petrarka72 komentáře u knih

Katie Maguireová ve formě. Mrtví tanečníci, magor větší než Quilty, teror jako osobní záliba - a v hlavní roli oheň, surové násilí a psi. Graham Masterton a Chris Carter jsou nejbrutálnější autoři, které jsem kdy četla - a oba umějí vzbudit temnou fascinaci, takže přestat je číst patří mezi nadčtenářské úkoly...

7 30.11.2021

Kdyby to byla fikce, odložila bych po první stovce stran s tím, že tolik absurdity najednou opravdu nemusím - a i když toto měřítko obvykle nepoužívám, že je to všechno tak nahuštěné, až to působí nepravděpodobně... Tento dokumentární román se ale podobným měřítkům vzpírá. Autor popisuje svůj příběh - a vzal si ho jako záminku ke shromáždění množství faktů, jež jeho příběh rámují a dodávají mu kontext. Výsledkem je mozaika historických, sociologických, právních, kriminalistických a individuálních střepů, z níž vyplývá, že člověk v komunistickém Rusku je míň než nic, že je zcela závislý na nepochopitelných a neustále se měnících "zákonitostech" veřejného života, že ruští vůdcové ve 20. a 21. století byli a jsou ve své svrchovanosti ještě šílenější, než si čtenář myslel, a představa o světě jako o místu, v němž lze mít vlastní život alespoň trochu pod kontrolou, zavání totální naivitou - a většinu Rusů nenapadne ani ve snu... Jistěže některé věci nutno brát s rezervou (Solženicynovy informační zdroje byly nepochybně omezené), ale je to psáno velmi naléhavým stylem; žongluje se fatálními pojmy typu "tajná policie", "okamžitý soud", "trest smrti"; všechno to zavání totální odevzdaností a nemožností prostě existovat... Pokračování si minimálně pár měsíců odpustím...

12 28.11.2021

Aniho papyrus - tato verze pochází z doby kolem roku 1500 před Kristem, Egyptské knihy mrtvých obecně jsou ještě mnohem starší; Ani byl státní úředník (písař s tolika tituly, že se o jeho skutečném významu můžeme jen dohadovat); přes čtvrt metru dlouhý a mimořádně výtvarně krásný (ten papyrus myslím), zároveň rébus a pochoutka pro dešifranty; obsahově mezi modlitbou, zpovědí, návodem k použití mrtvého těla a putující duše, bedekrem záhrobím a amuletem; byl předlohou iniciačního papyru v Mumii s Borisem Karloffem (a možná i v těch pozdějších, já nikdy žádnou neviděla). Krásně se na jednotlivé části kouká, ale luštit je bych nikomu nepřála - i když mám pocit, že po prolistování bych si mohla přinejmenším s Osirisem ve všech jeho podobách (a jeho přísedícími, dveřníky, partnery...) tykat. Jediná zásadní námitka - písmenka jsou tu a tam tak drobná, že i lupa má problém.

5 23.11.2021

Ha! Neuvěřitelné! První kniha Miroslava Macka, kterou jsem prousmívala...

3 23.11.2021

Vynikající, i když těžké a depresivní čtení. Všichni žijeme v beznadějně zapomenuté vesnici své malé životy beze smyslu a cíle, ať už nám říkají Šamanka, Ještěra, Luismi, Chabela, Munra, Brando, Norma... Vyprávíme o nich, líčíme násilí páchané i trpěné, nevědomost, posedlost, touhu po lepším i nudu - a všichni se sejdeme v jámě. Přesto...
"Vidíte? To světlo zářící v dálce? To světýlko, které vypadá jako hvězda? Tam musíte jít, vysvětlil jim; tamtudy se z téhle díry dostanete ven."

