pistalka komentáře u knih

Přečetl jsem už dost knih na to, abych popřel výrok patnáctiletého sebe sama, že knížky o H. Potterovi jsou to nejlepší, co jsem kdy četl. Ale přesto…
Ty knížky to nemají v současné době lehké. Mnozí je nekriticky zbožňují a jiní zbytečně zatracují a talent Rowlingové (který je podle mě neoddiskutovatelný) zesměšňují. Vytáhnout z knihovny Kámen mudrců, prolistovat si jej a přečíst si libovolnou pasáž, to je jako vrátit se do dětství. A já si zřetelně vzpomínám, že například pasáž o Hagridovi, který dorazí k Harrymu a předá mu pozvánku do kouzelnické školy, jsem četl v šest ráno před školou. Už to je důkazem toho, jak jsem ty knihy miloval. Protože s předstihem vstát dřív, než musím, abych si mohl ještě před vyučováním číst knihu… to se stalo jen tenkrát, když jsem ujížděl na příbězích z Bradavic.
I přes celou škálu výborných postav, bohatý a promyšlený děj a čtenářsky atraktivní prostředí se určitě nejedná o bezchybnou nebo geniální literaturu. Nedostatky a mínusy se dají celkem solidně vyargumentovat, ale proč to dělat? Jako četba pro děti to je prostě nadprůměrné. Zábavné, super-čtivé a vůbec ne hloupé. Rowlingové patří velký dík za to, že přivedla miliony dětí a dospívajících ke čtení. I pro mne se knížky s H. Potterem staly jakýmsi základem, díky kterému jsem se později dostal k jiným (a lepším) autorům. A právě proto nebudu mít nikdy autorce za zlé drobné nedostatky a trhliny. Vždyť číst Harryho Pottera bylo jedno z nejlepších období mého života. A rozhodně nevylučuji, že si za deset nebo patnáct let udělám ještě jedno kolečko a přečtu si všechny příběhy znovu. Vždyť ta nostalgie…

84 21.08.2011

Osmdesátá léta byla pro Stephena Kinga dosti složitým obdobím. Jednak byl těžce závislý na alkoholu a jak sám přiznává, nebylo dne, ve kterém by nebyl opilý. Navíc bral drogy a je tedy zřejmé, že jeho život směřoval někam do trosek. O to pozoruhodnější je skutečnost, že právě v těchto stavech napsal jedny ze svých nejlepších knih. Začátky Temné věže, Řbitov zviřátek, Running Man nebo Misery. Kdo ví, jestli by vůbec bylo těchto ‘starých dobrých kingovek‘, kdyby byl King obyčejným spisovatelem státu Maine, který to má v hlavě v pořádku. Asi ne. Stejně jako by patrně nebylo románu TO, nejznámější, nejdiskutovanější a nejlepší autorovy knihy, klasiky všech klasik, bible hororu a zcela určitě jednoho z nejlepších hororových románů všech dob.

TO vyšlo v září 1986 a v témže roce byla kniha v USA nejprodávanějším románem roku. Ač si to opilý a zdrogovaný King možná ani neuvědomil, stvořil něco monstrózního a velikého. Dílo nejen neobvyklého rozsahu, ale hlavně neobyčejných kvalit. Bylo by příliš zdlouhavé vypisovat všechny klady, díky kterým mělo toto dílo na mě takový dosah. Dovolím si tedy jen pár poznámek:

1) Byla to má druhá autorova kniha a nadchla mě natolik, že dalších několik měsíců jsem strávil výhradně čtením jiných autorových knih.
2) Postavy. Dobrá kniha musí mít dobré postavy. Geniální kniha si žádá postavy, se kterými se naprosto sžijete. King tohle umí a díky bravurně zvládnuté psychologii jsem měl při každém začtení pocit, jako kdyby se realita kolem mě rozplynula a já se stal účastníkem toho všeho.
3) Mistrovský vypravěčský styl. Mám dojem, že tady není třeba nic dalšího dodávat.
4) Gradace děje, postupné rozplétání nitek příběhu, který se rozroste do nebývalých rozměrů. Hypnotická a tísnivá atmosféra, přitažlivé prostředí maloměsta.
5) Propracované zlo. Zlo je součástí Derry, vychází z lidí. Zlo je Derry samotné.
6) Dokonale zkombinované dvě dějové linie – roky 1958 a 1985, a to takovým způsobem, že jejich spojení v závěrečné části knihy je dechberoucí.
7) Komplexnost. Občasné náhledy do vzdálené minulosti přidávají knize na síle, díky čemuž se povedlo vytvořit komplexní a plastický obraz města.
8) Když psal posledních sto stránek, musel si šňupnout něčeho vážně silného. Což je jen a jen dobře.

Kdybych měl tady na databázi možnost k jedné jediné knize přidat šestou hvězdičku, byla by to tahle. TO je zaslouženou legendou a pravděpodobně nejlepší horor, jaký kdy byl napsán.
TO představuje Kinga ve vrcholné formě a King ve vrcholné formě je za plný počet bodů. Vy, kteří jste ještě nečetli, pusťte se do toho!

