puczmeloun komentáře u knih
Rozumím, že pro mnoho čtenářů jde o skvělou alegorii. Některé věty z knihy doslova zlidověly a oproti mnoha jiným dílům se tady všemi deseti přikláním k zařazení mezi povinnou školní četbu. Jenže. Čtenářům (a milovníkům) vyzrálejšího, propracovanějšího a temnějšího díla 1984 (resp. skvělých komiksových adaptací) musí Farma zvířat logicky připadat příliš nadsazená, jednoduchá a s postavami až filmově zveličenými. Já si z toho odnáším pocit, že Orwell musel po návratu své vzpomínky na španělskou občanskou válku někde hutně ventilovat a než došlo na pozdější knihu, byla "zvířecí verze" ideální možností.
No vida, tak tady máme příběhový posun. Pravda, je to taková definice děje kruhem, ale zase jsme se dostali o kousek dál. Jsem zvědav, zda budou další díly pokračovat spíše atmosférou, nebo se posuneme v rozuzlování tajemství. Hurá pro další díl...
Dozvěděli jsme se trochu víc, ale pořád tam něco chybí. Něco se děje, někam jdeme, něco nám to říká, ale je to takové samoúčelné (stejně jako tisk s originálním znepříjemňujícím stylem čtení), ne vždy s úplně jasnou kresbou a nedopovídanými náznaky... Rozumím, že cílem je spíše atmosféra, pocit, pomalý vývoj. Já bych ale chtěl i trošku víc děje...
Příběhy Sherlocka Holmese mě baví. A nejvíc ty, kde si mohu z náznaků zahrát na detektiva s pomocí indukce také. Návrat je však strašlivě nevyrovnaný a je to patrné hned u prvních příběhů. Ten první je pro fanoušky, vysvětlující, případ je jednoduše s drobnými třešničkami vyložen a basta. Naopak ten druhý je hezkou hříčkou nabízející příležitost k vlastnímu teoretizování. A tak se to po celou knihu střídá, někdy to zabrušuje do akce, jindy tématy přespříliš dávno do minulosti a potom zase k Sherlockově genialitě. Pobaví i potrápí šedou kůru mozkovou a po dočtení poslední stránky zase odvane zpět na začátek 20. století...
Tohle jsem pravda nečekal. Je to mnoho let, co jsem potkával stripy s Nebelem v Respektu. Nedávno jsem však narazil na komiksově zpracovaný Zámek, který mě autorem kresby dovedl zpět sem. A já jsem překvapen, jak je to jiné (nebo jak moc si dávného Nebela nepamatuji). Nečekal jsem zapojení mysteriózna/fikce, tolik přeskakování, drsňáren i vtípků. Je to zajímavé, historicky přesně trefující se do sudetských nešvarů, a pak zase poťouchle vtipkující nad blbinami. Graficky strohé, ale někdy si zase hrající s mnoha panely. Textově krotké a někdy se zase rozjíždějící rychlostí záchvatů historie z Winterbergovy poslední cesta. Zajímavé, má krevní skupina to ale úplně není...
Po knihách Plán N a Židovský policejní klub do třetice alternativní reality propojené s detektivkou. Velmi zajímavá kniha, která se dobře čte. A o to více při čtení mrazí, když je celý její základ vytvořen na reálných dokumentech, lidech i událostech (cca do roku 1942). Zároveň mrazilo při srovnávání (nenápadném) reálného Sovětského Ruska a zde alternativní Německé říše – nesrovnatelné chování ke komunistické/nacistické ideologii, gulagům/koncentrákům atd. atp. Stojí za přečtení!
Zároveň doporučuji i skvěle vysoustruženou audioverzi. Úplná symfonie hlasů, zvuků, atmosféry. Jediná nevýhoda je, že jde o verzi zkrácenou, tedy neúplnou. Já chci víc... I když, práce na dramaturgii a výběru toho nejdůležitějšího proběhla velmi dobře, nic zásadního nechybělo.
