Petrvs komentáře u knih
Osobně řadím Dveře do léta k tomu lepšímu, co Henlein napsal. Job je v mnoha (ne ve všech) ohledech určitě lepší, ale spousta dalších pozdějších knih z mého pohledu jednoznačně horší - zvlášť mě v nich odpuzují autorovy fašizující postoje, kterých jsou Dveře do léta prosté.
Je to prostě pohodové počtení, trochu scifi romantika, jak píše Petroff, trochu toho časoposouvání - mimochodem jeden z těch rozumnějších a střízlivějších popisů cestování časem, na který jsem v rámci žánru narazil. Žádný perverzní podtón jsem nezaznamenal - můj libertinský světonázor snese ladasco a tady jsme se zdaleka ani nepřiblížili hranici dobrého vkusu natož abychom šli za ní (mimochodem, tvrzení o "zabouchnutí", to je překroucená interpretace a smutná ukázka nemilosrdného společenského diktátu "normálnosti") .
Ještě bych rád podotkl, že je nefér označovat vykreslení budoucnosti (resp. dnešní současnosti) jako úsměvné. Tak to prostě u scifi chodí, málokdo je tak dokonalý vizionář, aby se trefil (a kdo ví, pár i banálních událostí s vyšším "impact faktorem" se mohlo udát jinak a současná doba mohla být také úplně příslušně jiná a z našeho pohledu "divná"). Naopak by se dalo vyzdvihnout, že koncept vynálezu "univerzální uklízečky" je dnes hotový běžně komerčně dostupný produkt, a za to patří Henleinovi spíš uznání, než velkorysý úsměv.
Klišé možná ano, ale z mého pohledu poctivě napsané, uvěřitelné, čtivé a milé scifíčko, které rozhodně nelze považovat za průměrné.
(Rádo by) punkový komiks, který je určen podle mého názoru nejvíc pozérům. Humor je křečovitý a až úporně punkový a příliš se tlačí na pilu "přejměte kult osobnosti Emily". Asi nejsem vhodná cílová skupina...
Povedené moderní pohádky/příběhy doprovázení skutečně nádhernými obrázky Marie Brožové. Pro někoho příliš barevné, pro někoho příliš výrazné - pro mě milé, laskavé, uklidňující...
Na rovinu se přiznám - nedočetl jsem to celé; před půlkou jsem to zalomil... ze zvědavosti jsem nakoukl do závěru, z čehož se mi dělalo už poněkud nevolno.
Nebudu-li počítat onen nedokončený závěr, mé dojmy poměrně pregnantně shrnula čtenářka Jusa. Velmi špatně napsané, k unudění repetitivní a prvoúčelově nechutné. Je mi celkem jedno, jak byla kniha šokující ve své době a jestli to markýz psal jako formu autoterapie, jestli sepisoval seznam aberací nebo jak to vlastně myslel. Pro mě je to prostě škvár. I rámci daného žánru se dá napsat něco hodnotnějšího - třeba "Příběh O", viz http://www.databazeknih.cz/knihy/pribeh-navrat-do-roissy-45521
PS: Nejsem rozhodně prudérní a ani osobně nemám nic proti sadismu, který bych bych na rozdíl od koubina007 rozhodně nepovažoval za tak hroznou úchylku - samozřejmě mluvím pouze v rovině, kdy se praktikuje na základě konsensu, což se dnes BDSM komunitou bere jako naprosto samozřejmý standard. Ovšem uznávám, že v Sadeho fantaziích to tak nebylo.
Vůbec netuším, co jsem to vlastně přečetl... snad dámskou sbírku povídek s milostnou tematikou. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem nic "pro ženy" nečetl, takže si ani nejsem jist, zda jsem knížku právně klasifikoval a jak ji porovnat s jejími kolegyněmi.
Celé mi to připadá trochu jako dobové "emo", pár povídek je hodno určitého zamyšlení, pár jich spíše připomíná komické přeslazené vyprávění tety Kateřiny "Květinka Marta" ze Saturnina. Takže prostě... nevím... :-)
Je mi trochu záhadou nedobré přijetí tohoto komiksu čtenáři, o čemž nesvědčí jen místní nízké hodnocení a komentáře, ale i směšně nízká cena, za kterou jsem (novou) knížku koupil.
Nejsem zrovna zkušený čtenář komiksu, ale Fahrenheit mně sednul. Souhlasím, že děj mohl být často rozpracován do více okének, ale atmosféru knihy toto komiksové zpracování vystihlo nadmíru dobře....