77 23.08.2011

Jedna z nejlepších science fiction knih a zasloužená legenda. V dnešní době bombastických akčních příběhů a vykonstruovaných dějových zvratů je radost dostat do ruky knížku, která vás strhne atmosférou. Ve Dni Trifidů skoro vůbec nejde o nějaké chodící vraždící rostlinky, ale spíše o psychologii postav, lidské hodnoty a chování přeživších. Právě těm klade autor mimořádný důraz a asi i proto se mi román tolik líbil. Je to hluboká a působivá kniha, která v sobě skrývá více myšlenek, než se na první pohled může zdát. A taky nutí k zamyšlení. Ke kladům bych navíc přidal skvělý vypravěčský styl a působivé popisy pustnoucí Země.
Těžká klasika.

Nemám ve zvyku komentovat knihy, které jsem nečetl a ani číst neplánuji, avšak popis posledního románu M. Viewegha mě doslova 'přimrazil' k židli: Václav Klaus má milence, kterého později zavraždí, kancléř Petr Hájek chce po prezidentovi pojmenovat katedrálu, Vít Bárta posílá ministru Johnovi vzorky stolice na rozbor...

Říkám si, jak nízké je prodávat svou každoroční předvánoční novinku tímto podbízivým a nechutným způsobem. Nejde o to, jestli máte nebo nemáte rádi Klause, jestli jste znechuceni českou politikou. Na svůj názor máte právo, zároveň by však člověk v sobě měl mít nejen zdravou míru soudnosti, ale i slušnosti. Tam, kde chybí literární talent (a ten autorovi podle mého názoru chybí, neboť jsem měl tu čest přečíst si jednu z kapitol románu), přichází laciná a trapná provokace. Média se toho chytí a přilákají davy lidí (v případě Viewegha obecně těch s horším vkusem) do knihkupectví. To je jediný důvod Vieweghova buřičství: autor nemá s textem jakékoliv umělecko-literární ambice, jde jen o co nejvyšší prodejnost a následný zisk. A právě proto si zaslouží mé nejvyšší pohrdání.

Mimochodem, Viewegh je signatářem Výzvy bulváru (www.protibulvaru.cz), ve které se ohrazuje a protestuje proti nevkusu, netaktnosti, vulgaritě nebo plánované skandalizaci. To mi dává i jakýsi důkaz o jeho inteligenci a osobnosti. Když se na jednu stranu s bulvárem soudíte o slušnost, na straně druhé stejné praktiky sám využíváte, není nejspíš něco v pořádku. Přeju těm několika desítkám tisícům "literárním fajnšmekrům“ příjemné chvíle nad jeho předraženou primitivní knihou, stejně tak za rok v podobnou dobu s podobně inteligentním výplachem. S Vieweghovým talentemu to je jako s ruskou demokracií: kdekdo o ní slyšel, málokdo viděl.

Na závěr chci dodat, že nemám rád Václava Klause a z české politiky jsem podobně zhnusen jako autor sám .

Osvícení je kniha, kterou provází pověst jednoho z nejznámějších a nejlepších románů Stephena Kinga.
Nápad uzavřít rodinku do strašidelného hotelu nikterak originální není, román však tlačí do nadprůměru Kingova dost originální stylistika
( kdo četl tak ví )
i práce s psychologií postav. Vytvořit tísnivý pocit hrůzy a strachu, který pomalu graduje a obmotává Overlook, to jde Kingovi skvěle. Je to v podstatě jeden z jeho nejsyrovějších románů (pod pojmem „syrový román“ si představte, co chcete).

Časté diskuze vyvolává srovnávání románu se stejnojmennou filmovou adaptací Stanleyho Kubricka. Většina z těch, kteří jsou obeznámení s obojím, považují za lepší román. Sám King označil Kubrickův film za svou nejhůře zfilmovanou knížku.
Pravda je ovšem taková, že se jedná o jeden z nejlepších filmů na motivy díla Mistra hrůzy a náš pohled na něj se bude lišit v závislosti na tom, jak velkou věrnost předloze u filmu vyžadujeme. King psal od srdce, Kubrick točil mozkem. Kniha i film mají jen málo společného. Stanley byl výjimečný filmař a většinu předloh si přizpůsobil obrazu svému (ani Burgess nebyl spokojený, když uviděl Mechanický pomeranč, ač se jedná o geniální film). Z knihy o alkoholismu zbylo na plátně jen torzo, které si však nezaslouží být jakkoliv haněno. Myslím, že každý, kdo bude film brát jako samostatné dílo a ne jako adaptaci něčeho, musí uznat, že své nesporné kvality má. Kniha je sice působivější, ale obojímu bych dal tak 95% a rád se budu k oběma dílům v budoucnu vracet.

