puczmeloun komentáře u knih

Až neuvěřitelný mix žánrů. Člověk sáhne po tajemném románu o "atomové zbrani" (z doby, kdy ještě zdaleka nebyla reálná) a dostane psychologický román propletený kafkovskou absurditou, detektivní pátrání s mezinárodním přesahem (a spiknutím) i jakýsi podivný dívčí román, kde se rozhodně nešetří polibky (...a dál nic :) a zamilovaným blázněním. Ona by se asi kniha měla spíš jmenovat "Milostné peripetie zmateného chemika, který svými vynálezy a nepromyšleným chováním láme dívčí srdce a ohrožuje svět".

Musím říct, že se sice kniha čte moc dobře, ale čím víc mizí dramatická temnost s kafkovským zabarvením a naopak přibývá červené knihovny, tím méně je to zajímavé. Desítky a desítky stránek "bláznění s princeznou" byly opravdu až moc. Zároveň musím říct, že jsem u Čapka rozhodně nečekal až tolik kafkovský styl - nemluvím jen o snových pasážích jako z Procesu, ale o samotném podivném konci, který někam směřuje, ale ve velkém množství detailů nedává smysl. Cíleně znejisťuje, zneklidňuje a hraje si s realitou...

PS: Bavila mě stará čeština a dnes už nepoužívaný nebo výrazně omezený slovník, kde některá slova už byla nedohledatelná (resp. vyhledávání vedlo jen na online verze knihy) a používání (zdaleka nejen) tehdejších anglicismů, které už mají své české varianty. Stejně tak je zajímavé použití "sebevražedného anarchisty", který by dnes už byl jasně označen za teroristu. Svět se mění a jazyk s ním...

7 04.05.2023

Hledali jsme na výstavu básně inspirované Brnem, nebo alespoň napsané básníky s městem spojenými, a zdejší Park se stal finalistou. Když už jsem ale knížku měl, přišlo mi líto si ji nepročíst.

Druhá část, Lyrické anekdoty, mě bavily a např. Útěcha nebo Rebus jsou moc hezkými hříčkami. Tento styl, u nás zvláště oblíbený v Havlových Antikódech, mě obecně zajímá. Naopak úvodní Svatební cesta mým šálkem kávy není a nedokázal jsem se naladit na autorův rytmus ani zvolené jazykové prostředky. Zkrátka mi to nijak "nezní".

Obecně proto spíše oceňuji (experimentální) práci s fonty a typografií, než zdejší Seifertovu poezii a jeho jazykový cit.

Útěcha
slečno slečno vy se mračíte
že po celý den vám pršelo
co by měla říkat tamhle ta
malá jepice
které pršelo celý život

1 04.04.2023

U Nebela jsem netradičně začal od konce, třetího dílu Zlaté Hory, který byl podivuhodným mixem fikce, historie, mysteriózna i mnohého dalšího. Svou neuspořádaností a epizodičností to bylo těžší, ale zajímavé čtení. Díl první je oproti tomu jen odvarem. Mnoho emocí u mě nevzbuzoval (čemuž nepomáhá ani jednoduchost kresby) a když se to konečně začalo rozjíždět, najednou byl konec...

1 03.04.2023

Adrenalinová popcornovka, jízda od začátku do konce a zároveň pěkně sentimentální doják. Ani druhý díl Scholomancie za tím prvním nijak nezaostává. Snad jen v počtu smrtí. Nahrazuje to ale jinými přednostmi.

Ne, že by se jako dřív překračovala pravidla. Tentokrát jsou totiž ohýbána až za hranici možného "na míru" hlavní hrdinky. A to opakovaně. Je to trochu na sílu, klade to zpětně spousty otázek na předchozí děj, ale dočkáme se díky tomu mnoha epických scén a nabušeného závěru.

Než se série dočká zfilmování, k čemuž má očividně opravdu dojít, jsem rád, že jsem si ten nepředstavitelný nářez mohl sám představovat. Šílené, plné akce, napětí, nápadů...

