puml komentáře u knih

Hned úvodní povídka Skřítek nás zavede do světa nucené emigrace a pocitu, který má v ruštině zvláštní místo, a to "toska". Je to pocit ztráty domova, zvláštní druh melancholie, který se projevoval především v básních u Bunina, ale v mnohém i u Nabokova. Povídka Skřítek je toho krásným příkladem. Ale i další povídky z tohoto velmi pestrého souboru. Doporučuji.

1 04.02.2022

Krásná kniha z krásné edice. Decentní grafická úprava a vázaná vazba v látkovém potahu, s papírovým černobílým vkusným přebalem. Uvnitř velmi povedený fotografický doprovod. Samotní básně jsou skvělé. Mám sbírku v českém překladu Tahle větev se nezlomí a trochu jsem se bál slovenštiny, ale je to v pohodě, dokonce mi občas přišlo, že ve slovenštině některé ty kousky, co znám z českého překladu, vyznívají ve slovenštině nějak líp. Doporučuji.

3 01.02.2022

Spolu s Misery totální klasika od Kinga a zároveň asi jeho nejlepší dílo. King sice byl na konci 70. let a pak hlavně v 80. letech, dle svých vlastních slov, na drogách, na chlastu a v depresích, ale možná právě proto psal jako ďas. Právě v této době vznikly jeho nejlepší romány jako Osvícení, Misery a Tělo, které jsou víc, než jen komerční tuctovou literaturou. Osvícení má všechny atributy dobrého románu. Rafinovaný děj, slovní hříčky, různé retrospektivy a psychedelické vize, zajímavý jazyk a atmosféru tísně a strachu hutnou jako noc v jinak prázdném hotelu Overlook. Zajímavý, ale ne neobvyklý autorský paradox: autor na vrcholu tvůrčích sil, i když sám, v osobní rovině, na dně. Doporučuji - Osvícení, ne abyste začali chlastat a šňupat a doufali, že pak vytvoříte bestseller, takhle to totiž moc nefunguje...

14 01.02.2022

Jedna z nejlepších knih od Kinga. Byla první, kterou jsem od Kinga četl ve svých 17 letech. Rafinovaný psychothriller bez zbytečných nadpřirozených efektních zápletek. Už jen Osvícení a pak některé Kingovy povídky ve mě dokázaly vyvolat podobně tísnivý pocit a zároveň radost z četby a příběhu. Další Kingovy romány, včetně kultovního To, mě zdaleka tolik nebavily. Doporučuji.

12 01.02.2022

Moje první setkání s "velkou literaturou". Poprvé jsem četl někdy ve čtrnácti. Působivý, lehce dobrodružný děj a rychlý spád, tím mě tahle novela oslovila především. Líbil se mi vztah starého rybáře a kluka. Je v tom něco naivně dojemného. Od té doby jsem Starce četl ještě několikrát, rád se ke knize vracím, ale už to na mě nepůsobí tak jako kdysi. Byla to ale jedna z prvních knih, která mi učarovala. Doporučuji.

16 01.02.2022

Skvělé povídky. Nabokov umí i na malé ploše vytvořit hutnou a snovou atmosféru jiskřící typickým autorovým jemným humorem a ironií. Často jsou to jen střípky života viděné skrz zamlžené okno nebo skrz vodní hladinu; jako se dívat na mihotavé odlesky předmětů na dně jezera. Doporučuji.

1 01.02.2022

Moc dobrý výbor, snad třeba do budoucna někdo přeloží komplet Paterson. Byl by to zajímavý doplňěk k Poundovým Cantos.

1 01.02.2022

Skvělý počin jak překladově tak výtvarně. Zábranovy překlady jakoby nestárnou a rád se k jeho překladům americké poezie vracím. Tenhle výbor patří k tomu nejlepšímu od Zábrany, téměř dokonalá jazyková spřízněnost. Doporučuji.

