Pozde komentáře u knih

Ian McEwan a jeho skvělý drobnohled. Obdivuji jeho schopnost pozorovat a přesně popsat situace, na které zaměří svoji pozornost. Styl, kterým nás provedl životem dvou mladých lidí v době, kdy sex byl tabu, byl opět dovedený k dokonalosti. Jeho maximalistický způsob popisu maličkostí, které dva mladé lidi formují a vedou k tomu, jak se zachovají v pro ně kritické a rozhodující chvíli je mistrovský. Člověk si uvědomí, jakými křižovatkami a zkušenostmi sám kdy prošel, jak nás měnily a ovlivnily naše další chování a konání.

11 30.04.2019

Ian McEwan je skvělý pozorovatel. A ještě k tomu to co vidí (a čeho si hodně lidí nepovšimne) umí trefně popsat. Jeho schopnost rozebrat situace, city, lidi na prvočinitele, podrobit je přesnému a často nemilosrdnému prozkoumání mě nikdy nepřestane uchvacovat.
The Children Act je pro mě mimořádná v mnoha ohledech - případy řešené soudkyní Fionou by vydaly přinejmenším na esej. Ale asi nejpozoruhodnější a nejpravdivější jsou momenty, kdy vysoce postavená odbornice a vážená žena, která se svojí pracovitostí a sebezapřením dostala až na vrchol profesního a společenského žebříčku, zdánlivě (viděno jejím pohledem) prohrává ve chvílích, kdy neovládne svoje emoce. A přitom když se nechá náhodou a nekontrolovaně ovlivnit svými emocemi (na koncertě, kde hraje na klavír) je nejlepší. A zaslouží si za to ovace ve stoje.
Minimálně dvakrát během příběhu se rozhoduje ne na základě své intuice, ale zvažuje "co by tomu řekli lidé"? Její přísná sebekontrola a sebekázeň je jí prostě občas na překážku. Jakoby se bála být člověkem, ženou, milenkou, matkou a stala se prostě "jenom" soudkyní, která stojí nade vším a nade všemi.

12 16.03.2019

"Alexandra ve svých sedmatřiceti letech věřila na příležitosti a zanedbávala naději."
"Pravidlo číslo tři: Převzít odpovědnost za svoje chyby. Pravidlo číslo čtyři: Nečekat odpuštění."
Zvláštní groteska o úplně pitomé a zbytečné soutěži, na pozadí které ale vynikne touha a potřeba lásky, víry a naděje.

1 14.02.2019

Výjimečná kniha. Rozhodně to není jen příběh z doby totality, ale neskutečně hluboká, přesná a úchvatná studie lidského chování, existence v čase a vývoje (jedince i společnosti). Studie křivdy, lásky, náboženství, lidské geneze, paměti. Když občas někdo někde položí už značně otřelou otázku, kterou knížku bych si s sebou vzala na opuštěný ostrov, byl by to s největší pravděpodobností Žert. Už jen pro to, že se dá číst stále dokola a pokaždé se v něm dá nalézt něco nového. Jedno přečtení rozhodně nestačí.

11 13.02.2019

Přečteno jedním dechem. Některé obrazy a příběhy jsou velice silné. Dokonce tak silné, že když jsem četla jednu z kapitol, přesně jsem si vzpomněla, že jsme ji měli na základce v čítance, což už je třicet let. Dodnes jsem si ji pamatovala, jen jsem už nevěděla od koho byla a z které knížky. Tak teď už to vím (nějak jsem si vždycky myslela, že to musel napsat Rus; že nám v osmdesátkách dali do čítanek Američana, je zpětně překvapující) . Bradbury přesně vystihl podstatu lidských společenství a snažil se vypořádat s několika americkými traumaty (hlavně devastace původního obyvatelstva, země a otroctví). A mnohem více. Rozhodně stojí za přečtení a můžu jenom doporučit.

16 01.02.2019

Dávám dvě hvězdičky, z toho půlku za velice pěknou obálku. Knížka je prezentována jako historický román, ale podle mě jde spíše o červenou knihovnu. Postavy jsou značně zploštělé, postrádají inteligenci a vnitřní kouzlo. Nakonec jsem knížku dočetla, ale bylo mi líto, že takovéhle krásné téma bylo zpracováno tak jednoduše. Panu spisovateli se omlouvám, nemohu hodnotit jinak (asi jsem zhýčkaná historickými romány od Feuchtwangera, Vondrušky, Vaňkové, Loukotkové...).

1 27.01.2019

Výběr tématu - skvělé.
Děj - výborný.
Styl - tady jsem byla spokojená už méně. Některé části byly odvyprávěny trochu ledabyle, jakoby z rychlíku a ve zkratce. Kde to chtělo ukázat, popsat, rozvinout atmosféru a uplně čtenáře odrovnat, dostalo se nám jen strohého konstatování a urychleného závěru. Nebylo tomu tak vždy, abych zase nekřivdila. Materiálu a postav bylo skoro na epos. Vmáčknout to všechno do tříset stran z toho udělalo románově dost ochuzenou záležitost. Škoda.