A ano, stejně jako u prvního dílu mi některé scény jasně a intenzivně připomínají, že nejsem cílová skupina čtenářů young adult knih. Autorka mě taky pěkně štve tím, že jeden cliffhanger z prvního dílu přeměnila v MacGuffin druhého. Takhle se nechat nachyt(áv)at. Vrrr.

Jako fanouška žánru mě pak baví přemýšlet nad propojením světa Smrtícího vzdělání s těmi dalšími (a jasně, vím, je to nesmysl). Třeba jak by tady vypadalo fungování Bradavic a kolik dní by asi nemotorný Harry přežil (resp. zda nejsou Bradavice právě výsledek "závěru knihy"). A jak to byl právě "výsledek finálního dění", který se spojil se světem Zaklínače a přinesl všechny tamější nestvůry...

7 21.03.2023

Citace: "Ztratil jsem svůj mentální kompas ukazující, která ze stran je obětí konfliktu. Obě jsou plné horlivých, umírajících vojáků a zoufalých civilistů. Obě, zdá se, upadají stále hlouběji."

Neuvěřitelná jízda čtená skoro bez dechu. Kniha je napsána jako velmi dobrá fikce, přitom jde ale o popis syrové reality*. A nejen to, mezi příběhy i vyprávěním vojáků, ozbrojenců, politiků, aktivistů i civilistů (atd. atp.**) všech stran konfliktu se organicky objevují fakta, připomínky historie i jiných souvisejících konfliktů, střípky zapojení dalších zemí (včetně české stopy komunisty "O jako obušek"), zajímavosti či odkazy na další rozhovory, reportáže či výzkumy. Přitom se kniha pořád skvěle čte a vše je velmi přirozeně seřazeno v jeden celek.

Opravdu velmi dobrá práce při editování knihy a kombinování všech dřívějších samostatných reportáží se projevuje především při pohledu na to, jak velké množství osobních příběhů kniha obsahuje. Čas sice někdy nepřehledně poposkočí a protagonisté se střídají jako na kolotoči, přesto není cítit, že by se ztrácela zamýšlená nit vyprávění. Čtenář si tak projde všemi fázemi konfliktu - od boje proti Rusku a separatistům se začátkem konfliktu přes návštěvy okupovaného/separatistického Donbasu, který stále nemůže zapomenout na surovost "fašistické" Ukrajiny, po zamrzlý konflikt dnešních dní (pozn. psáno v říjnu 2020, všichni bohužel víme, jak dnes Rusko ve své agresi pokračuje) dopadající na uprchlíky a další obyvatele bydlící na obou stranách konfliktní linie.

Je jasné, že všechny podrobnosti se do nějakých 300 stránek vejít nemohou, výběr i zestručnění událostí (stále velmi hutné) a jejich vývoje dává přesto velký smysl. Číst podobné shrnutí a ještě si užívat styl psaní je prostě krása. S plným vědomím, že je při čtení cítit bezmocnost místních, beznadějnost celé situace a krutosti i nespravedlnosti války. A zlost vůči všem těm, kteří sobecky válku začali a zamrzlý konflikt udržují...

Zároveň je nutné ocenit otevřený přístup k tématu, kdy autor chápe jeho komplexnost, a přes popsání podrobného zapojení Ruska a jeho nezpochybnitelné kroky, se dívá i do hlubší minulosti a hledá chyby následných obětí ruské agrese, které k invazi vedly (a to např. i v Gruzii). Nemluvě o snaze vysvětlit a ukázat i stávající ukrajinskou kulturu a společenské vztahy - dominanci žen, které jsou ale sluhy mužů, korupci či mafiánské okrádání. To vše doplňované i autobiografickými částmi, které ale organicky doplňují celý obraz. Od zajetí Berkutem, které mohlo skončit opravdu velmi špatně, přes předstírané zasnoubení se slečnou žijící na Donbase, která sloužila jako součást autorova krytí pro pobyt na místě, po noční můry z Ukrajinců vyvolané propagandou lidových republik...

