Petrvs komentáře u knih

Tahle zamračená záležitost mě už podle obálky (prvního vydání) i velmi netypickým formátem upoutala před několika lety. Pak dlouho nic, nesehnal jsem. Shodou okolností se před měsícem pod mým filmem na Youtube objevil odkaz na trailer Atlasu Mraků (doteď jsem nepochopil souvislost těch videí - jak symbolické) - trailer hodně zaujal a nakonec jsem se díky databázi a jejím uživatelům (díky, Maruško :-)) ke knize dostal.

Tolik úvod, co asi nikoho nezajímá. Co o knize samotné - bohužel těžko říct, takový kousek se nehodnotí lehce. Kniha je nesmírně zajímavá po formální stránce - skládá se z šesti na první pohled zcela odlišných příběhů, odlišných svojí literární formou, stylem, postavami, časovým obdobím. Od starého cestovatelského deníku, po dopisy, detektivní thriller, poněkud absurdní psychárnu, až po akční sci-fi a post-apo dystopii. Tyto příběhy jsou pak prolínány jako ruské bábušky (tohle slovo mě baví víc než matrjošky) - příběh končí v půli, následuje další a další (...) až se dostanete k poslednímu, od jehož konce se příběhy pak postupně začnou uzavírat stejně jako při skládání bábušek.

Je to sice zajímavé a nevšední, ale bohužel autor si tím tak trošku podkopal oblouk - ten tam prostě není a díky této formě ani být nemůže. Také na jednu stranu oceňuji pestrou různorodost jednotlivých příběhů , na stranu druhou vyňaté z kontextu celku už jsou trochu slabší (až na silně působící příběh klonu Somni) a jeden přímo nepovedený (Cavendishův příběh coby poněkud prázdně vyznívající variace Přeletu nad Kukaččím hnízdem napsaná unylým stylem s pokusy o suchý humor). Hovořím-li o celku, hledám v něm výrazný jednotící prvek - v tom se asi budu hodně rozcházet s ostatními, protože podle mě tam není v té explicitní formě, jakou nám dle trailerů a ukázek zřejmě vnutí tvůrci filmu (na který jsem zvědav, ale mám trochu strach, že se v něm sklouzne do zbytečné líbivosti), teorie inkarnací a putujících duší mně přijde prostě přitažená za vlasy. To už spíš jsem schopen přistoupit na teorii pojící jungovské synchronicity...

Mně po přečtení vyplývá jiná jednotící myšlenka: lidé nepřekonali své atavismy... jsou ze své podstaty nenažrané svině, umlaskané, kruté, bezohledné, lačnící, tak neuvěřitelně lačnící po makabrózní opulentnosti... netýká se vás tahle charakteristika? Týká se těch, kteří utváří váš svět. Vy jste pouze tvárnou hmotou která má držet hubu a krok, mravenci ve mraveništi, jehož strukturu a řád určili ti, kteří se toho neštítili, naopak, kteří bez toho nemohou být. Překonali jsme už tohle období? Ale kdeže. Tohle bylo, je a bude a nezbývá než vyjádřit naději, že vždycky bude existovat několik ostrůvků humanity, jejichž obyvatelé budou platit za své přesvědčení vysokou, převysokou cenu...

Nebudu dál nudit. Myslím, že kniha stojí za přečtení už jen svojí jinakostí a pestrostí. Jen z něj nevycházím polichocen, ani vámi, lidé světa, ani sám sebou.

Tak na takovou laskominu, která se mi tak dokonale trefí do mého morbidně absurdního vkusu s kladnou viktoriánskou preferencí, na tu jsem čekal dlouho. A dočkal jsem se.

Nesmírně zábavné a absurdní (absurdně zábavné?) dílko s naprosto úžasnými černobílými ilustracemi. Zde již několikrát zmíněná Rozšmelcovaná děťátka, která si nelze nezamilovat, patří bezesporu k vrcholu knížky, za zmínku stojí i kubrickovsky působící němé Západní křídlo a pro navození atmosféry si dovolím ukázku ze zvlášť morbidního a velmi kafkovského Hmyzího boha:

Copak stalo se s Márinkou Fikejzovou?
Je vůbec naděje, že ještě žije?
Pročpak ji nenašli? kroutí lidé hlavou.
Bylo jí sotva pět, taková tragédie!

