Profesorskey
komentáře u knih
Duna, grafický román, Kniha 1
Kevin J. Anderson
Zcela zbytečná kniha. Chápu, že je v současné době snaha vytvářet grafické romány a přiblížit tak některá velkolepá díla mladším čtenářům (jiný záměr mě nenapadá), máme tu Velkého Gatsbyho, Orwellovo 1984 a teď Dunu... Ale komiks, stejně jako film, by měl přinést určitou autorskou invenci, nápad, umělecké pojetí. A to tu není. Kresba by se dala charakterizovat jako neumělecká, nepovedená, bez hloubky, bez nápadu. Já bych použil i slovo trapná. Obrázky nejsou propojené s dějem, nenechává se prostor na zjištění informací z grafiky, vše je prostě popsáno buď samotným dialogem, nebo okny s myšlenkami. A tak čtenář prostě čte okna a k tomu kouká na nepovedené obrázky. Samozřejmě, že samotný děj díla je skvělý, ale nemůžu dát hvězdy za špatné umělecké zpracování velmi dobrého díla.
Dveře do léta
Robert A. Heinlein
Poslední listopadový den jsem dočetl Dveře do léta, protože jsem je potřeboval. Nádherný příběh s propracovanou zápletkou, skvělým kocourem a láskou. Heinlein mě neustále překvapuje, nikdy bych neřekl, že byl kočičí táta, ale z jeho postřehů jím byl určitě. Tohle dílo jde do mého výběru. Parádní.
Na závěr bych jen rád věřil tomu, co bylo psáno na posledních stránkách:
"Navzdory všem pochybovačům, romantikům a antiintelektuálům se svět neustále vyvíjí k lepšímu... "
Hyperion
Dan Simmons
Sci-fi dekameron? Šest příběhů šesti postav. Šest osudů, šest problémů, šest bolestí, šest důvodů spojených jednou cestou v předvečer války za bájnou postavou Štíra, ničitele nebo spasitele vesmíru. Každý z příběhů je svým způsobem unikátní a představuje další a další aspekty velkého světa Hegemonie. Kniha se čte dobře, jelikož je to vlastně jen cestou spojené vyprávění samostatných příběhů z unikátního světa, přičemž každý z příběhů by mohl fungovat i jako samostatná povídka. Takže druhý díl je jasným dalším krokem.
Šestá kolona
Robert A. Heinlein
Po desítkách děl od pana Heinleina musím konstatovat, že tohle je jeho nejslabší dílo. Jeho prvotiny jsou někdy úsměvné kvůli "absurdní jednoduchosti" vesmírného programu, nebo z důvodů předpokladů, které v současné době již víme, že jsou mylné. Ale zatím mi pokaždé přinesly nějakou zajímavou myšlenku. Šestá kolona je ale jiná, je to příběh partyzánského vedení boje proti utlačiteli s použitím pokročilé technologie, která je převlečena do hábitu náboženské sekty, což samo o sobě určitě mohlo fungovat. Jenže je to krkolomné, divné, až nečitelné. Naštěstí je to krátké.
Trochu mi to připomnělo příchod "Orájů" a "Povznesených" do světa Hvězdné brány.
Noční hudba
John Connolly
Jen si představte, že můžete strávit čas se svou oblíbenou knižní postavou. Caxtonova soukromá knihovna je absolutně skvělá a dobře podaná. Děti doktorky Lyallové je také velmi zajímavé dílo. Holmes a Kosobřit mě upřímně vůbec neoslovili. Povídky jsou krátké, hodí se k vínu a deštivým večerům. Nic extra, ale také ne vůbec špatné.
Koruna otráveného stromu
Vlaďka Sacká
Ze začátku to člověka vtáhne do děje a následně se to vleče, aby konec utekl paradoxně až příliš rychle. Knížka, která trochu pracuje s několika konspiračními teoriemi, které nechybí tajemno, magie, technologie, nápad, ale dohromady to za mě nějak nefunguje. Jako příběh je to prostě... divné.
Radost z poznání
Richard P. Feynman
Střední pasáž o počítačích a miniaturizaci mě trochu minula, ale jinak spolupráce na atomové bombě, filozofické úvahy o dopadech, o životě, vědě, náboženství, spolupráci a výchově byly absolutně parádní.
Na stráži
Dmitry Glukhovsky
Glukhovsky se mi pomalu ale jistě zapisuje do mozku jako dobrý vypravěč žánru post-apo. Stanoviště mi po přečtení přijde jako trochu delší povídka, která zabaví při deštivém víkendu. Neurazí, ale ani nějak překvapivě nenadchne. Text příjemně plyne, děj graduje, a ač se jedná o první díl, tak je i dobře a dostatečně ukončen. Autor znovu vsází na osvědčenou kartu - máme tu železniční most, který překonává neprostupnou jedovatou hraniční řeku, ze které stoupá leptající žlutá mlha. Ale z druhé strany něco přichází... něco, co vysvětlí minulost. Něco, co je třeba pochopit a možná i zastavit. PS: pokud nemáte rádi fanatické náboženské pindy, sáhněte po něčem jiném.
