Petrvs komentáře u knih

Nevím, co bych napsal, protože mé dojmy naprosto přesně vystihl ve svém komentáři Viero. Mlha také nebyla špatná, ale na geniální depresi Druhého stupně osamění a filozoficko existenciální Píseň pro Lyu to prostě nemá.

Na jednu stranu se mi chce napsat, že je trochu škoda, že i tato sbírka povídek v sobě má nádech takového "výhodného balíčku", kde kromě dobrých věcí dostanete (a zaplatíte si) to, co by se jinak neprodalo, ale na stranu druhou tyhle dvě povídky opravdu stojí za to.

Já vám nějak nevím.

Ta knížka je svým způsobem úžasná, některé surrealitky jsou úplně boží, jiné bohužel pro mě znepokojivé i tam, kde by být nemusely. Ani některé postoje, třeba ten k práci, mě moc neoslovily, té dekadentní bohémy má v sobě Vian na moje gusto kapku víc, než aby mně byl příjemný.

Byl jsem několikrát na divadelní hře touto knížkou inspirované, a ta mě zkrátka vzala za srdce víc.

2 29.10.2013

Trochu rozporuplné pocity. Hlavně postava mě lezla na nervy, viz komentář od netty.vanity . Na druhou stranu v takové situaci... Hodně podobná kniha je "Hvězdy nám nepřály", tato mě po citové stránce zasáhla asi více - hlavně těmi závěrečnými partiemi. Slzička či dvě nakonec přeci jen ukáply...

Není to žádná pecka, ale pro náctileté to není špatné počtení, které nese sdělení a myšlenku...

24.10.2013

Ale jo. Bylo to zajímavé počtení a byl tam zajímavý hodně černý humor. Děj byl místy slabší, hlavně postava autora byla velkým zklamáním. A i když tam byly silnější okamžiky, zrovna tenhle kousek mě (na rozdíl od jiných - Gaarder nebo Young) prostě k slzám nedojal.

Asi bych si spíš s chutí přečetl fiktivní román Královských neduh, o kterém se v knížce hodně píše, než tuhle knížku samotnou. Bohužel si z ní odnáším ze všeho nejvíc pocit, že by nedalo moc práce a dal se z toho potenciálu, který to nesporně má, vykřesat klenot rozhodně víc než jen mírně nadprůměrný... přeci jen už nejsem teenager.

1 21.10.2013

Po Jimmy Corriganovi můj snad druhý nejpodivnější komiks, o to zajímavější, že se rekurzivně odkazuje sám do (na?) sebe, resp. lze s přimhouřením očouší prohlásit, že je v zásadě knihou o vzniku a tvorbě Logikomiksu vlastního (a cítíte? šnečí ulita se uzavírá sama do sebe v nekonečné spirále). Pro dílo zabývající se logikou a matematikou nemůže snad být příhodnější formy...

Bertrand Russell byl pozoruhodná a snad až renesanční osobnost a alespoň pro mě je fascinující jeho touha po logickém vysvětlení prostého jevu, kdy se jedna a jedna rovnají dvěma, sysifovské úsilí položit a ustanovit základní logická pravidla matematice a najít absolutní pravdu...

Logikomiks Russellovo lopotění (profesní i osobní) předkládá čtenáři velice zajímavou formou, čtivou, atraktivní a přesto ne příliš banální a až příliš zevšeobecňující - ačkoliv je pochopitelné, že od určitého okamžiku se hlubší znalosti matematické logiky hodí, přesto nejsou nebytně nutnou podmínku pro pochopení Logikomiksu a jeho sdělení.

Tleskám a křičím bravo - po pro mě nezáživných a v zásadě nudných komiksech s archetypem superhrdiny v pláštíku, tohle je pro mě komiks, který zpracovává extrémně složité téma a dovede to na jedničku!