3 20.10.2018

"Vždy jsem za to měl, že ctnost a vědění jsou větší dar než rod a jmění...." - Nickova replika z "Perikla" a jeho velký omyl. Knížka mě zaujala svojí neotřelostí, otevřeností a vykreslením thatcherovské Anglie a jejích poměrů. Velice inteligentní román; zajímavé popisy, skvěle vykreslené postavy. Takový způsob psaní se mi věru líbí.

6 09.10.2018

Chucka člověk musí buď milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím. Ujetý není to pravé slovo, ale napadne vás jako první. Ale když prohlídnete vrstvu nechutností a perverzit, narazíte na krásné lidství s pochopením pro všechno a všechny a ve finále i dost optimismu. Moje páté a rozhodně ne poslední setkání s Palahniukem.

4 11.06.2018

Šel mi mráz po zádech, ale nemohla jsem se odtrhnout. Vznik totality a její prosazování, nastolení režimu, který vyžaduje poslušnost, omezení osobní svobody - vážně mě jímala hrůza. Četla jsem vydání s předmluvou od M. Atwoodové z roku 2017, kde píše, že inspirací jí mimo jiné byly i návštěvy zemí za železnou oponou, včetně tehdejšího Československa. V té době mi bylo asi deset a dodnes si vzpomínám, jak se třeba po prázdninách do třídy nevrátil spolužák a nikdo o tom nemluvil - prostě tam nebyl. Neexistoval. Když jsem to po cestě ze školy řekla mamce, tak se ohlídla, a řekla, ať nemluvím tak nahlas. Doma mi pošeptala, že spolužák i s celou rodinou emigroval, ale ať o tom nikde nemluvím. A takových vzpomínek mám víc. Bože, ať tohle nebo něco ještě horšího naše děti nezažijou.

19 06.06.2018

Knížku jsem si vybrala v rámci čtenářské výzvy a byla jsem hodně příjemně překvapená. Samotný příběh je výborně vystavěný, krásně se čte, ale pro mě byly největším zážitkem slovenské reálie, protože z kraje, který je tak krásně v knížce zachycený, pocházel můj dědeček. Takže veliké nadšení a určitě ne poslední setkání s Jurajem Červenákem.

4 03.06.2018

Knížka pro mě byla:
1. zajímavá šachová partie, kde hlavní figury (minimálně král, dáma a kůň) zůstaly, aby nakonec dosáhly těžce vydřeného vítězství - pár pěšáků během hry (tedy stand-upu) padlo, ale bez ztrát to nejde.
2. Účinná vakcína proti bolesti (když člověk nahlédne peklo druhých, vlastní - občas malicherné "záležitosti" pozbudou intenzity).
3. Poznáním, co všechno na své děti přenášíme, i přesto, že je milujeme a snažíme se je ochránit před našimi běsy. Minulost svoji a i svých rodičů neskryjeme.
4. Skvělým čtením.
5. Dočítala jsem ji minulou neděli dopoledne na letišti v kavárně Starbucks a přisedl si k mému stolu (všude jinde bylo plno) nenápadný skoro hubený pán v brýlích. Vyndal si vlastní knížku ke čtení - v hebrejštině. Protože mám problém s oslovováním cizích lidí, nezeptala jsem se, jestli není David Grossman. No, jestli nebyl, tak to muselo být jeho dvojče. Tož tak.

19 14.05.2018

Tato knížka mi vyrazila dech. Původně jsem po ní sáhla z nostalgie a těšila se, že si zavzpomínám na léta strávená na fakultě a na všechny ty přednášky, testy, diskuze a zkoušky z lingvistiky, ale netušila jsem , že mě čeká TAKOVÝ nářez. Knížka má vtip, spád, neskutečný záběr, pokud jde o vědomosti a znalosti, a taky pořádnou porci drzosti. Klobouk dolů před skvělým překladem M. Markové. Vrcholový výkon!
POZOR, SPOILER!!! Už jen začátek - "Život není román. Nebo by tomu člověk rád věřil." - tato neurčitost a nejistota, která je ztělesněná (nejen) v postavě Simona, kterého ve finále autor (který není vševědoucí) nechává převzít iniciativu a svým způsobem se podílet na vývoji dalšího děje, je geniální. Teorie Morrise Zappa (díky, Petře A. Bílku! až ve Vašem doslovu jsem si vzpomněla, odkud to jméno znám - "Hostující profesory" jsem četla totiž už více než před dvaceti lety :o) - o naivní záměně literatury se životem - to je literatura na třetí. Potom už jsem vážně nevěděla, co je fakt a co fikce a hltala jednu stránku za druhou.
Dostalo mě, jak Binet často lže nebo neříká celou pravdu a jak to se čtenářem mistrně koulí (nejdříve se dovíme, že Barthes za čtvrt hodiny zemře a o dvě kapitoly dále nás autor postaví před skutečnost, že "za čtvrt hodiny však stále ještě mrtvý není", Umberto Eco tvrdí, že už přišel o hodnost v Logos Fraternitas a tak dále. Jakže to Binet napsal? Že správná a uvěřitelná lež musí obsahovat devadesát procent pravdy? Tak to teda sedí :o)))).
Samotná existence sedmé funkce jazyka - jazyka a sémiologie jako novodobé nejmocnější zbraně, pro kterou stojí za to se bít, zabíjet, cestovat přes půl světa, je při existenci všech televizních debat a bůhvíčeho ještě asi nepopiratelná.
Kdyby kniha byla bývala existovala už v době, kdy jsme studovali (kondicionál minulý - "ten nejhorší čas ze všech, čas lítosti"), asi bychom byli bývali přednášky z jazykovědy nebrali jako děsnou suchárnu a opruz.
Ještě jedno malé mínus úplně na konec, abych jen nechválila: je škoda, že v knížce bylo poměrně dost sazečských chyb, což bych od nakladatelství jako je Argo asi nečekala.