Citace: "U velké části ze stovek respondentů ve frontových oblastech si výzkumníci všimli zjevně proruské nálady a negativních stereotypů o Ukrajině, její armádě a politicích, které jsou běžně šířené ruskými médii a sociálními sítěmi. Všechny tyto vesnice byly v dosahu vysílání ruských médií a jejich obyvatelé se ani netajili tím, že je sledují radši než ty ukrajinské. Když potom v několika vesnicích vypnuli vysílání ruských televizí a rádií, výsledek se dostavil už po pár týdnech. Obyvatelé těchto vesnic neměli jinou možnost než sledovat ukrajinské stanice, a zároveň s tím začali výrazně měnit své názory. Výzkumníci najednou zaznamenali prudký nárůst důvěry v ukrajinskou administrativu a instituce."

Kniha si zaslouží také pochvalu za krásné zpracování, povedený minimalismus a sjednocenou grafiku myslící i na drobnosti. Na druhou stranu je mi líto, že poznámky nejsou rozdělené na ty doplňující kontext a pouze odkazující na zdrojuje. Pro čtenáře není ideální pořád listovat až na konec knihy a hledat, zda je poznámka užitečná či nikoli. Ty doplňující kontext by měly být pod čarou. A textu by slušelo také více autorových fotografií.

A doporučená četba k tématu?
Pochopení mentality obyvatel Donbasu nabízí "Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka".
Další středoevropský pohled na válku, tentokrát v Sýrii, lze najít v knize "Ve válce - Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie".
Obtížné je vstřebat silnou historii "Krvavých zemí" od T. Snydera.

*Rozhodně není náhoda, že si člověk může na zadní straně přebalu přečíst tento citát Marka Twaina: "Pravda býva často menej uveriteľná než fikcia, pretože vymyslený príbeh sa musí riadiť pravidlom pravdepodobnosti, kým ten pravdivý nie."

**Celý text je opravdu více než bohatě ilustrován mnoha různými charaktery, které "hlavním příběhům" dodávají další barvy a hloubku. Od místních obyvatel, kterým se na střechách jejich paneláků usídlily pro/ruské jednotky střílející na Ukrajince, úřednice pašující dokumenty z Donbasu, nebo vedoucí dětského domova, která odmítne převést své svěřence do Ruska i pod pohrůžkou zastřelení, přes neskrývané neonacisty bojující na obou stranách konfliktu, uživatele neustále padající separatistické mobilní sítě Fénix (protestující za znovuzavedení Vodafonu z "fašistického západu"), babky bydlící v bunkru i bojovníky z evropských zemí, kteří věří v chemtrails a různá spiknutí, po pro/ruské separatisty, kteří se neštítili rabovat trosky havarovaného letu MH17.

10 04.03.2023

Pokud jste už někdy narazili na rozhovory, reportáže nebo texty od Tomáše Etzlera, výsledek vás nemůže překvapit. Je drsně upřímný, a to k sobě samému, i tématům, na které se zaměřuje. Je stoprocentně oddaný své práci a výsledky tomu odpovídají. A komunismus (i s ním spojené režimy) nesnáší tak moc, že na něj nadává, kde chodí. Tato knížka rozhodně není výjimkou.

Je rozhodně zajímavé dozvídat se podrobnosti o zákulisí novinářské práce přímo v Pekingu, na všech možných výjezdech do různých koutů Číny i okolních zemí. Je o to zajímavější, pokud kniha zabrouzdává do témat ne tolik medializovaných a propíraných. Na venkov mezi chudinu, mezi černé (doslova) uhelné doly, do nedokončených vesnic sestěhovávaných nomádů. Podrobné a zasvěcené pohledy do Číny, která je nám v mnoha tématech kulturně vzdálená, jsou vždy vítané.

