Petrvs komentáře u knih

Velké zklamání. Na to, jaké se kolem tohoto "skvostu" dělaly tanečky, scénická čtení a basi cosi a jak odevšad vábí jménem Neila Gaimana... opravdu slušně řečeno zklamání.

Gaimanovo povídka je slušná, drží si svoji úroveň, ale na rovinu jsem od něj četl lepší věci. Palahniuk ujde (pokud ho můžete), zaujme poslední povídka provázaností specifické sazby a obsahu. Ten zbytek... něco jsou vyslovené propadáky („Na Manhattanu se blýská na lepší časy“ - velmi bídná vykrádačka Gaimanovo Amerických bohů), velmi často mně chybí pointa - někdy je to až iritující, protože člověk na ní mnoho stran čeká a pak... prostě... nic (viz „První let“ - tam jsem úplně na konci slzel z bezpointové frustrace, dále třeba „Samantin deník“ a další)! Je tam i pár slušných nápadů, ale nic, z čeho bych se posadil na pozadí nebo měl aspoň chuť si to přečíst někdy znovu...

Nebudu to navoněné a opěvované cosi dále rozmazávat. Pokud máte rádi dobré a dobře vyprávěné příběhy a/nebo moderní fantastiku, poohlédněte se raději jinde. Tohle nebylo nic moc ani na ukrácení horečky při chřipce.

4 23.07.2012

Po delší době tlustější kingovský špalek. A špalek rozhodně vydařený; pro mě osobně lepší než přehodnocené To a mnohem mnohem lepší než Svědectví (bohužel mám tu nekrácenou verzi).

A protože už mnohé bylo řečeno a s mnohým souhlasím, vezmu to jen zkratkovitě...

Co mě ba a líbilo: klasické kingovské pozorování postav drobnohledem (skoro by se chtělo napsat mravenců pod lupou, že?), skvělé charakteristiky postav a jejich monology (zvláště psí pasáže byly výborné), zjištění, že námět na kopuli není vykrádačkou celovečerních Simpsonů, dobrá redaktorská práce, díky které román nesklouzává do přílišná učvaňhanosti, postava juniora...

Co mně líbilo méně či vůbec a neba mě to: to, že to vypadá jako vykrádačka Simpsonů, faktické chyby týkající se podstaty a chování kupole (budiž, je to SF, ale nemuselo by to tolik bít do očí, jako např. internet, funkčnost některých inženýrských sítí, atd), nějaké vypravěčské minely (např. že se stejná postava čtenáři po nějaké stovce stránek opakovaně představuje), absence odkazů na Temnou Věž (nebo jsem je minul), „apple krabička“ (nechci vyzrazovat; ti, kdož četli, zřejmě pochopili)...

Co vlastně nedovedu sám sobě sám: konec. I ten je dle ostatních komentářů zřejmě nejkontroverznější částí knihy. Osobně zastávám názor, že jak má King naprosto skvělé rozehrávky, tak koncovky zpravidla nejdou (typickými příklady jsou Svědectví, Duma Key, Mlha, atd.). O konci kupole nevím pořádně, co si myslet, resp. to úzce souvisí s příčinnou vzniku a trvání kupole. Trošku se mi nepozdává výše zmíněné zařízení a jeho majitelé. Celou dobu jsem měl teorii monstrózního zcizováku, díky kterému vyjde najevo, že kupoli umístil zkrátka sám King (jako by to snad mohl popřít) a nakonec bude mít takové „cohones“, že to přizná...

Suma sumárum: moc dobré, škoda, že není ještě lepší...

3 15.07.2012

Hezké, milé a svěží dílko, rozhodně se držící nad průměrem, i když mě nějak úplně neoslovilo a raději bych sáhl třeba po Anče a Pepíkovi.

03.06.2012

Unikátní fotokomiks, krásná artová záležitost, spousta nápadů; ovšem pár škarohlídů by možná řeklo „Kuky verze 0.5“.

Přesto mi na tom cosi nesedlo, nedovedlo mě to vzít za srdce a nějak jsem Cílka nedovedl vzít za své, nevím, zda to bylo pro mě trochu zmateným temporytmem, nehezkým písmem nebo vlastně čím.