(19. října 2011 - 24. října 2011)

34 19.11.2011

Zelenou míli nejspíš ocení ten, kdo má jméno Stephena Kinga spojené s horory, s romány plnými krve, zla a násilí.
Přesně taková totiž Zelená míle není. Ta vzbuzuje emoce a člověka dojme, ale ne takovým podbízivým a laciným způsobem, jakým člověka obvykle podobné knihy dojímají. Zelená míle vás dojme, protože to je neskutečně dobře napsaná a citlivě vystavěná kniha, od člověka, který psát umí, od člověka, který je nejspíš stejně tak citlivý, a ty mraky hororů jsou jen taková maska (odvrácená strana Stephena Kinga, řekl bych). Je rozhodně neobvyklé a pozoruhodné, že autor jednu ze svých nejlepších knih napsal takzvaně 'za pochodu'.

Rád bych také upozornil na fakt, který tady zatím žádný uživatel nezmínil. Že je King velmi dobrým psychologem, víme již dávno a ve svých knihách toho využívá v míře vrchovaté. On je však stejně dobrý sociologem. Vždyť kdo jiný by dokázal tak perfektně charakterizovat určitou skupinu lidí, období nebo prostředí? Dokáže bravurně popsat jakoukoliv dobu, se všemi kulturními vlivy i zvláštnostmi, a ještě ke všemu dost přesvědčivě popsat prostředí věznice, až čtenář nabývá dojmu, že sám autor někdy za něco 'seděl'. Příběh knihy se odehrává na začátku třicátých let a mně přijde, jako kdyby celou tu epochu zažil. Přitom si však nemyslím, že by to bylo studiem nějakých pramenů nebo dobových dokumentů. Zkrátka, někdo se spisovatelem narodil a talent mu byl dán, a já jsem rád, že tento talent dostal neuvěřitelně plodný a pracovitý spisovatel Stephen King. Protože ty dva metry knih v mé knihovně za to stojí.

(9. října 2010 - 20. října 2010)

33 23.02.2012

Ohledně častých výtek k rozsahu Nezbytných věcí (mají přes 700 stran) mám potřebu alespoň tady vyjádřit svůj názor:
Mnozí tomuto románu vytýkají, že má VELMI dlouhý úvod a vše podstatné se děje až ke konci. Jiní zase tvrdí, že by to byla skvělá povídka nebo novela, ale na román je to velmi roztahané. Existují i názory, že románu ubírá na poutavosti přehršel postav, ve kterých se čtenář špatně orientuje. Zásadně ani s jedním výše uvedeným NESOUHLASÍM. Ano, začátek je poměrně dlouhý (a to i v kontextu jiných kingovek), ale musíme si uvědomit, že autor tady vymyslel prakticky celé město s jejich obyvateli, precizně vykreslil jejich vztahy, které jsou pro vyznění románu klíčové a podstatné. King je mistr slova, geniální psycholog a v tom všem se dokáže pohybovat se svou samozřejmou zručností. Ty spousty detailů jsou pak v konečném důsledku stejně důležité jako hlavní dějová linka, neboť síla Kinga je především v tom, "jak to všechno podá".

Když vycházela v roce 1990 (rok před vydáním Nezbytných věcí) poupravená verze tisícistránkového románu Svědectví, napsal King do předomluvy velmi trefná slova: "Detaily dodávají románu prostor a bohatost. A ty já - jako čtenář - mám rád." Pod to bych se tak nějak podepsal.

33 30.11.-0001

Kniha, které uškodilo to, že se stala bestsellerem.

Alchymista patří k těm knihám, které rozdělují čtenáře na dva tábory, přičemž nevím, která skupina je početnější. Jedni slaví, dostali impuls k lepšímu a hodnotnějšímu životu, druzí kroutí hlavou nad tím, jak mohl Coelho takové bláboly sepsat. Můj pohled je poněkud jiný, rozhodně si nemyslím, že se jedná o tak špatnou knihu, jak tady tolik lidí tvrdí (vlastně si ani nemyslím, že by to špatná knížka byla). Coelhův jednoduchý jazyk, krátký rozsah, téměř až pohádkový motiv a jakési pozitivní poselství činí z Alchymisty text, dostupný širokým masám. Dokáže v mysli člověka vyvolat pocit, že nic není ztracené, stále je možné změnit svůj život k lepšímu, ke větší spokojenosti i duševnímu klidu. Z toho důvodu se také nedivím tomu, jaký bestseller se z románu stal. A právě v tom ční (podle mého názoru) největší problém Alchymisty. Jedná se totiž o knížku vyprofilovanou, určenou konkrétnímu čtenáři. Když ale začnete jisté dílo vydávat se slogany “největší brazilský bestseller všech dob” na obálce, nutně časem dojde k tomu, že se dílo dostane do rukou široké veřejnosti, tedy i lidem, kteří by o něj za normálních okolností ani nezavadili. A Alchymista rozhodně není kniha pro každého. Si představte situaci, že si z knihovny odnesete Alchymistu, Bukowského, třikrát Kinga, dvakrát Browna a ještě Pratchetta se Sapkowskim a nějaké to scifi. Je asi pochopitelné, že se vám Coelhova kniha bude líbit ze všech nejméně, vždyť vychází z úplně jiné životní filozofie, z jiného pohledu na svět. A já si nemyslím, že to je špatná filozofie a nebo špatný pohled. Zkrátka je jiný, což by si spousta hodnotitelů měla uvědomit. Zkoušel jsem se na knížku dívat z více úhlů pohledu a něco jsem si v ní našel. Podle mě své kouzlo má a možná se k ní časem vrátím.