Slečnu na hlídání pak našli ve křoví,
leč nebyl z toho valný užitek;
bezvládné údy, pohled švidravý,
úbor kdovíproč samý hnědý flek.

Ptali se jí, co stalo za neštěstí,
ona však stále jen dokola tvrdila:
"Ach bože, slyším je po stropě lézti!"
Všem bylo jasné, že se zbláznila...

2 04.11.2012

Vzácná, překrásná, úžasná záležitost od prvního polaskání obálky knihy rukou, přes první úžas nad předsádkou (nad kterou jsem, přísahám, strávil celých pět minut), první nesmělé nahlédnutí do knihy, po závěr, zaklapnutí a doznívající dojmy ze zážitku. Připadal jsem si jako malé děcko, které okouzleně hledí na úžasný dárek, pomalu poznává jeho tajemství a krásy a co chvíli mu z otevřené pusy unikne tiché nadšené "jéééé...."

Nový svět není v pravém slova smyslu knihou, nýbrž grafickým uměleckým dílem, němým příběhem o loučení a naději, o jinakosti a přizpůsobení, o odcizenosti a porozumění, příběhem plným emocí a fantaskní imaginace, zážitkem ve formě knihy, mimochodem, i po formální a vzhledové stránce opravdu nádherné knihy s parciálním lakem a geniální sazbou těch několika málo písmen, které v knize najdete, což po skvělých Příbězích z konce předměstí beru jako autorův "trejdmárk".

Posuzovat a hodnotit grafickou stránku je strašně individuální, zde se jedná o velmi detailní a pečlivé kresby tužkou s jemným digitálním kolorováním, což byla přesně trefa do mého osobního vkusu. Je velmi poznat, že se autor zabývá též animací, příběh chvilkami připomíná nádherný filmový storyboard, detaily připomínají grafické studie... úžasné.

Díky za tak krásné "neknihy", jen další, prosím...

16 27.10.2012

Pane... jo.

Přečetl jsem už ledasco a málokdy se mi stává, že by mě něco tak vyvedlo z míry. Nejprve Vás tahle nenápadná knížečka překvapí tím, že navzdory Albatrosu a některým knihovnám, které HvP označují naprosto mylně jako četbu pro mládež, se jedná o dílko sice tenoučké a tonáže poněkud chcíplácké, ovšem překvapivě kalorické a budete ho nejspíš číst déle, než byste čekali. Zcela proti trendům "tlustá kniha s řídkým textem" je tohle nabité filozofií a emocemi tak, že to skutečně dovede překvapit, i když už jste i něco od Gaardera četli a tušíte, co zhruba můžete čekat. Pro mě byl šokující závěr, po kterém jsem se přistihl, že se malinko klepu a snažím se popadnout dech...

Dílko je to neobvyklé, nezařaditelné... červená knihovna říznutá detektivkou a s filozofickou vložkou? Filozofie říznutá milostným dramatem a detektivní zápletkou? Ať tak či onak, pro mě osobně krásné, dech beroucí, plné kloudných myšlenek a krásných emocí a určitě jedna z černých perel (perliček) knihotéky...

"Ach Steine, Steine... co když jsi měl pravdu...?"

12 25.10.2012

Milé, chytré, úsměvné počtení, přičemž jednou jsem se smál doopravdy nahlas. Děj se sice potácí jako flamendr nikam odnikud, ale zase čtenáře potěší humor, střídání forem a vůbec celkově přívětivá atmosféra. Saturnin je sice srdcovka (s houbičkami shi-take), ale tohle počtení spadá do podobného ranku...PS: byť byl chytře podaný a sofistikovaně zabalený, stejně jsem autorovi ten otevřený závěr neodpustil. Já to prostě beru jako podraz...

Pěkný komiks se zpočátku ne úplně líbivou, avšak výstižnou a dynamickou kresbou, kterou jsem si postupem času zamiloval. Příběh je ovšem na můj vkus trochu slabší z hlediska temporytmu celého vyprávění - navíc je i poměrně krátký, dočteno do dvou hodin.

14.10.2012

Strhující a po formální stránce bezchybný grafický román (alias komiks bez bublin s texty). Dá se přečíst/prohlédnout během 15 minut, přesto silný zážitek, byť pro někoho až příliš hutný a depresivní. Těžko více rozebírat; trochu to bylo jako sledovat němý film. Pokud máte rádi noir atmosféru, nelze nedoporučit...

