Plativa
komentáře u knih
Hořící kříž
Diana Gabaldon
Srovnala bych tento díl s předchozími Bubny podzimu, začátek se neskutečně vlekl, to shromáždění Skotů z vysočiny bylo nekonečné, tolik stránek a uběhl pouze jeden den? A naopak od půlky knihy mi přišlo, že autorku začal tlačit čas a taky fakt, že přece už nemůže těch stránek napsat tolik, takže události začaly zrychlovat. Přitom, kdyby se z knihy vyjmuly nekonečné popisy lovu, který mě prostě nebaví, ušetřilo by to stránky a mohlo se více rozepsat o Ianovi a deníku Indiána -cestovatele času. Dějové linky mě jinak moc bavily, svatba v River runu byla zajímavá a skvěle napsaná (nesmíme zapomenout, že stále nevíme, kdo olizoval Claire nohy??). Mezi Claire a Jamiem to stále funguje bezvadně, mám ráda i Brianu a Rogera, jen mě mrzí, že je z Briany taková domácí puťka, že ji ten počáteční zápal a emancipace tak nějak opouští. Na druhou stranu, je to dost pochopitelné že se Claire i Briana musely přizpůsobit 18. století, a že je to holt ovlivňuje i názorově. Seriál se tentokrát rozchází s dějem v knize, místy mi to přijde zbytečné, ale overall mě i seriál stále moc baví a doporučila bych ho. No, nedá se nic dělat, budu si muset přečíst i další díl, ale tentokrát si ho nedám už do čtenářské výzvy, protože mě zasekal na více času, než jsem plánovala.
Kluk napravo
Kate Stewart
Přečetla jsem si knížku, protože byla ke stažení zadarmo na Dobrovským a má očekávání byla prakticky nulová. Každopádně, jak zde píše více čtenářů, mě příběh nakonec mile překvapil. Jo začátek byl takový těžkopádný a seznámení Thea s Laney bylo trochu umělý, ale jak šel příběh dál a jejich vztah se vyvíjel, musím přiznat, že mě to fakt bavilo a byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Jejich krize ve vztahu a problémy, které řešili Laney a hlavně Theo byly velmi reálné a člověk se v nich několikrát sám najde. Mohu doporučit, místy spicy popisy knize taky velmi svědčí.
Nesmrtelnost
Milan Kundera
Sedím a přemýšlím, co jsem si to vlastně přečetla. Jsem typický čtenář beletrie, věděla jsem, že to pro mě nebude jednoduché přečíst, a taky nebylo. Jako dějovou linku s Agnes jsem měla moc ráda, našla jsem se v mnoha myšlenkách, které nesla a samozřejmě místy s ní naopak nesouhlasila. Lauru jsem taky chápala, ale byla mi fakt nesympatická, o Paulovi se toho dá jen říct, že byl takové bezcharakterní páté kolo u vozu. Vlastně mě udivuje, že to byly silné ženské postavy oproti ostatním mužským postavám kolem nich. I když jsem měla pocit, že je autor občas degraduje pouze na erotický objekt mužské touhy, a to obecně je asi můj největší problém u téhle knihy. Mám pocit, že pan Kundera sexualitu žen moc nepochopil či nepoznal, jeho popisy nejsou věrohodné, dám jako protiklad Paulo Coelho, kde mi tato oblast přijde daleko lépe zahrnuta. Extrémem je ke konci knihy Rubens, jeho celý život smrsknutý na jeho pár erotických chvilek, nechápu a nebavilo mě to. Co se týče Goetha, Hemingwaye, Beethovena umělců, kteří se v knize objevují, nejsem milovník biografií a taky mě jejich dějové linky nějak neoslovily. Vlastně začátek knihy mi přišel čtivý se zajímavou filozofií, ale tak od půlky knihy to začíná celé upadat, zamotávat se to, myšlenky se motají do sebe a nedává to moc žádný smysl. 4/5 dávám a musím se přemáhat, nemyslím si, že se ke knize vrátím, nejsem její cílový čtenář.