A s tím souvisí i můj zvláštní vztah k autorovi. Asi nikdy se nestane mým velkým oblíbencem, ale tak nějak záhadně mě neustále láká, stále se k němu vracím a mám chuť jej objevovat. Alchymista je moje třetí přečtená Coelhova kniha a vím, že za nějaký čas zkusím čtvrtou.

(přečteno 30. ledna 2012)

32 24.02.2012

Děti mají svůj svět a ten je tak trochu mimo chápání dospělých, kteří většinou zapomněli, jaké to bylo, když jim bylo šest a kreslili obrázky, které ostatní nechápali.
Knížka je to kouzelná, má svou nezaměnitelnou poetiku a obsahuje hluboké myšlenky, podané velmi jednoduchou formou. Asi proto ji čtou děti a chápou dospělí. Malého prince jsem četl dvakrát; poprvé před několika roky a podruhé dnes, v době psaní tohoto komentáře. Po druhém přečtení je můj pocit lepší, ale u čtyř hvězdiček zůstanu. Ne vše mi v Malém princi sedí, ale připadal bych si hloupě, kdybych to této milé a kouzelné knížce musel vytýkat.

32 25.05.2011

Mám v knihovně tolik knih Stephena Kinga, že hřbety k sobě zabírají asi dva metry prostoru. Až na to, že ony to místo nezabírají, ony ho jen skromně vyplňují. A já jsem za tolik knih rád, protože nalistovat Kinga je jako vrátit se do míst, která důvěrně znáte a které máte moc rádi. Nutno objektivně přiznat, že z těch dvou metrů mě nudilo jen pár centimetrů, zbytek byl vždy příjemnou zábavou. A bavit se četbou bezchybně napsaných knih, to přece není vůbec špatné, i když jsou mainstreamové, komerční a bez intelektuální hloubky, a jen hlupák by to dobré knize vyčítal.
Dallas 63 mi tedy přinesl dalších pět cenťáků poctivé a kvalitní zábavy. Není to přitom žádná nastavovaná kaše k obdivuhodně rozsáhlé tvorbě: námět románu je poměrně netradiční a v Kingově bibliografii originální. Předpokládaná podobnost s Mrtvou zónou (1979) se nekoná a obě knihy spojuje jen politický námět. Ten je v Dallasu spíše v pozadí (ano, název může klamat), nový Kingův počin bych mnohem spíše bral jako milý a strhující výlet do přelomu padesátých a šedesátých let, do éry Elvise, Hitchcockových filmů. King výborně zachytil náladu společnosti – karibská krize, studená válka, mccarthismus – do které zasadil příběh muže z budoucnosti, snažícího se zabránit atentátu na prezidenta Kennedyho.
Druhou linií příběhu je příběh lásky, což může sklouzávat ke klišé, když se však do sebe zamilují lidé ze dvou rozdílných epoch, vybízí to k množství vtipných a čtenářsky atraktivních situací, které si stejně jako já užijete. Z mnoha předností Stephena Kinga bych chtěl zmínit poutavý vypravěčský styl, který je zkrátka nedostižný.

V poslední době jsem na databázi zachytil diskuzi k tomu, je-li S. K. oprávněným králem hororu. Dallas 63 horor není, stejně jako jím až na pár vyjímek není cokoliv, co za uplynulých dvacet let napsal. Prokletí Salemu, Řbitov zviřátek nebo To jsou však dostatečné důkazy toho, že King – ať si to fanoušci Cliva Barkera a podobných chtějí nebo nechtějí přiznat – je skutečným králem hororového žánru, kterému pomohl dostat se do povědomí široké veřejnosti více než kdokoliv jiný. Zároveň se však i přes ohromnou oblibu a popularitu dokázal vymámit ze škatulí a stereotypů žánru a přejít na úplně jiný level.
Díky za to, že jsi, Kingu. Ještě hodně centimetrů bych prosil.

Hodnocení: 90%
(6. prosince 2012 – 26. prosince 2012)