1 13.10.2012

Tak tohle je zajímavá záležitost, která se skoro až do konce tváří jako naprosté béčko, ale v závěru překvapí zajímavým přemetem dějovým i myšlenkovým.

Skoro mám chuť napsat, že post-apo svět a horror umí lépe King (i když kingovskou atmosféru schovanou ve větě „svět se hnul“ ve Vertikalu rozhodně pocítíte), techniku a fyziku umí lépe Clarke, sociální scifi dělá lépe Bradbury, roboty a paradoxy zvládá bravurně Asimov. Zde se dočkáme sice od každého, ale ani jednou v kvalitě jako od výše uvedených pánů...

Přesto zajímavé scifíčko, které bohužel nevyniká dobrým vyprávěním a (v několika pasážích vysloveně nudí a některé prvky už jsou prostě navíc), ani vědeckým géniem, ale má něco do sebe, nabídne látku k zamyšlení a neobyčejně silné „vizuály“ - jen si představte obří města šplhající stovky let po zvláštních lanech kamsi vzhůru - já tohle cítím až v žaludku.

Škoda, že tenhle kamenný blok nebyl opracován lépe. I tak má cosi do sebe...

1 11.10.2012

Vždy se snažím vyvarovat absolutních hodnocení a nadšených nekritických komentářů, ale u Rose Madder skoro nemůžu jinak. Navíc ač poněkud pohrdavě pohlížím na hvězdičkování a klasifikování, tak zrovna tento king v právě „modrých“ číslech - to bylo překvapení.

Tenhle king je totiž špičkový, byť rozhodně ne typický. Vynikající temporytmus, žádné kingovské rozjezdy do poloviny, ani překotné koncovky na půl stránce. Všechno je naporcováno naprosto přesně a připraveno na to správnou dobu. Profily postav jako vždy vynikající, byť „mirkodušínoský“ zastavárník a jeho kamarád z nahrávacího studia byli už na můj vkus trochu za čarou a příliš smrděli červenou knihovnou, na kterou ovšem sám autor několikrát poukáže, takže z tohoto pohledu vlastně proč ne :o)

Co mě ale úplně dostalo, byla hlavní hrdinka, její myšlení, její obavy, její slabosti, její síla. To všechno je tak realisticky podmanivé a popravdě místy tak děsivé, že před autorem a jeho vcítěním do týrané ženy smekám a říkám díky, sai. Což je i jemná pochvala za pár temnověžových odvolávek a v zásadě celá nadpřirozená pasáž může být vnímána velmi temnověžově, strom jako podoba věže a Rose Madder jako karmínová královna. Vím, že konotace jsou trochu jiné, ale pořád tam tuhle možnost vnímám a díky tomu na mě celek působí ještě plastičtěji, než by možná měl ;-) Může to být i tím, že se úplně nevyvedla pseudoantika s Eryniem - tady mám hodně problém, protože Erynie byly bytosti ženské, kdežto býk by asi měl býti spíše obrazem Mínotaura, ale budiž.... zkrátka temnověžová nebo alegorická forma pseudoantiky mně sedí mnohem více a na jména nehleďme již více (byť nepřeložitelné madder je trefa).

Abych zbytečně neplácal a zbytečně neopakoval to, co zde již padlo: jednoznačně doporučuji, jeden z nejlepších kingů.

4 11.10.2012

Ale prosím vás... co může fungovat na plátně jako řemeslně slušná béčková duchařská lekačka, to prostě nefunguje v knize.

Žádnému „horrorfandovi“ bych zrovna tenhle kousek nedoporučil, protože není ani mrazivý, ani děsivý - nejvíc strachu vzbuzuje tajemné a nevyřčené - tady je pár věcí jasných od začátku a pracuje se s tak provařenými klišé, až to bolí. Mezitím se autor pokouší unudit teenagerskými hádkami, které trestuhodně nejsou ani dějotvorné a jen nudí...

Jestli chcete něco pro děti či náctileté, zkuste Podivuhodné příběhy strýce Montaquea, případně Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Nebo ještě mnohem lépe Knihu hřbitova od Neila Gaimana. Tohle nebrat....

