puczmeloun komentáře u knih
Tak nevím. Pro mě to byla sbírka nepravděpodobností, klišé, autorského tlačení na pilu, předsudků i stereotypů, předvídatelnosti, lidské otravnosti a samozřejmě úzkostí i jiných lidských potíží (to pravda titulek pravdivě slibuje v míře nikoli malé). Ano, potěšilo mě, že nezůstalo u jednoho zvratu, ale i když tento vývoj ke konci ubral míru předvídatelnosti, dostal naopak čtenář zase nášup nepravděpodobnosti. Nu, dobrá. Ani tady se mi Backman netrefil do chuti...
Člověk je při čtení samozřejmě ovlivněn oním nejstarším a nejznámějším filmem, obě díla od sebe nejde už po tolika letech a jisté kultovnosti oddělit, ale přesto přichází pár překvapení...
+ Jsem moc rád, že kniha dává v otázce času i lokace větší smysl než film (vždy mi to vrtalo hlavou), i když pravda, není to tak efektní (přebal audioknihy proto mate a láká na něco, co - naštěstí - nepřijde).
+ Baví mě zarámování příběhem z vesmírné plachetnice. Takový příjemný autorský vtípek.
- Připadá mi, že si autor načetl až moc textů o výzkumu chování zvířat a prostě se z toho musel vypsat. Až natolik, že dlouhé odstavce o experimentech (a vychytralosti hlavní postavy) jsou na tak krátkou knihu poněkud ubíjející.
- Chápu, že je kniha jakýmsi zamyšlením/alegorií ve fantasy hávu, ale těch náhod a souher okolností je trochu moc.
...každopádně jde o klasiku, která si své místo v poličce zaslouží. Už jen samotným (evolučně-devolučním) základem celého příběhu.
Solidní antidetektivka. Ani nevím, jak lépe knihu popsat, ale od začátku v hrubých obrysech víme, co se stalo, ale ne jak a proč. A i tak je to pekelně čtivé a napínavé, člověk chce vědět všechny detaily, ale King ho řádné napíná, provokuje, láká do slepých cest, aby ho pak překvapil nepředvídatelným. Nemluvě o celém pojetí textu, který je nekončícím monologem hlavní postavy. Pěkně drzým a užvaněným, přesto zábavným. Že je to celé zabalené do obalu amerického maloměsta se všemi zdejšími nešvary od rasismu přes alkoholismus po domácí násilí už navíc autorovy čtenáře nerozhází. Tentokrát se však obejdeme prakticky úplně bez nějaké fantasy/nadpřirozené linky...
Oceňuji zároveň v knize přiloženou mapku Maine se zvýrazněnou cestou zatmění (i zdejšími ne/fiktivními městy, včetně známého Derry), uzavření příběhu skrze novinové výstřižky nebo detaily poschovávané v textu, které knihu výrazně oživují – třeba i nenápadným zamyšlením nad zlatem ukrytým v mořských vlnách.
Mrknutí obrazovky je jednou ze dvou novějších knih shromažďujících kratší texty Terryho Pratchetta, kdy v češtině vyšla (zatím?) pouze samostatně. Obsahuje téměř všechny povídky z oblasti fikce (oproti "nefikci" v A Slip of the Keyboard), a to napříč Terryho kariérou. Jde o opravdové kraťasy i delší kousky, různorodé žánry i zabroušení do vod Zeměplochy. A tak se to celé musí brát – jako přehled, nikoli výběr toho nejlepšího. Z většiny jsem ale každopádně potěšen, je paráda číst poprvé o začátku Mrakoplaše a Nómů v jednom, původní základ Dlouhé Země i klasiky jako Trollí most nebo Moře a malé rybky. A že je třeba autorova prvotina dodnes aktuálnější a lepší, než některé jeho novější kousky...
...jen pořád nemůžu přijít na to, jak mohla tato verze obálky přijít někomu jako dobrý nápad. Něco tak odrazujícího od čtení už jsem dlouho nezažil (a snažím se od toho při hodnocení celé knihy odhlédnout, ale jde to těžko). A to existují docela použitelné anglické verze (třeba ta ilustrovaná).