31 27.12.2012

Dlouho jsem si brousil zuby na nějakého toho Eca a z okolí sledoval, jak z regálů knihkupců po desítkách kusů mizí nejnovější román Pražský hřbitov. Až jednou v antikvariátu narazil jsem na Jméno růže a bylo jasné, že uzrál ten správný čas. Přesto jsem ještě nějaký čas váhal, knihu opakovaně vytahoval z police a znovu ji vracel, listoval v ní a čekal, kdy nastane ta správná chvíle pro začtení. Ta přišla jednoho studeného listopadového rána, kdy jsem jel do práce. Posadil jsem se na jedno z posledních volných míst v autobuse, ještě celý rozespalý knihu rozevřel a začal číst. Samozřejmě to byla chyba, což jsem poznal vzápětí. Eco se nedá číst, když jste ještě po spánku rozespalí. Nedá se ani číst večer, jste-li unavení a klíží se vám zrak. A máte-li kolem sebe ruch a rozptyluje vás milion věcí, tak to raději zabalte rovnou. Je to těžká kniha se složitou kompozicí, vybízející hned k několika výkladům. I ten labyrint, který v příběhu zastává důležitou roli, si můžeme vyložit mimo jiné tak, že k pravdě nevede pouze jedna cesta. Člověk se často musí vracet zpět (ať už v bludišti chodeb nebo textů), přičemž opakování nám usnadňuje snáze pochopit věci takové, jaké jsou (pravdu). Jméno růže osobně považuju za vrchol postmoderní literatury. Je to vážně velmi těžká knížka a její náročnost bude pro vás vysoká do té míry, do jaké budete ochotni nad textem přemýšlet. Je to román, složený jakoby z více žánrů. Kdo jej bere jako pouhou detektivku, přichází a ochuzuje se o mnohé. Mě kniha chytla, okouzlila a zaujala natolik, že už mám v záloze připravený další Ecův román a určitě nezůstanu jen u toho. Taky mám najednou chuť přečíst si jiné historické romány, jiných autorů i jiných námětů. Jméno růže je kniha, která ve mně vzbudila zájem o žánr, což je úžasné. Takových knih není nikdy dost.

Za co už nemůže autor, ale co je naprosto úděsné, je kvalita českého vydání. Takové množství chyb a překlepů jsem v žádné jiné knize neviděl (ano, i Pratchettova Zeměplocha může blednout závistí), což je o to zarážející, že se jedná o vydání šesté (!). Vzhledem k tomu, o jak významnou a kvalitní knihu se jedná, považuji tuto skutečnost za hanebnou a nanejvýš trapnou. Nepraktické jsou i překlady latinských slov a vět. Vzhledem k jejich množství by jejich umístění bylo přijatelnější ve spodní části stránky, v poznámkách pod čarou. Listovat každou druhou minutu v zadní části knihy, to byl opravdu horor!

(22. listopadu 2011 – 1. prosince 2011)

30 01.01.2012

Musím přiznat, že podobnou knihu jsem nikdy nečetl a pokud se některému spisovateli podařilo zhmotnit depresi do písmenek, vět a celé knihy, podařilo se to právě McCarthymu v této knížce. Otec se synem putují pustým světem, zničeným katastrofou (nevíme jakou, vlastně toho nevíme víc než dost, ale to nevadí). Tlačí vozík a jediné, o co skutečně jde, je sehnat jídlo na další dny a uchránit se nepřátelům. Tedy, alespoň se to zdá na první pohled. Pokud budete nad knihou přemýšlet a užívat si ji jako já, jistě vám dojde spousta jiných věcí, jejichž vypisování zde ztrácí smysl (aneb: najdi si sám).

Čtení evokuje spoustu prázdna, ti dva (a ani o jednoho víc) si toho mezi sebou taky moc nenapovídají („Oni ty lidi zabijou, viď?“ ,,Ano.“ ,,Proč to dělaj?“ „Nevím.“ ,,Snědí je?“ ,,Nevím.“ ,,Snědí je, viď že jo?“ ,,Ano.“ ,,A my jim nemůžeme pomoct, protože jinak by nás snědli taky.“ ,,Ano.“ ,,Proto jsme jim nemohli pomoct.“ ,,Ano.“ ,,Tak jo.“) Takových dialogů přibližně 180 stránek, pěkně prosím. Při začtení se a nebo jen běžném prolistování knihou patrně pocítíte pocit prázdnoty. Ta knížka na první pohled působí, jakoby v ní téměř nic nebylo, což navíc perfektně vystihují dialogy bez uvozovek (autorův trademark, který právě zde dopomáhá povýšit tísnivou atmosféru do nebeských výšin tísnivých atmosfér celýho světa), dialogy strohé, jednoslovné, dvouslovné, seškrábané na samé jádro sdělení, nevím, nevím, nevím, tak jo. To je ovšem jen prvotní zdání, podle mě se jedná o propracované prázdno, za kterým je vidět kus odvedené práce zkušeného autora, který sice netrpí literární nadprodukcí, když však něco vypustí, obvykle to stojí za to. Když se nad tím tak zamyslím, tahle knížka skutečně stojí za víc než tři nebo čtyři hodiny, které průměrný čtenář potřebuje k jejímu přečtení.

Líbí se mi dva komentáře zdejších uživatelů, cituji:
Houston: „Taková post-apo pohlednice.“
Lady Ef: ,,Tato kniha je buď tak úžasná, až jsem ji nepochopila, nebo jsem ji pochopila a je o ničem, ale přesto bych všem doporučila, ať si ji přečtou.“

Můj závěrečný ortel: Neobvyklá kniha plná propracovaného prázdna, kterou každému rád doporučím. Pro někoho strohé nic, pro druhé mistrovské dílo. Jdi do toho, žádnej strach. Jo, abych nezapomněl, je to román o naději a beznaději. O těch především.

Přečteno za jeden den, 30. května 2012.