Velmi zdařilá "moderní pohádka". Na rozdíl od moderního a rovněž zdařilého Šrutova "Pana Kdybycha", který mi připadá přeci jen jako převlečená dospělácká knížka, je Kiko určena opravdu jen dětem.
Ač nejsem kocábovským zastáncem multi-kulti, oceňuji, že knížka dovede citlivě vyprávět příběh o japonské holčičce, která začíná chodit do české školy, i když neumí ani slovo česky... Těch výchovných aspektů je tam víc, ovšem žádné morality, které mě obyčejně silně iritují, jsem nenašel. A tolerance není nikdy dost, zvlášť mezi malými dětmi...
A ještě bych vyzdvihl autorčinu snahu o kombinaci moderního (rozuměj současného příběhy) a staré české pohádky - navíc ještě s prvky japonské mystiky. Ač to může znít neskutečně, je to citlivě skloubeno a čte se to dobře.
Text navíc výborně doplňují výborné ilustrace Dana Michalíka, pěkné a dobře čitelné bezpatkové písmo a kvalitní vazba knížky.
Kromě velmi zdařilých abstraktních ilustrací Olgy Hankové zde najdeme i původní anglický originál a rozbor básně v češtině.
Krásná knížka a velmi, velmi zdařilý moderní překlad Tomáše Jacka klasické básně E. A. Poea. Jedné z mála básní, která mi svojí makabrózní vybroušeností vehnala rosu do očí...
Stejně jako předchozí přispěvatelé mám trochu s knížkou problém - jako první jsem viděl stejnojmenné vynikající divadelní představení s excelentní Bárou Hrzánovou. (Kdož jste neviděli, doporučuji shlédnout alespoň na Youtube).
Tam, kde knížka ve svém někdy poněkud teskném monologu ztrácí poněkud tempo a nadhled, divadelní představení si pomáhá jinými prostředky a drží si divákovu pozornost a dobré rozpoložení nadsázkou, krátkými hudebními a recitačními "vložkami", pohybovou i řečovou komikou Báry Hrzánové (ale i ostatních účinkujících) a promyšlenými režisérskými škrty ve scénáři.
Knížka je určitě kvalitní a zajímavá... stylisticky výborně zpracovaná... ale prostě to není taková řachanda jako divadlo a rozhodně ji neřadím do kategorie knih, které čtu na zaplašení chmur. Vyprávění Helenky v sobě byť často náznakem nese příliš frustrace z neporozumění - vzájemnou dětskou krutost (která je mnohdy horší než u dospělých, což ostatně s povzdechem uvádí sama hlavní hrdinka), vzájemné neporozumění mězi dětmi a dospělými a rozčarování z husákovské éry... tohle všechno v knize vnímám mnohem intenzivněji, a proto ji nepovažuji za lehké počtení (jen) k pobavení.
PS: Když jsem byl malý pacholíček školkou (bohužel) povinný, sice mi jako hlavní postavě Helence nikdo nevyhrožoval zajetím tatínkovo náklaďákem, ale jeden chlapeček mně vyhrožoval udáním, za to, že jsem tehdejšího prezidenta nazval "Gustav Husy" :o)
Tahle knížka mi tuhle dávno zapomenutou příhodu oprášila...
Jaké to je, dělat osobního poskoka bossovi severského panteonu? Opravdu si cestou po světě sebou taháme své bohy? Jak vypadá bůh internetu? Už vám někdy vyhrožovala televize tak, že jste vyklopili večeři? Je možné viset devět dní a přežít? Nebo dokonce přežít vyražení mozku z lebky masivní dubovou palicí? Kolik se mezi námi vyskytuje takových pánů Kamenů, Měst a Světů? Kolikrát se podaří proklouznout za kulisy a vrátit se v pořádku zpět?
Jedním slovem: žrádlo.
Mistrně ukuchtěná zábavná, napínavá, imaginativní a několikavrstevná bujabéza s fantasy základem, ovšem s notnými porcemi mystiky, thrilleru, dramatu, horroru a s trochou konspirační paranoie a špetkou typického gaimanovského oneroidního koření značky SandMan(tm).
Z toho možná vyplývá, že toto pochutnání není pro každého a pokud máte rádi jednoduché a jasně rozpoznatelné chutě, dejte si raději něco jiného, třeba Larssona, to teď dost frčí. Pokud máte rádi exotickou kuchyni a rádi kulinářsky experimentujete, uvažte si pořádný ubrousek.