Dospívání v časech druhé světové války aneb co je pro jednoho odvaha v prvních sexuálních krůčcích, to pro druhého účast v ozbrojeném odboji. Vše lehké, lidské, slovně plynoucí, erotické, přitom nesklouzávající k vulgárnosti. Ve všech těch popisech zní až vesnická poetika... Nerozumím, proč nám ve škole neříkali, že knížka není "novela z doby druhé světové války", ale spíše o razítkování ženské zadnice, milostných problémech a odvaze. To bych se do ní jako gymnazista pustil a nedostal se k ní až teď...
Zároveň musím říct, že velkou část mého dojmu tvoří skvělá interpretace Jaroslava Plesla ve verzi autioknihy. Radost poslouchat... Například výměna Miloše s paní přednostovou bude pro mě nezapomenutelná.
Krása Hrabalova jazyka je nepopiratelná. Některé z povídek jsou geniální a řezal jsem se u nich smíchy (mj. Na zahrádce). A stejně jako u Postřižin střídají stránky plné vtipu a uvolněné nálady ty smutné, vážné i drsné. Překvapila mě také až bradburyovská ve sbírce se vyjímající povídka Maminčiny oči. Tematicky mi ale Slavnosti sněženek moc nesednou, sbírka všelikerých postaviček Kerska a jeho okolí pobaví, ale jako celek to pro mě nebylo úplně nosné.
Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k povinné literatuře na škole), kdy předpokládám budou o další kus mého života později asi ještě lepší. Krásné propojení kritiky, vtipu, absurdity, slovních výronů, které přes svou rozsáhlost tnou do živého, prvků autobiografických, stylistických i zábavných. Jen zdejší výběr osmi her ukazuje na specifický autorský rukopis, který se ale zároveň může uplatnit v pestré škále forem. Tato kniha je předkládá doslova na zlatém talíři, dle poznámek v závěru publikace jim byla věnována velká editorská péče, kdy se hledělo na každé písmenko i formátování textu. Navíc jsou doprovázeny jejich historií autorskou, divadelní i společenskou. Díky za to.
A samotné hry? Podrobněji se jim věnuju přímo u nich, ale zjednodušeně:
Zahradní slavnost: Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto minimálně pro mě současnosti už ne tak aktuální a zábavné, jako tomu bylo v době uvedení.
Vyrozumění: Výborné. Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů.
Ztížená možnost soustředění: Když k již předpokládanému Havlovu stylu i tématům přibudou ještě hrátky s prostorem a časem, jsem jako čtenář/divák příjemně překvapen.
Žebrácká opera: Zase něco úplně jiného, přitom je v tom autora hezky vidět. Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic...
Audience: Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu...
Vernisáž: No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc...
Largo Desolato: Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění. Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad....
Pokoušení: Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné.
...velmi rád bych proto do divadla ještě vyrazil na Vyrozumění, Žebráckou operu a Pokoušení. Zatím se mi během doby čtení povedla Ztížená možnost soustředění.
Vůbec nechápu, proč bych toto měl číst (resp. poslouchat), co se autor snaží říct, proč "velebí" zrovna tuto postavu a jakou má mít kniha pointu. Přijde mi, že pro pochopení a/nebo užívání si textu bych musel být minimálně z jiné věkové kategorie a/nebo společenské vrstvy. Toto nejen že jde úplně mimo mě, ale hlava proti podobnému pojetí života cíleně bojuje a některé části knihy ve mně vyvolávaly nehezké pocity. A nezachraňuje to rozhodně ani závěr. Proč? Je to "oslava" agresivní neúspěšné podprůměrnosti, nebo nějak podivně skrytá alegorie opakovaně zmiňované oním rváčem pokřivené pravdy a lásky prosazované levačkou i pravačkou? Nerozumím...
PS: Hvězdičku navíc přidávám za vypravěčský um Hynka Čermáka (ve formě audioknihy), který jediný z Národní třídy dělal snesitelnou záležitost. Dobře zahraný a interpretovaný text je ale bohužel jen jednou částí celkového dojmu a jakkoli skvělý "obal" prostě nezlepší opravdu špatný obsah.