Jen mi přijde, že knize chybí nějaké silnější zarámování. Jde primárně o deník novináře? Nebo snahu poodkrýt závoj práce v Číně? Sepsat ta nejzajímavější témata, na která autor během své práce narazil? Začátek je velmi osobní a upřímný. Většina knihy je ale spíše profesní a vyloženě jde po tehdy zpracovávaných tématech. Sem tam se ale objevují různá zamyšlení, rozhovory, doplnění... Nic není špatné, to rozhodně ne. Bez jasného směřování to ale geniality např. knihy Donbas: svadobný apartmán v hoteli Vojna nedosahuje. Čemuž nepomáhá ani to, že kniha končí bez nějakého uzavření. Jde tušit, že bude navazovat druhý díl, ale v úvodu ani závěru to není zmíněné. Najednou prostě po plnohodnotné kapitole přijde "intermezzo" a drobná návnada na to, že bude ještě hůř. Přijdu si však trochu oklamán, čekal jsem to vše v jednom balení.

Knihu jsem sice poslouchal v audioverzi, tu tištěnou jsem si ale kdysi pořídil jako podporu autorovi (pěkně první vydání i s podpisem). Když jsem proto ze zájmu souběžně s poslechem i listoval, překvapila mě absence doplňujících fotografií (s výjimkou graficky upravených úvodů kapitol). Což je v případě textu zaměřeného hlavně na práci pro televizi, tedy činnosti s výstupy skoro výsostně vizuálními, jako by mu něco chybělo.

4 04.03.2023

Graficky, typograficky i tiskařsky vysoustružená kniha. Obsahově bohužel slabý kousek, kde se Brnem poučený čtenář mnoho nového nedozví.

Jako první mě překvapilo, že nejde úplně o "brnboniéru" různorodé brněnské kultury, což jsem dle podnázvu - umění v Brně (skoro) pro všechny - očekával. Jde převážně o sochy, plastiky/skulptury a pamětní desky. Naopak kultury živé tam zájemce moc nenajde, včetně míst a událostí, jako jsou kina, galerie, festivaly... Drobnou výjimkou je obraz Medúzy, menší pouliční galerie, dětské hřiště, místo s graffiti nebo sportovní areál.

Druhým překvapením pak byla náhodnost výběru jednotlivých "brnbonů". Úvod je velmi střídmý a stručný. Něco je zajímavé, něco osobní, něco bez důvodu. Někdy je text zaměřen na jednotlivé příklady, někdy zase slouží jako oslí můstky, někdy jsou blízké lokalitou. Jak se to zrovna hodí. Oproti Brněnskému architektonickému manuálu se kniha řídí spíše intuicí a některé kapitoly jsou tak naplněny dost na sílu. Mezi hrdiny je třeba smolařka, která se propadla na Pekařské, objevitelé jsou vedeni vzdálenými asociacemi, stejně jako závěr Italů. A ne vše zmíněné má v knize své foto, což je škoda třeba u veřejně nepřístupného díla Paměti.

Co nového mi kniha přinesla?
- že žárovek na Maliňáku mělo být původně 7, tehdy ale autorova grafická karta zvládla jen 4
- že je v Brně socha blinkajícího děvčátka
- že se vysochaní komunisté ztratili v lesíku u Šlapanic
- že je pod Špilberkem zajímavá ztracená socha životního rozcestníku

1 02.03.2023

Parádní zábava. Je to drzé, strašlivě nadsazené a plné černého humoru. Neustále se něco děje a čtenář nemá chvíli klid. A o to víc jsem se bavil...

První mnou čtená autorčina kniha - Ve stínu Hvozdu - se bere strašně vážně (nebo tak na mě minimálně působila). Nereálnou až exponenciální eskalací děje (nejen v rámci žánru, ale i dle vlastních definic fungování světa přímo v knize) je sice velmi podobná Smrtícímu vzdělání, výsledek je ale zásadně odlišný. Co mě na Hvozdu iritovalo, to do Vzdělání parádně zapadlo. Když je boj o holý život každodenní součástí cesty na záchod nebo výběru jídla u snídaňového bufetu a vlohy hlavní hrdinky k tomu být masově vraždící tyranskou temnou čarodějnicí kazí i její snahy o základní úklid pokoje, je přemrštěná nadsázka nejenže součástí hry, ale bez ní by to ani nebylo ono*. Přitom vše doprovází i snaha o práci s postavami, jejich prokreslením, historií, vztahy, zvraty, rozpracování zákonitostí zde používané magie... A závěrečná bitva nakonec ani není nějak šíleně přestřelená, i vzhledem k budovaným schopnostem hlavní hrdinky (překvapení jsme ostatně dostali už v polovině knihy s Chřtánem). Jasně, nejsem úplně cílovou skupinou a zároveň to není kniha, ke které by se člověk pravidelně vracel a opakovaně hledal různé skryté odkazy, ale parádně jsem si to užil.