11.10.2012

Zprvu zábavné a šokojící, později už scénáristicky slabší a bez šance najít v tom hlubší myšlenku než explicitní násilí a vulgaritu.
Na první pokus jsem to nedal, dočetl jsem až po roce v horečce a bolestech, což se právě k tomuhle vcelku hodilo jako vhodné tělesné rozpoložení.

Jako ochutnávka OK, ale více než jeden díl asi nemusím, i když uznávám, že hlavní charakter má do jisté míry velmi neodolatelné charisma...

Docela příjemné počtení, které bych ovšem byl dalek označovat jako „děsivé“, „mrazivé“, „pochmurné“, apod. Je to takový mix Harryho Pottera a X-manů s nádavkem starých fotek, z nichž některé lze docela trefně označit jako „podivné až děsivé“, ale z podobného ranku mně série „Strýce Montaquea“, byť určena asi mladším čtenářům, připadala poněkud hororovější. Nevím, no. Na jedno přečtení proč ne, fotky dobrý nápad, byť bohužel ne zcela konzistentní provedením, ale Gaiman s Knihou hřbitova je prostě jinak „děsivé“ kafe.

11.10.2012

Víceméně souhlas s paulhunterem. Vizuálně skvělé, nápady výborně, znepokojující "cronenbergovský feeling", ale určitě se z tématu dalo vytěžit víc.

01.10.2012

Mírně nadprůměrný King. Rozhodně kvalitní počtení, byť by ve svém rozsahu zasloužilo vyšší míru komplexity. Na druhou stranu jsou zde Kingovy tradičně skvělé postavy a oblíbený hnědokošilácký motiv. Koncovka, byť podle mnohých zde odbytá, je pro mě (na Kinga) mírně nadprůměrná, tj. nefrustrující.

Tedy mírné doporučení, rozhodně nervoucí žíly nadšením...

1 01.10.2012

Jeden z posledních (ne li) poslední (jak už jsem psal u Akademiků) pratchettů. Povšechně se připojím k ostatním komentářům. Líbilo se, bylo pěkné, ovšem ve srovnání se staršími hlídkami určitě slabší, v některých místech zbytečně natahované a spousta fórů vyvařených. Určité partie samoúčelné, zejména celé „náboženství “ unggue, které má snad jedinou funkci - aby mohl Tračník najít schránu v doutníku. Z Elánia se stává tak trochu démonický superman (poněkud šmrncnutý slavnou bábi), což omlouvá jedině to, že jistého démona má skutečně v sobě. Zápletka v zásadě slabší a na opravdu pomalý rozjezd má tak trochu uspěchaný závěr.

Ale stejně. Je to prostě pratchett... ;-)

3 17.08.2012

Téma skvělé, zpracování otřesné. Velké, ale opravdu velké zklamání.

Prý „filozofie v akci“... nenechte se vysmát. Tohle není Eco nebo Ajvaz. Filozofii jsem nezaznamenal žádnou a ač nefilozof a vzděláním spíše technik než humanista, mám pocit, že Werberovy konstrukty a myšlenkové přemety o karmě, vině a osudu, bych sfoukl jak domeček z karet.

Postavy bídně vykreslené a podivně nelogicky vystupující, jejich milostné eskapády a jiné motivy ve vedlejších dějových liniích nudné a zbytečné. Prokládání děje úryvky z různých světových mytologií a náboženství zprvu příjemně navozující atmosféru, později nudící, ke konci už otravně iritující a přeskakované.

Děj... sice čtivý, to ano.... ale k uzoufání béčkovitý. Někdy to na mě dělalo dojem až frašky, neb se mi nechce věřit, že by tohle autor myslel vážně. Vrcholem všeho je pak konec, po kterém má čtenář chuť mrštit knihou přes celý pokoj (OK, dalo se to čekat, ale přesto si to mohl autor odpustit).

Pokud by Tanatonauti měli délku a formát povídky ve SF plátku typu Ikarie, prosím. Ale na skoro 600 stránkový román je to utahaná, nedramatická a jazykově chabá bída, která není o ničem a pouze vábí zajímavým tématem...

(Proboha, doufám, že Mravenci budou lepší, neb k nim jsem se nedostal a dost se na ně těším...)