5 02.07.2013

Ačkoliv mám Dahla hrozně rád a stejně tak specifický typ literatury pro mládež (řekněme takový typ, co se motá kolem SF/F/H), jeho Čarodějnice mě až tak neuchvátily. Z dětských knížek mě mnohem více oslovil Dahlův Danny nebo úžasné Matylda; co se týče "dětského horroru", dávám zase přednost Bakerovu Abaratu nebo Pristleyho "Příšerným příběhům".

Čarodějnice nejsou špatné, některé okamžiky a místo jsou přímo geniální (třeba narážka, že případná učitelka, která z tétio knihy právě předčítá dětem může být sama o sobě děsivá čarodějnice), ale někdy působí až příliš pohádkovitě a naivně... a pointa je ne mé gusto až příliš otevřená.

Povídky mám rád, ale u podobných antologií mám často problém s kvalitou - dobrých povídek je poskrovnu, případně je čtenář nalákán jedním dvěma zvučnými jmény a zbytek nic moc. Tato kniha je výjimkou - dokonce bych ani povídku favorizovaného S.Kinga neřadil mezi nejlepší kusy této sbírky. Ty jsou poměrně rozmanité a pestré co do stylu a tématiky, avšak kvalitativně jsou mezi nimi malé rozdíly. Většina dovede vtáhnout a přitáhnout vyprávěním i atmosférou...

...byť s odstupem času musím konstatovat, že hodně povídek se postupně vypaří z hlavy; nejedná se o žádné pecky typu Ptáci nebo Tajemství šéfkuchaře či Moucha (vše ze slavné antologie Tichá hrůza), které se prostě vryjí nesmazatelně, podobně jako sbírky povídek S.Kinga, či antologie "Na pomezí"...

Krásná knížečka, kterou bych toužil mít ve své sbírce, kde by jistě našla důstojné místo mezi Pavlem Vaňkem, Petrem Niklem, Edwardem Goreyem, ad. Kdo má T.B. rád, chce to, kdo ne, nemá smysl to otevírat...

„Jen“ makabrózní dadaistické veršíky od zakladatele žánru „poetický horror“. S perfektními autorskými ilustracemi. A chvílemi torchu drhnoucím překladem; ovšem chápu, že tohle překládat muselo být malé loutkové peklíčko s přehazovačkou o pěti dějstvích a jedné noční inkontinenci.

Ač je myšlenka

/SPOILER_BEGIN/
„antropomorfní“ rostliny která si o sobě myslí, že je cosi jako reziduum duše bývalé lidské bytosti
/SPOILER_END/

bezesporu zajímavá, celkově mě to nechytlo a neoslovilo, byť atmosféra a mojo toho všeho nebyla špatná. Vadila mi epizodická roztříštěnost, s tím související grafické inkonzistence a tak nějak... něco. (Super-)hrdinský komiks prostě něbude nikdy můj šálek čaje (asi s výjimkou Sandmana, ale ruku na srdce, to je takový hrdina/nehrdina), byť může skrývat zajímavé myšlenky, pro mě to shazuje možná domnělou laciností tenhle super/kabátek...

08.05.2013

Po Perdidu můj druhý Miéville a rozhodně ne poslední. Některé autory mám rád kvůli břitkým pointám (Dahl), jiné kvůli fantastickému prokreslení postav (King), další kvůli příběhu a naraci. Řekl bych, že v ani jednom z těchto atributů Miéville výrazně nevyniká, ale síla dopadu jeho neuvěřitelné imaginace tkví jinde: v popisu prostředí.

Souhlasím s se stavikem, že Město & Město je proti Perdidu výrazně komornější, přesto má fantastickou atmosféru a doslova bych řekl chuť (nemohu si pomoci, ale města Ul Qoma a Bészel mi neuvěřitelně připomínají "City 17" - prosím, přidejte se se někdo ke mně ;-)). Stejně jako v Perdidu jste hozeni rovnou dovnitř a nikdo se s Vámi nepáře, aby Vám přiblížil mechanismy prostředí nebo aspoň klíčová slova jako lokace/palokace, totální prostor, alterna, prolínání, nevidění, neslyšení a potažmo i nebytí, trans-g, Trans-g (ano, s velkým písmenem to má jiný význam), invokace, ad. Tyhle termíny pro mě geniálně dokreslují atmosféru toho všeho... byť jsem se začal chytat až někdy ve třetině knihy... přesto je i po přečtení knihy zajímavé položit si otázku, do jaké míry se s absolutním vyznění prolíná metaforický výklad a jestli tyhle dva způsoby čtení náhodou nekoexistují paralelně vedle sebe ;-)

