psychocowboy komentáře u knih
Nová a drsnější lekce tolerance, schopnosti empatie a ochoty poznat vlastní předsudky. Tyhle exkurzy za hranice "slušné společnosti" mě vždy znovu zasáhnou.
Tohle je důležitá kniha. Ačkoli jsem měla pocit, že mele kolem Izraele nemůžu nikdy porozumět, Izrastina mi ten základ poskytla. Historický vhled, osobní nasazení a především metoda: není nutné se rozhodnout, co je správně a někomu fandit.
Naštěstí jsem se nenechala odradit jednolitou masou textu. Ve Výpravách není jediná fotka ani mapka, není to totiž potřeba. Rozhled, sebeironie, smysl pro detail a bravurní vypravěčství úplně stačí.
Nevěřila bych, že lze novodobou historii Balkánu srozumitelně shrnout na 3 stranách (byť text je od kraje ke kraji a řádkování husté). Nevěřila bych ani, že budu se zatajeným dechem číst o operacích v africké poušti. Vskutku dobrodruh, tenhle Fitzroy!
Nepředstavitelné. Silné hlavně v tom, co autorka nezapsala. Ten přerod z civilizované středoevropské paničky v polárnici schopnou přežít několikadenní bouři, musel být nesmírně náročný. Za popisy majestátní krásy přírody tuším to psychické i fyzické vypětí.
Něco takového se nám už nepoštěstí.
Veskrze anglická (anglo-americká?) kniha. Psaná lehkou rukou s čokoládovou hlínou za nehty. Jako esej. Rozdělená do kapitol, pro autorku logických. I já jsem z rejstříku vypsala díla, ke kterým je potřeba se vrátit. Knihy i obrazy. Tenhle typ uvažování je radost číst a dále o něm přemýšlet. Velmi inspirativní. Zůstávám překvapena nad bohatstvím anglických zahrad.
Hvězda, Billie, Jednoočka, jejich děti i soupeři - o těch všech se v Ptačím domku dozvíme, kdy přiletěli, kde zahnízdili a jací jsou. Lidské postavy se v příběhu Len Howardové zjevují, aniž bychom věděli odkud, proč a co jsou zač. Neřekla bych, že lidé Len zklamali, jen ji nezajímají tolik, jako ptáci. Máchání sýkorčích křidélek je tišší než hlučné kroky neohrabaných lidí. Dokonce i tišší než housle. A o tolik srozumitelnější.
Jít vlastní cestou má vždycky cenu.
Tajgu neznám a chtěla jsem nakouknout. A teď přemítám, jestli je Duch tajgy ta správná volba. Autor určitě ví, o čem píše, všechno je prožité a autentické. Dlouholeté pátrání po duchu tajgy nekončí právě optimisticky, odhalení se nekoná.
Popsané cesty do osad uprostřed opuštěných lesů jsou zajímavé, dobrodružné. Ale o co tu jde? V knize postrádám mapu, byť jen přibližnou, i jiná zeměpisná data, cestopis to asi nebude. V knize jsou černobílé fotografie, v kvalitě odpovídající odlehlosti oblasti, reportážní vylíčení rituálů, trocha genealogie místních rodin, ale etnologická práce o šamanismu to asi nebude.
Protože neznám tajgu, jsem ztracená, nevím, kde v širé Rusi jsem se ocitla a přiznám se ani moc nevím, co tu dělám. Přesto ve mě Duch tajgy probudil touhu po dálkách a s chutí si přečtu jiné autorovy knihy o severu.
Ať zvedne ruku, kdo v tomhle nežije, nebo aspoň chvíli nežil.
Začne to plíživě, jeden kompromis, malá přetvářka, sleva z nároků. Tou obrovskou koulí nespokojenosti a nedostatku smyslu na konci už těžko pohnout. Pozorovat vztah Alice a Richarda je někdy zábavné, někdy k vzteku a vždycky poučné. Jsme jenom lidi, ale pořád věřím, že to tak končit nemusí.
Tahle Ifem, Ifemelu! Příběh chudé dívky ze zkorumpované země, která v Americe potká prince (množné číslo), ale se nakonec se vrátí domů a shledá se se svým vyvoleným. Do pohádkového příběhu odvážné vykreslení rasismu, gender otázek a i trocha politiky (zvolení Baracka Obamy). Pro mě nejcennější poznání Amerikány: rasu začíná Ifemelu vnímat a řešit až v Americe .