* Nemáte kouzlo na práci s roztaveným kovem? Jsou vaše vlohy spojené s hromadným vražděním, které sice nepraktikujete, ale škola vám neustále podstrkuje, jak na to? Nu, řešení se vždy najde: "Místo toho jsem tedy hodlala problém řešit silou - konkrétně kouzlem, které vymyslel nějaký římský malefik k rozdrcení plné jámy živých obětí na kaši. Zřejmě se mu životní síla z lidí tahala hůř než mně. Neobjevila jsem lepší kouzlo, kterým by se dalo vytvořit něco jako přetlaková komora." Není to humor pro všechny, ale u mě se autorka trefila...

4 02.03.2023

Skvělé. Praktická mezinárodní politika předkládaná "agentem Jeho Veličenstva" (přitom pracovník MZV a později i cíleně* britský poslanec). A to vtipným drsným stylem přímo z terénu, kde se boj, politika a celosvětové dějiny míchají s osobními vztahy a momentkami doslova vystřiženými jak z Flemingových románů**. Umění zkratky, nadhledu i čtivého stylu. Tak to má být.

Především oceňuji:
- náhled do práce (a jaké vlastně? v knize se tomu docela vyhýbá) pracovníka britské ambasády v Moskvě v době Velké čistky – šílené pasáže především z procesu s Bucharinem, Jagodou a dalšími jako by vypadly z románu 1984 (je náhoda, že obě knihy vyšly v roce 1949?)
- "cestopisy" po zakázaných oblastech sovětských *stánů, kdy vrcholem je mrazivě-vtipný popis agentů NKVD, kterým spolu s Macleanem nezbylo nic jiného, než v Buchaře přenocovat v parku (oficiálně se zde ubytovat nemohl, tak posloužil park; a ho sledující tajní agenti za keřem dělali, jako že nic)
- pohled do speciálních britských operací v severní Africe během druhé světové války, které ukazují, jak je válka dlouhá, těžká a krom šílených nároků na materiál, lidi a osobní odvahu, jde také dost o štěstí (Maclean vše přežil, často o fous, přitom se jim toho vlastně mnoho nepodařilo, i když odlákávali "pozornost" z jiných míst bojiště – velmi důležité ve srovnání mj. s probíhajícími osvobozovacími boji Ukrajinců v roce 2023)
- propojení mezinárodní politiky a osobního vhledu během zapojení se do partyzánského boje v Jugoslávii, včetně setkání s Titem a následného sledování rozporů spojenců na linii demokracie x komunismus

* Aby právě mohl z MZV za druhé světové války odejít do aktivní vojenské služby, musel se stát politikem. A i když voličům cíleně říkal, že odejde do války a "poslancování" pro něj bude až druhořadé, stejně ho zvolili. Nebo jako konzervativce právě proto.
** Anotaci jsem před četbou neviděl a chvíli si říkal, zda se to zdá jenom mně. Ale teď je mi jasné, že ani náhodou. Celý ten mix válečného/diplomatického dění popisovaného odlehčenou formou doprovázený očividnou láskou k ženám dělá spojení s Jamesem Bondem prostě nepřehlédnutelné.