Cyklistka: Osud poslední baronky
Jana Poncarová
Upřímně si myslím, že je to jedna z nejlepších knih od Jany Poncarové společně s Podbrdskými ženami. Příběh mě velmi zasáhl, možná, protože to je tragédie o vymření jedné rodiny bez potomků, nenaplněných snech a talentech a o jednom chátrajícím zámku, který stojí dodnes (pokud ho ještě naši spoluobčani nerozebrali jako ostatní cennosti). Blanka mi byla od začátku velmi sympatická, odvážná svérázná a emancipovaná žena a to i přes všechno tu nespravedlnost, kterou v životě zažila. Také musím vyzdvihnout tu atmosféru života v osamění a souznění s přírodou a krajinou Bratronic, bylo to velmi realistické a byla jsem překvapena, jak dokážu pocity a vjemy chápat, že jsem je vlastně obdobně někdy už tak také cítila. Nevím, jestli se dokážu někdy jet podívat na ten zámek, bude mi to trhat srdce, v jakém je stavu, když si člověk představí, že tam ještě před 100 lety skromně a slušně žila rodina Battaglia, která nikdy nikomu nic neudělala. Dočetla jsem knihu zrovna když v televizi běží Olympiáda v Paříži a je mi úzko z představy, že v jiné době za jiných okolností by se Blanka s Kristiánem mohli také zúčastnit obdobných cyklistických závodů takového měřítka.
Touha žít
Martin Pospíchal
Této knize se méně než 5 hvězdiček dát nedá. Už jen za to, jakým tématem se zaobírá, jak se píše také v knize, často se na tyto pacienty, kteří se potýkají s nevyléčitelným onemocněním jakoby zapomíná a jsou v ústraní. Ale žijí tu mezi námi a já jsem hrozně ráda, že jsem mohla nakouknout do jejich přemýšlení. Jak bylo mnohokrát zmíněno, každý jednou z tohoto světa odejdeme a oni mají jen to štěstí/neštěstí, že vědí, kdy to bude.
Severka
Nina Špitálníková
(SPOILER) Ať už si o knížce přečtete cokoliv a máte nějaké očekávání, mohu vám slíbit, že Vás kniha překvapí a bude nakonec úplně jiná. Příběh to je neskutečně silný, zjistila jsem, že o KLDR vím úplný kulový a vyplašené informace z médií mi nestačí. Bylo mi tak líto Ri Jo-Čong, během čtení si musíte opakovat, že jí bylo pouhých 17 let, i když její myšlení a chování odpovídá už dospělé ženě. Matoucí vzhledem k jejímu věku byla hlavně její inteligence a ambice. Chtěla bych tuhle dívku poznat, nezkaženou a nepoznamenanou výchovou v totalitě, zajímalo by mě, jaká by vlastně byla, jaké by byly její koníčky a zájmy, jak by se chovala, kdyby ji režim nenadiktoval, jak se chovat má. Bohužel ani ona sama očividně nikdy nezjistila, jaká doopravdy je bez toho nánosu propagandy. Otázkou už jenom je, jestli se vlastně kromě fyzického osvobození z totalitního režimu dá osvobodit i duše lidská. Protože po přečtení této knihy si tím nejsem vůbec jistá. Je mi to tak líto, i jejího otce, udělal pro ní to nejvíce, co jako rodič mohl, ale nutí mě to se ptát, zda vlastně to bylo k jejímu dobru. To ale vědět nemohl. Tohle bych dala jako povinnou četbu do škol. Díky za to.
Kdyby ze světa zmizely kočky
Genki Kawamura
Krátká knížka, která ale hned vtáhne čtenáře do děje a není plná zbytečných popisů a jde rovnou k věci. Moc se mi líbila dějová linka pana Zelího, místy fakt vtipné ale pak zase smutné. Na tak pár stránek a rychlého vyprávění je v knížce vlastně dost emocí. Konec je vysloveně překvapením. Čtení jsem si moc užila a přečetla bych si od autora ráda něco dalšího.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Román provázející nás opět napříč necelým 20. stoletím a příběh několika generací jedné rodiny. Je to další klasická Mornštajnová, bohužel musím přiznat, že mě kniha nechytla tolik jako například Hotýlek nebo Tiché roky. Nedokážu říct, čím to bylo, možná na můj vkus neustále někdo umíral (ale vážně pořád), nebo jsem si k postavám nedokázala utvořit vztah. Kromě postavy Anežky v závěru knihy, ta mě velmi bavila a vyvolávala ve mně ty správné emoce. Zároveň jsem nepochopila, proč kniha naprosto ignorovala její dva bratry. Hezké čtení, ale za mě jsou i lepší a zajímavější tituly od autorky.