Přesto přezevšechno velmi zajímavé dílko, které stojí minimálně za prohlédnutí.

03.06.2012

Vše výstižné už napsal paulhunter...

...tedy velmi chytlavý román (otevřeno a dočteno na jeden zátah během sobotního odpoledne) ve formě zřetězených povídek, který je neuvěřitelně aktuální i po více jako 50 letech od svého vzniku. Bradburyho sci-fi je prostě jiná... řekl bych silně humanistická a v jistém smyslu to vlastně sfi-fi ani není, hlavně ve srovnání např. s Clarkem. Ale možná o to více obsahuje myšlenek a témat vhodných k zamyšlení.

Je pravda, že některé povídky osloví více, některé méně; tak už to u povídkových sbírek bývá. Já kromě těch, o kterých psal paulhunter, zmíním ještě jednu povídku: „Přijdou vlahé deště“. Pro mě velmi, velmi silná minimalistická záležitost a mistrovský literární kousek. Poprvé jsem se s ní setkal už v páté třídě základky a už tenkrát mi učarovala, hlavně scénou stínových postav na zdech domu...

6 03.06.2012

Po pochutnání si na Sofiině světě jsem dostal chuť na další pamlsek z kuchyně pana Gaardera... předem jsem jen tak nakoukl do místních komentářů k této knížce... a říkal jsem si, že to udržím. Inu, neudržel jsem. Snad ani nejde tímto jezírkem proj(č)í(s)t suchou lící a neuronit ani jednu krůpěj...

Krásné, jímavé, hluboké i ve své jednoduchosti až zdánlivé banalitě. Je obdivuhodné, jak moc se dá říct na tak malém prostoru - na rozdíl od mnoha knih, které oč jsou tlustější, o tolik mají řidší text. Moc mě těší, že se pořád píší knížky o něčem (NĚČEM) možná tak všedním, že už to ani nevnímáme, považujeme to ono za samozřejmost, cynicky do toho šťouráme a buransky kolem toho povykujeme...

U komentáře k Sofii jsem to nenapsal, tady musím: Gaarder je mistr ve svém oboru.

14 29.05.2012

Krásná věc... jak už zde bylo řečeno, lituji, že se ke mně nedostala, když jsem byl mladší. I v pozdějším věku, než je ten „cílové skupiny čtenářů“, se tam dají najít či znovuobjevit podnětné myšlenky; má to v sobě potenciál přimět se znovu podívat kolem sebe dětskýma očima a trochu se zkusit povytáhnout po králičím kožichu vzhůru... rozhodně mám pocit, že je v knize víc, než jen ty dvě explicitní vrstvy - něco z toho snad ani není dětem určeno a o to víc respekt a obdiv autorovi...

Ten závěr je takový.... na jednu stranu možná už opravdu docházel autorovi dech, ale na druhou stranu byl rozhodně silný, mě „vyzul z ponožek“...

Rozhodně doporučuji. Nejsem si jist, jestli jako „povinnou školní četbu“, neb mám pocit, že „zpovinněním“ této knížky bychom šli proti její myšlence... Tahle knížka se prostě musí spolu s lístkem KDO JSI? darovat k patnáctým narozeninám a nechat zapůsobit...

2 27.05.2012

Jsem vcelku překvapen nízkým počtem (navíc poněkud nelichotivých) hodnocení a nulovým počtem komentářů.

Přitom v zahraničí se jedná o mimořádně úspěšnou záležitost výborně přijímanou odbornou kritikou i veřejností (v Chorvatsku dokonce prodávanější než Šifra mistra Leonarda). A u nás nic...

Škoda - bráno jako literární vtip(-y) jedná se o kromobyčejné, svěží, neotřelé a dosti zábavné dílko (podle kterého bylo lze možno dokonce i krmi sobě připravit). Samozřejmě je záhodno mít načtené autory, s nimiž se jde do hrnce a na pekáč (nebo mít aspoň základní představu o jejich tvorbě).... u Kafkovy japonské polévky a Chandlerovy skopové kýty jsem se bavil přímo královsky a těm, kteří znají aspoň polovinu autorů braných na prkénko, nemohu nedoporučit.