5 01.03.2023

Velká klasika. Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé jako malý (nějakých 10 let po Sametové revoluci) a vůbec jsem nechápal, jak autor v době psaní textu věděl, co se bude (z jeho pohledu) dít o desítky let později v nějakém malém středoevropském normalizačním Československu, jak se budou soudruzi mezi sebou bavit a jak bude fungovat (zdaleka nejen) tajná policie, propaganda a totalitní válčení. Teď už je mi o mnoho let později jasnější, kde a jak informace "našel" a že nejen "komunistická" diktatura funguje v knize popsaným stylem. Vždyť ono i v textu samotném se dohromady plete oligarchie se socialismem a dalšími režimy. A dnes už mě ani nepřekvapí, že země "komunistického bloku" zdaleka nebyly první, které se snažily podobným způsobem ovládnout své obyvatele a upevňovat si moc těmi nejhnusnějšími praktikami.

Při prvním čtení pro mě byl román 1984 jedno z prvních setkání s temnou politickou dystopií. Dnes už je ona knižní a románová temnota překryta četbou reálné historie. Ta je totiž často o mnoho hnusnější – příkladem je ta ze Sovětského svazu (Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka) – nebo komunistické Číny (Hovory se spodinou). Přesto pro mě 1984 zůstává důležitou knihou plnou všeho, co by si současná i nadcházející generace měly číst a připomínat si tak, proč stojí za to demokracii chránit. Mj. i před těmi, co "nikdy neodejdou". A pak je 1984 taky unikátní svým jazykem, kde slovo "doublethink" (resp. newspeak) zlidovělo podobně jako Havlovo "ptydepe". V tomto pohledu je dovedení totalitního režimu ad absurdum až geniálním počinem.

-----------------------------------

„To se ví, že jsem vinen!“ vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. „Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka?“ Jeho žabí obličej se uklidnil a dokonce dostal poněkud svatouškovský výraz. „Ideozločin je příšerná věc, člověče,“ řekl pompézně. „Je zákeřný. Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš jak se zmocnil mně? Ve spánku! Ano, je to tak. A já tak pracoval, snažil se hledět si svýho, vůbec jsem nevěděl, že mám v hlavě něco špatnýho. A potom jsem začal mluvit ze spaní. A víš, co mě slyšeli říkat?“

"Co mám dělat?" jektal. "Co mám dělat, abych neviděl, co mám před očima? Dvě a dvě jsou čtyři."
"Někdy, Winstone, je to pět. A někdy tři. Někdy všechno dohromady. Naráz. Musíš se víc snažit. Vrátit se k zdravému rozumu není snadné."

18 01.03.2023

Neboť jsem velkým fanouškem knihy Jonathan Strange & Mr Norrell, zjištění, že existuje i pohádkový "druhý díl", mě samozřejmě potěšil. Vrhl jsem se proto do jeho shánění. Začal jsem anglickou verzí, ale hned druhý příběh mě přesvědčil, že si musím pořídit knihu českou, abych si ji po malých doušcích užil bez rozptylování. To se povedlo a pomalu, povídku po povídce, jsem se prokousal ke konci. Skvělé, pohádkové, anglické (líbí se mi rozdíl jedné povídky od té české, i "jiné" chování pohádkových postav od "mytologie" naší), ale bohužel krátké. Chci víc!

3 01.03.2023

Kdysi dávno koupeno jako "Harry Potter pro dospělé", ale to tu knížku vůbec dokonale nepopisuje. Je to jiné, podivné a zároveň skvělé.

Podruhé čteno po zhlédnutí stejnojmenného britského seriálu a nutno říci, že i když byl dobrý, geniality knihy prostě nedosahuje.

Asi nebude sedět všem, ale posledních 200 stránek se čte prostě samo. Rád si ji zase za dalších cca. 5/7 let přečtu znovu...

6 01.03.2023

Série těch nejukecanějších Star Trek epizod propojených pouze obecně. Tak málo děje a tolik dialogů, že je to dost i na celou sérii Nadace. Ano, oceňuji některé vymyšlené koncepty, včetně rozvedení a domyšlení témat známých z předchozích knih série. Jen by to nesmělo být v této knížce...