Hlavní postavák se bude zpočátku zdát odtažitě nestravitelný, nakonec se s ním ztotožníte nejspíš proto, že je stejně jako Vy člověk - a normálích (živých) lidí se v knize vyskytuje minimum. Přesto se děj odehrává v současnosti a před pomlaskávajícím gurmánem se objevují občas zapeklitá sousta... až přijde to poslední a bude vám líto, že už nemáto dost místa na dezert.
A ještě něco: kdyby se snad někdy bohů chopil opravdu šikovný vypravěč ze svatého lesa, třeba Ch. Nolan, je v tom potenciál na biják desetiletí...
Na rozdíl od Dvou roků prázdnin a Ocelového města aj. mně tahle kniha v dětství utekla. Nevím, zda je to tím, že jsem příběh a jeho formu vnímal již staršíma očima nebo tím, že jsem knihu četl na Kindlu jen jako ebook (bez formátování a ilustrací), ale připadala mně navzdory výbornému námětu nějak slabší.
Na rozdíl od filmového zpracování na mě postava Fogga svým úporným gentlemanským minimalismem působila mírně karikovaným dojmem, ale asi to byl účel, přeci jen byl Verne Francouz (francouzský sluha, každá cifra v librách je vždy ihned vyjádřena ekvivalentní sumou ve francích, atd.).
Nicméně světová klasika (která inspirovala několik filmů, seriálů a dokonce i oblíbenou moderní deskovou hru) a pěkný návrat do dětsví i do století páry, kdy se na dnešní poměry mluvilo málo, spěchalo pomalu a dámy nevnímaly projevovanou úctu jako sexistické obtěžování...
Zaráží mě, že k tak pěkné a pohodové knížečce tu není ani jeden komentář...
Neprávem ztracená perlička české humoristické tvorby. Jedna z představitelek kategorie "(duševní) vohřejváček na zimu". Trefné a vtipné charekteristiky postav (skoro se chce napsat figur a šarží) a jejich vnitřních pochodů, které pak na plátně mistrně ztvárnili (nejen) Josef Abrhám a Libuše Šafránková. Kromě výstižných charakteristik plná laskavého (a občas i rýpavého) humoru a jako bonus nejoriginálnější svatební oznámení, které jsem zatím viděl.
Jak už bylo zmíněno, existuje i film téhož jména a nemohu se výjimečně rozhodnout, co mám raději, zda-li film či knihu. Kniha (alespoň vydání z r. 1992) má příjemný styl, vtipné ilustrace a knižním výrazovým prostředkem dovede vytvářet krásnou atmosféru; zatímco film ji dovede vytvářet zase svými prostředky, k tomu se přidávají vynikající herecké výkony obou hlavních protagonistů a navíc diváka počastuje hrstí - aspoň pro mě osobně - již kultovních hlášek "hoď ho dolů", "kontruj" a "topoly - rychle rostoucí dřevina" případně "to je ženská, sežene i drezínu"...
Příznivcům lehčího počtení a humoru jednoznačně doporučuji knihu i film, ne nutně v tomto pořadí...
Koubin:
Ale vždyť my si neodporujeme, já napsal přeci víceméně totéž. Samozřejmě, že hlava se dá trénovat a myšlení tříbit, i když na jednu stranu má pravdu nightlybird v tom smyslu, že vrozené analytické schopnosti se nějakým zásadním schopnostem vylepšit tréninkem nedají - ovšem na druhou stranu, budu-li trénovat IQ testy a výsledky analyzovat, budu v nich po čase dosahovat i lepších výsledků - ovšem to je spíše problematika nedokonalosti těchto testů a vágnost veličiny, kterou tyto testy měří...
nightlybird:
Dovolím si lehce hravě nesouhlasit (because I can), i když jsem také četl pouze anotaci a nightlybirdův komentář jen zběžně (čili dvojitá zhovadilost). Ale rád bych upozornil na dvě fakta:
1) IQ je pouze bezrozměrné číslo vyjadřující schopnost řešit IQ testy a tato schopnost se dá zcela jistě trénovat jako cokoliv jiného a
2) bylo již mnohokrát prokázáno, že "okysličená hlava" funguje do jisté míry lépe než ta neokysličená (a existuje celá řada dalších legálních stimulantů), takže nevidím důvod, proč by to v testu nemohlo hodit dva tři bodíky navíc ;)
...otázkou samozřejmě zůstává proč to všechno, že...
Ne tak skvělé jako Matylda, přesto perfektní dětská kniha, která mi v dětství bohužel utekla. Přesto je bez rozpaků dobře čitelná i v pozdějším věku - jest to dílko veselé, hravé, vtipné, láskyplné a snad i poučné, kdyby to neznělo tak nudně školometsky ;-)
Četl jsem i povídku "Mistr světa", které vyšla ve sbírce "Jednadvacet polibků" - ta má sice větší spád a správně vybroušenou dahlovskou pointu, ale nepohladí tak jako tahle milá knížečka.
