puczmeloun komentáře u knih

Zakončení série, jak má být. Je to jiné než předchozí knihy, více se to věnuje budování celého světa a mnohem méně Bradavicím. Konečné propojení všech dřívějších náznaku a dějů je velmi uspokojivé a čtivé, což zároveň s větší temností děje a všudypřítomnou smrtí dělá z Relikvií citelně dospělejší knihu. A to i přes Harryho přetrvávající občasnou nesnesitelnost.

...a ano, závěrečná kapitola je už svým způsobem "legendární", ale to už k tomu patří :)

7 23.06.2023

Po slabší Tajemné komnatě je Vězeň z Azkabanu znovu velmi silným pokračováním Harryho Pottera. Když pominu už dříve chválené skvělé ilustrace (a vlastně celé zpracování knihy) od Jima Kaye, je i samotný příběh propracovanější, má silnější zakončení a nejsou v něm takové nelogické podivnosti. A navíc nás bavily i zdejší nápady, dramatické zpracování některých kapitol a i téma, které, i když je s Vy-víte-kým stále spojeno, směřuje spíš k samostatnému příběhu. Malý oddych od plánů Vy-víte-koho není vůbec špatný. Každopádně velmi povedené...

3 23.06.2023

Krása. Ty obrázky, ty vzpomínky. A až mě po dlouhých letech od prvního přečtení překvapuje, jak je tahle pohádka od začátku vtipná a zároveň drsná. Ano, pořád beru to, že je to kniha pro menší čtenáře a v některých momentech bych měl poznámky k ději a jeho menším nelogičnostem, představivost autorky a celý kouzelnický svět mě ale dokáže natolik vtáhnout (ano, pořád...), že nekriticky zařazuji do poličky doporučovaných a vrhám se do druhého dílu...

7 23.06.2023

Stručné, přitom velmi výstižné. Hry Karla Čapka mám opravdu rád, protože svou koncentrovanou formou míří přímo na střed. Nezdržují se "zbytečnostmi" a přitom i tak hluboké téma, jako je cena ne/smrtelnosti, dokáží v pár dějstvích vytěžit na dřeň. A to zábavně i vážně současně.

Zároveň jsem rád, že jsem si o knize nezjišťoval hlubší podrobnosti, než člověk zná z hodin češtiny (tedy ono téma délky života), takže pro mě mohl být děj větším překvapením. Ano, neskrývají se tam nějaké zásadní neočekávané zvraty, ale i tak si z toho člověk může udělat menší detektivku.

9 21.06.2023

Po přečtení knihy Valerian: The Complete Collection (inspirován znovushlédnutím filmu na stejný námět) jsem si musel vzpomenout na jednu z knih mého dětství, která stále přetrvává v knihovně. Velkou knihu komiksů, ke které jsem se dostal skrze četbu Ábíčka :) A tak jsem začal po večerech znovu číst...

Je pravda, že některé části jsou velmi slabé - jak zmateným dějem plným jmen a nesmyslných zvratů, tak nepěknou kresbou (viz např. marsovské příběhy) - ale za Galaxii a Vzpouru mozků to určitě stojí (a právě ty mi nejvíc připomínají zmíněného Valeriana). Skvěle vystavěné příběhy. Stejně jako Druhá výprava nebo Malí bohové.

Jsem rád, že jsem se ke knize po tak dlouhé době zase vrátil...

3 21.06.2023

Neuvěřitelné, jak to pořád funguje. A ano, přiznávám, i na mě. Přitom nejsem cílová skupina...

Když totiž pominu všechny části, které vyloženě necílí na moje čtenářské zaměření, rozhodně rozumím tomu, že i po více než 200 letech od vydání je kniha stále oblíbená a čtená. Mění se totiž svět, technologie nebo zvyky, ale lidi, ti se prostě mění jen minimálně. A i když zrovna nejste obyvatelem rodinného sídla se sluhy, nějakou část rodiny nebo přátel prostě v textu pozná každý. Nemluvě o ústředním příběhu, který dokáže zasáhnout i takového balvana, jako jsem já :) A to jsem si myslel, že onen známý film s Keirou Knightley je dílo vycizelované i na jiné publikum. Nikoli. I knihu jsem si tak svým způsobem užil, dodává tomu celému zajímavou plasticitu. Včetně zábavných rozhovorů mezi rodiči hlavních ženských postav.

A tedy lady Catherine, jako by vypadla z Kerska. Máte štěstí, že jdu zrovna kolem...

