petrarka72
komentáře u knih
Bude to bolet, doktore?
Adam Kay
Míra nadsázky odpovídá náročnosti prostředí a profese, tu a tam je lehce za hranou - takže většinu času jsem se řezala tak, že mi málem vyhřezla... to, co by nemělo (a nenapadlo mě pochybovat o autorově lékařské erudici, už jsem se totiž setkala s mediky po prvních srovnatelných zkušenostech - a jejich způsob humoru byl hodně podobný). Adam Kay se s tím nemaže v žádném ohledu - takže znám o cca třicet diagnóz a významů čistě odborných gynekologicko-porodních termínů více, než je pro mou psychiku (a fantazii) dobré. Konec je drsný a pochopitelný - a před autorem se skláním nejen pro odvahu vydržet, profesně růst a činit obtížná rozhodnutí na sále, ale i udělat hodně těžké rozhodnutí osobní.
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Kniha, která potěší - atmosférou samoty, ne čistě nostalgickým poměrem k minulosti, popisem vesnice Jelení Hora, v níž žili a žijí lidé (Němci, rumunští Slováci, Češi..., dobří i zlí, vstřícní i uzavření) a podle toho, jak přes ni procházela historie, mimo jiné utvářela její současnost... Vražda tentokrát děj jen koření, v hlavní roli je tajemství a cesta ke smíření.
Démon alkohol
Jack London
"Proč jsem pil? Jaký jsem měl k tomu důvod? Byl jsem šťasten. Pil jsem proto, že jsem byl příliš šťasten? Byl jsem silný. Pil jsem proto, že jsem byl příliš silný? Či snad proto, že jsem měl příliš mnoho životní energie? Sám nevím, proč jsem vlastně pil. Nemohu na to přesně odpovědět, ale mohu vyslovit podezření, které ve mně stále vzrůstá. Až příliš mnoho let jsem se důvěrně stýkal s Démonem alkoholu. Levák se může stát dlouhým cvikem pravákem. A stal jsem se snad já, nealkoholik, dlouholetým cvikem alkoholikem?" (s. 176)
Bilanční vyprávění, vyprovokované hlasováním o úpravě volebního zákona - o přiznání volebního práva ženám. London hlasuje pro, protože ženy budou hlasovat pro prohibici - a "zarazí Démonu alkoholu hřebíky do rakve". Už tohle zdůvodnění následující procházky po autorových životních peripetiích naznačuje, že nepůjde jen o alkohol - ale hlavně o prodírání se k jakémusi pochopení života a jeho smyslu - a také o to, jak velkou úlohu hraje v naší existenci sebeklam. Protože levák se cvikem pravákem nestane, jen jeho způsob psaní přejme - a jak dnes víme, zaplatí za to neúměrnou a zbytečnou cenu. A to, že člověku pití nechutná a následky pití nejsou podle jeho tvrzení dlouhá léta fatální, neznamená, že se alkoholikem dávno nestal (ti kvartální a tajní vědí).
Dívka se sněhem ve vlasech
Ninni Schulman
Napínavé čtení, silné téma, podmaniví hlavní hrdinové, svět zapadaný sněhem dobrá kulisa. Thriller, který se dobře čte a pachatel není od začátku jasný. Spokojenost.
Santini: Peklem duše k světlu světa
Jaroslava Černá
Čtivá jednohubka bez přesahu. Základní informace o muži s nadpřirozeným talentem a mimořádnou pílí. Nalezení Boha, jeho ztráta a opětovné nalezení. Výčet architektonických štací. Láska navzdory sobě, smrt tří synů a manželky, nová manželka - a najednou konec. Taková harlekýnka používající světoznámého Čecha jako záminku... k čemu vlastně?