Někdy mi totiž bylo při čtení až trapně – jak u scén pubertálně-lechtivých, tak u těch psaných (přeložených?) jako ze starých pořadů o etiketě, které nám kdysi pouštěli na tanečních. A nejde jen o to, že text už od doby vydání tematicky zestárl, ale nehezkému pocitu řádně pomohl i zvolený velmi formální jazyk, který byl o to divnější, o co se hlavní postavy snažily mluvit civilněji (např. u vyostřenějších debat).

Závěr ve stylu Deus ex machina už je pak jen něco, čemu by se člověk smál... Čertík v krabičce...

2 24.02.2023

Totální popcornovka a zároveň guilty pleasure. Musel jsem to přestat brát vážně a přejít veškerou až pubertální otravnost hlavních postav. Je to totiž svým způsobem natolik zábavné, že mě to po pár prvních kapitolách chytilo a až do konce nepustilo. Těšila mě i postupně, logicky a přehledně odhalovaná tajemství. Až se trochu provinile těším na pokračování. A to ještě nesmím zapomenout na brutálně-intimně nepříjemnou scénu hned na samotném úvodu. Podobné drzosti a bezskrupulóznosti by si knížka zasloužila víc.

A proč to nebrat vážně? Sci-fi koncepty to nakousává a pojmenovává než aby je to vysvětlovalo a respektovalo. Prostě je nutné brát věci tak, jak dle autorky fungují, není nad tím potřeba přemýšlet. Svým přístupem je to až naivní space (soap) opera. Young Adult s dospělými postavami, které se chovají nedospěle a dle zvoleného stylu si samozřejmě neustále koušou ret nebo zastrkávají láskyplně vlasy za uši. Prostě odpočinková vesmírná fantasy na způsob Spát v moři hvězd.

11 24.02.2023

Poetický jazyk, silný příběh i zakončení. Pro vybudování zážitku z četby (či poslechu*) není nutné popsat stovky stran a věnovat se mnoha vedlejším postavám. Zde má vše řečené smysl. Jasně, drobnůstku s Faustem beru jako výjimku potvrzující pravidlo. A dokonce i v tuzemsku tak oblíbený a do nekonečna opakovaný milostný trojúhelník (zdá se to být kulturně dlouhá tradice) zde má své jasné místo, není patetický a text slušně dotváří. Nemluvě o netradičním motivu Sedmihradska a vrchu Koppel.

A také oceňuji zde v zajímavostech uvedené propojení s moravskou historií.

* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.

15 18.01.2023

I přes veškerou snahu interpreta* mě tato povídka nezaujala. Jazykově to má něco do sebe, autor umně splétá různé motivy, ten ústřední mě ale nijak chytnout a pohltit nedokázal.

Poznámka: Proč je tady v anotaci psáno o třech mužích? Nejde po většinu textu jen o jednoho? Nebo je to nějaký mnou nepochopený jinotaj?

* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.

1 18.01.2023

Nejsem básňový typ, i když oceňuji, jak dílo zní (jazykem i přednesem*). Jen je škoda, že už v době svého vzniku byla balada směřována na znalce kontextu. Bez aktivního dohledání bych např. neměl ponětí, kdo je ten loupežník Jaromír a proč se zde objevuje zvolání In tyrranos.** Lahodné na poslech, náročnější k plnému porozumění.

* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.
** "V Prologu se také odkazuje ke dvěma dalším dílům s loupežnickou tematikou z německy psané literatury (obě díla lze zařadit k preromantismu nebo romantismu): dramatu Pramáti (1817) rakouského spisovatele Franze Grillparzera (1791—1872) a dramatu Loupežníci (1781) německého spisovatele Friedricha Schillera (1759—1805)."