1 26.07.2012

Jak se tu tak rozhlížím, tentokrát budu nejspíš jediný, kdo se vydá proti proudu.

Jsem totiž z Černočerné tmy trochu zklamaný. Ať dělám, co dělám, nějak mi tu tolikrát zmiňovaná morbidní ďábelskost, rafinovaná děsivost a brilantní geniálnost prostě chybí.

Černočerná tma je bezesporu řemeslně mistrná sbírka čtyř novel. Líbí se mi klasické kingovské hození postav do vody (v tomto případě spíše do žumpy) a plav si jak nejlépe dovedeš. Líbí se mi nápady (TomTom, Tanas, zamilovaní lupiči, velký řidič, zuby)...

...ale prostě ani jedna ze čtyř moc nezafungovala. Ani jednou se nedostavilo u tohoto autora typické mrazení v zádech a neschopnost knihu odložit před koncem. Možná bych se chytil, kdyby to namísto novel byly stručnější povídky formátu Mrtví se někdy vracejí či Noční směna. Nevím. Asi jsem namlsán třeskutými pointami v posledním slově, neb pointy jsou zřejmě nejslabší stránkou - takové očekávatelné, roztahané, bez katarze.

Zkusím se ke této tmě za pár let vrátit v jiném rozpoložení a třeba budu příjemně překvapen. Zatím pro mě zůstávají nepřekonatelné formátem podobné Čtyři roční doby.

2 25.07.2012

Velmi, velmi podobné jako předchozí Příšerné příběhy (strýce Montaguea); tudíž odkážu na mé hodnocení této knížky. Těžko soudit, zda jsou „černoloďské“ příběhy lepší či horší než ty v předchozí knížce; mně přijde kvalita srovnatelná až shodná. Bohužel už se trošku ztrácí moment překvapení a okouzlení, protože už zkrátka člověk přesně takovou knížku četl.

Jsem zvědav na další díl a jen trochu doufám, že autor malinko změní mustr...

24.07.2012

Obávám se, že nejsem pro konzumaci či chcete-li nasávání umění tohoto druhu uzpůsoben. Především mám rád příběh, pak jazyk, atmosféru. Rozhodně pointu. Vše v těch správných poměrech.

Postmoderní existenciálně/depresivní vývary vedoucí odnikud nikam a dusící čtenáře k zalknutí podivným kroucením jazyka - to nebude zrovna můj šálek čaje. A nezlobte se se, většinou jsem v tom nenašel ani hlubší myšlenku či sdělení. Jsem jen prostý sekáček trávy a preferuji jednoduché klasické literární postupy. Příběh. Jazyk. Sdělení. Pointa.

Jestli je tohle moderní umění, prosím. Pak ovšem šup s tím do galerie a nikoliv do mé knihovny...

Nicméně bych jen nehaněl... jsou tam i zajímavé kousky, třeba hned ten první o starém otci a návštěvě jeho dětí... Druhá povídka mě též zaujala, i když méně a pak už to s každým kouskem bylo čím dál intelektuálštější a umělečtější (nebo co) a čím dál méně čitelné, což vyvrcholilo poslední povídkou, u které bych opravdu velmi rád slyšel od autora co se mu honilo hlavou a co tím myslel...

5 23.07.2012

Tahle knížka má docela zajímavou vlastnost: její název je současně vlastní charakteristikou i hodnocením. Alespoň v mých očích.

Je tam několik nelogičností a občas mám trochu problém hlavní postavu uchopit. Na druhou stranu ta tvorba těch seznamů... a ten zdánlivě infantilní styl... vždyť je to jen odložení balastu a pohled na svět očima „dospělého dítěte“. A trocha toho naivního filozofování tváří v tvář masivně brutální jsoucnosti vesmíru.

Nebude to kniha mého srdce, ale některé pasáže mě dokázaly hodně oslovit:

„Jestliže nám bude dovoleno rozvíjet se tady dole ještě několik tisíc nebo milionů let, budu spokojený.
Pak si to může celé vybouchnout a smrštit se dle libosti.
Závratné je na tom pomyšlení, že jsem se neprosil o to, abych tu směl být. Prostě tu jsem. A všichni ostatní tu taky jsou. Jsme tady všichni. Ale neprosili jsme se o to.
Není to naše vina.“

23.07.2012