Proč si číst divadelní hru z roku 1728? Protože je dodnes zdrojem inspirace pro různé autory. Stala se předlohou (mě ne)známé hry Bertolta Brechta (200 let od uvedení originálu), co je však důležitější, že se zalíbila také Václavu Havlovi a vznikla tak ještě další originálnější Žebrácká opera z roku 1972. Od své doby originál poněkud zestárl a dnes už asi logicky nemůže způsobovat tolik veselí, ale je opravdu zajímavé vidět, jaké věci se nezměnily a co potom ve své hře použil Havel. Třebas i drobnosti, jako snahu žalářníka nabízet ve vězení příplatková pouta. Celkově zajímavá jednohubka a cestování do minulosti, něco pobavilo, něco už přestárlo, něco stále tne do živého... A gin jako dobře vybraná ústní voda asi zůstane aktuální napořád :)
Tak tento komiks se mi vůbec netrefil do vkusu. Slyšel jsem o něm chválu, včetně jistého kultovního statusu, já ale očividně cílová skupina nejsem. Grafická forma je strohá, černobílá, ve výjimečných případěch snová a uhlazená, ale po většinu stránek to není nic, nad čím by mé oko plesalo (spíše naopak). Důvody zvolení zrovna takovéhoto děje chápu díky předmluvě autora, ale odplata/neodplata (hrdina) a vyrovnání/nevyrovnání se (autor), pro mě je to jen slabá vyvražďovačka doprovázená náhodnou "kulturou" a "flash-backy". Není to moc logické ani přehledné, není tam nic překvapivého, do čtení mě to netáhlo.
Prašina: Ad absurdum
Pokud jsem první a druhý díl hodnotil třemi hvězdami, tak tady je to na maximálně 2,5. Tytam je nějaké tajemství, nová záhada je spíše MacGuffin ukrytý v pozadí a rozvíjený život Nápravníka už je doveden do absurdna. Zatímco v druhém pokračování série šla gradace brát jako nějaká moderní odpověď na pražské legendy, tohle už je moc. Stejně jako mrak nekonečného vršení náhod (a smůly) obklopující hlavní postavy. Navíc to nejzajímavější téma je v závěru odbyto dvěma zmínkami (a jednou další smůlou) a nejdůležitější zakončení celého dění je přeskočeno. Až jsem si musel půjčit fyzickou knihu a prolistovat ji, zda to není v audioverzi jen chyba. Není! Tolik potenciálních problémů naznačeno a pak najednou?!
Motivací k pokračování v sérii touto knihou pro mě byl dramatický cliffhanger předchozího dílu, místo prašinské atmosféry ale člověk dostal spíše shrnutí, vyvrcholení skrze vzpomínky, dumání nad přátelstvím, světem, budoucností, vztahy... Což asi může fungovat pro někoho, kdo si s Prašinou utvořil nějaký citový vztah. Ten můj je ale ambivalentní a tak mi to v Bílé komnatě nestačilo. Škoda.
Aj. Po vší té chvále mě zase překvapilo, že krom onoho základního nápadu toho kniha moc dalšího nedává. Vlastně je to zdvojnásobená jednička. Více alternativní historie a rodinných tajemství (o obou se náhodou dozvídáme až teď). Více akce a pohybu. Více smůly (to snad ani není možné), ale také neuvěřitelná dávka náhod a štěstí. Jako kdyby byla Prašina o velikosti jednoho bloku a žilo tam jen pár lidí, kteří jsou vždy po ruce s potřebnou radou nebo pomocí (ani to snad není možné!). A tentokrát také neskrývaný předpoklad dalšího pokračování.
Na druhou stranu oceňuji zapojení nápadu na nutnost projíždějících vlaků a jednu zajímavou linku kombinující pražskou legendu a známou pohádku. Škoda, že se to rozjelo - myšleno nikoli posouváním děje, které jede na plný plyn od začátku, ale šťavnatými zajímavostmi, po kterých jako čtenář prahnu - až někde za polovinou.