A tohle je s pidižvem naše aktuálně nejoblíbenější knížka vláčkově-technická. Moc hezké ilustrace, spousta zajímavých informací a průřez historií železnice od počátků až k hyperloopu. Pár stránek je zatím vizuálně zaměnitelných, tak jsem zvědav, jak se ze strany menšího ze čtenářů postupně změní vnímání. Určitě to totiž není naposled, co ji budu otevírat...

...stejně jako u knížky Kdo roste v lese (Kateryna Michalicyna) totiž platí, že kdybych si počítal všechna přečtení dohromady, tak s žádnou roční výzvou na množství přečtených knih nemám problém :)

3 21.06.2023

Hledali jsme na výstavu básně inspirované Brnem, nebo alespoň napsané básníky s městem spojenými, a zdejší Romance o známém stromu na Kolišti byla hned první vybraná. A pro mě šlo zase o zajímavou exkurzi do dříve nepoznané oblasti literatury...

Úvodní třetina zaměřená na první autorovy básně je plná zajímavě experimentální, znělé a často až jazykově nepochopitelné* poezie. Druhá třetina shrnující tvorbu od 90. let navazuje jazykem dosti temným a morbidním, což vyvažují ještě pozdnější básně romantické, které ale také sklouzávají k temnější atmosféře.

Knihu uzavírají proslovy pateticky vlastenecky pokrokové, ale k přelomu 19. a 20. století jasně patřící. Pro mě šlo o speciální žánr, který tehdy v převážně německém Brně předcházel kulturním akcím, což onu vybuzující atmosféru vysvětluje. V předmluvě knihy je to bráno jako samozřejmost**, pro mě jde o novou zajímavost z historie města.

Obecně můžu říct, že čím abstraktněji Merhaut psal, tím byl lepší. Naopak čím konkrétnějším směrem mířil, tím víc se držel při zemi. Velký rozdíl je např. vidět jen na pár stránkách mezi "Balladou fatalistickou" a "Naší kojnou". Z první jmenované nezapomenu na krásně poetické "kočičí šlapy tichnuly", ta druhá se z paměti vytratila...

Na závěr musím ocenit (a doporučit) výtisk vypůjčený z brněnské Knihovny Jiřího Mahena, na kterém je patrná historie posledních více než sto let knihovnictví. Tolik různých razítek, přelepek, značek a dalších úprav tvoří neuvěřitelné a ve výsledku krásné dílo. Jako postupně se během plynoucích staletí architektonicky tvořící město plné různých přibývajících přílepků.

* V textech se objevuje množství fascinujících slov, jako je "frýn", "čílku", "trudím se", "zoře" nebo "v padolu", která jsou nepopiratelně zajímavá, ale nemám nejmenší ponětí, kam směřují. Tomu nepomáhá ani poetická gramatika odpovídající druhé polovině 19. století.

** "V brněnských poměrech, všemu českému krajně nepříznivých, každá národní slavnost, každé slavnostní představení v divadle a pod. byly doprovázeny proslovy. Jsou příliš takové proslovy známy, než aby bylo třeba se o nich šířiti. Pro Brno však mají ještě dnes svoji zajímavost." (Psáno v roce 1907.)

1 20.06.2023

S pidižvem aktuálně naše oblíbená z celé řady knížek ilustrovaných Oksanou Bula a vydaných Hostem. Ilustrace jsou nepopiratelně krásné, k tomu zajímavosti o lese, trocha toho dobrodružství a hrdinství, nějaké to zvířátkové zlobení a hlavně, možnost hledat na každé stránce tři schované ruměnice :) Kdybych si počítal všechna přečtení dohromady s další povedenou knížkou Vlaky (Lucie Hášová Truhelková), tak s žádnou výzvou na počet přečtených knížek nemám problém :)

4 18.06.2023

Ticho před bouří, linky se sbíhají, příběh směřuje ke konci. Moc hezky se na to dívá a knížečkou se listuje, ale je to prostě klasická epizoda před tou poslední.

2 17.06.2023

Nekonečný pesimismus, vše špatně a z Prahy*šiny se stává Gotham. Je škoda, že série, která začala tak čistě dobrodružně a je od začátku až do samotného konce (včetně poslední stránky) doprovázena velmi povedenou kresbou i dávkováním scén, končí takto. Zvláště, pokud jde o literaturu pro děti.

2 17.06.2023

Oddechová brněnská detektivka. Trochu toho "sherlockování" to mi styl propojující "nestandardního" detektiva s flashbacky a akční pasáží nejvíc připomínal brněnských reálií, historie Československých legií i autorových pověstných (kdo zná z Twitteru, tak ví, na čem je...) jazykových hříček a špičkování. A jako třešnička na dortu i pěkně dobrodružně akční konec. Je to nadsazené, nebere se to vážně (doufám) a tak tomu člověk odpustí i těch pár drobností*. Oceňuji navíc i dvojznačný (snad?) konec a propojení s důležitou částí československé historie.