Žena v okně
A.J. Finn (p)
Neměla jsem velká očekávání, thrillery skoro vůbec nečtu, ale tahle knížka se ke mně dostala náhodou a tak jsem ji v rámci čtenářské výzvy 2024 přečetla během pár dnů. A nebyla jsem vůbec zklamaná, začátek sice pomalejší rozjezd ale potom spoustu nečekaných zvratů. Konec potom už byl lehce předvídatelný. Četla jsem Dívku ve vlaku a tohle je tomu podobné opravdu jen názvem knihy a motivem pozorování lidí. Líbilo se mi, jak autor polidšťuje psychické problémy a poruchy, že se to může stát komukoliv z nás.
Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala
Jiří Sankot
Tahle kniha si bohužel zasluhuje plný počet hvězdiček. Nemám moc ráda pojmenování "česká Anna Franková" potírá to tu individualitu děvčat, osud měly podobný nebo možná spíš jen ten konec života, ale jinak byla každá úplně jiná. Co se týče knihy, moc se mi líbila její kompozice, že začínala a končila autorky fikcí a samotný obsah deníku zde byl doslova přepsán. A že v textu byly odkazy na dobové novinové články a vysvětlivky k historickým událostem, hodně to zasadilo děj do kontextu a moc mě to bavilo. Velmi smutný mi přišel na konci ten výčet osob, o kterých Věrka v deníku psala, a že vlastně skoro nikdo válku nepřežil. Líbily se mi příběhy jednotlivých postav, že každý měl ten svůj vlastní život a nikdo nepředpokládal, že jednou je někdo nažene do vlaku odveze pryč, odkud se už nikdo nikdy nevrátí. Zrůdnost toho, že jejich domovy obsadili jiní lidé a že po nich nezůstalo moc památek, že měli být vymazáni z historie. A mezitím čtete, jak je Věrka velmi šikovná a pilná žačka, jak ráda chodí do školy a má spoustu kamarádů, se kterými tráví čas. Velmi kruté, ale jsem ráda, že se deník dochoval, a že ho lidé mohou dnes číst.
U řeky Piedra jsem usedla a plakala
Paulo Coelho
(SPOILER) Mám ráda styl psaní Coelha a byla jsem moc zvědavá, co z téhle knížky vypadne, věděla jsem, že se bude jednat o filozofické a duchovní otázky, byla jsem na to připravená a zvědavá. Ale skrz naskrz jsem měla z knihy rozporuplné pocity, některé části mi přišly geniální a hltala jsem je a jiné zas na mě byly moc ezo a úplně mimo (promlouvání k Bohu v transu jiným jazykem). Celkově dobrý začátek a moc se mi líbil zvrat a konec, ale chlastání na studně v mlze a transy v dešti před jeskyní s random lidmi mi fakt nesedly a nic nedaly. To mi už duchovně přijde lepší Alchymista, který tak ale myšlený vůbec není. Overall má Coelho lepší knihy, přečtěte si 11 minut od něj!
Panda v nesnázích
Markéta Lukášková
(SPOILER) Tohle je fakt zdařilé dílo! Četla jsem Lososa v kaluži a vůbec mě nenadchnul, autorky prvotina tak se to dá pochopit, ale jsem ráda, že jsem se nenechala odradit, protože do Pandy v nesnázích jsem se začetla a nemohla jsem ji celý den odložit. Ani nevím co se mi líbilo nejvíc, ta vykreslená atmosféra 50. let? Nebo nevšední hlavní postava s vrozenou vadou? Neskutečný psychologický posun Lenky? Nečekané zvraty, že žádná postava neprožívala knižní klišé? Ten Králíček?!?! Prostě boží, Markéto, tohle se ti fakt povedlo, klobouk dolů.