1 18.01.2023

Jak čtenáři předat krásu vědeckého bádání. Jak ukázat spoustu zajímavého v přírodních vědách i humanitně zaměřeným. A hlavně, jak skrze metafory, příklady i životní osudy vědců/myslitelů/objevitelů vysvětlit (a zlidštit, v obou svých významech) některé složité fenomény (či ty ještě plně nevyjasněné). Nutno říct, že takto dobře vysvětlené fyzikální, chemické či matematické jevy jsem už dlouho nečetl (i s tím, že jsem vystudovaný politolog :). Co ale oceňuji nejvíc, že jsem si při čtení mnohokrát prošel oním "aha" momentem, případně si užil krásu objevení dříve ignorovaného nebo nepochopitelného, a to v oborech, kde se mi to často nestává (matematika), případně v tématech, kde už si člověk myslel, že nějaké dobré základy má (vím, Dunning-Krugerův efekt). Kniha toho skrývá opravdu hodně k přemýšlení, doplnění si, opakovanému čtení. Předpokládám, že se k ní budu vracet i s tím, jak se budou objevovat zjištění nová a lidstvo pokračovat ve vědeckotechnickém pokroku (viz např. průlom ohledně fúzní reakce na konci roku 2022).

Přiznávám jen přeskočení čistě matematických kapitol – derivace, integrál, logaritmus – jejichž obsah jde mimo mě a nedokážu je nijak ocenit (rozumím jejich užitečnosti, ale jejich pochopení mi nepřináší ani tu krásu objevování a poznání).

Na závěr jen pár drobností, které bych si dokázal představit dopilované v nějakém druhém vylepšeném vydání:
1) Je škoda, že se kniha podřídila abecedě, nikoli tematickým okruhům. Spousta navazujících kapitol je tak rozházena různě a člověk se musí vracet či přeskakovat. Asi rozumím, jak k tomu došlo a kolik debat ohledně toho muselo proběhnout, ale výsledek tím zůstal někde na půl cesty.
2) Na to navazuje větší než malá míra kontextuálních odkazů rozházených po textu, kterých by v knize s kapitolami rozřazenými dle témat nebylo potřeba. I ve stávajícím abecedním pořadí by ale přehlednosti asi přidalo jejich posunutí ze závorek na okraj listů.
3) Čtení o více než rok později od vydání už zastaralo část časových údajů jako "letos" či "minulý rok". Podobně by to chtělo trošku uhladit korektorskou práci.

3 18.01.2023

Bláznivé, neuspořádaně-uspořádané, vracející se, objevující, přeskakující, opakující v jiném kontextu, dovedené do absurdna, znechucující... Často jsem se pousmál, chvílemi je to celé více než dobře praštěné. Někdy ale člověk jen kroutí hlavou a nechápe, nebo spíš nechce chápat... Celé je to jakoby psané v asociacích, stylem náhodného proudu myšlenek (nebo se ta promyšlená struktura dobře skrývá). Až mi přijde, že zatímco v Kolíbce se postupně nastavené linky seběhly (i když jaksi klopotně), tady to do sebe vše nezapadlo a některá nadhozená témata zůstala nevyužita (viz třeba neexistence Francie a Velké Británie, vymírání druhů, Nobelovka za lékařství...).

...a ano, stejně jako u Kolíbky a Jatek č. 5 mě prostě zase štve ono používání spisovatelského klišé – píšu, že píšu. I když tady na konci to bylo naštěstí dovedeno správně do absurdna.

3 18.01.2023

Filozoficko-kulturně-společenská historie Ruska. Přičemž jde o dějiny země, které nelze zjednodušit tolik, jako ty ukrajinské (viz Stručné dějiny Ukrajiny). A to nejen proto, že se o nich (logicky) více učí, zdaleka nejen kvůli 20. století (a člověk tak má obecně hlubší přehled). Petr Koubský proto vyprávění jasně směřuje určitým směrem a čtenář chápe, co se mu snaží říct. Navíc je vše doplněné o historické souvislosti s ohledem na čtenáře ze střední Evropy (např. Varšavské povstání, legionáři na Transsibiřské magistrále apod.).

Snad jen, že někdy to zjednodušení bylo hutnější. Proto mi nedá se nezmínit, že i při bojích na východní Ukrajině po roce 2014 Rusko vzbouřence nepodporovalo jen materiálně, ale i lidsky, a to velmi výrazně (od velení přes vojáky po poradce). Tedy pokud nejsou lidé bráni ve smyslu celého textu jako materiál, což vlastně odpovídá...

3 13.01.2023