*Od samotné "useknuté" akční části přes místní bloudění (třeba když se hlavní hrdina transportuje ze Svoboďáku do Letma a zpět) po drobnosti, jako to, že si sám detektiv asi nijak nezamyká mobil...

2 17.06.2023

Dobrodružství, tajemství, podzemí, střechy, honička, odhalování některých náznaků a propojek... A kresba Karla Osoha zase vyniká v novém prostředí. Paráda, návrat k prvním dvěma dílům a tomu lepšímu z Křídového panáčka.

3 17.06.2023

Já vím, že celá myšlenka Prašiny je staromilská. To "pravé dobrodružství" bez elektřiny. Místo, kam moderní svět a globalizace nedosáhla. Kde se řeší ještě základní problémy, ne zbytečné telefonáty a sociální sítě. Náznaky toho už bylo možné vidět na začátku druhého Křídového panáčka. Tady to ale přesáhlo nějakou hranici, na kterou, uznávám, jsem trochu citlivý. Musí být hlídající policajti pupkatí? Musí být novinář "pisálkem, co nic neriskuje"? Musí se jako hlavní téma zvolit "poprava" zrovna takového objektu, který by byl v realitě chráněný hned několika zákony? Musí to skončit tak, že je přeneseně "stát" tím zlem? Jasně, kritika společenského zřízení i dalších lidských nešvarů součástí literatury bývá, ale tohle zjednodušené a stereotypizující směřování mi zrovna v knize směřující na mladou generaci nepřijde zrovna nejlepším nápadem.

...mně navíc v tomto čtvrtém pokračování chybí ty předchozí uličky, dobrodružství, tajemství, vše spláchl i v kresbě déšť...

5 16.06.2023

Civilnější, pomalejší, s druhou polovinou jak z Rychlých šípů a uličkami jak od malíře Pavla Čecha (tedy v podstatě Stínadla :). Tajemství se zatím moc nerozmotává, ale atmosféru to má parádní.

2 15.06.2023

Skvělé pokračování. To stopování, ta nádherná dvoustrana (zarámovat na stěnu!), to noční dobrodružství... Na tak malém prostoru tolik emocí. Ani není potřeba mnoho vysvětlovat, mluvit, popisovat, kresba chybějící doplňuje sama. Co doplňuje, (bývalé) Prašině přímo přidává nový rozměr...

2 15.06.2023

Krátké, jasné, výstižné. Vůči trilogii knižní Prašiny jsem byl mírně kritický, tamní "mínusy" se však v prvním díle Křídového panáčka neobjevují (uznávám, že je to však opravdu velmi útlá knížečka). Atmosféra je taková, jak má být, objevují se ne/nápadné odkazy na předchozí roky, předkládá se nám nové tajemství a jeho vyšetřování zrovna začíná i se "zapojením" hlavní postavy. Kresba padne textu jako ulitá, dávkování jednotlivých scén i detailů hezky promyšlené. Jsem zvědav, zda si to udrží nastavenou laťku, jsem příjemně navnaděn...

2 15.06.2023

Nenápadná knížka, i obálkou, přitom ukrývá tolik překvapení. Hned první tři kapitoly jsou pro zájemce o architekturu fascinující jízdou. Především Japonsko je krásně vyčerpávající a (nejen kulturně) jiné, Vietnam pak úplné překvapení, o zdejší moderní architektuře a jejím hlavním představiteli jsem do této knihy nevěděl nic. A přitom toho předkládá tolik k objevování...

A ani pak kniha neztrácí na zajímavosti. Od nádherně zajímavých drobností - speciální povrchy, kde se uchytí mech, střecha dělaná na to, aby se na ní srážela voda, hlenka využívaná k územnímu plánování, pavilon jen z pěny nebo jídelních hůlek - po velké a zajímavé projekty, jako muzeum v Kapském městě předělané z kukuřičných sil, námořní muzeum v Kodani z doků, pozadí vzniku "malého" parku na vodě v New Yorku atd. atp. K tomu se navíc přidává spousta detailů o rozdílech v práci mezi malými osobními/rodinnými ateliéry a těmi velkými mezinárodními se stovkami zaměstnanců a (bohatými) zákazníky po celém světě. A je také příjemně motivační vidět, kam všude sahají prsty (původně) české architektury...