PS: pokud se tu někdo zajímá o divadlo, tak tahle knížka je více než vhodná pro scénické čtení; hodně se čte venku a zažil jsem na jednom představení i u nás, výborné...

19.05.2012

Komiks, který vtáhne od prvního okénka. Otevřená osobní výpověď o soužití s HIV pozitivní dívkou a jejím synem, o tom, co takový vztah obnáší a přináší. Téma velmi silné, poněkud tabuizované... přesto v něm může někomu něco chybět... možná pointa, kterou ovšem život dosud nenapsal...

Po peckách jako Modré pilulky a Rodinný ústav mírné zklamání. Výtvarná stránka tak úplně nesedla a ač mě „postapo“ žánr přitahuje, tak Doba ledová úplně neoslovila. Pro děti asi ne zcela pochopitelné a srozumitelné, pro dospělého čtenáře zase poněkud ploché, prázdné a poněkud otřepané (je mi líto, ale Gaiman nebo Pratchett tohle umí staré bohy zkrátka líp). Špatný komiks to není, ale spíš bych ho čekal v pokladně Louvru jako svérázný suvenýr než jako samostatou publikaci na pultech knihkupců...

Neuvěřitelná záležitost a když nepočítám Čtyřlístky za mých pacholíčkovských let, tak i jediný komiks, který mě od prvního okénka vtáhl a už nepustil (přečetl jsem za několik hodin a určitě se zase k Rodinnému ústavu někdy vrátím).

Velmi opravdová, nemilosrdně otevřená intimní zpověď o rodinných vztazích, vině a svědomí, vlastní identitě a coming-outu zabalená do intelektuálského kabátku „vyšší literatury“ od antiky po Joyce.

V komiksech se úplně neorientuju, ale tohle dílko je pro mě výjimečné...

09.03.2012

Zajímavé dílko, které bych doporučil každému, kdo se zajímá o téma „Severní Korea“. Určitě toho nevypoví tolik jako skvělá Pchjongjangská akvária (která jsou mimochodem zmíněna), ale je to zase jiný pohled - pohled návštěvníků, kteří chtíc nechtíc musí hrát role sice na severokorejské poměry luxusně opečovávaných vězňů, ale přesto vězňů. Do určité míry se shoduje s některými obrazy z dokumentárního filmu „Vítejte v KLDR“.

Bezútěšnost, bezmocnost, vyprázdněnost, absurdita a jedna z největších humanitárních tragédií současnosti v rozpadlých betonových kulisách...

U posledního okénka jsem zamáčkl slzu...

3 09.03.2012

Moje první setkání s autorem, nebudu tedy porovnávat s předchozími díly a vezmu knihu, jak na mě zapůsobila sama o sobě.

Na první pohled ničím nevybočující akční krimithriller, ve kterém posléze začnou změny, zvraty a „šokující“ odhalení nabývat takových obrátek, že má člověk pocit, jestli to nemá být spíše komedie dell'arte nebo prostě „fantomas z říše pohádek pro dospělé“. Méně by asi bylo více...

Jinak řemeslně docela dobré, poutavé, čtivé. Velmi mě zaujala hlavní postava, která je stejně jako já vášnivým hráčem a sběratelem společenských her - z tohoto pohledu měla pro mě kniha jisté kouzlo. Jinak mám pocit, že bez této „idiosynkrazie“ hlavního hrdiny by kniha asi příliš nezaujala jinak než jako akční počtení na chatu, na které však není ve stálé knihotéce místo.

Milovníci společenských her nechť si k mému hodnocení přimyslí jednu hvězdičku navíc :-)

1 22.02.2012

Autentický příběh člověka, který strávil 10 roků (ve věku 9 - 19 let) v severokorejském koncentráku. Syrová nepřibarvovaná záležitost se země, která spojila stalinistickou myšlenku s korejskou důkladností. Tak trochu Orwell naživo. Z toho asi zatrne nejvíc. Orwell je fikce. Nacistické koncentráky jsou minulost. Tábor Jodok v Severní Koreji je realita a současnost.