Zlodějka
Sarah Waters
Vynikající čtení. Dickensovsky popsaná story o několikeré ztrátě a znovunalezení identity ve viktoriánských kulisách. Susie a Maud ve zlodějském doupěti, zvrhlém šlechtickém domě, blázinci či přeplněných londýnských ulicích, v bezbřehé bídě, potřebě zabezpečení a bažení po bezpečí, mezi Šlechticem a paní Sucksbyovou, v citových turbulencích a bezohledných intrikách, mezi postelí a šibenicí. Několik nečekaných zvratů, skvěle konturované postavy, umné proměny perspektivy, silné obrazy, jako obvykle u Sarah Waters motiv lesbické lásky a vtipné pohrávání s fenoménem literatury jako takové. A ta atmosféra! Tento román jsem si šetřila...
Modrá dahlia
Raymond Chandler
Ztotožňuji se s trudošem - a je škoda, že na vydání dalších Chandlerových scénářů nedošlo. Za zvláštní pozornost stojí vzpomínka Johna Housemana na Ztracených čtrnáct dní; řešení problému se závěrem filmu prostřednictvím změny stavu se vyrovná Chandlerovým raným drsnějším povídkám - a nepostrádá atmosféru a vtip těch nejlepších.
"Obrovským vypětím vůle dokázal svou závislost překonat. Abstinence byla o to těžší, že mu alkohol dodával sílu a sebejistotu, jichž neuměl dosáhnout jinak. Čímž jsme se dostali k jádru věci; když zopakoval, že nechce a není schopen pokračovat v práci na Modré dahlii střízlivý, ujistil mne Ray o svém naprostém přesvědčení, že je schopen ji dokončit, doma - opilý. ... aby dokončil scénář, bude riskovat život."
A poslední replika filmu: "Říkal tady někdo něco o panáku bourbonu?"
Loučení s Lennoxem
Raymond Chandler
"Francouzi na to mají úsloví. Ti bídáci mají úsloví na všecko a vždycky mají pravdu. Rozloučit se znamená trochu umřít."
Chandler nic lepšího nenapsal (možná kromě některých povídek - Počkám na tebe, kupříkladu). Věcnější než v předchozích románech, s příjemnou dávkou humoru, s obvyklými atributy - proměnlivostí identit, balancováním na hraně zákona a opatrnou spoluprací s oficiálními sluhy spravedlnosti, korupčním chováním zdánlivě spravedlivých, gangsterskými proti- nebo spoluhráči, využíváním služeb ne vždy čistých žurnalistů, prolínáním případů, jednoznačností viny, ale nejednoznačností jejích příčin, bazírováním na detailech, které otevřou nečekané dveře do labyrintu zdánlivě srozumitelného případu a zcela převrátí jeho perspektivu... Opět nikdo není takový, jak se jeví na začátku - ale tentokrát to není zdrojem cynismu, ale jen tak tak zvladatelného smutku, možná až lehkého zoufalství; ze ztraceného přátelství, ztracené možnosti lásky, ztraceného času... Nejpřínosnější zastávka na cestě světem Raymonda Chandlera.
Fotogenické problémy
Filip Koryta
Filip Koryta není jen Dr. Filipitch. Filip Koryta je básník. Je básník lepší než slamer. Slamer je vynikající. Díky.
Milión
Marco Polo
Zážitek zcela speciální skýtá četba vydání z roku 1989 ve srovnání s verzí z "Čítanky". Konfrontace současného jazyka se staročeštinou je kouzelná. A Adolf Born je, v této knize více než v jiných, bůh.
"Když v této krajině zemře ženatý muž, manželka ho po čtyři roky jednou denně oplakává. V domě zemřelého se scházejí příbuzní a sousedé, hlasitě naříkají a svým hořekováním si trpce stěžují na jeho smrt."
"V téj zemi, když muž umře, maje ženy, žena jeho za čtyři léta na všaký den jednú pláče jeho želejíce. A k tomu pláči sendú sě všichni, přítelé i súsedé, do domu toho a velmi křičie. A v tom pláči rozličné vykládajíce, jeho smrti velmi pyčí."
Útěk
C. L. Taylor
Trochu naivní, ale čtivé, se strhujícím předfinále (moře!!!) a srdceryvným závěrem.