Strašně upovídané a opakující se. Až nesnesitelně. A ano, "takhle o historii střední Evropy ještě nikdo nevyprávěl", jak pravdivě slibuje přebal knihy. Dostáváme totiž doslova "záchvaty historie" propletené s hutnými odstavci ne/souvisejících informací dávno neplatného bedekru z roku 1913 (ideálně vybrané jsou tu kousky pro šotouše a/nebo přátele žehu) a životními osudy dvou knižních postav... Nemít i verzi audioknihy, asi bych skončil někde v Plzni, ovšem poslechem jsem se nakonec přenesl až do Vídně, kdy mi dříve nesnesitelné postavy začaly připadat docela zajímavé a historické exkurzy z průvodce cíleněji směřované. A ke konci knihy už jsem ústřední dvojici začal mít svým způsobem i rád. Je to opravdu divná kniha, ale svým divným způsobem mě nakonec potěšila. Jen tedy dle mě není potřeba tolik pesimistické nostalgie kritizující vše nové, co ale taky čekat od skoro stoleté postavy, že...
Na knize zároveň oceňuji dvě věci – postavu "převozníka" představenou takto lidsky, se vším, co k tomuto povolání patří. A pak přebal knihy, krásná to rozkládací mapa, kterou k prohlédnutí doporučuji i posluchačům audioverze.
Poznámka z Brna: Nechápu, co autor myslí tunelem mezi ústředním hřbitovem a zastávkou tramvají. Je tam jeden tunel tramvajový, kam ovšem pěší nemůžou, a jeden pro pěší, ten je ale na druhé straně hřbitova, než je krematorium, spojuje parkoviště s hřbitovem a chodit tam ze zastávky by bylo pěkné prodloužení cesty. Buď je to autorské znázornění zmatenosti pana Winterberga, nebo nějaká chybka poznávání... A škoda, že si Jaroslav Rudiš nevzpomněl také na Vídeňský viadukt, který je projektem tolikrát zmíněného rytíře Ghegy, nebo na historii tří konkurujících si hlavních brněnských nádraží.
Poznámka o místě uvaření: Někdo má svůj osudový tunel, pro jednoho člena naší rodiny je osudové ono strmé náměstí ve Winterbergu. Tam, co byl ten velký požár...
Pokoušení je jedna z Havlových her, o kterých jsem dříve neslyšel a do čtení jsem se tedy vrhl bez předchozí znalosti. A po Žebrácké opeře a Ztížené možnosti soustředění jde o třetí příjemné překvapení přidané do seznamu her, které bych rád viděl v divadle.
Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné. Rád se k Pokoušení ještě vrátím.
(SPOILER) Nu, toto jsem pravda nečekal, i když text na obálce mluvící o revoluci ve sci-fi sliboval mnohé...
Co mě potěšilo?
+ Kniha má velmi zajímavý styl cestování v čase, pro mě ještě nepoznaný. Doslova vykopávková "kamenná" technologie ovlivňující vývoj alternativní reality našeho světa. Strojů času je jen pár, rozmístěných na Zemi dávno před pravěkem v prvohorách. Princip fungování je jen součástí spekulací, kdo a proč je na Zemi umístil (nebo jsou "přirozeného původu") se nedozvíme. Přesto mají něco do sebe a baví mě, že si k nim autorka vymyslela časovou osu přidanou na konec knihy.
+ Teorie hrající si s následky cestování časem a tamními paradoxy je sice už mnohokrát přežvýkaná jinde, přesto i tady přináší pro mě nové prvky. Například to, že někteří lidé si pamatují své střípky času ze svých časových linií, a pokud příliš hrábnou do časové linie své, nu, bolest hlavy je tím posledním problémem.
Co naopak hodnocení sráží:
- Nosné příběhy nejsou samy o sobě dostatečně, pro mě jako mužského fanouška předstředního věku, chytlavé, abych je dokázal ocenit – dady issues hlavní hrdinky, které se zvrtnou v něco ještě horšího, dívčí "vražděníčko" úchyláků a slizounů, boj za potratová práva i práva žen obecně i v ad absurdum budoucnosti převedené až do jakési "včelí" společnosti, kde jsou ženy proměněny v královny a dělnice (o této "zajímavé" dystopii budoucnosti se ale mnoho nedovíme).
