petrarka72
komentáře u knih
Návštěva osobního lékaře
Per Olov Enquist
Výborné, pomalé, zdánlivě chladně prezentované, přesto dramatické čtení. Johann Friedrich Struensee, Kristián Sedmý, Karolína Matylda, Guldberg, Brandt, Kateřina Botka, královna vdova... Co postava, to nejednoznačný charakter, jejichž souhrn ve výsledku tvoří tapiserii pestrých, přesto tlumených barevných tónů. Z jejich shluků vystupuje nenápadně téma hledání smyslu všeho našeho pinožení, úkolu, který máme během naší návštěvy splnit, ať se nám chce či nechce, možnosti či nemožnosti volby a jejích následků, svobody, paměti - a mnoho dalšího. Obdivuji autorovy dialogy; často vypadají jako sled útržků myšlenek, postavy málokdy hovoří souvisle, snaží se vyjádřit i mimo slova, rytmem, pauzami... Vynikající je navození atmosféry, třeba při popisu jediného, jakoby nekonečného léta na zámku Hirschholm... A vhled do projevů Kristiánovy diagnózy je dechberoucí... Moc jsem si to užila. A Enquista je zatraceně škoda...
Hovor se smrtí
Chris Carter
Pořád je to nadstandard - ale tentokrát na mne bylo iracionality příliš.
Rozum a cit
Jane Austen
K nepřežití - ale díky bohu za filmovou interpretaci! Díky tomu, že jsem si při čtení vybavovala film (ano, ten z roku 1995... fakt je to přes čtvrtstoletí?!?!?) a Emmu Thompson, Cate Winslet, Hugha Granta, Alana Rickmana... tak jsem tuhle skrz naskrz růžovou knihovnu přežila do konce a tu a tam se i bavila. Inu, stárneme... určitý typ literatury i já... :-)
Libeňský román
Richard Erml
Vynikající - a to včetně poslední, předřečníky odmítané části. Pětihlasý zpěv o posledních šancích, všeobjímající samotě, lásce, která pokud přichází, tak nikdy vhod, smrti, stále intenzivněji přítomné a tu a tam přirozenější než život, zvěři lovné i domestikované, nevyléčitelných chorobách a existenci osekané na dřeň. Nejspíš mačetou... Od banálního začátku - chlapech v domobraně včetně Bruna, co si hrajou se psy na hustý lovce, přes novináře Románka, co dostal nezajímavý kšeft, a staré dámy Dáděnky, co se chce ospravedlnit před ztraceným synem aspoň písemně - to přejde do spletence rodinné historie (přidává se melodie bílé cikánky Beatky a později "potomka lidí" Riška), milostného příběhu (i když tam slovo "láska" nikdy nepadne, a když, tak ne v nadějných souvislostech) a thrilleru (nemusím znát Libeň, abych některé její proměny a celkově "ztemnění" neprožívala) - a v poslední části do podmanivě podané zprávy o konci světa, jak ho známe. Mnohé nutno vnímat mezi řádky, čtenářská nepozornost se nevyplácí, atmosféra je velmi sugestivní a některé odstavce jako by se Richard Erml učil u Davida Mitchella. Jasně, je to víc fascinující než komfortní čtení - ale díky, díky za ně. Jo! A fotky Karla Cudlína výborně.
Kolaps neznamená konec
Miroslav Bárta
Letem světem metodou komplexního myšlení a mezioborové konfrontace. Kolaps jako fenomén nikoli pouze negativní. Varování. Chci víc - takže na řadě je nájezd na knihkupectví Academie...
Moře
John Banville
Historie truchlení. Návrat do krajiny dětství, konec chlapectví, nenápadná setkání, štěstí měnící svou podobu, lásky v sousedství smrti, moře jako metafora. Vlastně se nic neděje - a život je najednou pryč... Vytříbený jazyk, nostalgie tak akorát - jen ten nevzrušený a nevzrušivý způsob vyprávění by se mohl občas proměnit.