Když padaly hvězdy
Jan Kucin
Začátek absolutně parádní. Prvních 300 stran bylo přečteno jedním dechem a byly skvělý. Pak naši hrdinové vešli do lesa a četba se změnila v absolutní nesnesitelné utrpení. Omílání jednoho a toho samého na dvouset stranách, neustálé prázdné a nikam nevedoucí dialogy, pak jeden celkem supr souboj a zase plky, plky, chůze, pocity a blá, blá, blá, magie, moc, síla... A pak zjistíte, že ta kniha není na 580 stranách ukončena, a to ani částečně. Za mě ne.
Vražda v Orient-expresu
Agatha Christie
Ve svých třiceti letech jsem se rozhodl dočítat "povinnou literaturu", kterou jsem na základce a střední ošulil. Po čtyřech letech od rozhodnutí se mi do ruky dostala tato kriminálka a musím říct, že mě mile překvapila. Určitě stojí za přečtení, a to tvrdím i přes to, že je pro mě Poirot vrcholně nesympatickým individuem, v čemž mě utvrdilo i toto dílo. Já sám bych ještě uvítal, kdyby některé francouzské fráze měly pod čarou fonetickou výslovnost a překlad.
Ale, pokud hledáte knížku z povinné literatury, která není "babičkózně" trapná, sáhněte po této knize. Neprohloupíte. Je supr.
Vládci loutek
Robert A. Heinlein
Čím jsem starší, tím víc si užívám zlatou éru sci-fi, ve které je daleká budoucnost (v této knize rok 2007) vlastně už naší současností, respektive minulostí. Představy autora nemohou být asi vzdálenější realitě. Připisuji to tomu, že v době psaní knihy bylo nejspíš v mysli pana Heinleina stále přítomné peklo druhé světové války, probíhající válka studená a zároveň optimistické technologické vyhlídky do budoucna. Vždyť, když se podíváme, jaké výdobytky techniky jsme vytvořili od roku 1900 do 1951 (rok vydání knihy), tak proč bychom v roce 2007 neměli trojživelná vozidla schopná létat, jezdit i plavit se, nebo drogu zpomalující čas... ale na smart-phony a sociální sítě byl i Heinlein krátký. Vlastně žijeme v budoucnu, jen trochu jiném. Místo těch velkých hraček a mechanismů jsme zapracovali na těch malých a příručních...
... pokud se člověk dokáže od tohoto oprostit a přistoupí k dílku s pokorou a prázdnou myslí, objeví velmi zajímavý příběh s mimozemskou civilizací, kterému nechybí nápad, akce, děs, romantika... sakra, ono to má všechno. A navíc zabalené strohým, řízným jazykem. Za mě lepší Henleinovina, která stojí za přečtení.
Muž s podivnou minulostí
Ken Follett
Zatím nejslabší Follettovina, která se mi dostala do rukou. Neznamená to, že by to bylo špatné čtení. Příběh je vleklý, ze začátku nezáživný, s několika zvraty, a jednoznačně ho zachraňuje spisovatelova schopnost popisovat reálie, společnost a prostředí Anglie před 1. světovou válkou. Ale i tak mi to na Ken Folletta přijde jako něco, co napsal během měsíce. Raději tedy Kavky, nebo Sněžnou slepotu.
Děti času
Adrian Tchaikovsky (p)
Takový vesmírný příběh lidské povahy. Jeden člověk je chytrý, ale civilizace je zlá, hloupá, ničivá a táhne si své problémy s sebou. Možná jsme prostě jen předurčení k tomu, abychom dělali stále stejné chyby dokola.
Na druhé straně tu máme terraformovanou planetu, na které se s dopomocí viru vytváří nová civilizace z třídy pavoukovců. Je to čistá náhoda a možná i pochybení (nedopatření) těch dávných vědců, ale i tak si příroda najde cestu.
Za mě osobně jedno velké překvapení. Knihu jsem přelouskal za týden a užil jsem si každou její stránku. Vývoj civilizace pavoukovců je skvělý, myšlenky v knize dotažené do konce. Za mě tedy překvapení tohoto roku.
V mrtvé zóně
Jakub Mařík
Je to stále fajn odpočinkové čtení, ve kterém se prokousáváme k meritu věci. Svižná akce propojená lehkou retrospektivou, která vysvětluje vnitřní pohnutky některých hlavních postav a která není ke škodě. Některé části knihy se ale podivně vlečou. Určitě stojí za přečtení už jen kvůli tomu, že je to začátek konce UTSS Salamis série. Stále zaujme, pobaví, udrží, ale už je to takové trochu přes kopírák. 50 %
Mudrosloví urozeného pána Tyriona z Lannisterů
George R. R. Martin
"Když pohladíte trpaslíka, prý to přináší štěstí. Představte si, kolik štěstí by vám přineslo, kdybyste trpaslíkovi vykouřili..."