- Autorka si očividně libuje v některých historických obdobích a postavách důležitých pro ni a případně pro práva žen a LGBTQ+ – dozvíme se tak vše o výstavě v Chicagu i neexistujících punkových kapelách, tam jsem se ale pozorností moc nechytal.
(- U obou předcházejících bodů navíc ze zhoršené čtivosti podezírám překlad, který mi někdy přišel krkolomnější...)
- Kniha, kde jsou věty jako "Tak jako tak nejspíš mají co dělat s těmi našimi nesourodými vzpomínkami na reprodukční práva" nebo "Třeba je k akci vyburcovala budoucí feministická revoluce" normální součástí děje, by mohla být v jistém smyslu opravdu zmíněnou literární revolucí, nic se ale nesmí přehánět. Autorský příklon nebinární Analee Newitz (není to samoúčelná zmínka) k LGBTQ+ tematice je více než patrný, a to včetně jedné nebinární postavy se specifickým přístupem ke gramatické tvorbě vět. Sám podobnými slovy neplýtvám, ale jestli je z mého pohledu něco woke, tak tato kniha.
Výsledkem jsou tak slabší tři hvězdy, kdy fandům do časových paradoxů doporučuji spíše Konec věčnosti (Asimov), a zájemcům o to, jak dostat do sci-fi důležitá témata spojená (nejen) s právy žen, tuzemskou Metu (Bareš).
CITACE: "Proč už není konečně v mém životě jasno? Proč ode mne pořád někdo něco chce? Jak to bylo krásné, když jsem nikoho nezajímal - nikdo ode mne nic neočekával a k ničemu mě nenabádal..."
Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění (až mě zaujalo, že jsou hry napsány 16 let od sebe). Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad. Myšlenkově i tematicky velmi silné, ale podobně jako v případě Vernisáže si to nedokážu užít a do divadla bych na to asi nevyrazil.
Kniha mého dětství. Nebydleli jsme sice na ostrově, natož ve vile, a nikdo z naší čtyřčlenné rodiny nebyl spisovatelem ani střelcem, ale v akváriích nám sídlili žáby, čolci nebo žábronožky. A o pískomilech nebo křečcích nemluvě. Naše dovolené končívaly u rybníků a potoků, kde jsme vytahovali mikroskop a zkoumali, co se pod hladinou skrývá. Nebyla kůra nebo kámen, který jsme opatrně neotočili. V krabicích od bot jsem měl krovky, svlečky hmyzu a různorodé škeble a ulity... Příběhy z Korfu, zejména ty živočišně orientované, jsem tak hltal pravidelně a dodnes na ně vzpomínám – včetně pavouků schovaných pod poklopem, želvích kopců nebo ptačích otců nosících malému Gerrymu vzácné přírůstky do sbírky. Ano, veškeré to rodinné hemžení okolo je pro knihu důležité, stejně jako setkání s místními, ale pro mě je to dodnes "jen" bonus, který jsem teď při "dospělém" čtení znovu objevoval a na které jsem si už nevzpomínal. Výjimkou je samozřejmě neopomenutelný Spiro a doktor Theodore.
Jasně, není to nejlepší literární dílo, co znám, má to v sobě ale šťávu, život a dětské objevování... A pro mě spoustu vzpomínek...
...a ano, když jsme byli na Korfu, alespoň do jedné z vil jsme se šli podívat. To by bez toho nešlo, že...
