,
- podle Durycha nebyla pobělohorská doba dobou temna - jenomže Zdeněk Nejedlý viděl přímou linku "od baroka k nacismu, od Bílé hory k Mnichovu" - a dále k soudobé situaci, kdy "jsme ohroženi novými cizáky, buržoazními, imperialistickými",
- takže Durychovi nebylo nic platné zastání Arne Nováka nebo F. X. Šaldy (který lapidárně konstatoval "Durych je bronz a Jirásek piliny").

4 05.05.2021

Po sugestivně depresivním vhledu do ulic Dublinu posledního roku Velké války a prvního roku, kdy začala ve velkém řádit španělská chřipka, nás autorka zavře na kombinované oddělení rodiček s horečkou a nechá nás tam strávit se sestrou Julií Powerovou, pomocnicí Bridií, sanitářem Groynem, doktorkou Lynnovou, jeptiškou Lukou a několika nastávajícími matkami, potácejícími se mezi životem a smrtí, tři směny kolem svátku Všech svatých... Intimní příběh, neobyčejně napínavý, surový i něžný v atmosféře všudypřítomné smrti a života vznikajícího navzdory; zpráva o tehdejším Irsku: o zabíjejících předsudcích, nechutném pokrytectví a amorálnosti, chudobě a bezmoci - ale také o profesionalitě, pokoře, vůli a odvaze. Také o stříbrných hodinkách, památečních měsících a volání hvězd, jež není vždy vyslyšeno. Užila jsem si.

22 04.05.2021

Top 3: Hliněný pes, Vzpomínka na zranění, Počkej rok a půl.

1 03.05.2021

(SPOILER) Dvacáté století a jeho převratné změny doléhají jaksi utlumeně do Svojkovic, kde je život těžký jako kamení na zanedbaném poli a kde lidé mohou potkat brdskou vlčici. Terapeutická cesta nejmladší ženy z rodu Kucmanů vede do minulosti - a zároveň do hlubin trápení čtyř generací žen, které se hromadí, přechází v zatrpklost a letargii. Čím blíže současnosti, tím méně mě to baví - a myslím, že je to autorčin záměr: navzdory vší dřině, bídě, nulové péči, ponížení a zbytečnosti smrti v příbězích Marie, co zemřela u porodu, a Emílie, která uvízla v životě, který nechtěla, ale musela žít jako daň za první okouzlení mužem z rodu hezkých, drsných a neempatických neurvalců, působí nejvíce beznadějně Janin příběh (zahrnující osmašedesátý a normalizaci - a také obraz ženy, jež to vzdala) a příběh Johančin, která osvobození dosahuje za cenu ztráty domova a kořenů. Jako bych Marii a Emilce přes desetiletí lépe rozuměla - ale možná je to jen okouzlení "starými dobrými časy", které minuly, jsou uzavřené, a tak do životů v nich probíhajících lze dosadit zdání alespoň jakési smysluplnosti, smíření a naplnění... A bohužel ano - někdy je útěk jediné možné řešení.

8 02.05.2021

Dramatická všednodennost, zručné dávkování napětí a hlavně u Duboise věc nevídaná - humor. Oproti Životu po francouzsku výborné.

6 28.04.2021

Parádní a rozkošatělé, i když tu a tam nevyrovnané vyprávění; milión historek spojených postavou Simplicia Simplicissima, muže tisícera tváří, deseti tisíce řemesel a sta tisíce životních zvratů. Šest knih zachycujících putování třicetiletou válkou k míru a mnoha zeměmi sedmnáctého století od Německa po pustý ostrov, od hrůzy a nevinnosti zmařeného dětství, přes hledání osobní cesty, studium všeho, co knihy i život obsahují, a vychutnávání, co hmotný svět nabízí, po koketování s mystikou, ponor do ráje zbožného srdce a vědomí "mementa mori". V tom množství příběhů a slov člověk tu a tam ztratí směr a ne vždy si to užívá, neboť některé pasáže se opakují a některé nudí - ale těším se na návraty: ať tuto knihu otevřete kdekoli, najdete různorodá, přesto smysluplná sdělení v relativně zajímavém, na pár stranách odvyprávěném a vždy ostře pointovaném příběhu; jen si vybrat, který je ten váš.