Tak určitě, do Salpetriere se odkládaly ženy nejen šílené, ale i ty příliš nekonvenční, chudé a nepohodlné.
Bál šílených žen ale neříká jen tohle. Je totiž možné, že právě za tlustými zdmi některé z nich tu svobodu nalezly, bez svírajících korzetů a všudypřítomného násilí, bez prázdnoty a bezúčelnosti. Protože hranice mezi "histerií" a snahou žít vlastní život je pro některé ženy poněkud nezřetelná i teď, natož v době Victora Huga.
Tohle bílá žena číst nechce, žádná Jane Austenová, ani JIh proti Severu. Tyhle světy známe z literatury jinak, sezonu v Londýně, utrpení otroctví, vyšetřování krvavé vraždy, milostné vztahy.
Všechna smůla se nalepila na Frannie Langtonovou. Včetně peripetie nejzlomyslnější: dostalo se jí vzdělání a ona teď může svůj příběh, který tak strašně nezapadá do kánonu, nejen vyprávět, ale komentovat.
Jsem tu proto, aby se na mě zíralo, říká Frannie ke své účasti u soudního přelíčení, ale nikdo ten pohled nevydrží dlouho.
První kniha Einara Kárasona v češtině a hned tenhle bombonek. Pro nás suchozemské krysy nepředstavitelný boj o život v ledovém oceánu. Tady není místo a hlavně čas na rozebírání emocí, ty věci se prostě dějí a lze je jen zaznamenat, pokud na to máte dost odvahy a pokud to přežijete.
Po dočtení máte dobrou představu o výstroji islandských traulerů v době tresčích válek, kde jinde se tohle dozvíte?
Začíná to pomalu. Ale čím víc prší a v řekách stoupá voda, tím dravější je spád událostí. Do poklidných akvárií vtrhne povodeň, vším zalomcuje a vyplivne domlácené hrdiny na novém začátku. Naštěstí nechává nedořečeno, kam budou směřovat dál.
Kdo do tohoto světa nepatří, zmizí v jiném, a kdoví, třeba se někdo nový narodí?
Jedinou jistotou zůstává životní cyklus úhořů.
Kniha se mi nelíbila graficky. Asi ty kudrlinky měly být dobové? Evokovat počátek století takhle je ale v případě Pikniku zbytečné, viktoriánství z něj přímo odkapává.
Úplně cítím to vedro a nepohodlný korzet mi nedovoluje se nadechnout. Jo, mám strach, i po letech ve mě zůstala atmosféra Weirova magického filmu. A o to tu kráčí: vysvětlení tajemství není až tak nutné, možná bude lepší, když zůstane ve skalách. Imaginace, emocionalita i svobodomyslnost jsou nebezpečné!
Je dobré vědět, že někdo se snaží louky zachovat a že to funguje. Odnáším si cenné poznatky a nový elán ke kosení naší malé travnaté plochy, která se snad jednou stane opravdovou loukou.
V Restaurantu The Hills se napětí stupňuje s každou přečtenou stránkou. Bojím se další vypjaté situace a nejvíc ve sklepě.
Nevěřím, že osoba, která cituje přehazovačku Gillese Delleuzeho, je řadovým číšníkem, byť ve starosvětském podniku. Chci říct, že na každé stránce trpím s touto osobou. Vždyť co je to za svět, kde si host po sýrech objedná hlavní chod?
Expedice balonem na severní pól očima FYZICKY ZDATNÉHO (to je snad ve všech dostupných recenzích zdůrazněno) mladého inženýra. Tento zdatný muž líčí senzační podnik absolutně bez emocí a v tom je pro mě hlavní kouzlo knihy. On nezvažuje, nepřemítá, nehodnotí, jen suše popisuje. Útrapy, okamžiky naděje i její ztrátu. Je na čtenáři a jeho fantazii, co prožije, nebo chcete-li, najde mezi řádky.
Vlastně optimistická kniha. Protože pokud existuje tak silný vztah, který ani smrt nerozdělí...