11 05.05.2018

Zajímavá novinka. Pokud jde o téma - za mě super. Nechci spoilerovat - proto snad jen: soužití lidí a strojů, umělá inteligence, hledání odpovědí na zásadní otázky - skvěle! Brown ukázal odvahu pustit se do křehkých otázek naší existence a ještě větší odvahu předkládat odpovědi, které nemusí být pro mnoho lidí přijatelné.
Zpracování se mi líbilo trochu méně; není to jen Brownův problém, ale spíše výsledek tendence dnešní "masové" literatury - touha být zfilmován a u Browna jistota. To nás stojí pár akčních scén ve skutečných reáliích a spousta míhajících se obrazů na úkor lepší propracovanosti postav. Například vztahy uvnitř královské rodiny, jejich trápení a touhy, zákulisí paláce a vlády by si pro mě zasloužily více prostoru na stránkách - "akce" jen oddalovala závěr a chvílemi to byla docela nuda.

1 07.03.2018

Hodně dobře napsaný příběh; zaujaly mě detaily, které ho dělaly opravdovým a surovým. Věřila jsem a věřím, že autor v horách prožil své - něco prostě nejde jen vyčíst a vymyslet ve vytopeném bytě s plnou lednicí, něco se musí poctivě "vychodit" a prožít a Cognettiho knížka je naštěstí tento případ.
Princip "osmi hor" je pro mě osobně poučný.

8 25.12.2017

"Z hlediska přírody neexistují žádní užiteční nebo neužiteční živočichové. Takhle hloupě je rozdělují jen lidé." - zajímavá a odvážná rozprava o lidech a jejich společenstvích, zvířatech a hvězdách. Odvážná už jen tím, že za hlavní hrdinku si autorka vybrala stárnoucí ženu, což je v dnešní době kultu mládí sám o sobě pozoruhodný počin.
Neotřelé rozjímání o tak zvané pravdě a o zákonech, které si přizpůsobujeme svým potřebám a zájmům. Knížka rozhodně překračuje a boří nejen polsko -české hranice a jsem ráda, že jsme se našly. Doporučuji (ale možná jestli jste ještě příliš mladí, chvíli počkejte :o), knížka má svůj čas).

18 27.10.2017

S Palahniukem jsem se krkolomně potkala poprvé ve Zatracených, teď jsem si přečetla i díl předcházející. Oba mě zaujaly. Vtipem, formulací myšlenek, odvahou, inteligencí.
Když vidím, že jsou to tady jeho hůře hodnocené knihy, nemůžu se dočkat, až se dostanu třeba ke Klubu rváčů nebo Zalknutí. Jeho způsob psaní mi mimořádně sedí.

3 15.10.2017

Tuto knížku jsem si pořídila jako oddychovku, až mi nebude dobře. K tomu došlo před dvěma dny, tak jsem po ní sáhla. Dostala jsem to, co jsem čekala - jako když jdete na jídlo k McDonaldovi - příběh s rychlým spádem, plný obrazů a akce (aby se to případně dalo dobře natočit), pár informací z kvantové fyziky, trochu sexu, vztahologie a citů. Prostě spíše než knížku produkt zábavního průmyslu, který na chvíli pobaví.
Poměrně vysoké hodnocení dávám za inteligenci, uspořádání myšlenek a za naplnění očekávání.

9 04.10.2017

Skvělá kniha. Neubráním se ale porovnávání s předcházejícím dílem "Do tmy", která mi sedla více. "Ke dnu" je oproti ní jaksi hmotnější, reálnější, je zde i více postav a vnějších dějů. Nicméně citlivost, s jakou je knížka napsaná a propracování postav je opět vysoce nadstandardní. Rozhodně stojí za přečtení.

7 02.10.2017

Velice intenzivní, voňavé, osamělé. Kdo se odváží jít s autorkou za hranici bolesti a šílenosti, toho nakonec čeká vykoupení. Ne, vážně - skvěle napsané, stoprocentně stojí za přečtení.

13 26.09.2017