Divoký kluk
Paolo Cognetti
Walden - Volání divočiny - Útěk do divočiny - Velká samota - Teror - Raději zešílet v divočině - Jako v nebi, jenže jinak - Osm hor - a Divoký kluk jako bonus. Pozoruhodné, jak bažíme po něčem, co by nás při zachování alespoň základů pudu sebezáchovy mělo děsit. Ale když prožitek samoty, zapomenutí na civilizaci a svoboda bez konce jsou záležitosti tak lákavé...
Vyděrači nestřílejí
Raymond Chandler
Bronzové dveře jsou skvělé, zbytek odnože Chandlerových notoricky známých rozsáhlejších příběhů (Dáma v jezeře, Případ naruby). Shrnutí Chandlerova života a díla na konci potěšilo, uvedení do literárního kontextu dvojnásob.
Ďábel
Donald Ray Pollock
Fascinující, makabrózní, kruté. Obávám se, že identifikačních postav je tam několik... alespoň postav se záblesky lidskosti, které člověk uzná za pochopitelné. Užila jsem si , pravda, lehce zvráceným způsobem každý řádek. Ale film rozhodně vidět nechci...
Patrick Melrose II.
Edward St. Aubyn
Skvělé, bizarní, vtipné, nesnesitelné, přeintelektualizované. Druhá část příběhu o Patricku Melrosovi se točí kolem "jeho" žen, zastihuje svého antihrdinu v té části života, v níž by podle těch chytrých měl mít jasno a prostor vlastních psychóz nabídnout svým dětem... což je ale prakticky nemožné. Jsem ráda, že jsem se s ním seznámila, protože snad nikdy nebudu tak mimo, jako je většina postav na pohřbu Eleanor - a už dlouho jsem nebyla tak ráda, že jsem něco dočetla. A mimochodem - top téhle pentalogie zůstává stále Špatná zpráva.
Z temnoty
Tina Nash
Tina je neuvěřitelně tvrdohlavá, povrchní a hloupá (a doufám, že v nejbližší době nebudu číst nic, v čem se ve vyšší frekvenci objeví slovesa "hihňat" a "chichotat se") - ale to, čím si prošla, je brutální, neodpustitelné a odporné. Závislost na partnerovi je jako každá jiná závislost, zničující a těžko zvládnutelná, a to, že její konec nastartoval teprve mimořádně drastický a neodvolatelný čin, je vlastně typické. Proto je Z temnoty mimořádná a potřebná kniha - nečte se komfortně, ale jako varování může fungovat. A díky za česká telefonní čísla a další praktické informace na konci.
U mrtvých na barvě kůže nesejde
Vernon Sullivan (p)
Parádní drsná škola, v níž roli osudu představuje rasa - ale krev se vaří, ať je ukrytá pod jakoukoli kůží.
Kočičí zaklínání - Irské mýty a pověsti
Michael Scott
"Zjistil, že nikde v Evropě není tradice kouzelných bytostí tak hluboce zakořeněná jako u venkovských lidí. Pročetl sbírky takových autorů jako Hyde, Yeats, Lady Gregory, O'Sullivan a mnoho a mnoho dalších. A kdyby se měla z rozsáhlého množství materiálu, který je k dispozici, vybrat jedna jediná skutečnost, tak je to víra - silně zakořeněná víra - že kouzelné bytosti, gentry, skřítkové, zářící bytosti, banshee a mna-shee existují." (s. 132)
Patnáctá nejlepší kniha pověstí podle žebříčku databáze knih. To jen pro úplnost.
Skleněné domy
Louise Penny
Cobrador del frac, skleněný dům, sdílená vina, smrt, která má dlouhý stín. Nic není, jak se zdá, laskavost je odvrácená tvář odvahy žít, boj proti drogám a kartelům působí jako pohádka bratří Grimmů, zdánlivě nahodilé má zcela racionální vysvětlení - a v bistru ve Three Pines by si chtěl dát skleničku každý. Merde, Madame Penny.