6 26.04.2021

Velmi slušný hororový příběh, pomalu se rozvíjející a s mystériem probublávajícím realitou; od abstraktního strachu po konkrétní nebezpečí; Aokigahara jako ztělesnění všech děsivostí, které (ne)víme o Japonsku. "Potkal jsi mrtvolu?"

3 26.04.2021

Rozhovory na krev. Šest žen, šest těžko snesitelných údělů, šest vůlí k životu. Extrovertní Míša je tak svá, že navzdory líčeným ošklivostem jsem se při čtení usmívala; před Denisou se skláním, protože vybojovat si při takovém množství diagnóz normální život je neuvěřitelný výkon; stejně působí schopnost paní Sieglinde udržet si pokoru a vědomí domova, schopnost Jany existovat po neodčinitelné ztrátě a schopnost Apoleny jít proti proudu a postižením za vyhovujícím způsobem života (je hrůzné vědět, že neumíme žít a nechat žít, že někdy nelze pomoci - a že ubližujeme, ať chceme nebo nechceme). A díky za závěrečný rozhovor s Anetou, která dokázala uvidět tmu příliš brzy a učí se jí ubránit; protože naděje, protože naděje, protože naděje...

17 25.04.2021

Neurazí, nenadchne. Silné téma, ale ze Shustermanových variací na "teenageři v beznadějné situaci na cestách" asi nejslabší kousek.

4 25.04.2021

Neurazí - nenadchne. Variace na téma smíření.

3 22.04.2021

Užitečná slovníková příručka s velmi zdařilou studií místo úvodu. Člověk se dozví ledacos o protosamizdatu 40. a 50. let a podrobněji o samizdatu v 70. a 80. letech, o nakladatelstvích, vydavatelstvích, edicích, časopisech, o způsobu výroby, ekonomické stránce a způsobech distribuce publikací, o represích a obraně proti nim. Ve třech stech heslech podrobnosti především o vydavatelích a šiřitelích, nikoli vydávaných autorech (pokud nebyli totožní s vydavateli). Na konci každého hesla podrobná informace o pramenech a bibliografie. Vyčerpávající recenze JanH.

6 22.04.2021

Magické vyprávění o umírající arménské vesnici skutečně připomíná Sto roků samoty; Maran je mimo čas, řídí se na jedné straně přírodními, na druhé těžko postižitelnými "kosmickými" zákony, zvolna a melancholicky se v něm odvíjejí životní osudy těch, kteří zbyli - a s nimi osudy bílého páva, prstenu s modrým kamenem, obrazu ukrytého v truhle; vše určuje počasí, zvyky, smysl pro povinnost, dovednosti zděděné po předcích, ale také každoroční laviny, ale i občasné nevysvětlitelné jevy... A i když to vypadá, že ženským údělem je zde jen "kostel, postel, plotna" a mužským dřina, dřina, dřina, že před ošklivostmi dvacátého století typu válka, revoluce, hladomor uzavřenost a nepřístupnost vesnici nezachrání, přece přirozený řád věcí, lidská vzájemnost a možnost beze zbytku prožívat přítomný okamžik dělají z Maranu magické místo, v němž třináct stařen, osm starců a ještě někdo nejen pracují ke smrti, ale hlavně žijí nadějí a vírou v to, co bude... Omlouvám se za patos, ale tohle byl jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejpozitivnějších čtenářských zážitků měsíce dubna.

23 21.04.2021

"... když se tvoje představa o tom, co je normální, neshoduje s představou někoho jiného, ještě to neznamená, že jsi divný." Kouzelná zpráva o jinakosti. U Boyna vlastně normální téma... :-)