Knížka, kterou bych doporučil každému a její četbu takřka nařídil zejména sympatizantům se severokorejským režimem a nejrůznějším duševním mrzákům, kteří posílají kondolence tamním vůdcům. Zajímalo by mě, jak by kondolovali po měsíci stráveném v Jodoku - tedy za předpokladu, že by dokázali tak dlouho přežít...

Překrásná „artová“ knížečka, jedna z ozdob knihovny, v mých očích vizuálně dokonalá: od přebalu, přes předsádku, obsah (mj. jeden z nejoriginálnějších, co jsem zatím viděl), velmi různorodé ilustrace jednotlivých povídek, od naivního pojetí přes dřevoryt a komiks téměř k fotorealismu.

Je vynikající, že autor je současně ilustrátor a grafik, tudíž si může dovolit různá kouzla: grafickou pointu textové povídky (Erik), povídku jako koláž roztrhaných papírků se vzkazy a myšlenkami (Koule), povídku formou oxeroxovaného novinového článku (Stroj na ztrátu paměti), atd., atd.

Samotné povídky jsou stejně různorodé jako jejich grafický doprovod: od dojemných a melancholických kousků, přes roztomile surreálné absurditky (které jsou svým způsobem zastoupeny v každé z patnácti povídek), po jemné kritiky různých společenských jevů a nešvarů.

Všechny mají něco společného: jakousi jemnost a intimní přístup ke čtenáři, jakoby s Vámi někdo sdílel osobní a důvěrná tajemství...

Budete se přemlouvat, abyste si jednotlivé povídky šetřili a nezhltli naráz tuhle krásnou věc, která je pohlazením po duši i pastvou pro oči.

12 12.02.2012

Poměrně tenká knížečka s poněkud děsivým obrázkem na přebalu - tenká, že se dá přečíst za odpoledne, přesto však neuvěřitelně hutná, že po jejím přečtení máte pocit, že jste do sebe vsoukali šestisetstránkovou bichli.

René Vaněk je zřejmě dosti zvláštní člověk - já jsem získal pocit, že dílo je výplodem Jaroslava Foglara, kterého ve Stínadlech přepadli David Lynch, Peter Greenaway a David Cronenberg, zavřeli ho na šest let do tmavého sklepení, kde dostával k jídlu pouze syrové rybí hlavy štědře pocukrované LSD, k pití čaj z durmanu, po celou dobu musel sledovat filmovou produkci výše zmíněného tria a číst Kafku.

Asi nejoriginálnější a nejzajímavější kniha roku 2011 - ovšem neuvěřitelně bizarní, dekadentní, depresivní, zvrácená, úchylná, šokující... a nějakým nepochopitelným způsobem fungující a konzistentní, spousta obrazů dává smysl, jen se nemusí líbit...

Rozhodně nedoporučuji citlivějším povahám nebo čtení ve slabších chvilkách - i z takto útlé knížečky někdy té tísně přímo chlístají celé hektolitry...

...s čímž mám s odstupem poněkud problém. Zbožňuju Kinga, mám rád Barkera, občas Lovecrafta nebo Poea a s ničím nemám problém; dovedu si udržet odstup. U Somy se mi to nepovedlo a toho hnusu prostě bylo už moc i na mě. Možná je to celkovou beznadějí a bezvýchodností postav a zejména hlavní postavy? Těžko říct. Jen mám potřebu dodat, že „bizarní“ je fajn, ale někdy je toho už prostě moc a je to možná škoda. Trocha té dekadentní zpustlé krásy by přece mohla najít i mezi Vrkočnictvím pana Valenty a Smíšeným zbožím - i kdyby to mělo být jen pitomé dřívko od nanuku. Tak třeba příště, pane Vaňku, prosím... :-)

Přesně jak píše Metal Messiah - pozor na srovnávání s Dunou. Oproti Duně poněkud nestravitelné, nesmírně ublafané, roztahané hardcore SF, ve kterém se donekonečna mele pantem a filozofuje - tři čtvrtiny děje se odehrávají ve velínu kosmické lodi... Měl jsem problém se sžít s postavami, které v podstatě nejsou ani postavami, se kterými by se nějakým způsobem sžít dalo - postradatelní, donekonečna recyklovatelní replikantni... Je pravda, že autorovy úvahy jsou zajímavé, ale jakmile na ně začne plácat technický balast, měl jsem vždycky pocit, že lavíruje na hraně filozofie a technického blábolení...