Zmizení Sáry Lindertové
Kateřina Šardická
Tři čtvrtiny vynikající, pak to sklouzne do klišé a konec příběh zařazuje do YA - škoda, do té doby to byl mysteriózní thriller se vším všudy. Hodně mě bavily Klaudie a Alice a proměny Sářina stínu... A vyjevování tajemství metra a příčin souboje světla a tmy... A atmosféra vynucených jízd a vstupu do podsvětí... Ale škoda Adama, který mizí coby "kamarád" - a jako by se nic nestalo; škoda pasáží, kdy autorka rychle odvypráví kus děje ve třech větách, třebaže do té doby se věnovala podrobněji situacím - mění tím čtenářův způsob vnímání času a kompaktnosti příběhu tím neprospívá; a škoda uspěchaného konce a rezignace na hledání jiného vyjádření než frází ("Byl jí opravdovým přítelem," a podobně). Přesto mám pocit, že Zmizení Sáry Lindertové je v kontextu české literatury lehký nadprůměr - potěšila jsem se.
Mlčící fontány
Ruta Sepetys
Silné téma, dobrý příběh, poutavé zpracování. Baví mě pokora Ruty Sepetys před historií a tajemstvími, která nelze zcela odkrýt. I její schopnost podat šokující informace bez laciné senzacechtivosti. A ano - méně romantiky v poslední části by knize prospělo.
Malvína z Bretaně
Jerome Klapka Jerome
Tři roztomilé drobnosti; ironický přepis pověsti o víle se schopností "vylepšit" lidi na přání, nešťastná romance, která spíše naštve než rozpláče, a napínavá detektivní historka o ne zcela správně vyřešeném zločinu. Tři různorodé příběhy s nenápadně pozoruhodnými ženskými hrdinkami. Melancholie a humor v jednom. Příjemné.
Ze sídliště
Jonas T. Bengtsson
(SPOILER) Pohádka mě svého času okouzlila, Dívka Sus méně. Do třetice všeho dobrého - Ze sídliště vnímám jako nejlepší autorovu věc, s nejednoznačnými, přesto identifikačními postavami a při vší věcnosti silnou emocionální působností (autorka doslovu Radka Stahr je tentokrát úplně mimo). Příběh tří kluků, kteří spolu vyrostli na sídlišti, kriminálníka Dannyho, policajta Christiana a černošského studenta Malika, je komplikovanější, než se na první pohled zdá; obsahuje antickou inspiraci (mýtus o Antigoniných bratrech, třeba) a podobu s nejlepšími současnými autory noir žánru (Dennisem Lehanem a Tajemnou řekou, kupříkladu). Těším se na další překlady Bengtssona - a asi se podívám po filmech, které podle jeho příběhů vznikly.
Propast smrti
Robert Bryndza
Příjemné překvapení - tentokrát mě Robert Bryndza dostal... U některých Eričiných případů jsem měla problém, jako by byl styl neotesaný a ne zcela vyhraněný (jistě, mohlo to být překladem...?), u odložených případů Kate a Tristana naopak sleduji stoupající kvalitativní tendenci. Pravda, pachatel je v poslední čtvrtině odhadnutelný (zase tolik "nenápadných" kandidátů tam není) a závěr trochu upadá do sentimentu, ale vcelku to odsejpá.
Díkůvzdání
Václav Holanec
Tahle dystopie je do jisté míry originální; ano, výchozí situace je táž jako v Potomcích lidí, potažmo v Zemi prázdných domů, jak se původně jmenovala knižní předloha - zde však namísto patosu, akčnosti, velkých gest a zásadních sdělení dominuje obyčejnost, prostota a každodennost plus upřímná snaha Františka poradit si s rozpory, jež přináší jeho kněžský stav a ne úplně běžná potentnost, jakož i ne zcela zřetelné hranice mezi světem skutečným a virtuálním, světem magickým a pragmatickým, světem víry a politiky... Je to chytře vymyšlené, se sympatickým humorem a velmi dobrými dialogy. A taky zdlouhavé, nezáživné, tu a tam banální a s nedotaženými postavami, zejména ženskými.... Přiznávám, že četba chce zvláštní nastavení, které jsem tomu ne vždycky byla schopna dát, dost času a klid na soustředění - takže poslední třetinu jsem proletěla, abych věděla, jak to dopadne, bez ponoru... Na druhou stranu, možná se ke knize za čas vrátím, protože v sobě má něco přitažlivého, čemu bych ráda porozuměla - a napoprvé se mi to rozhodně nepovedlo.