Přiznávám, že mé hodnocení u této knihy není ani zdaleka nezaujaté. V Brně bydlím s drobnými zahraničními přestávkami celý svůj život, a pokud by se začala veřejná prostranství dělat alespoň tak dobře, jak je v Principech navrhováno, dostaly by se zdejší ulice, parky či náměstí na úplně jinou úroveň. Jako člověk, který pomáhal s korekturou, vím, že v knize určitě budou chybky a že svou nevymahatelností není (a nemůže být) úplně dokonalá, ale jako má každá ideologie svoji utopii, já budu věřit, že jednou úředníci, developeři, politici a další budou během svých investic myslet ve stylu Principů na lidi - chodce, cyklisty, starší, studenty, postižené, děti, prostě všechny každodenní uživatele veřejných prostranství, která slouží nám všem...
Krásně hravé, doplněné písněmi i básněmi, vtipnými i ostrými dialogy* a přesto docela dospělé a nesklouzávající k nějaké dětinskosti. Sem tam dokonce kniha prolamuje čtvrtou stěnu a navazuje dialog se čtenářem. Je to parádně vyvážený mix dospělejší fantasy s pohádkou a doplněné zdravou dávkou vážných témat. To vše provází velice povedené ilustrace a očividně trochu starší překlad, takže sem tam i nějaké slovní spojení zní velice archaicky - obojí se ke knize a jejímu zabarvení parádně hodí.
* Scény prvního objevení trpaslíků u Bilba i Medděda, nebo rozhovory Bilba s Glumem i Šmakem jsou vpravdě geniální.
Originálního Hobita člověk nemůže nemít rád. Je to parádně vyvážený mix dospělejší fantasy s pohádkou doplněný zdravou dávkou vážných témat, vtipu i skvělých dialogů. Komiks Chucka Dixona tomu ale nic moc nového nepřidává, naopak. Textu je strašně moc, až je vidět, že autorům dělalo škrtání problém. To by nemusel být takový problém, pokud by pak byla zajímavá část výtvarná, ale ani ta se bohužel z mého pohledu nepovedla. Těch opravdu pěkných stránek je tak jen pár, zbytek prostě není hezký. Jde o grafický styl, který mi vůbec nesedl.
Petra Koubského by člověk chtěl za učitele dějepisu*. O zvoleném tématu vypráví poutavě, dokáže ho shrnout do stravitelné podoby, ale zestručněním přitom čtenář nepřichází o důležitá fakta. Naopak dostává spousty drobných zajímavostí a třešinek, které dělají každý text čtivější. A musím říct, že nejednu věc mi text doplnil a vyjasnil. Jasně, je to drobná knížečka, je to ve své podstatě úvod do problematiky, ale velmi dobrý a výživný, na který se dá dál dobře navazovat.
* A jak ukazuje kniha Věda podle abecedy, tak nejen tohoto předmětu.
Kniha tří Vandráků je skvělou zábavou. Není to klasický cestopis, kde se společně s autory dozvídáte něco o všech procestovaných zemích, ale spíše si užíváte to, že i cesta je cíl. Společně putujete, pijete, ochutnáváte, natáčíte, padáte, opravujete, nabíjíte, pracujete, potkáváte, přemlouváte, překonáváte vzájemné dusno (v závěru už by se přitom dalo krájet)... Je to vtipné a tři vzájemně se doplňující pohledy (v audiu střídající se hlasy) tomu dodávají šmrnc. Blbůstka, ale příjemná – doslova "feel good" audiokniha :) Moc hezky navíc doplňovaná zvuky přímo z natočeného materiálu.