Detektivky moc nemusím, nikdy jsem to moc nečetl a v zásadě mě nebaví. Tuhle jsem doslova zhtl - prostředí je tak fantastické a sugestivní, že jsem vzal i příběh a vcelku nezajímavé/nepropracované postavy, ke kterým jsem nic moc necítil... Pointa... no, nějaká byla, každopádně oblouk jsem si užil, protože vzhledem k mé hlouposti a rezistenci chápat detektivní zápletky jsem byl napnutý téměř až do konce knihy.

Pokud máte rádi fantasy takovou, o které zde (ne-)píše nightlybird, tj. netolkienovskou a neklišoidní (pro mě jí představují autoři jako Holdstock, Gaiman, v pozdějších dílech Barker, jistým způsobem Pratchett a nově určitě i Miéville) a shledáváte zajímavé příchuti typu noir, kafka, dysto, orwell, urban a weird, určitě se do těchto měst vypravte. A pozor na trans-g ;-) abychom se spolu ještě mohli někdy potkat v jednom městě...

PS: velice zábavná a podivuhodně trefná recenze Petra Čáslavy: http://jdem.cz/bx8t7

4 08.03.2013

Že je Gaarder jednička ve svém oboru už jsem tady jednou napsal. Teď mám dojem, že jsem měl použít spíše výraz „eso“...

V životě by mě nenapadlo, že může někdo napsat úvod do filozofe pro první třídy základních škol. A hle, ono to jde! Jistě, obrazový příběh (nádherné ilustrace!) by mohl být konzistentnější a více explicitní, otázky mohly být doplněny krátkými úvahami. Přesto si myslím, že knížka funguje, tak jak je a u těch, kterým je určena, jistě dovede působit jako ten správný „gaarderovský“ facilitátor.

Klobouk dolů. A hodně malých filozofů ;-)

11 06.02.2013

Petra Síse mám rád. Dokonce moc rád a každá jeho nově zakoupená knížka je pro mě malý svátek. Ale popravdě ze Zdi úplně nadšený nejsem, byť je mi jasné, že na sebe strhnu takovým komentářem vlnu nevole.

Na jednu stranu je čistě samotný fakt, že takovéto díl(k)o bylo zrealizováno a vydáno, jistě bohulibý a netřeba, myslím, zdůrazňovat, jaký to má přínos a že to nese jistou naléhavou zprávu o jistých ne právě dobrých časech. Ostatně jeden z důvodů, proč jsme knihu kupoval. Samotné provedení je po formální výtvarné stránce naprosto skvělé (prostě Petr Sís) a ich forma deníku a další autobiografické prvky dodávají punc autentičnosti a jakési naléhavosti.

ALE má to i stinnou stránku - dle mého názoru zhusta subjektivní pohled. Zeď prostě vnímám jako výrazný umělecký projev, ale rozhodně ne jako objektivní historicko/politický dokument. Rok dva po revoluci bych bral, resp. chápal. Ale po dvaceti letech už některé pasáže a výjevy působí poněkud rozpačitě, některé akcentované společenské jevy nebo projevy, myslím, nemají s totalitním režimem žádné explicitní pojítko. Zejména rozpačitě pak působí pohled na dvě země rozdělené zdí...

...možná to tady není z USA není tak vidět, ale mám pocit, že až na nesvobodu jsme si všechny ty pojmenované nehezké věci ponechali a některým se bohužel daří obzvlášť dobře. Zvláště korupce způsobila v mé tváři lehký ruměnec. Ne proto, že bych něco nabízel nebo dokonce vzal. Ale proto, že si někdo zvenku myslí, že je ta věc desítky let mrtvá a ne rozbujelá jak rakovina...