Alchymista
Paulo Coelho
Jak už tu někdo psal, knihu je potřeba přečíst ve správný čas. A zároveň každému dokáže v jiné období přinést jiný účinek. Já jsem ji poprvé četla na gymplu, pamatuju si to jako doteď, nudila jsem se v autě čekáním na svého tehdejšího přítele, který hrál nějakou vesnickou fotbalovou ligu, a Alchymista byl jediný ebook, který jsem měla zrovna v telefonu. A byla jsem z knihy nadšená, najednou jsem viděla i jiný pohled na svět než ten můj pubertální a materialistický. A ke knize jsem se dostala díky Čtenářské výzvě dnes znovu, kdy již mám rodinu a zároveň jiné otázky v životě. A opět jsem si v knize našla povzbuzení a úhel pohledu na některé duchovní otázky, které řeším nyní. Chápu, že kniha není pro každého, přirovnala bych ji trošičku k Malému princi. Z pokus to určitě stojí.
Dalajlamova kočka a umění příst
David Michie
Stejně jako první díl mě i tato další kniha o Rinpoče nebo Svámí (moje nejoblíbenější jména, lepší než Jeska) velmi bavila ale co víc, opět jsem načerpala některé z poznatku budhismu. Moc mě baví, jakým stylem nám autor skrz kočičku a ostatní postavy knihy předává myšlenky a poznatky z duchovního učení budhismu. Velmi nenásilně si tak o tom člověk dokáže udělat představu, i když žije v uspěchaném materialistickém světě. A některé myšlenky může zkusit začít praktikovat ve svém životě a za svou honbou za štěstím.
,,Štěstí je dostavuje jako vedlejší účinek, když se odevzdáme něčemu, co nás přesahuje".
Moc se těším na další příběhy Dalalajmy a jeho kočičky, postav z literární kavárny Sereny, Sida a Sama.
Veronika se rozhodla zemřít
Paulo Coelho
Knihy spisovatele Paula Coelho mě hrozně baví, jako první jsem četla Alchymistu už na střední a přišla mi to jako jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, pak jsem narazila na 11 minut a kniha mi přišla naprosto přelomová názory, upřímností a tématem. Veroniku jsem se rozhodla přečíst, protože je to od něj s Alchymistou nejznámější dílo, ale upřímně mě to vůbec nechytlo, není to ten Coelho, kterého jsem měla ráda ve výše zmíněných titulech. Nedokázala jsem se moc začíst, příběhy vedlejších postav mi nepřišly uvěřitelné, po filozofické stránce se mi některá zamyšlení líbila, ale jinak mě to víc neoslovilo. Spousta zbytečné vaty okolo hlavního příběhu. Některé myšlenky se mi zdály zbytečně povrchní, v jiných dílech Coelha mi přijde, že se do toho autor umí víc opřít a být více otevřený. Palec nahoru za to, že tenhle autor umí napsat nestereotypní ženské postavy.
Mapa soli a hvězd
Zeyn Joukhadar (p)
(SPOILER) Myslím, že tahle kniha si zaslouží daleko lepší hodnocení, než má. Mně se prolínaní dvou příběhů moc líbilo, ke konci došlo k jejich docela nenápadnému propojení a to mě velmi bavilo. Líbil se se mi styl autorčina psaní, velmi nevšední styl popisu pocitů a nálad, líbilo se mi vykreslení postav příběhu, ke kterým si člověk najde cestu a ke konci knihy má pocit, že je zná a že jsou mu vlastně velmi blízcí. Což bych řekla není pro naší zeměpisnou šířku úplně typické, jedná se o příběh syrské rodiny, a ti nám tu nejsou vykreslováni zrovna pozitivně. Ale příběhem v této knize čtenáři má vlastně dojít, jak jsme všichni lidé stejní, všichni sníme, všichni milujeme, všichni se bojíme a všechny nás umí hnát strach do krajních situací. Mapy, knihy, sůl, písek, cestování, hvězdy, celá kniha má takový magický nádech a mě to velmi oslovilo. Jediné co bych vytkla je takový nijaký rozplácnutý konec knihy hlavně příběhu Ráwijy, ono to vše dopadlo vlastně tak, jak mělo, jen jsem to asi čekala více nabité emocemi...
Čekání na kocoura
Michaela Klevisová
Milé příběhy o kočičkách a jejich lidech, styl psaní autorky se mi velmi líbil a nadchnul mě. Jediné co, tak jsem nějak nepochopila poslední příběh, zdálo se mi, že má useknutý konec. Oproti tomu ostatní příběhy v knížce se mi moc líbily. Příjemná oddechovka.