9 22.11.2021

Silný příběh, dechberoucí skutečnost. Fakta: nacistická loď Wilhelm Gustloff měla přepravit do bezpečí přes deset tisíc utečenců, prchajících před Rusy nedlouho před totální porážkou Hitlera z Gdyně do Kielu; na palubě tvořily více než polovinu pasažérů děti; loď byla torpédována a 30. ledna 1945 se potopila; zachránila se necelá tisícovka lidí... Fikce: "Prušák" a "rytíř" Florian, restaurátor s jantarovou labutí; Joana, obětavá a krásná litevská ošetřovatelka; Emilie, Polka v růžové čepici, toužící po lásce a těhotná za děsivých okolností; Alfred, fyzický i charakterový mrzáček toužící po uznání za každou cenu; a také výborná postava Opiho-"básníka v botách", nebo kluk pečující o zajíce s jedním uchem; všichni s tajemstvím nebo vinou, všichni na palubě; a všichni v rukou osudu... Moje první doposlouchaná audiokniha - a v žebříčku nejlepších válečných příběhů zaujímá Sůl moře třinácté místo (a tipuji, že bude stoupat). Zbytek přesně vyjádřila Amitiel76, díky za to.

23 22.11.2021

Den ježků je 22. 2. A to nejzajímavější na celé knize Massimovo zapálení pro věc - a naplňované přesvědčení, že dobra posílaného dál, třeba péčí o malé tvory na pokraji vyhynutí, není nikdy dost. Pozitivní a inspirativní čtení.

4 22.11.2021

Víc než literatura - zpráva o Bangladéši, exodu Rohingů a lékárníkovi Lékařů bez hranic.

5 19.11.2021

Pozoruhodné. Trojice hlasů, zločiny s dlouhými stíny, noir atmosféra a rozbití lidé.

"Kdyby všechna vnitřní zranění byla stejně viditelná jako chybějící části těla, co by pak znamenalo slovo postižený? Vymazali bychom slovo postižený že slovníku? Že by to slovo ani neexistovalo, protože každý z nás je zlomený a zdravý?"

5 15.11.2021

Landsmana si obecně užívám - a tady tu a tam realita předčí vymyšlené situace. Takže výše v nas.anosti a blíže ke grotesknu. A kniha se jednou stane jedinou variantou učebnice historie pro hyperaktivní surikaty s několikavteřinovou schopností udržet pozornost...

7 14.11.2021

Život na Šumiaci, kde se zdánlivě zastavil čas. Ilka a Katarína, pouť ke kořenům skrze výrobu čepce, proti předsudkům a bez umělé korektnosti, s lidmi, bílými, Romy i Cigány. Tu a tam jsem se ztratila, ale autorka mi vždycky ukázala cestu zpět... Zážitek.

6 11.11.2021

Osobně laděná svodka textů napsaných jak přímo MM, tak jeho blízkými, přáteli, nepřáteli, kolegy, nadřízenými, plus posudky, kritiky, informační zprávy, fotky a další útržky z běhu času, vše propojeno komentáři Kateřiny, která zkoumá osobnost svého otce nejen jako dcera, ale také jako herečka a svědkyně jeho osobní i profesní dráhy. Lze číst na přeskáčku, dle zájmu o tu či onu stránku MM - nebo také kontinuálně, protože přes časovou osu se člověk dopátrá příčin jeho některých nehezkých peripetií. Nejzajímavější pro mne byly průhledy do režijní práce MM a alespoň kusé náznaky jeho metody u té či oné inscenace.

8 10.11.2021

Neobyčejná kniha, která se nedá číst rychle - a ani v případě, že si ji rozdělíte na jednotlivé části podle času nebo postav nebo témat, případně ve smyslu "dvacet stran a dost" nebo (rozumněji) "dvacet metafor a dost", nelze jí beze zbytku porozumět. Těch devět postav, devět stromů, devět silných příběhů ohromuje; ne každý je identifikační, ne ke každému lze zaujmout souhlasný postoj, ale amygdala po celou dobu čtení pracuje na x procent přes možnou stovku. Nick Strážce, Mimi Ma, Adam Javor, dubový Ray a lipová Dorothy, Douglas Pavlicek, Patt Jinan a Olivia s dvojím smrtelným zážitkem, stejně jako (nejen) PC bůh Neelay jsou někdy nekomfortní, ale rozhodně podmaniví společníci. Na druhou stranu - jestli se k této knize někdy vrátím, dám si na ni minimálně půl roku - a změním bydliště na místo, kde obzor bude bez komínů a stromy bez konce...