3 19.04.2021

Oproti oceánu jsou naše životy nepatrné - ale naše existence jsou součástí Života a zároveň ho tvoří, jako vlny tvoří hladinu oceánu... Základní "vodní" metafora prochází touto neobyčejně obtížnou knihou v mnoha podobách. Devět částí (vždy s lyrickým úvodem zachycujícím pohled na vodní hladinu v určité části dne a následně promluvy šesti přátel či alespoň některých z nich) jsou na jedné straně dotýkáním se životního pocitu v té které životní etapě či situaci (a jeho zprostředkování umí Virginia W. dokonale, to množství neotřelých slovních spojení, proud obrazů, metafor, vjemů je ohromující...), zároveň na straně druhé popisem naprosto konkrétní události v bytí oněch šesti; je to trochu labyrint, protože "tvrdá data", jak který z nich vypadá, jak se chová, co dělá, co se od minula událo, jestli má dotyčný/ -á v určitém období partnera, děti, práci, jestli je úspěšný či bohatý, dynamický či znuděný, jakým způsobem dospívá, zraje a stárne, prostě k jakým změnám došlo od minulého setkání nebo vzpomínky, se dozvídáme výhradně z promluv ostatních, jež provokují více či méně skryté, i když konkrétní důvody. Základním dojmem je proměnlivost - a zároveň pocit jistého přirozeného zacyklení... Doporučuji dvojí čtení - při prvním se člověk může ponořit do slov a užívat si vyvolané emoce, při druhém je dobré si psát poznámky, aby se člověk přestal topit a vyjasnila se i věcná strana tohoto propletence; opačný postup rovněž možný... :-) Osobně knížku odkládám spokojená a s vědomím, že se k ní časem s potěšením vrátím.

11 19.04.2021

Životní příběh Eugenie je zajímavější než zpracování - ale některé pasáže měly atmosféru předválečných filmů a vnímání barev mne bavilo.

5 18.04.2021

Zábavné, dynamické a zároveň informačně bohaté čtení; deset vyprávění - a zážitků (vlastních i poskytnutých) na deset životů... Divadelní cesta Poutníka z Labyrintu, Rozvzpomínání na zákruty Divadla (Husa) na provázku, Karavan Mira a další mezinárodní projekty, Šašek krále Leara a poradcování u pana prezidenta, Svatba s Janáčkovou akademií... Povinná četba pro ty, které zajímá, co všechno může být tvorba, potěšení pro pamětníky osmdesátek a devadesátek nejen v Brně... A navázat poslechem rozhlasové verze rozhovorů s Petrem Oslzlým doporučeno, paní Jeřábková odvádí výbornou práci.

5 18.04.2021

Vynikající! Přečteno na posezení. Člověk neví, jestli se má smát nebo brečet, a tak to střídá, seč mu síly stačí. Groteska skoro gogolovská, výrazná nadsázka, optika postupně křiveného dítěte, úderné dialogy, babiččin monolog v poslední kapitole mistrovský... Tu a tam jsem si vzpomněla na Samka Táleho. A příběh si umím představit jako hodně vykloubený, coenovský film.

12 15.04.2021

V novém překladu je z beránka ovečka, z obyvatel planetek mě nejvíc baví pozemský výhybkář, poušť má barvu medu, malý princ se ze své pouti za poznáním zmoudřelý vrací domů - a není to smutné, je to tak dobře, zbývá přece ta krajina... Od dětství se mi optika posunula, ale příběh si stále užívám (ne nadarmo je tahle drobná knížka na prvním místě nejčtenějších knih ze světové literatury)... Možná doporučím divadelního Malého prince Jana Ciny, který se vrací na pozemskou poušť, aby se znovu setkal s přítelem-pilotem...

26 14.04.2021

Ano, na povídku se člověk buď napojí, nebo taky ne - a má na to proklatě málo času... Za mne jednoznačně top Hrázný, povedly se dvě černé komedie - Poslední rozloučení a Pro otce.

3 14.04.2021

Jakub Deml jako rozhněvaný kněz, Zapomenuté světlo jako tryzna za Marii Zezulovou, oslava soucitného doteku, vykřičení všeho negativního, co v člověku vzbuzují nárazy na svět. Nelze všemu rozumově porozumět, osobně jsem se v textu tu a tam ztrácela - ale jeho dikce, tón, naléhavost a upřímnost až sebemrskačská mě nepouštěly, nutily prodrat se tou směsí vysokého a nízkého, sarkastického a soucitného, obranného a útočného... takže až nakonec jsem se mohla vynořit emocionálně vyčerpaná, zároveň s pocitem očištění. Bylo to intenzivní, bylo to těžké, bylo to krásné.

15 14.04.2021