To, že v audioknize chybí obrázky a mapy, je jasné. Grafické zpracování původní knihy za to stojí a audiokniha tak o něco přichází. Už trochu větší škoda je, že chybí úvod a představení tří cestovatelů s jejich motivacemi je z nějakého nepochopitelného důvodu přesunuto na závěr. Navíc, i když je u knihy uvedeno, že je nezkrácená, hned v prvních kapitolách chybí důležité poznámky (zmiňující třeba jednu z primárních motivací k cestě) a pak dokonce i části samotného textu, kdy tak posluchač přichází o první pád nebo výjezd z přístavu. A že v téhle verzi opravdu chybí důležité části vysloveně říká jeden z Vandráků dokonce někde v prostředku knihy. Což je dokonce více než škoda a kromě veřejně dostupných prvních 40 stránek si budu muset sehnat i zbytek. Nemluvě o tom, že člověk pořád myslí na to, co mu uniká i z verze filmové...
Ano, vím, že jde o adaptaci Kafky, ale komiksová forma tomu vůbec nedělá dobře. Z už tak nedokončeného a absurdně-byrokraticko-snově-surreálného příběhu to dělá ještě méně stravitelný kousek, kterému jako by něco chybělo. A nejen to – jako by byly části knihy přeskakovány, některé kapitoly náhodně přeházeny a zmizela část popisků/názvů kapitol. Graficky je pak vše natolik zjednodušeno, že už tak hůře přehledný děj ještě dále znejasňují postavy s "ořezanými" rysy. Atmosféra je skvělá, zvolený umělecký přístup je dostatečně autorský a zajímavý, jen čtenáři to už tak nepřístupného Kafku ještě vzdaluje.
Knihy Geralda Durrella jsem jako malý miloval a všechny přečetl hned několikrát. Jenže zatímco z O mé rodině a jiné zvířeně si toho dodnes pamatuji mnoho a některé části pro mě zlidověly, "guerézu" jako bych snad předtím až na drobné výjimky neviděl (např. osud vzácných bažantů). Kniha to totiž rozhodně není špatná, člověka baví obě části – jak ta o správě ZOO na Jersey, tak ta o lovu vzácných zvířat – neobsahuje ale pro mě nějaké zásadní kapitoly, které si člověk opravdu zapamatuje. I z toho, co sám autor v knize píše, jde o deník sepsaný a vydaný pro všechny jeho podporovatele v té době a zároveň užitečný zdroj financí. To není špatný cíl, ale logicky pak čtenář v současné době spíše šáhne po ucelenějším kousku, např. po Opilém pralese. A tuzemským čtenářům v té souvislosti velmi doporučuji publikaci Jak se dělá ZOO, která je zaměřena na proměny té pražské za ředitele Petra Fejka.
Svérázná "severská" (myšleno v rámci východní Moravy) detektivka. Je to spíše netradiční představení dnešního českého Těšínska, než snaha o nějakou hutnou záhadu. Takže místo hledání (či literárního hádání) vraha dostává čtenář kousky textu psaného „po naszymu“ (v audioverzi Českého rozhlasu oceňuji interpreta, od nějž úryvky krásně zní), ne/známé lokální historie (např. Jablunkovský incident) a dalších místních specifik (folklorní festival, jako kulisa nabízející jídlo a alkohol). A pokud toho bylo víc, tak mě to bavilo. Samotný detekt... tedy major kriminálky, jeho život a to, jak k vyřešení všech tří případů došel, už zapadá do tuzemského literárního průměru (proč se v české kultuře objevují milostné trojúhelníky až tak do zblbnutí?).
Kruhy jsou pak jako detektivka zábavnější než úvodní Dwur (který je zase lokálně-historicky specifičtější), záhada je to čtivější (a s hezkým koncem), bohužel ani tak úplně nešlo o to, aby se čtenář sám pokusil o rozluštění, protože mu vše autor postupně sám naservíruje. A s postupujícími stránkami včetně poslední povídky - Čtverky - už je nářečí méně (ve třetí povídce už je to jen jedna věta!) a méně, historie taky, zato přibývá hlubší fascinace očima hlavního hrdiny a ženskými křivkami. No co už...