Já jsem smrt
Chris Carter
Carter psát umí - a i když jsou jeho příběhy plné surovosti a násilí, závěrečná katarze se téměř vždy dostaví. Díky za to.
První herečka: Román o Sarah Bernhardtové
C. W. Gortner
Čtivé. Nicméně se nemohu zbavit dojmu, že je úplně jedno, kdo je hlavní hrdinka; spíše než informací o životě a divadelní dráze významné herečky se čtenáři dostane zprávy o ženě, která ve druhé polovině devatenáctého století hledá a nachází způsob, jak se emancipovat. Autor ohýbá fakta, jak se mu hodí a spoustu věcí zkresluje; románová forma to umožňuje, ale v tomto případě mám pocit, že skutečný příběh herečky s větší pozorností vůči jejím rolím a proměnou vnitřního nastavení by bylo více než tahle bulvarizace jejího osobního života se silným sklonem k červené knihovně...
Motáky nezvěstnému
Karel Pecka
Tohle je Literatura s velkým "L" - a nic na tom nemění, že mi trvalo sakra dlouho, než jsem se téměř jedenáctiletou poutí Viléma Svobody po lágrech, kladenským Fierlingerem v roce 1949 počínaje (plus vinařickým dolem Mayrau), přes krušnohorskou Svornost, Nikolaj a úmorné Elko po "fešácký" Bytíz u Příbrami, prokousala. Nejen pro drsnost informací - Karel Pecka je věcný, čtenářská rozkoš se rodí z rozumu a intelektuálního rozboru faktů a situací spíše než z emocionálního prožívání - ale hlavně pro neobyčejnou hutnost předkládaného textu. Ani slovo nelze minout, každé má svůj význam ne pro dějovou souslednost, ale v popisu toho, jak se hlavní hrdina postupně proměňuje, z naivního šiřitele letáků a kluka, vyžívajícího se v salónní revolučnosti (jen s opačným znaménkem), v chlapa, který dokáže konkrétní, pronikavě vnímanou skutečnost přetavit v osobní nekompromisní postoje a na jejich základě dospět k pevnému, respektuhodnému charakteru. Ta (prý) naturalisticky popisovaná skutečnost, střídavě líčená er- a ichformou, zahrnuje nejen každodenní život včetně odporných či humorných detailů, pracovních a "volnočasových" činností (kromě přežívání vždy sport, muzika, karty, pašovaná literatura občas...), postav muklů, kápů, strážných, civilních kolegů v dolech, ale také obecnou situaci včetně patrné změny po Stalinově a Gottwaldově smrti, která ve smyslu vyššího principu mravního změnou nebyla, i když prakticky přinesla úlevu... Je otázkou, kdo je onen "nezvěstný", jemuž jsou motáky určeny; může to být čtenář, "pán daného jména" (čili Svoboda jako taková) nebo - když připustím, že Poručík před závěrem je ztělesněním Pokušitele čili Ďábla - Bůh, který rozhodně existuje, ale v lágrech se tak nějak nevyskytuje... Skvělou předmluvu Václava Černého jsem si dala na závěr (a dobře jsem udělala), oproti jeho zařazení do kontextu ruské vězeňské literatury bych zmínila spíše české předchůdce - Sabinovy Oživené hroby nebo Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce (identita autorů to problematizuje, ale tón a dikce jsou podobné)... A těším se na Štěpení...
