petrarka72
komentáře u knih
Nemoci - Příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie
Mary J. Dobson
Ta kniha je skoro patnáct let stará, takže posledních sedmdesát stran, cca od chřipky a eboly přes AIDS a SARS po rakovinu a srdeční choroby nutno brát s rezervou, a to jak v popisech průběhu nemocí, tak ve způsobech jejich léčení. Osobně mě zajímaly příčiny pandemií v průběhu historie, o nichž člověk čte jako o největších zabijácích, ale v našich končinách je v současnosti potkáte jen sporadicky nebo vůbec (mor, lepra, tyfus, cholera, malárie, žlutá zimnice... nebo "populární" TBC či jediné - prý - definitivně vyléčené pravé neštovice). Pro mne z podrobného zasazení do historických, medicínských a literárních souvislostí vyplývají dvě věci - 1. většina chorob tu byla dávno před naším letopočtem a spíše než vyléčit se daří je omezit, 2. většina chorob, které se vyskytly, ať už z bakteriálních, parazitických či virových příčin, tady s námi bude pořád - a jediné, co s tím můžeme dělat, je naučit se s vědomím jejich výskytu nebo nebezpečím nakažení žít (což nevylučuje nutnost hledání způsobů, jak s nimi zatočit). Pozoruhodná zpráva o počátcích vakcinace na stranách 134-136.
Flush
Virginia Woolf
Netušila jsem, když jsem Flushe sehnala, že nedlouho po dočtení Portugalských sonetů držím v ruce stylizovaný životopis jejich autorky... Hlavní důvod, proč jsem tuto opomíjenou stostránkovou drobnost hledala po knihovnách i antikvariátech, byla nevíra, že by Virginia Woolf napsala psí příběh, ve většině případů esenci přeslazené sentimentality. Ten příběh je ale nejen napsaný parádním jazykem, nýbrž i vcelku věcně a velmi napínavě. Putování přes Londýn a Florencii, přes bohaté domy a slumy - poznání života těch zajištěných i zlodějů psů - anglická disciplinovanost a konvenčnost kontra italská otevřenost a vášnivost - životní pouť nejprve slečny Barrettové a později paní Browningové; to vše důsledně pohledem psa vybraného chovu s vlastními starostmi a touhami. Jednohubka čtivá a vcelku inteligentní. Další v pořadí bude Orlando...
Pozůstalí
Tom Perrotta
Souhlasím s Oksalakkou - je to výborné čtení. Trochu odtažité a ne moc komfortní - ale co by člověk chtěl jako člen Provinilého zbytku? A navíc, smutek a deprese, překonávání ztráty, co z nás udělá trochu fanatiky, a zoufalá naděje v totální temnotě jsou tak univerzální témata...
Odpusť, Natašo!
Sergej K. Dakov (p)
Sedmdesátky v Sovětském svazu, vymývání mozků, paranoia, věčný strach a brutalita komunistického režimu prosakující do všech sfér života. Leccos nutno brát s rezervou, Kurdakov tuto autobiografii psal v době, kdy v Kanadě čekal na azyl, takže pokud v její výsledné podobě mnohé o sobě nezamlčel, pak to alespoň upravil. Škoda, že jeho proměna z "věřícího v Lenina" v "prostě věřícího" není popsána podrobněji - vnitřní důvody, to je to, co by mě především zajímalo... Nicméně syrová věcnost knize sluší, emocionální působivost je nesporná.
Pošťák vždycky zvoní dvakrát / Pojistka smrti
James M. Cain
Výborné čtení, ke kterému se co pár let vracím (literární verzi obou příběhů mám raději než filmovou). Vzorově dramatické příběhy napsané v rychlém tempu, s noirovou logikou a brutalitou drsné školy. Vypravěči nejsou zrovna sympaťáci, ale způsob, jakým s nimi osud, náhoda, ženy nebo jejich vlastní démoni zatočí, je přinejmenším politováníhodný. A to, že Pošťák byl krátce po vydání v roce 1934 zakázán pro příliš násilné scény, je v kontextu té doby v USA skoro komické...
Píseň o Rolandovi
neznámý - neuveden
"Prostředkem pole hrabě Roland cválá, / Durendal třímá, bije zleva, zprava, / rozsévá zkázu v saracénských řadách. / Hle, za sebou jen mrtvé zanechává / a v širé pláni krví rudne tráva. / Ruce i pancíř skrápí mu krev jasná, / a jeho koni třísní plec i záda." (55. zpěv, verš 1338-1344)
A o tom to je - jedna velkolepá bitva mezi bělobradým Karlem a zaragozským emírem snad proběhla v 8. století a ještě v 11.-12. století symbolizovala střet křesťanství a islámu. V tomto tzv. chanson de geste (písni o skutku či skutcích) je zachycen hodnotový žebříček rytířské literatury skrze jednotlivé postavy a jejich osudy: Roland bojuje do posledního dechu a přivolání pomoci panovníkova vojska považuje za čin pod úroveň své cti (padne jako poslední, předtím prochází bojištěm plným mrtvých vlastních lidí - a jeho utrpení ho údajně očišťuje); moudrý Olivier, který by dal přednost včasnému přivolání pomoci, ale oddaně nese následky Rolandova činu a rovněž, bez jediného slova stížnosti umírá; zrádný Ganelon, jehož osobní antipatie vůči Rolandovi vyústí v zradu krále a ta je potrestána oběšením nejen viníka, ale i třiceti jeho příbuzných... Podstatná informace ze skvělého doslovu Jiřího Pelána - tyto písně se nečetly, ale recitovaly a poslouchaly. A tak i když se pro mne četba rychle stala stereotypní, umím si představit provedení Písně o Rolandovi v podání několika hlasů, houslí a perkusních nástrojů...