9 09.11.2021

Parádní čtení, které jsem si šetřila. Poezie překvapivě konkrétní, milostná i všednodenní, s humorem, atmosférou a zábavnými pointami; volný verš Zábranovi sluší stejně jako pevná forma (sonety s rýmy uprostřed věty jsou dechberoucí). Povídky z padesátých let trochu zavánějí Hrabalem, ale jsou nepoměrně melancholičtější, méně drastické, zároveň však nemilosrdné; temnota fabrických příběhů vystupuje vlastně až po dočtení, jako trpkost na jazyku po dopití vína. Baví mě Zábranova proměnlivost, jeho smysl pro napětí v detektivkách, smysl pro službu jiným autorům v překladech, pronikavost myšlení v denících a v korespondenci, třeba s Antonínem Přidalem. A díky Databázi - toto vydání jsem málem přehlídla, přitom ho nutně potřebuji do osobní knihovny...

Noc, rychlík na Karlovy Vary
spíš upomínal na kozlík...
Do rána tři vlakové šťáry
a ani jednou... To je cvik...

Chodbička s kufry, kde ji viděl
prvně a promoklou jak myš.
Za ní tma, před ní, pytel šídel...
Ve dvojce! Zaprášený plyš...

Zahrady v dešti, choboty
pump a pot nad horkými párky...
Jak přišla zjara o boty

v tom blátě, jaké koupí dárky
bráchovi k svatbě... Ale on
s ní nešel ani na perón...
(Milostné zvířátko, s. 157, z II. části sbírky Stránky z deníku)

8 09.11.2021

Dva zvraty, z nichž první překvapivý, druhý zbytečný. Prvních třicet stran a epilog zábavný, zbytek průměr. A za úpornou snahu o happy end hvězda dolů.

7 08.11.2021

Nebýt absurdně vtipně popsané automobilové honičky před závěrem, zůstanu u pocitu, že tahle knížka je úplně marná... Dalšího Rebuse číst nebudu.

2 04.11.2021

Překvapivý objev. Ale proč vlastně? Kdybych nečekala, že bude tahle bilanční rodinná story špatná, neotvírám ji... Odpočinkové čtení s přesahem. Vyzrálý styl, příběh se zvraty na hraně, ale pořád ještě uvěřitelnými, hlavní postava "k pomilování" a všechny ostatní, snad kromě skoroLeara a muže bez jazyka, skutečně jaksi za oknem... Člověk by neřekl, co všechno o svých blízkých neví - a co se nedozví, i kdyby v panu Nakatovi a s hrstí diazepamů jezdil... "Nejdříve ztichnou cikády." Je čas sehnat si autorovu prvotinu.

5 02.11.2021

Hutné a výživné čtení, od kterého se lze jen těžko odtrhnout. Množství příběhů provázaných Walterem a Patty, mapující možnosti, jak se popasovat se životem v Americe od osmdesátých let po desítky. Nejen svoboda, ale i vášně, závislosti, lásky a přátelství, složitosti identity a vztahů a hlavně hledání smyslu našeho konání je v centru pozornosti; a i když to autor občas přežene s množstvím slov a motivů (což vede k tomu, že čtenář si rozhodně neplete postavy mezi sebou, ale tu a tam mu přijdou trochu únavné), je radost se jeho knihou prokousat. Nakonec i s pocitem, že "život sice uplyne, člověk ani neví jak" - ale najít v něm svoje místo a své uplatnění je rozhodně možné...

15 01.11.2021

Odsejpá to, osudy, časové roviny a jednotlivé tematické linky se proplétají, prostředí vesnice s typickými figurkami a vlastními pravidly je uvěřitelné, postavy - nejen ta hlavní, farářka, matka a pár dalších osobností v jednom - mají přesnou dávku otevřenosti a tajemství, hororové momenty jsou působivé, průběžné téma zla a jeho původu a podstaty to vše docela pěkně podbarvuje, a i když se asi o dvou věcech dá mluvit jako o níže zmiňovaných čtenářských faulech a u jedné linie si nejsem jistá, zdali obstojí tváří v tvář elementární logice, jsem spokojená. Protože autorka se přinejmenším v dějové lince odklonila od Stephena Kinga, a pokud na něj odkazuje, tak vědomě a s nadhledem. Už bylo na čase - a vyplatilo se to.

7 01.11.2021

Klasika, k níž radost se vracet. A Henry Clarendon IV. je bůh.

4 30.10.2021