Losos v kaluži
Markéta Lukášková
(SPOILER) Moje první knížka od Markéty Lukáškové, znám její podcast Příběh, který se opravdu stal a poslouchám také Chumelenici. Mám ráda projev autorky, občas jí je vyčítáno, jak moc sprostě mluví a s tím souhlasím, ale je to individuální problém. Knížka za mě dobrá, hezky plyne, člověk nemá potřebu od ní utíkat a je zvědavý, jak děj dopadne. Moc se mi líbil nápad na popis nebe a pekla, je to originální, jen mi vrtá hlavou, že pro takové vrahy například je tohle peklo dost měkké. Konec mi přišel trochu uspěchaný a nedokončený, klidně bych ráda věděla, jak to dopadne s Petrem i maminkou Báry detailněji. Kniha je fajn jednohubka na oddych, co mě mrzí a proč strhávám hvězdičky je prostě chování a myšlenky Báry v první polovině knihy. Barbora tam nebyla pouze cynická, ona byla vyloženě zlá a ke spoustě lidí fakt neférová, až mě to bylo do očí. Všechny lidi okolo sebe zjednodušovala na povrchní povahové rysy, a ač mám ráda humor a víckrát jsem se u knihy zasmála, tak některé postoje a Báry soudící myšlenky byly až nechutné (slečna s Arabem na letišti). A přišlo mi, že tyto postoje jsou pouze snaha autorky o to, aby to bylo vtipnější a bylo to prostě moc na krev. Těším se na další knihy.
Dvě hrsti života
Katharina Fuchs
(SPOILER) Příběh dvou žen žijících v Německu na začátku minulého staletí, já vždycky říkám, že si neodkážu představit, co se muselo honit lidem v hlavách, kteří zažili obě dvě světové války, krize a hlad a ještě nástup komunismu. To bych snad nad lidstvem zlomila hůl úpně. Ta touha přežít za každou cenu je cítit i z tohohle románu, osudy dvou žen, které to neměly ani jedná lehké v životě, i když o poznání více si musela vytrpět Anna. Ze začátku jsem vůbec nevěděla co čekat, moc jsem se nemohla ani začíst pořádně, chápu, že kniha měla popisovat bezstarostná dětství obou žen. Ale měla jsem problém si k postavám najít cestu a soucit. Po odjezdu Anny do zbídačeného Berlína, jsem se už hezky začetla a hltala jsem stránky o jejím pracovním životě. Na druhou stranu příběh Charlotty byl kromě zrady od Edith a Lea vlastně nijaký, nedokázala jsem se do ní vcítit, nepochopila jsem, proč si vzala zrovna Ernsta, když tušila, jak to dopadne. Bylo fajn přečíst si příběhy osudu lidí během nacismu, kteří nebyli Židé a jak to celé vnímali. Ella mi byla krajně nesympatická, prostě slizký had, co se sveze na každém režimu, ale nic nevybuduje nic sama nedokáže. Celkově se mi ale kniha líbila, hezky se po pomalém rozjezdu četla a moc jsem byla zvědavá, jak to všechno dopadne. Možná bych na konci knihy některé postavy tak rychle nehodila pod stůl, Carl a Ernst už se nehodili do příběhu tak se s nimi jednou větou autorka rozloučila. Za to dávám hvězdičku dolů a za tu plochost postav na začátku knihy, jinak mohu jen doporučit.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
(SPOILER) Tak tahle kniha mě dostala jako dlouho žádná ne. Čtenář je okamžitě vtažen do děje, na každé stránce se něco děje. Postavy nejsou jen černobílé, mají každá svá dilemata a hloubku. Hlavní hrdinku Annu jsem si zamilovala hned po pár větách, je ztělesněním velmi silné a odvážné ženy, která to v životě neměla ani na chvíli lehké a přitom má pocit, jaké má štěstí, protože má vždy samé hodné lidi kolem sebe. Příběh je strhující, barvitě před vámi budou vystupovat popisované místa i situace. Škoda jen toho Pavla, byl to i jeho příběh a jeho konec mě velmi zarmoutil. Mohu jen doporučit, nebudete litovat, určitě to není žádná červená knihovna plná citů, spíš naopak.
