pipetion komentáře u knih
Pláňata jsem přečetla na jeden zátah. Těšila jsem se, až se dočtu k roku 89, k přelomu, jak se bude proměňovat myšlení a nálada hrdinů. A zklamaná jsem nebyla. Obsahově byla kniha smutná, ale přišla mi bohužel docela věrná. Jen s tím koncem mám problém, ten mi nesedl.
Tolik stránek, protože žil tento tyran tak dlouho. 82 let. Tak už to bývá, spravedlnost není. Ale paradoxně mi bylo líto, že jsem knihu dočetla, protože se mi četla parádně a velmi mi rozšířila povědomí o historii Číny 20. století.
Detektivka, která splnila má očekávání a bonusem pro mě bylo španělské prostředí.
Napínavé čtení, rychlý sled událostí, temný případ.
I když závěr na mě působil překombinovaně, určitě si přečtu další díl.
Vzpomínky dramatika Maxe Zweigha jsem začala číst, jelikož mě zajímal život jeho první ženy. Musím uznat, že se mi Vzpomínky četly velmi dobře a nechaly mě nahlédnout do života a duše člověka jistě inspirativního, i když pro mě ne moc sympatického. Na druhou stranu mi přišlo obdivuhodné, že své paměti sepsal ve velmi vysokém věku a ve vysoké kvalitě a dokázal mě provést židovskou obcí v Prostějově, studiem v Olomouci, životem v Berlíně i v Izraeli.
Perfektně převyprávěno 17 let společného života Alice, Richarda a jejich dětí. Jejich příběh je tak podobný jiným a zřejmě proto působí důvěrně. PS je vynikající pozorovatelka.
Komiksová jednohubka. Sportovní úspěchy paní Čáslavské jsou úžasné, ale její životní postoj a odvaha inspirativní.
Knihu jsem četla s radostí, nechávala jsem se unášet nepředvídatelným příběhem, často jsem se zasmála. Děj se nemohl odehrávat jinde než v Jáchymově, kde se neobvykle silně otiskly vzestupy a pády jednotlivých období a promítají se do knihy v nekonečném souboji Dobra a Zla.
Velké zklamání. Dvě hvězdičky za čtivý začátek, ale jinak tak bizarní scifi jsem už dlouho nečetla.
Drsný příběh z Kolumbie. Zpočátku jsem měla problém se začíst, ale nakonec se mi styl vyprávění velmi zalíbil. Závěr knížky mě dostal, nečekala jsem to. Mé překvapení pravděpodobně vychází z neznalosti skutečného latinskoamerického prostředí, na které se neumím dívat jinak než evropským pohledem.
Kniha se mi četla velmi dobře. Stín větru se mi líbil malinko víc, ale bylo to dáno nečekaným překvapením, jak moc dobrá kniha to je. U Andělské hry jsem očekávala pohlcení příběhem a to se mi také splnilo ... jako bych četla o svých přátelích, tak mi byla kniha blízká.
Vítězství formy nad obsahem ... příběh samotný mě moc nezaujal, sem tam jsem se přistihla, že je mi vlastně jedno, jak knížka skončí.
Příjemné prázdninové počtení. A pro mě s několika bonusy; neměla jsem ani ponětí, že existuje oblast Pantanal a její vykreslení mě víc než zaujalo. Kniha mi nepřímo nabídla spoustu otázek, ale na odpovědi si musím přijít sama (například - Co by ze mě udělalo pohádkové dědictví?)
Pohodové a odpočinkové čtení bez vyloženě kladné postavy. Zajímalo mě, jak příběh skončí a pointa mě nezklamala.
Průměrná detektivka. Sem tam napínavá, ale celkově utahaná.
Téma, převážně ženské hrdinky, časové zasazení, totalitní režimy ... to vše mi připomínalo knížku od K. Tučkové (Vyhnání Gerty Schnirch). Ale životní příběh Gerty mě vtáhl a její osud jsem prožívala ... u Slepé mapy jsem se cítila jako nezúčastněný pozorovatel.
Filozofická pohádka pro větší děti i dospělé. Příběh, ve kterém se prolíná skutečnost s fantazií a minulost s budoucností. O tom, že největší zázrak se děje kolem nás, jen se musíme pořádně koukat a i když nám život dá různé karty, záleží na nás, jakou hru zahrajeme.
Moc pěkná kniha k zamyšlení o základních existenciálních otázkách.
V porovnání s Ládíkovou druhou knihou je jeho prvotina milým pokusem, v druhé knize je vypsanější. Ale je to fajn knížka o pěším putování, která mě často rozesmála ...
Z této útlé knížky jsem se dozvěděla překvapivě mnoho o židovské komunitě v Americe v polovině 20. století. Autor je Mistr slov, potřebuje jich málo, aby vyjádřil mnoho ... a je příjemně ironický.