5 06.02.2013

Jako každé "lidové" dílo tak trochu ve stylu "ala Coelho" je kniha dle dosavadních diskuzních příspěvků velmi rozporuplná a vesměs čtenářstvo polarizuje.

Byv vcelku neortodoxním agnostikem :-) neřeknu ani tak, ani tak. Čekal jsem a bral jsem to prostě jako pohádku pro dospělé, miniaturně okořeněnou malým thrilleríčkem. Popravdě jsem byl příjemně překvapen vcelku slušnou literární úrovní a nečekanou čtivostí - nemohl jsem nepřečíst na jeden zátah. Přes velmi silné momenty, zajímavé vizuály, po zhusta "dojící" okamžiky (no co, stárnu asi... plakal jsem několikrát a plakal jsem dost, a co - užijte si to, supi cyničtí!), občasnou nudu, kdy je těch duchovních slovních rádoby přemoudřelých hrátek už moc (a čtenář se přestává chytat), až k těm několika slabším momentům, např. tu a tam určitý patůsek, občas kýč a především klišoidní popření reality ránou do hlavy a také nelze nezmínit diskutabilní autentičnost popsaných událostí, navíc zpochybněnou doslovem.

Po všech těch adjektivech zpět k podstatě: promiňte, nejsem ani nadšen, ani rozhořčen či uražen. Jsem naplněn silným čtenářským (ne duchovním a už vůbec ne filozofickým) zážitkem, krásnou pohádkou, která je pro mě ale stejně neuvěřitelná jako kterákoliv jiná pohádka, byť je neskutečně lákavé té představě podlehnout...

Věřím, že pro mnoho lidí po podobném tragickém zážitku to může být duševní balzám a trochu to na mě dělalo i dojem autorovy soukromé arteterapie - nešť, jestli to někomu skutečně pomůže, je ta kniha ještě hodnotnější...

10 21.01.2013

Jedním slovem: zklamání.

Moje dojmy víceméně vystihuje komentář od Vironey, byť bych asi nebyl osobně až tak příkrý. Rozhodně budu souhlasit, že text na zadní straně obálky je pustý marketing, protože do Pratchetta má Howard skutečně hooodně daleko (byť jsou ty věčné pokusy o imitaci pratchettova stylu někdy až úsměvné), Gaiman je úplně jinde, Bradbury je zmíněn, doufám, omylem (nebo možná proto, že ho má rád autor, ale tím to tak končí) a Burton dělá poslední dobu jednu větší srágoru za druhou, takže dejme tomu.

Pominu, že celý úvod s vyobrazením pekla a předpeklí je opravdu velká vykrádačka Pratchetta (jmenovitě Erika a povídky Kšeft v Hádesu, kterou Pratchett napsal asi v třinácti a je lepší než úvod Cabala) a že ani když beru celou zápletku jako parodii na faustovské téma, nedá se tomu při nejlepší vůli jakkoliv smát - a s tím cpaním vtipných prupovídek kam je to jen možné opět platí, že méně by někdy bylo více...

Nejvíc ovšem zamrzí zmíněná plochost postav, ale bohužel i prostředí by si zasloužilo lepší prokres. Naproti tomu epizodky vprostřed knihy mohly být s klidem vypuštěny, neb je neshledávám ani zábavnými, ani jakkoliv zásadně dějotvornými... Pointa šokující není, neboť se dá vytušit již s nějakým čtyřicetistránkovým předstihem, ale závěr, resp. poslední čtvrtina knihy působí konečně už zajímavě a dramaticky a zbývá si jen povzdechnout, proč takový není i zbytek.

Shrnuto: škoda. Téma skvělé, ladění dobré, styl mizerný. Kdyby to tak zoufale nevypadalo jako pratchettovsko burtonovská vynípávačka a autor si šel vlastní cestou, mohlo to být zajímavé. Takhle je to takové lehké žánrové počtení na chatku, když venku leje...