No prostě kniha citátů Tyriona. Nic víc, nic míň. Už nějak přivykám tomu, že existují knížky, které parazitují na úspěchu jiných děl. Peníze hýbou i knižním světem. Popravdě ale tohle je lepší než "Hra o trůny ve světě podnikání". Co přijde příště "Hra o postel - kamasutra z Hry o trůny", ve které se bude popisovat styk sourozenců jako supr věc?
Toto dílko je nicméně celkem zábavné, protože Tyrion je jedna z nejzajímavějších postav ve Hře.
V Krvavém pásu
Jakub Mařík
Je to rychlé, svižné, akční, odpočinkové, vlastně dobré. Je to znovu takové, že by se to dalo zfilmovat jako celovečerák Startreku. Tak proč to hodnocení? Protože to není tak dobré jako první dva díly. Opravdu mám pocit, že se to kvalitou ani vzdáleně nepřibližuje prvním dílům - nebo mi to jen přijde, protože jsem Maříkem již přesycen? Nevím. Ale když máte za sebou první dva díly, určitě se vrhněte i do tohoto. Teď si dám kávu a vrhnu se na Mrtvou zónu.
Cením: Snahu o diplomatickou linku, dvě kapitoly ze strany korzárů.
Necením: Rychlý přesun od diplomacie k řezničině (je to škoda).
Úvod do klínového písma a babylónštiny
Vladimír Souček
Knížečka si v úvodu bere nemalý cíl - aby čtenář získal povědomí o klínovém písmu a o úskalích spojených s jeho překladem. A ten splňuje na výbornou.
Já osobně nejsem vášnivým klínopiscem ani jazykářem (Bůh chraň), spíše jsem jen člověkem, který se rád nimrá v různých věcech. Klínové písmo bylo prvním způsobem, jak zapsat a předat informaci tak, aby zůstala stálou po delší dobu. Díky písmu bylo možné uschovat, předávat a budovat inteligenci a potažmo celou civilizaci. Bez něj by to bylo nemožné.
Kniha představuje jak vývoj, tak i přesun od "obrazové" formy písma do "slabičné", popisuje (na můj vkus až příliš odborně) různé vývoje, singuláry, plurály a další "ály" a "nanty" a "tivy" a poté se věnuje překladům vybraných textů z Chammurapiho zákonů k mýtům o Atrahasisovi a Etanovi. Vše kupodivu velmi věcně, pochopitelně (upozorňuji i pro jazykového laika), a zajímavě.
V ledovém sevření
Jakub Mařík
Kvalitní pokračování dobře načaté série. Mně osobně se líbilo o trochu méně než první díl. Akce je tu přehršel, protivníci svou animální bestialitou nenudí, děj je překvapivý a nemůžu se dočkat dalšího dílu.
Na druhou stranu se mi nedařilo začíst se do vnějších ledových lokací a děje na nich. Také mi trochu vadila určitá nelogičnost: Proč je napadlo až po takové době vytáhnout do hangáru stíhače s kulomety? Proč nepočítali s mimozemským životem, když už bylo osídleno tolik planet? A proč proboha je možné dostat se do nejstřeženější místnosti, do které má povolení vstupu jen pár vyvolených, kolem kabelů?
Ale to jsou jen mé nepodstatné výbrebty. Kniha neskutečně bavila, četla se sama a splnila svůj účel. Jak jsem již psal - na třetí díl se těším.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
K Malému princovi jsem se poprvé dostal ve 34 letech. Samozřejmě jsem ho znal, ale k četbě jsem se odhodlal až nyní. Takže hodím jen názor toho čtenáře dospěláka, který je tak trochu lampář, tak trochu opilec, tak trochu počtář a tak trochu lenoch se vzrostlými stromy. Život dospěláka je v mnoha ohledech tragédie. Necháváme problémy vyhnít do takové velikosti, že s nimi již nic nezmůžeme. Přes čísla, za kterými se honíme, ztrácíme to, na čem záleží nejvíce. A tak dál... a tak dál. Bla bla bla.
Osobně si myslím, že kniha je hodně přeceňována, ač není špatná. Popisuje absurditu dospěláckého života docela neotřelou formou. A obsahuje určitou moudrost, kterou by měl mít každý dospělák již zažitou.
"Jsi zodpovědný za to, co k sobě připoutáš."
Proměna
Franz Kafka
Když se člen rodiny, na kterém stojí veškeré blaho, stane něčím zbytečným, hnusným, přitěžujícím... Kolik takových brouků je odklízeno z očí rodin, kolik je přehlíženo, hanobeno, týráno nezájmem?
Pro mě osobně velmi silný příběh, jelikož jsem pár brouků znal a znám. Umírají samotní, ztrápení a křehcí, nevážící skoro nic. U rakví poté pár slz, které umně zakrývají spadnuvší kámen ze srdce společně s roky nezájmu. A možná i špetku výčitek, které odezní stejně rychle, jak přijdou.