Poslední důkaz
Jeffery Deaver
Překombinované a formálně nedotažené. Prvních čtyřicet stran musíte přežít, rekapitulují vyčerpávajícím způsobem (doslova), co se dělo v minulém případu, čili před týdnem; u padesáté první kapitoly budete mít pocit, že minimálně dvě kapitoly chybí - ale ne, to jen dobíhá retro, aniž by na to bylo aspoň graficky odkázáno; řešení situace skrze postavu z jiného případu, která se navíc diametrálně proměnila, není šťastné; souhlasím s předřečníky, že všechny události se do daného časového rámce snad ani nevejdou - a přitom těch čtyři sta stran je, při vší akčnosti, příliš... Na druhou stranu, ke Colterovi a jeho survivalistické rodině se stále vracím, i když jsem si dvakrát přísahala, že už nikdy... Jo! A je tam pěkná chvilka s guatemalskou kávou - to pro lovce čtenářské výzvy... :-)
Klaun si povídá s Bohem
Jiří Suchý
Milá jednohubka divadelníka a přemýšlivého člověka. To, že mě několikrát rozesměje, jsem očekávala - stejně jako to, že se tu a tam chytím za nos (nikdy mi např. nedošlo, proč existoval a v některých kulturách stále existuje zákaz zobrazovat Boha...). Vzhůru, je třeba to zkusit znova... :-)
Pomalu hořící oheň
Paula Hawkins
Stvořitelka Dívky ve vlaku je zpět! Po minulé knížce Do vody jsem se obávala, že Paula Hawkins bude autorkou jediného nadprůměrného díla, jež zastíní vše ostatní... Pomalu hořící oheň je však parádní psycho jízda, napínavá, drásavá a s živoucími postavami, v níž detektivní linka není ta nejdůležitější. To, co v Dívce ve vlaku představoval alkohol, tady zastupuje bezdětnost či ztráta dítěte v několika podobách - a to nenápadně se prolínající téma vztahu mezi životem a tvorbou plus katarzní vyznění jsou příjemné bonusy...
Všichni sou trapný
Simona Bohatá
Pláč za ztraceným Žižkovem a odcházejícím dětstvím. Hnusné osmdesátky s občasným zlatým zábleskem, poslední ročník základky a vlet do dospělosti aneb študáci a kantoři po žižkovsku, taky Hany, Klika, beznohý Ságo a pinglice Libuška, Ekrtova hospoda, tunel mezi cigány a gadži, arest a blázinec jako běžná varianta trestu za cokoli, fízlové, feťáci, veksláci, drbny a sadisti jako sousedé, drsný povrch - drsný jazyk a stesk za něčím... lepším? A existuje vůbec někde a někdy něco lepšího? - Bála jsem se, že podobný svět a podobná vyprávěcí metoda (co kapitola, to jiný hrdina a jiný úhel pohledu) se mi po Klikaři Benym (kterého jsem četla předtím, i když jde o pokračování) rychle přejí, ale nestalo se. Simona Bohatá mě velmi těší.
Epos o Gilgamešovi
neznámý - neuveden
Dvanáct tabulek asyrských, chetitských, staro- a novobabylonských, čtyři tisíce let (plus mínus) starých, dává tušení o celkové podobě hrdinského eposu o Gilgamešovi; k tomu přidány básně (nebo písně? - refrény a zvukomalba by jim odpovídaly) Gilgameš a dub, G. a Chuvava, G. a Agga, vzdáleně související Sestup Ištary do podsvětí a Atrachasis, doplňující zprávu o potopě světa. Přátelství s Enkiduem, cesta za pánem cedrového lesa a jeho zničení, odmítnuté svody bohyně, smrt přítele - a navazující, asi nejpodmanivější pláč nad smrtelností obecně a vlastní především. To, co chybí, provokuje fantazii; to, co se zachovalo, naznačuje existenci komplexního světa, v němž koexistují bohové s lidmi a úděl těch i oněch je víceméně dán. Doporučuji číst pomalu.