29 23.07.2012

S Tolkienovým Pánem prstenů jsem si před mnoha léty užil hezkých pár dní příjemné četby. Tehdy jsem byl ještě dítě, k dospělácké literatuře jsem teprve přičichával, ujížděl na verneovkách, knížkách Enid Blyton a podobně. Už tehdy mě však uchvátila propracovanost celého světa, laskavost a jakási nenucená podmanivost, která celým příběhem prostupuje. Stačí se jen na chvíli začíst a rázem zjistíte, že je půlnoc a vám se ještě nechce spát, protože jsou světy, které opouštíte neradi.

Když jsem si celou sérii letos zopakoval (spolu s Hobitem, kterého jsem předtím nečetl a od jehož prvního vydání uplynulo dnes přesně 75 let!), všechno se mi jakoby znovu vrátilo. Zestárl jsem, čtu jiné věci a jsem jiný člověk, ale Pána prstenů jsem si užil stejně jako tehdy v jedenácti nebo dvanácti. První dva díly jsem dokonce dohromady zhltl za nějaké čtyři dny, což je jasný důkaz toho, že existují díla, která mohou bavit a oslovovat starší i mladší, byť si v nich každý najde něco jiného (kdysi mě brala především ta dobrodružnější linka, kdežto tentokrát jsem to vnímal (mimojiné) jako příběh o přátelství a naději). Nad Tolkienův fantasy svět prostě není. A ač bych jen nerad srovnával s obdobnými knihami, kde by dnes žánr fantasy byl (popřípadě jestli by vůbec byl), kdyby Tolkiena nebylo? Myslím, že je jen málo autorů fantasy literatury, kteří jím nejsou inspirovaní a ovlivnění (a to už vůbec nemluvím o tom, kolikrát byl Tolkien bezostyšně zkopírován). Tolkienův svět je zkrátka hit, něco, co baví už několik generací čtenářů (přestože samotný start tak jednoznačný nebyl). Knihy patří právem celosvětově mezi nejčtenější a i zde na databázi jsou jedněmi z nejčastěji (a nejlépe) hodnocených. Celému fenoménu pak pomohlo i filmové zpracování, které by se snad muselo líbit i samotnému autorovi.

Žánr vděčí panu Tolkienovi za mnoho. Dokázal napsat dechberoucí opus, který vrátil fantastiku do hry, dal jí uznání ve světě, který této 'podřadné literatuře' příliš nefandil. Zároveň nezestárl a zůstal dodnes čtivým, na rozdíl od naprosté většiny podobné litetatury téže doby. Baví a pravděpodobně bude bavit i nadále. Vždyť proč číst odvozeniny, je-li originál lepší.

Stěžejní dílo světové literatury, které v rámci žánru již pravděpodobně nebude překonáno.

28 21.09.2012

"No a vidíš, drahá. Pořád mluvíme o laskavé přírodě, milosrdném osudu, dobrotivém bohu... vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono... že jsou podezíraví, pomlouvační, závistiví a já nevím co, ale jací jsme sami, jestli my sami jsme laskaví, milosrdní, dobří... já mám pořád pocit, že toho pro vás dělám strašně málo."

Pan Kopfrkingl byl spořádaný člověk, hlava krásné a požehnané rodiny, miloval svou Nebeskou a své Nadoblačné, byl loajální vůči československému státu a měl se po všech stránkách dobře. Ale má svou knížku o Tibetu, pod jejímž vlivem se začíná proměňovat v nenápadně nebezpečného a psychicky nemocného maniaka, posedlého přeměnou člověka v prach. Protože čím více duší se vymaní z okovů tohoto bytí, převtělí a rozplyne v éteru, tím bude na světě lépe. Takovému člověku postačí jen málo, aby se nechal svézt sílící nacistickou ideologií, aby pak bez zábran likvidoval nejen svou rodinu. Knížka není kritikou nacismu. Je to varování před lehce manipulovatelnými a ovlivnitelnými lidmi, kteří (stejně jako pan Kopfrkingl) nechápou, že páchají zlo. Vždyť taková smrt může být i veliké dobro - zvlášť když vás ušetří velkého trápení.

Snímek Juraje Herze je pak jedním ze vzácných příkladů, kdy film překonal literární předlohu. Rudolf Hrušínský tam předvedl patrně nejlepší herecký výkon naší kinematografie; vlastně stačí si jen vzpomenout a už mi mrazí v zádech.
Obojí - jak film, tak kniha - patří ke klenotům naší kultury a obojí stojí za přečtení - shlédnutí. Zcela výjimečně je jedno, v jakém pořadí.

"Což abych tě, drahá, oběsil?"

28 17.05.2011

Odjakživa mě fascinovaly rozsáhlé romány a jejich přečtení jsem bral jako výzvu. Jednoho letního dne jsem s mámou zamířil do Domu knihy Librex v Ostravě, kde jsem jí ukázal Svědectví, které jsem už delší dobu chtěl číst. Máma na knihu (která bylo skoro tak tlustá jako dlouhá) vykulila oči. ,,A TO JAKO BUDEŠ ČÍST CELÉ?"