Masakr. Brutálně osobní výpověď, která už na prvních stránkách nastavuje neudržitelné tempo vyprávění. Nad tím vším mi často zůstával rozum stát. Autor je srdcař, perfekcionista a workoholik, je otevřený, drsně upřímný, ironický a konstruktivně kritický vůči všem, včetně sebe samého. Má to velké srdce, dramatické i dojemné scény, vtip i populárně-naučné zajímavosti. Realita, kterou nejde vymyslet. Kdyby to byl román, neuvěříte. Co vše vás může při vedení zoo potkat – od malých podvodníčků se vstupenkami a krmivem přes neustálý boj s různorodou vše možné zkoušející zvěří (homo sapiens sapiens nevyjímaje) po srdcervoucí scény z povodní, jejichž dozvuky se dostávaly (nejen) na druhou stranu Česka s neutuchající silou. První polovině bych bez váhání dal plný počet hvězd, prakticky se od toho nešlo odtrhnout...
...bohužel s přibývajícími kapitolami kniha začíná mírně ztrácet řetěz, místo chronologické linky převáží tematické seskupovaní a začíná přibývat zahořklost vůči (některým) nástupcům, médiím i politikům. Rozumím, jde o osobní zpověď, autorské dílo, a zrovna tady je to velmi pochopitelné. Jen jako čtenář očekávám i určitou míru editorské práce zvenku. Je pravda skoro nemožné dát do individuální výpovědi objektivnost více hlasů, jenže pocit přílišného tlačení na pilu ještě víc podporuje i namluvení audioknihy samotným autorem. Má to své plusy, dostává se do toho hodně osobitosti, v nejvypjatějších momentech je to ale trochu přes čáru.
Tedy, knihu jednoznačně doporučuji. Je to jeden z nejzajímavějších českých kousků literatury faktu. Zároveň si ale umím představit ještě trochu dopilovanější dílo. Ty nejzajímavější příběhy každopádně píše sám život, člověk má velkou chuť se do zoo zase přijít podívat a na ony budovy spojené s důležitými momenty si sám sáhnout.
Předělat do komiksu divadelní hru? Vlastně skvělý nápad, není nutné zkracovat dialogy, napsané je vše podstatné a vizuální styl může autor/ka vytvořit prakticky podle sebe (dokonce s menším omezením, než v divadle). A ani potřebný rozsah by tady neměl být problém, kniha je totiž opravdu velká. Nutné podmínky pro skvělou adaptaci jsou tak od samého začátku splněny. Jenže já už jsem asi příliš zmlsaný na to, abych v tomto případě hodnotil vysoko. Umělecký styl je osobitý, ale hodně jednoduchý a zároveň zabíranou plochou nutí autorku k tomu, aby zasahovala krácením do už tak divadelních dialogů. Což vede oproti originálu k několika nepřirozeným slovním výměnám (např. ohledně věku hlavní ženské postavy). Jsem rád, že někdo R.U.R. věnoval svůj čas a je zajímavé si výsledek číst, do mé knihovny ale třeba na rozdíl od dvou nedávných zpracování 1984 (což je ještě o řád obtíženější, viz Xavier Coste a Matyáš Namai) nezamíří.
K samotné R.U.R.:
Forma divadelní hry je hezky komorní, svižná a jasná. Zjednodušeně je pak kniha až koncentrovaná Válka s mloky, kde sice rozsah neumožňuje téma mnoho rozvést a zodpovědět některé otázky, na druhou stranu má i jen během čtení svou nepopiratelnou sílu vycházející z dění těsně po konci první světové války (zajímalo by mě každopádně také dramatické zpracování). Jen jsem tedy poněkud překvapen z faktu, že ženské role jsou v R. U. R. až svojí vlastní "parodií". Což tedy ve chvíli, kdy hned dvě z nich jsou pro dění klíčové, není pro výsledný dojem úplně ideální. A to i s přihlédnutím k době vzniku...