Piková dáma / Kapitánova dcera
Alexandr Sergejevič Puškin
Puškin byl vážně typický romantik a je radost se k němu vracet. Piková dáma - dramatická anekdota s paradoxním závěrem; Kapitánova dcera - cesta mladého Griněva Ruskem v době Pugačovova povstání 1773-1774 za dospělostí a sňatkem s Mášou, dcerou kapitána Mironova, osou je spor lásky a cti, také osobní sympatie a stavovské antipatie, vše mírně přitažené za vlasy, ale v dobrém slova smyslu čtivé (chválabohu autor nezařadil kapitolu, která celý příběh degraduje na sentimentální blábol). Petrova pevnost postojů i tváří v tvář zrádcům a nepřátelům je obdivuhodná, stejně tak Máša je jednou z ženských hrdinek, které dokáží jít s odvahou za svým (a to se emancipace začne pěstovat až za hodně dlouho)... A nový překlad obojímu velmi sluší.
Mukl
Petra Čeřovská
Téma důležité, kniha pro mladší generaci poučná, pro starší některé věci evokující - ano. Základní informace o západočeských lágrech - ano. Osobní příběhy bratrů Hanušových - ano. Terapie pro autorku - doufám, že ano. Jinak je to ale mimořádně mizerně napsané. Je mi líto. (A není to věc pouze autorky. Opravdu je možné, aby redaktorka dopustila tolik klišé, že dialogy v lágrech působí jako z pionýrského tábora - nebo pustila věty typu "V roce 1958 poznal svou budoucí ženu Elišku, kterou si v roce 1959 vzal za ženu"?) p.s. Asi je patrné, že se velmi zlobím. Příběh měl potenciál stát se dokumentárním mementem, nebo v beletrizované formě emocionálně silným osobním dvojpříběhem na pozadí druhé poloviny dvacátého století. Není bohužel ani jedním. A jak málo by stačilo...
Zločin na západě
Vladimír Bružeňák
Obdivuhodně pečlivá práce - rekonstrukce případů chebské prvorepublikové pátračky, inspirovaná nalezenými fotografiemi a sumarizovaná přes archivní pátrání, novinové zprávy apod. Jeden z případů se objevil v Četnických humoreskách (Arazím vypomáhal mariánskolázeňským četníkům při vyšetřování vraždy manželky doktora Meiera), ty další chválabohu ne - z fotografií v této knížce čiší seriálově těžko zachytitelná ubohost a surovost spáchaných činů, životní pocit "nevíš dne ni hodiny" a z popisů případů zoufalství, bída a těžké živobytí dvojjazyčného kraje. Pro mne jsou obzvláště nesnesitelné záběry před a po - tedy před omytím těla mrtvého a po něm... Za souvislou historii chebské pátračky díky, i za bližší představení jejích členů. Ještě by to chtělo pečlivější korektury...
Portugalské sonety
Elizabeth Barrett Browning
Pravidelné metrum a setrvalý cit mají něco do sebe. Jen by to chtělo novější překlad...
Doppler
Erlend Loe
Vynikající zážitek! Nečekaný - protože autorů, kteří umějí napsat absurdní situace a zřetězit je do pozoruhodného, přitom uvěřitelného tvaru se silnou výpovědí, je málo - a mezi Nory bych je rozhodně nehledala. Chápu, že pro mnohé to není komfortní čtení, neidealizovaný útěk (skoro) mimo civilizaci, svérázné chování k rodině a dalším spolulidem čili živým (ale Doppler fakt, že NEMÁ lidi rád, deklaruje v každé druhé větě!) a téma vyrovnávání se s otcem, tedy mrtvým, byť svérázně, nejsou příjemná témata. A řekněme si upřímně, hlavní postava je na pěst. Doppler osciluje mezi poctivostí v hledání sebe sama plus konzistencí ve zdolávání nastoupené cesty a totální sebestředností plus nesnesitelností reakcí prakticky na cokoliv; jeho ideálním představitelem by byl Jaroslav Dušek... Užila jsem si to se smíchem a skřípáním zubů ve vyváženém poměru.
Literární spolek Laury Sněžné
Pasi Ilmari Jääskeläinen
Bizarní, hororové, vtipné, úžasné. Co mělo zůstat tajemstvím, zůstalo.