01.01.2013

V medailonku autora se lze dočíst, že autor rád kreslil mrtvé děti. Když knihou listoval kolega v práci a přečetl si tuto větu, pozvedl obočí, podíval se na mě a prohlásil, že autorovy knížky skutečně musí být můj šálek čaje.

A měl pravdu.

Nejde ani tak o onu groteskní brutalitu, absurdní výjevy, dadaistické výroky, surreálnou naraci či viktoriánské ilustrace. Jde o to především, resp. to všechno je tu zastoupeno ve vydařeném mixu, který funguje, podněcuje, provokuje, poštívá, čoudí jako huspenina a voní jako pastelky. Cože? Židličky a muže!

Přeji Vám při čtení příjemné čalounění ;-)

2 20.11.2012

Slovo "šokující" patří, myslím, spíše do zpráv TV N@va než na přebal seriózní knihy, nicméně musím uznat, že některé pasáže a zejména jejich explicitnost a až drásavá otevřenost šokující skutečně byly. Zejména faktem, že se jedná o dílo autobiografické. Ona autentičnost kompenzuje určitou nedokonalost literární, byť lze s přimhouřením oka konstatovat, že se kniha čte dobře, leč rozhodně ne snadno.

Dílo pravdivé, otevřené, místy ohavné a velice, velice smutné...

PS: Je docela příjemné pustit si toto video http://vimeo.com/49519180 z autorského čtení. Pohled na mladou autorku, jak se při čtení vlastního textu usmívá, působí tak trochu jako druhá katarze...

O joj... Podivnost, veliká podivnost... napadá mě až výraz "antikomiks".

V knize najdete mnoho pobídek k tomu, abyste zničili desky, vyměnili obal a z několika stránek si udělali vystřihovánky jako z "Ábíčka". Hlavní hrdina není rozhodně žádným klasickým komiksovým superhrdinou, není ani nejchytřejším klukem na světě (on už dávno není ani klukem, alespoň po fyzické stránce), jak je na čtenáře zpočátku neustále vyřváváno - hlavní antihrdina je ubohý emocionálně narušený ztroskotanec a při sledování jeho počínání budete zažívat pestrou škálu emocí a stavů - vlny trapnosti, bubliny surreálna, palčivou nerozhodnost, paralyzující zmatenost, usedavou lítost (sebelítost?), depresivní beznaděj, všudypřítomný kyselý pach prohry, ale možná i zarezonuje vlnka souznění, která přejde do výbuchu vzteku na autora "jak si mně tohle může někdo dovolit udělat"?!

Jimmy Corrigan je velmi překvapivě náročné, dosti osobní, velmi hluboké, zhusta expresivní, silně existencialistické a bohužel extrémně depresivní počtení. Výtvarná stránka je chirurgicky precizní, chvílemi připomíná přísnou formou periodickou soustavu prvků, chvílemi lze zaznamenat doznívající vlivy stylu art-deco, resp. plakáty z padesátých let o atomových hrozbách (ano, narážím na Fallout) a již zmíněné absurdní vystřihovánky.

Vzhled knihy je fantastický. Nejprve zaujme obal rozložitelný do formátu středně velikého oboustranného plakátu, který piktograficky a pomocí všelijakých schémátek ukazuje život hlavního (ne-)hrdiny a něco na způsob jeho seznamovacího inzerátu, dále je naprosto fascinující předsádka, která obsahuje snad deset normostran, mj. i návod, jak (a zda-li vůbec) číst komiks... mimochodem, klidně se mi smějte, ale chvilkami jsem si skutečně nebyl úplně jist správným pořadím okének, což se mi snad ještě u žádného komiksu nestalo.

Velká zvláštnost, formálně nemilosrdně precizní, obsahově drásavě otevřená a pro slabší povahy možná až příliš silná. Ať tak či onak, zážitek.

8 11.11.2012

Graficky zcela strhující... asi novela či grafická povídka... o dětství, vztahu synovi k otci, o Tibetu a střetu kultur. O cestě, hledání i shledání.