Dodnes mám v krabicích poschovávané časopisy Kačer Donald a vzpomínám na některé velmi propracované příběhy. Mé dva nejoblíbenější jsou Rafani dostávající se do trezoru pomocí podrobného plánu od Barkse a synovci nacházející zbytky Kačerova - příběh B.A.D.A.K.A.M.S. - od Rosy. Je to docela malý štůsek časopisů, je u nich vidět, že se se mnou dvakrát stěhovaly, že byly opravdu opakovaně čtené a že původně jsme si je kupovali se spolužáky na čtení v lavici "na základce". Je tak krásné mít dnes v ruce opravdovou knížku a přečíst si něco o samotném pozadí kreslíře, jehož genialitu jsem odhalil už jako osmiletý :) A užít si další příběhy z jeho pera. První a poslední z nich jsou super. Škoda, že je to vlastně ale takto krátké. Rád bych toho přečetl od Rosy víc...
Naopak, co mě při čtení trochu zlobilo, je překlad, který byl opravdu viditelný především u Kornelia Klokota (jak ho z dětství znám já**, zde nepřeložený - podivné, když zbytek přeložený je) a pak u roku 2002, který je fakt mimo.
Tohle je Babička dle mého gusta. Včetně vrchnosti, dvou psů, domácích prací, nepříjemné události na břehu vodního toku... Ne, samozřejmě, tohle je něco úplně jiného. Lepšího. Velmi milého a vtipného. Fíglové jsou skvělí a člověk si je nemůže nezamilovat, hrátky s kouzly, sněním a představivostí také (síla pohádek a představivosti, ke které se Terry rád vrací), do toho genius loci zeměplošské Vysočiny i návrat parazitního vesmíru a těch Čarodějek (i když v druhém případě jen na chvíli, ale i tak ve velmi silné scéně). Ano, samotný nosný děj je velmi jednoduchý a slouží (u autora už klasicky) jako nosič scének, různorodých odkazů (viz The L-Space Web), zamyšlení a vtipů, ale čte se to celé jedna báseň. Člověk by se mohl k Zeměploše vracet pořád dokola a neustále by ho bavila.
Noirovka propojená s energeticky alternativní realitou? Ano, ale...
Hrátky s Nikolou Teslou, jeho vynálezy, proudem, hlavními americkými firmami i s tím spojeným světovým řádem mě bavily. Úplně si to představuji jako grafický román na způsob Sin city. Parádní "electric Tesla-coil punk" v kulisách New Yorku před druhou světovou válkou.
Detektivně-příběhová část mě naopak moc nechytila. Pravda, noirovky moc nečtu, tedy nevím, zda to není snaha o žánrovou klasiku, ale ono přeskakování ze záhady na záhadu moc čtenáře v pozornosti neudrží. Ano, od začátku je tušit, že se za vším skrývá "něco víc", ale autor mu "to" předkládá velmi postupně a pomalu. Podobný styl "od zločinu ke spiknutí světové úrovně" velmi dobře funguje např. v Židovském policejním klubu, tady si to ale úplně nesedlo. Na konci sice zvrat následuje zvrat a autor vše až polopaticky vysvětluje, ale pomalé tempo většiny knihy už to bohužel nedožene.
Čtvrtý návrat k Elániově Městské hlídce jsem četl už hodně dávno a pamatoval si tak jen útržky témat a scének. Paradoxně o samotném konání policistů mi v mysli nezůstalo skoro nic. A jsem za to rád, protože jsem se po letech mohl znovu nechávat překvapovat detektivkou propojenou s kritikou války, mezinárodního práva, latentního rasismu, trefováním se do všech možných (i nemožných) témat a jako obvykle zdaleka nejen kulturních odkazů (doporučuji klasický web L-Space). S čímž se pojí otázka, že by mě opravdu zajímalo, jak Pratchett knihy psal. Šel od základní kostry děje, na kterou pak vše nalepil? Nebo od jednotlivých etud, vtípků a scének, ze kterých následně skládal celou knihu? Jedno bez druhého by totiž nebylo ono, někdy jsou ale myšlenkové pochody od původních témat až velmi vzdálené – třeba při zamyšlení se nad stálostí tetování.
Pátou hvězdu pak přihazuji za interpretaci Jana Zadražila v audioknižní verzi. Je to už čtvrtá kniha ze Zeměplochy, které propůjčuje svůj hlas, a i když jsem se u prvních dílů sžíval s širokou paletou všemožných postav pomalu, Nohy z jílu a Hrrr na ně už jsem si jen užíval. Jde pro mě o nejpovedenější a nejzábavnější audioknihu za poslední měsíce. Velmi jsem se těšil na každé další zapnutí přehrávače.