I stalo se, kniha byla doma. A byla to parádní kniha, která mi vyrazila dech nejen mixem žánrů, které obsahovala, ale i samotným dějem. Hodně lidí si pochvaluje úvodní třetinu knihy, kdy Kapitán Trips útočí a promění Zemi v pustou krajinu. Mně se však ještě více líbila prostřední část ("Na Palubě"), kdy se z hororu začíná stávat něco více - postapokalyptické scifi, naprosto komplexní dílo, zahrnující otázky politiky, náboženství, vědy, dobra, zla. Myslím, že právě tahle část odradila hodně lidí svou rozsáhlostí a detailním popisem všeho. Proto má tento román i ve zdějších hodnoceních velmi rozporuplné ohlasy, já však mám takto rozmáchlého Kinga v oblibě.
Svědectví nesedne každému, ale koho pohltí, ten ho přečte jedním dechem. Až do uzavření kruhu.

Máma se docela zajímala o to, jak se mi knížka čte a líbí. Když jsem dočetl, jen vykulila oči a divila se. ,,JAK JSI TO MOHL ZVLÁDNOUT TAK RYCHLE?"

28 23.11.2010

PRVNÍ ČÁST KOMENTÁŘE OBSAHUJE NÁZNAKY DĚJE:
Nejúspěšnější a nejprodávanější román Agathy Christie začíná nenápadným dopisem, který obdrží několik Angličanů. Všichni jsou v něm zváni tajemnou hostitelkou na Černochův ostrov, kde si Neznámá otevřela nový penzion a hledá lidi, kteří by jej zdarma vyzkoušeli. Po příjezdu však skupina "šťastlivců" zjistí, že penzion a celý ostrov je prázdný - s výjimkou kuchařky a správce, kteří zde byli rovněž pozváni Neznámou. Během večeře celou skupinu hostů vyděsí hlas z gramofonu, který každého přítomného obviní z vraždy. Netrvá dlouho a lidé začnou jeden po druhém umírat. Každá smrt se pak až děsivě shoduje s obsahem básničky o deseti malých černoušcích, kterou někdo vytapetoval do pokojů. Jak ubývá počet hostů, ubývá i počet porcelánových figurek malých černoušků v obývacím pokoji, kterých bylo na začátku deset...
___

Co k tomuto velkolepému malému velkému mistrovskému dílu říci? Je to úžasná knížka, která mě zaujala jednak neuvěřitelnou čtivostí (při dobrém rozpoložení ji přečtete za jeden den), ale také skvěle vypracovanou a poutavou psychologií postav - figurek, kterých je na ostrově deset. V takovém prostředí vyvstává prostor pro autorčin "trademark" - hra s omezeným množstvím postav v uzavřeném prostoru. Christie nezdržuje, nezatěžuje čtenáře dlouhými popisy, třemi větami dokáže zachytit to nejpodstatnější z každé postavy a žene se dál, až do velmi neobvyklého konce. Šokující rozuzlení vyráží dech a vy budete žasnout nad tím, jak skvěle si Christie s románem poradila.
___

Zajímavost: Samotná Agatha Christie byla na svůj román oprávněně hrdá a ve své autobiografii poznamenala: "Napsala jsem tu knihu, protože napsat ji bylo tak těžké, až mě ten nápad fascinoval. Černoušky jsem napsala po příšerně složitém promyšlení a měla jsem radost, co jsem z toho udělala."

27 30.11.-0001

Bezesporu nejkrásnější česká básnická skladba dvacátého století - složitá a náročná paralela o dvou rovinách lásky a dvou rovinách smrti, vyprávěná v několika časových rovinách, založená na kontrastech stáří a mládí, naivity a zralosti, života a smrti.
Ovšem - jak všichni víme - tím největším kontrastem je celý náš lidský život, složený z radostných chvil, zatížených tragikou.

Pod Kupolí mi udělalo radost ze dvou důvodů: zaprvé jsem neskutečně rád, že Kinga i po čtyřiceti letech psaní stále baví a stále má chuť nám čtenářům předkládat nová díla (uznejte sami, že jen těžko by někdo psal tisícistránkový román, kdyby ho to nebavilo). Tím druhým důvodem je prostě fakt, že se jedná o skvělou knihu.
Autorovou nespornou výhodnou je to, že umí psát prakticky o čemkoliv. Jestliže předešlá Duma Key byla o tazích štětce, tentokrát spustil bariéru na malinké městečko a sledoval, co se pod ní bude dít. Není to horor, ale spíše hodně mrazivý thriller. A tak sledujeme přeměnu společnosti od demokracie k diktatuře, která bohužel může mít i vlídnou tvář. Přičteme – li k tomu kingova osvědčená témata (drogy, náboženství a s ním spojený náboženský fanatismus) a typické rysy Mistrovy tvorby (výborná zápletka, do posledního detailu promyšlená psychologie, postupně gradující napětí), nemohl román dopadnou jinak než dobře.

Co říci závěrem? King potřetí přichází s důkazem, že i tisícistránkový román může být zábavný, čtivý a nemusí ani na chvíli nudit.

PS: Když jsem psal o dvou věcech, které mi udělaly radost, musím přidat třetí. BETA konečně přišla s reprezentativní obálkou, která je opravdu velmi hezká. Bravo!