Potěší do jisté míry předvídatelná, přesto šokující pointa. Pokud by kniha měla poloviční délku nebo ještě lépe třetinovou délku a byla pojata jako novela či povídka, byl bych nadšen. Takto jsem po přečtení spíše poněkud unaven...

Lehká konverzačka, ve které se tlachá od začátku do konce.

To by mohl být první dojem a byla by to škoda. Ono to zdánlivě prázdné a nudné tlachání obsahuje spoustu postřehů, životních pravd (jakkoliv se mi to sousloví protiví), absurdních momentů, skrytých i neskrytých traumat, gagů, filozofování i bláznivých historek. Vše zabaleno ve vkusném kabátku odpolední procházky, kterou lze vnímat jako krásný a současně trefný symbol.

Doporučuji i stejnojmenný film, který vyniká vizualizací (vpravdě "walk-movie") a hereckým výkonem Josefa Somra; bohužel má i své slabé stránky, kterými jsou alespoň pro mě vcelku zbytečná linie se slovenským synem a družkou, která film táhne jinam, což je škoda...

Černá perla žánru a vůbec vynikající čtení samo o sobě mimo jakékoliv škatulkování. Nerad hodnotím hvězdičkami a když už, nerad jako perfekcionista uděluji plný počet, neb k dokonalosti vždy obyčejně něco chybí... tady je to ale bez debat a dlouhého přemýšlení naprosto zasloužené.

Silný temný příběh, bravurní postavy, atmosféra nahuštěná jak v kyslíkové bombě, a hlavně pointa (resp. pointy), na kterých to vše předchozí dobré nakonec stojí a padá. Hodně látky k přemýšlení. Výborný překlad i se sympatickým poznámkovým aparátem. Zkrátka skvělá záležitost.

Sice to sem ke knize tak úplně nepatří, ale nelze nezmínit ještě stejnojmenný vynikající film, který je pro mě přímo dokonalou ukázkou, jak by se mělo točit podle prózy.

Scorcese útočí na diváka svými vlastními zbraněmi a prostředky (zejména geniálním soundtrackem a silnou vizuální stránkou), (skoro) nic zbytečně nezkracuje a nic zbytečně nepřidává. Herecké výkony na špičkové úrovni. Ta poslední věta pronesená hlavním hrdinou vám bude znít v uších ještě hodně dlouho a ve spojení s pohledem a výrazem snad i překonává závěr knihy...

PS: Zdá se, že co Lehane napíše, je materiál na oskary ověnčený biják. Tento autor mě začíná zajímat čím dál tím víc...

2 21.01.2012

Moje perní setkání s Milošem Urbanem - setkání, ze kterého mám smíšené pocity. Čte se to dobře, snadno, rychle, má to spád... ale, ale... pořád jsem si v průběhu čtení říkal, že se knize budu muset po jejím přečtení vrátit. Teď už si tím nejsem tak jist.

Výsledným dojmem je nejasný pocit, že kniha buď hodně dobrá (s tím, že to dobré jsem tam buď neviděl a/nebo nepochopil), nebo hodně špatná, rozuměj braková. Urban není Brown ani Gaiman, to, co funguje u nich, on zkrátka nemá. "Univerzální pravda" je jak jinak než naprostá banalita (jak už to tak u těch prohlášení typu "život je složitej" nebo "věci se dějí" prostě bývá - současně banální i hluboce filozofické :-))... jména postav jsou buď hodně laciná až kabaretní záležitost nebo naopak těžká sofistikovanost, kterou se mi nepodařilo rozlousknout. Podivný "komprimovaný" epilog... prostě nevím, co s tím.

Santiniho stavby mám rád, rád bych měl i Urbanovo prózu, tak doufám, že mi dá autor při četbě jeho další knihy druhou šanci...