Velmi silné. Ze začátku mi sice styl přišel už trochu přežitý, přeci jen se něco za těch sto let už ve společnosti změnilo. Ano, jde o divadelní scénář, přesto čtenář cítí příliš nadsazený a teatrální tón. S každou další stranou ale kniha překračuje dějiny 20. století až se slovy o vražděných dětech, v obraně stržených mostech, barbarských náletech a nutnosti obrany národa dostává do současnosti. V době začátku nedávné pandemie jsem četl Bílou nemoc a stále bylo mnoho myšlenek aktuálních. A také Matka zůstává Čapkovou připomínkou, že některé věci se za století vůbec nemění. Bohužel, i kdyby to většina z nás stokrát chtěla...
Zároveň oceňuji, že autorsky kniha neobsahuje jen nadčasový "spor" mezi ženským a mužským elementem, přetahování mezi mateřskou láskou a láskou k vlasti, revolucí, ctí, zvídavostí a ochranitelstvím, ale také trochu toho nadpřirozena. Celému textu to přidává velmi zajímavý rozměr, především v momentech, kdy si onu nenormálnost uvědomují ve vztahu se změnami děje i postavy samotné.
Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt.
Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)
Citace: "Pánové a dámo, přijměte prosím mé blahopřání k Vašim vynikajícím snovacím schopnostem."
Jako by se Lovecraft snažil napsat hutný příběh z Pratchettova Ankh-Morporku. Ale ani to není zdaleka popisující. Město je rozkládající se, páchnoucí, plné špíny, odpadu lidského, xenického i fyzického. Přidejme specifický wierd steampunk, lidské editace ("přetvoři"), jiné dimenze, vědecko-racionálně-diplomatickou démonologii a mnoho dalšího. Jen otázka zdejších ras a tvorů by vystačila na studii, ve světě Bes-Lagu totiž najdeme ty cíleně nejdivnější tvory, které by člověk potkal v kantýně Mos Eisley na Tatooine, na setkání Addamsovy rodiny nebo v pozdějších brněnských rozjezdech (vygooglete si Komiks: Brněnské rozjezdy od Tomáše Kučerovského). A to všechno drží zázračně pohromadě!
Zajímavý je i styl vyprávění. Některé odstavce jsou totiž do děje přidány snad jen proto, aby mohl autor vykreslit sebemenší detaily života Bes-Lagu, které ale nemají pražádný vliv na děj. Prostě jsou tam jen tak, jako by to byl opravdový svět a autor je říkal mimochodem. A to včetně náhodně vkládaných a upravovaných slov, které hlavní hrdinové berou samozřejmě, čtenář ale pouze tuší a ani nečeká na potvrzení... Ano, jsou světy, které autor popisuje vyprávěním, pak ty, kde se historii/současnost/specifika čtenář dozvídá dějem. Toto je ale asi poprvé, kdy čtu knihu stylu mimochodného.
K celému textu bych měl každopádně tři výtky (celek přesto dosahuje kategorie pro mě nezapomenutelných knih, tedy dávám plných 5 hvězd):
- S blížícím se koncem postupně ustává příval divností, specifik i výprav do neznáma, přibývá akce a na Nádraží Perdido příliš jasného děje. Je to pořád dobré, ale už to nebylo tak své.
- Úplný konec je doslova deus ex machina a trochu mě rozladil. Ano, chápu, ale dospět k tomuto momentu se dalo i jinak.
- A vůbec, proč je v knize všechno tak divné? Je to pro tamní obyvatele/tvory normální? Jeden náznak v knize je, velmi zajímavý, ale také zmíněný jen tak mimochodem a už se k němu autor/příběh nevracel... A neberu to, že se autorův styl označuje jako "weird fiction", primární je příběh, až pak škatulka.
Na závěr ještě patří pochvala za ilustrace ve vázané verzi knihy, škoda, že jich je tak strašně málo.