PS: Když už nic jiného, všem doporučuji přečíst si alespoň "PS" na poslední stránce ;-)
Taková ještě o poznání temnější Coralina;
milý horůrek pro (větší) děti.
Atmosférický, hravý, imaginativní a jen malinko (aby se neřeklo) nechutný Barker.
Tim Burton by z toho jistě udělal úžasný snímek...
Nádraží Perdido je chameleon stylů a žánrů a jeho forma do jisté míry odráží jeho obsah.
Román se odehrává ve fiktivní metropoli Nový Krobuzon, který připomíná na jednu stranu pratchettovský Ankh-Morpork, na stranu druhou pak viktoriánský Londýn ovšem s kapitalisticko/totalitním politickým uspořádáním. Na ulici můžete spatřit kromě banálních lidských občanů i cheprijky, vaďanoje, kaktusíky a další "xeňany". Setkáme se s párou a děrnými štítky poháněnými analogovými konstrukty, s thaumaturgy a komunikátory, s přetvory, s démonickým Vyslancem a surrealistickým TKÁČem... takový steampunk říznutý Clivem Barkerem. Aby toho nebylo málo, tak nad městem ční jako varovné prsty miliční věže spojené jednokolejkami, po kterých se řítí miliční kapsle. Obyvatelstvo je pod stálým dohledem převážně neuniformovaných milicionářů... Jsem jediný, komu tento aspekt i s vrchní fízlovací věží zvanou Bodec připomíná atmosféru Half-life 2 a City 17?
Miévillova síla tkví především v atmosférickém expresivním popisu města a jeho obyvatel. I když dlouhé popisy trpí určitou rozvkleklostí a nedějovostí, jedinečná atmoséra stojí opravdu za to. Trochu mi vadí, že ze slibně se rozjíždějícího konspiračního thrilleru/dramatu se časem stává akční honěná, která nápadně připomíná dobrodružství RPG hry. Děj sice nabere na pořádném tempu, ale na úkor hloubky a zajímavosti - postavy se mění v superhrdiny, na řešení neřešitelného stačí najednou jen pár hodin a když se to hodí, přichází ve správnou chvíli deus ex machina. Člověk skoro vidí, jak postavám nad hlavičkami naskakují "expy". Konec přichází příliš rychle, jakoby uspěchaně a vnímám zde určitou tendenci poněkud klišoidní zakončovačku říznout šokantním a rádo by nečekaným osudem jedné z postav.
Závěrem - dobrá a zajímavá knížka, ne však taková pecka, jak se dočtete vzadu na obálce či nadšených recenzích. Má to jedinečnou a velmi silnou atmosféru a mohl z toho být opravdu kvalitní strhující román hravě balancující na pomezí žánru fantasy, sci-fi, dystopie, hororu - a kdoví čeho všeho. Vzhledem ke slabší druhé polovině beru Perdido jen jako kvalitní zábavu, která jednoznačně stojí za přečtení, ale asi jen za jedno...
Jednoznačně nejhorší z rámanského konglomerátu. Rozvleklé "společenské" a již zcela neclarkovské sci-fi s nedopracovanými vedlejšími liniemi příběhu a hloupým a nevysvětleným deus ex machina v závěru, kdy úplný závěr byl opravdu velmi slabý. Zklamání.
Opět více Leeovské a méně Clarkovské... nicméně pořád ještě přijatelné. I když méně by bylo více.
Ve srovnání s prvním dílem působí zejména zpočátku jako o třídu horší kniha. Do 30% knihy se pouze čtenáři seznamují s postavami a pasáže, které mají potenciál zaujmout, jsou odbyty pouze několika větami. Místo vzrušujícího průzkumu mimozemského plavidla je čtenář "obtěžován" žabomyšími válkami mezi členy posádky, jejíž chování působí často nevěrohodně. Zhruba od své poloviny se však kniha konečně "rozjede" a skoro ji nejde než nedočíst bez přestávky v kuse. Vzhledem k závěru knihy i dalšímu dílu nakonec čtenář "odpustí" i předlouhý rozjezd - je to i příprava na další knihy rámanské tetralogie.
Ač se mi první díl psaný pouze panem Clarkem líbil o poznání více a působil věrohodněji, stále se hlavně díky druhé polovině knihy jedná o dobré sci-fi počtení.