25 12.11.2010

Nejpodivnější a nejabsurdnější kniha, jakou jsem kdy přečetl (a nebo to byla snaha ji číst?). A vůbec, proč číst něco, co se nedá pochopit a s čím mají problémy i profesoři na vysokých školách, kteří Odyssea vyučují?

Lidé čtou Odyssea, protože chtějí:
a) poznat jeho úžasnou originalitu, díky které se kniha stala proslulou;
b) machrovat, že to četli.

Já jsem byl kombinací obojího a tak jsem si tuto nepříjemně tlustou bichli pořídil. Číst něco takového – to je v podstatě noční můra každého čtenáře. Odysseus nebaví, Odysseus nedojímá, Odysseus nudí, v Odysseovi se nic neděje. Děj je velmi jednoduchý: popisuje jeden den obyčejného a bezvýznamného člověka, ve kterém se - nic neděje. Osmnáct předlouhých kapitol je charakterizováno časem, místem, orgánem lidského těla, barvou, symbolem a technikou, přičemž každá kapitola je záměrně psaná rozdílným stylem a rozdílnou formou. Autor napodobuje a paroduje vývoj angličtiny od středověku po románovou současnost, užívá stovek slovních hříček a nejrůznějších narážek, používá svých rozsáhlých znalostí matematiky, fyziky, biologie, historie, filozofie, politologie, psychologie, cizích jazyků a všechny je do svého díla velkolepě včleňuje. K tomu používá snad všechny hlavní styly a formy psaní. Próza je prezentována eseji, divadelními dramaty, rozhovory, proudem vědomí, novinovými články; na poezii taky samozřejmě dojde. Autor střídá lyriku a epiku tak nenápadně, že to ani nepostřehnete. V Odysseovi je prostě všechno. A protože je román – stejně jako Proustovo Hledání ztraceného času – vrcholným dílem meziválečné avantgardní experimentální prózy, je na hranici čitelnosti a srozumitelnosti. Některé pasáže holt nepoberete, i kdyby jste je četli desetkrát za sebou (to samozřejmě dělat nebudete; naopak budete přemýšlet, jak mít tuto obludnou knihu co nejdříve z krku).

Zní to strašně?
Ve skutečnosti je to ještě daleko horší. Tato kniha se nedá popsat, každý si musí vytvořit vlastní názor, protože toto čtení je daleko složitější a náročnější než kupříkladu čtení „pouhé“ poezie. Soustředit se musíte nejen na obsahovou, ale i formální stránku díla, která je ve všech směrech dotáhnuta k dokonalosti.
Kdybych měl z knihy vybrat kratičký úryvek, byl by to tento:
Proč ho nepřítomnost světla tolik nerušila jako nepřítomnost hluku? Protože měl v tuhé buclaté mužské ženské trpné činné ruce bezpečný hmat.
(Naprosto úžasná věta, ale člověk ji musí přelouskat několikrát za sebou, aby ji pochopil, což je hlavní kouzlo románu.)
Odyssea jsem dočetl do konce, nebudu ovšem natolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem mu porozuměl. Rozhodně je to však kniha, do které by měl alespoň krátce nahlédnout každý. Druhou takovou nenajdete.

A ještě jedna zajímavost: Odysseus čítá v českém překladu tři sta tisíc slov a jeho slovní zásoba pětkrát převyšuje slovní zásobu průměrného člověka.

Kdybych měl člověku, který zásadně nečte české autory, doporučit jednu českou knížku, byla by to Nesnesitelná lehkost bytí. Kdybych měl komukoliv v zahraničí darovat ukázku české literatury, dostal by Nesnesitelnou lehkost bytí. Mám pocit, že v té knížce je tak nějak vše podstatné, co naše dějiny v posledních desetiletích formovalo. Optimismus? Vidím jej tam, přestože pořádně skrytý za různě silnýma vrstvama méně radostných věcí. Zklamání ze šedesátého osmého, každého, kdo se těšil na lepší a radostnější zítřky, následné vystřížlivění, rozhořčení ze sovětské okupace.

Autorovy názory a postoje jsou z knihy jasně znát: odvážné, pevné a stálé. Nejsou to však typické postoje ublíženého člověka, kterého zlomí totalitní režim, který v jeho zemi vládne. Který zakáže jeho knížky, násilně ho umlčí a defakto donutí k emigraci. Toho si cením ze všeho nejvíc a velmi pana Kunderu obdivuju. Některé věci na mě působily natolik klidným dojmem, až mě mrazilo. Pasáž knihy, zaobírající se hovnem, považuji za bravurní ukázku literárního mistrovství, a nejen tu, samozřejmě. Líbí se mi, jak se v knize střídají odlehčenější pasáže s těmi filozofickými, jak jsou do knihy včleněny nejrůznější poznámky z politického a kulturního života nejen naší země. Krom bohatosti tím román získává něco nepopsatelného, co se jen těžko popisuje. Nepamatuji si, že bych kdy četl něco podobného a nepamatuji si, že bych se kdy u jiné knížky cítil podobně.

Nazvu-li Nesnesitelnou lehkost bytí klenotem světové literatury, nebudu tím narážet na současné místo pobytu autora. Es muss sein, rozhodně. Nesnesitelně dokonalá knížka.

23 27.08.2012