Pokud se do knihy začtete jako já, určitě narazíte na nedostatek fotografií, případně jejich malou velikost, chybějící alternativní pohledy.... Bez externího přístroje na internetové vyhledávání to prostě není ono. A sem tam zamrzí chybka korektury. Naopak ona nenápadná grafika obálky se uvnitř knihy pěkně funkčně rozvíjí. Jednoduché, ale o to jasnější. Ať už jde o vnitřní odkazy, obsah, informační bubliny apod.

1 29.05.2023

Znovu neuvěřitelný mix. Dick v knize čtenáři předkládá hned dvojí - a zároveň uvěřitelné - alternativní reality. A obě se od našeho světa liší, ať už velmi viditelně výhrou Osy (té je věnovaná velká část knihy) nebo v druhém případě nadvládou Británie (jakási bližší alternativa našeho světa). Do toho se přidává čínská mystika, něco alternativního tajemna, sci-fi prvky (od kolonizace Sluneční soustavy, po obří projekty - jak vlastně pojmenovat vysušení a zúrodnění Středozemního moře?) a drsnost vyplývající z nadvlády nacistů, kde se mluví o otroctví, zabíjení, ale i celokontinentální genocidě.

V celé knize ani tak nejde o příběhy jednotlivých hrdinů, které se mnoho nemíchají, ale o samotný alternativní svět, který Dick jejich prostřednictvím tvoří. Vymyšlený je totiž velmi dobře a jeho popisu je věnována velká část knihy. Nejde mi přitom o filozofické pojetí knihy, které někteří čtenáři v knize nachází. Z pohledu milovníka alternativních realit, kde se Muž z vysokého zámku řadí velmi vysoko mezi mé oblíbené knihy Otčina, Plan D nebo Židovský policejní klub, mi jde především o propracování reálií, historie, zapojení jazyka a náboženství, kde lidé opravdu žijí a kde na čtenáře teče hutná atmosféra plnými vědry. Nejde o dystopii, ale o reálně vypadající odpovědi na tolik časté myšlenky "kdyby"...

7 10.05.2023

Mnohorozměrná knížka. Ale ne pouze svými hrátkami s několika rozměry, ale hlavně svou stavbou. Už celá série není jen třemi navazujícími knihami a lineárně postupujícím příběhem, ale základ, na který se nabalí budoucnost a následně i nástavba celého vesmíru a prakticky neomezeného času. Z 20. století a příběhu jednotlivců v komunistické Číně se autor přes střet dvou soustav dostává až k celovesmírným tématům, fyzikálnímu filozofování nad samotnými přírodními zákony a božským civilizacím, pro které jsou hrátky s galaxiemi drobností. Třetí díl tak nejen že navazuje, ale doplňuje, rozšiřuje a vrací se. Do toho je nutné říct, že nejde jen o samotný příběh, ale kniha je prošpikovaná kapitolami "z historických knih", pohádkami na míru i malými krátkými odbočkami (zmínit musím několik velmi silných stránek o "střelci").

Takže i když má Vzpomínka na Zemi velmi velmi pomalý rozjezd a celý začátek může působit dojmem textu, který měl autor v plánu doplnit do předchozí knihy, postupně (a to se bavíme u knihy o 751 stranách) se rozjede v očekávaném tempu a končí tam, kde bych to ani nečekal. Velmi mě tak bavilo vymýšlet, kam autor směřuje, jaké zvraty vymyslí - a je skvělé, že jsem se trefoval jen s omezenou úspěšností a často jsem byl překvapen. Ve spoustě momentů jsem se tak při čtení zastavil a říkal si, "ty kráso", tohle už autor nemyslí vážně. Myslel a přitvrdil. Narazit na podobný text je tak vždy velká radost - sledovat jak někdo ve svém řemesle exceluje a jeho výsledky baví nejen jeho, ale i nás, čtenáře.

Jsou dva druhy knih, které čtu bez dechu, po nocích a v jakémkoli volném čase, abych se dostal až ke konci. Jsou to buď jednoduché ale silné kusy, jako je Silo nebo Impérium. A pak jsou to hluboké knihy, jako je Hyperion nebo Vzpomínka na Zemi, kde člověk obdivuje originalitu a cítí jakýsi tíživý pocit, který ho žene pořád dál a dál... Neříkám, že by se některé věci v této knize nedaly vymyslet jinak a že by vše napsané mělo neprůstřelnou logiku... Ale... Na vědeckou promyšlenost a hloubku ústřední myšlenky temného lesa, dovedenou ke konci knihy až k samotným hranicím ne/možného, na tu asi nikdy nezapomenu. A člověku při myšlenkách na vesmírnou "prázdnotu" nebo čtení dalších sci-fi kousků už nikdy nedá spát...

17 04.05.2023