Výstraha
Michael Connelly
(SPOILER) Protože Connellymu začali vydávat "boschovky" i Jacka McAvoye znovu od začátku (i když název Básník smrti je zavádějící, ten původní zněl jednoduše Básník), málem jsem vydání tohoto třetího dílu případů investigativního novináře přehlídla (takže díky databázi za přehledy a novinky). Napsáno jako vždy skvěle, Jack je Jack, ještě o něco neodbytnější a pevnější než v předchozím Strašákovi (který mě moc nebavil, Výstrahu ale asi nepřekoná nic) a pachatel poněkud mimo oficiální struktury, tedy s tajemstvím. Vsaďte se, že se k němu Connelly vrátí v některé z příštích knih, v nichž bude Jack, Rachel, Emily a další řešit odložené případy... Copak to jenom připomíná? :-)
Za pět let
Rebecca Serle
Už dlouho jsem v žádném příběhu nenašla tolik laskavosti... Do poloviny strhující čtení, pak to trochu rozbředne do sentimentu - ale téma (bez)moci nad svým životem i životem těch druhých je silné samo o sobě.
Dostojevského buldok
Michal Sýkora
Vcelku vtipné, i když jednostranné "letem světem" čtení - pro knihomoly a jako součást čtenářské výzvy vlastně ideální. Který ze spisovatelů 19. a 20. století vycházel z vlastních přesných přírodních pozorování (jako Turgeněv obecně, např. v povídce Mumu), který vnímal zvířata jako symboly bez snahy o zoologickou přesnost (jako Dostojevskij v Nětočce Nězvanovové) a který nevěděl vůbec nic a přírodu líčil nejen bez znalostí, ale i bez zájmu o tento předmět (jako Gončarov ve Fregatě Palladě)? A který povýšil zvířecí příběh na mýtus (jako Flaubert v Prostém srdci a Faulkner v Medvědovi) a který neváhal své znalosti potlačit a připsat méně známým druhům vlastnosti jiné než skutečné ve jménu vyznění díla (jako Victor Hugo v Dělnících moře)? A jací stylisté byly osobnosti spjaté s jiným oborem než literaturou (jako Charles Darwin) a naopak, do jaké míry byli ve skutečnosti kovaní literáti s pověstí znalců v přírodozpytu (jako Poe, který vydal kompilovanou, částečně opsanou učebnici, nebo Nabokov, po němž a po jehož postavách jsou pojmenováni představitelé určitého druhu modrásků)? Pro mne je překvapivé, že zvířecí příběhy mají takové množství podob - a že minimálně jeden napsala i Virginia Woolf.
Suchý hadr na dně mořském
Ivana Chřibková
Příjemné seznámení s autorkou z mého rodného konce světa. Jednohubka na víkend, čtivá, s humorem, s pár zásahy do černého - a s předpokladem, že když je tohle debut, následující příběhy budou zapamatovatelnější.
Muž v červeném kabátě
Julian Barnes
Belle Époque - čtyřicet let mezi dvěma staletími, doktor Samuel Jean Pozzi (nebo přesněji jeho obraz - Doktor Pozzi doma Johna Singera Sargenta) jako jejich představitel; veškerá lehkost, pestrobarevnost, prosvětlenost a zároveň tělesnost, temnota a intelektuální rozvinutost této doby přenesena do formy třísetstránkového románu mistra vypravěče, který miluje hledání metafor, paralel a splétání kompletní tapiserie z jednotlivých pramenů, které v tomto případě zahrnují líčení každodenních životů Pozziho přátel, pacientů (ten pán byl gynekolog - a číst o něm nedlouho po Umění řezničiny a Magnetizérově páté zimě je poučné), vzdálenějších současníků, postav soudobých uměleckých děl, ale také výstřel(k)ů, vědeckých a lékařských objevů, paradoxních událostí i znamení doby. Trochu se hraje na literaturu faktu, trochu se srovnává francouzská a anglická letora, trochu se pábí nad možnými spojnicemi mezi dobou tehdejší a dnešní (Barnes nemá radost z odchodu Británie z EU - a nemá pochopení pro jeho důvody), trochu se přemýšlí nad důvody toho, "co už se dnes nedozvíme". A čte se to lehce a většinou s úsměvem na tváři. Feifr použil slovo "šťavnaté" - ano, to je přesné. A dobové fotografie a jiné ilustrace, snad poprvé v odeonské Světovce, jsou příjemné.
Rozhovory s přáteli
Sally Rooney
Co jsou přátelé? Co jsou rozhovory? - A proč mě knížka, která je údajně pro dvacetiletý, jednoduchá a s falešným happyendem (cože?), tak baví a zároveň uvádí do totální deprese?
Odd a mraziví obři
Neil Gaiman
Svět severské mytologie v jednoduchém příběhu (páté místo mezi nejlepšími knihami z mytologie). O Oddovi čili Hrotu ostří, medvědovi, orlu, lišákovi a krásné Freye, mrazivém obru a cestě k dospělosti. Nepoučitelnost a neměnnost bohů kontra schopnost uznat chybu jiných bytostí, otravné úsměvy jako identifikační znak, dobrodružství kontra všednodennost - a schopnost odejít (třeba do Skotska). A stříbrné ilustrace jsou skvělé.