Opět skvělý motiv labyrintů, nádherné střídání barev v otcově pokoji a jeho odrazy s místnostmi v buddhistickém klášteře. Jedinou připomínku mám snad k délce, která by rozhodně mohla být větší a je vysloveně škoda toho přeskakování v otcově deníku, potom snad ještě možná písmo v otcově deníku mohlo být opravdu psané rukou nebo alespoň lepším fontem, ale to už asi píchám hnidy :-)

"Poleťme, kamarádi, napněme křídla. Láska miluje vše obtížné."

Krásná artová knížka, která upoutá především po výtvarné stránce.

Spousta detailů. Poetičnost, formální čistota, úspornost, vybroušenost. Jednoduchost, ne však banalita. Čím se mě Petr Sís skutečně získal, tak je motiv labyrintu, který se objevuje i v jiných jeho dílech, ale sem se dokonale hodí. Povinná četba pro existenciální zasněné ornitology :-)

Velmi zajímavá dystopie. Možná ne tak realisticky a komplexně rozpracovaná jako 1984 (byť hned začátek je docela šokující nářez), přesto perverzním způsobem přitažlivá, asi jako tři měsíce na teple se rozkládající dort poprášený anthraxem, plný kouzelných barevných světýlek a pomalu na márách odplouvající příšerně páchnoucí stokou.

Na rozdíl od Orwella zde nebudete mít strach. Nikdo Vás nebude sledovat. Nebudete muset podvojně uvažovat, nebudou Vás udávat vlastní děti. Děti totiž nebudete mít. Nová generace vznikne stejně jako vy - v továrně, resp. v líhni. Už jako plod budete formováni, moldováni, predestinováni a nakonec dekantováni (!) - jako nemluvně budete formováni dál, budou vám vštěpovány nejrůznější reflexy a pomocí všech možných stimulů si vštípíte cítění k tomu či onomu po zbytek života. První sex budete mít ve čtyřech letech. Vše, po čem budete toužit, či každý, po kom budete toužit, bude vždy na dosah, aby mohl uspokojit vaše potřeby. A pokud vše selže a pocítíte stín pochyb, vždy je po ruce pár tabletek, po kterých se vám okamžitě uleví.

Vítejte v ideální společnosti. Bohužel, bez temnoty nemůže existovat světlo a ani člověk nemůže dosáhnout štěstí bez bolesti a cesty. Běda těm, kteří byli špatně dekantováni a v úvahách se zatoulají tam, kam se nikdy dostat neměli. Ovšem - jsou to ještě vůbec lidé... nebo se jen v nekonečném bramborovém záhonu objevilo několik růží? A je pro plané, divoké růže místo?

Až budete navlečení do najků, luisek a adydasů lajkovat a tegovat rozmazaný fotky s ožralejma držkama na fejsbůku, kupovat si novej mocinky kůl mobájl s ještě větším dyzplejem a ještě pohyblivějšíma animacema nejen v menu, čumět na jeden díl sitkómu za druhým, ve kterým vám tvůrci laskavě akusticky napoví i kdy se máte smát, takže opravdu nemusíte na nic myslet, až se budete dusit v multykultypleksu kolou a nepoživatelně zpracovanou kukuřicí u srýdý filmu ze života zmutovanejch zombáckejch margarínů, který přepadli a ublemcali bílej dům s černým prezidentem, až se budete přežírat s partou povrchních debilů z práce stokilovým tatarákem ze slevomatu, hýkat smíchy nad sobotní televizní estrádou uváděnou okožichovaným trapákem s půllitrem gelu ve vlasech a nacpaní sterojidy a vajágrou hekat na brazilsky voholený anorektický kůži se dvěma kily silikonu nad žebrama a třemi deci botoxu ve xichtě...

...tak třeba někoho napadne, že Huxley byl možná mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo...

PS: Velice doporučuji místní recenzi od herdekfilka a snad ještě více následující mírně komiksové srovnání s Orwellem a jeho 1984:
http://fatpita.net/?i=1952