5 29.01.2022

Tak to mě starej Lawrence pěkně vypek. Čekal jsem vzpomínkovou víceméně klasickou memoárovou literaturu, ve které se jeden dozví s kým vším se autor setkal, co dělal, kde všude četl, sem tam prošpikováno nějakou peprnou acidovou beatnickou historkou. Ale ono je to všechno trochu jinak. Je to spíš jako Lawrencova douhá báseň, nebo několik básní v próze dohromady, plné protikladů a vířivých vzpomínek, které ale jdou spíš po pocitech a asociacích. Místy to připomíná politicko-filosoický traktát a místy tam jsou i nějaké ty vzpomínky na známé literáty a umělce. Ale je to dost specificky napsané a nemůžu říct, že by mi to sedlo. Ale i tak doporučuji. Kniha je to rozhodně zajímavá už jen tím, že ji Lawrence napsal (nebo spíš vydal) ve svých téměř sto letech.

Po této knížce jsem sáhl, protože je od NFA a že má parádní grafické zpracování. Samotná četba mě ale až tak nebavila. Obsáhlý úvod se věnuje spíše dějinám katolictví konce 19. století a první půle 20. století, což je pro téma zásadní, ale občas jsem se v těch výčtech encyklik dost ztrácel. Vzhledem k tématu ale chápu, že bylo důležité to takto rozvést. Další kapitoly jsou už víceméně o filmu, respektive o vztahu katolické církve ke kinematografii v první půlce 20. století. Co mě zaujalo, byla geneze filmu Svatý Václav, to byla nejlepší část knihy. Velmi podrobné, včetně různých právních tahanic a výčtu dluhů. Ostatní části knihy mě už tolik nezaujaly a bylo to takové dost suchopárné čtení, některé části jsem spíše jen prolistoval, takže nechávám bez hodnocení. Myslím, že pro odborníky z řad filmových nadšenců to může být zajímavý počin, těm bych tuhle knihu doporučil. Podle slov autora je to vůbec první kniha, která se vztahem církve a filmu nějak více zabývá. Ale svým pojetím je to pro laika dost nezajímavá četba, asi jako četba papežských encyklik. Řekl bych ale, že autor z tématu vyždímal, co šlo. Mnohem víc než samotný obsah bych tak vyzdvihnul grafické zpracování a typografii. Je už samozřejmostí, že knihy z NFA mají skvostnou grafickou úpravu a špičkovou typografii.

Zatím nejlepší román od Woolfové. Mám s ní trochu problém, protože hodně jejich románů, povídek a novel se utápí v krasořečnění a manýristických opisech a popisech přírody, věcí a nitra hlavních postav. Woolfová, to je pro mě modernistický biedermeier nebo snad měšťácký modernismus?... Každopádně Roky jsou pro mě zatím její nejlepší román, kde jakoby dochází k syntéze jak autorčina modernismu, tak klasického pojetí románu, což je patrné především v příklonu k tradičnějšímu stylu vyprávění a dějové linii rozdělené do jednotlivých let. První kapitola nasadí laťku hodně vysoko, ale pak to tak nějak zvolna upadá. Těch postav je tam až moc a navíc to příběhově celý tak nějak přešlapuje na místě. Ale jako pestrá dobová mozaika konce 19. a začátku 20. století v Anglii to není špatný, jen moc rozvláčný, ale taková už je Virginie, takže kdo má ten její styl rád, ten si to užije.

3 28.01.2022

Hodně zajímavý komiksový počin, který dokáže na pár stránkách velmi sugestivně přiblížit atmosféru běhu. Moc pěkná kresba a jednotlivé příběhy jsou taky velmi povedené. Líbí se mi ten "americký feeling", který ten komiks má. Jednoduché, ale přitom precizní a silné. Doporučuji.

2 24.01.2022

Velmi subtilní v popisech Benátek ale i v jemné psychologii hlavních protagonistů. Listiny působí jako nějaké komorní drama nebo divadelní hra. Jen pár míst (jedno město) a rekvizit, ale účinek silný a hluboký. Zvláště ty rozhovory plné nedořečených zámlk jsou skvěle vystavěné. Jen málo autorů umí dialogem a nasvícením (zjemnělým popisem scény) tak vystihnout charakter svých postav. Zdánlivě poklidný děj je narušován dvojsečnými a často ironií jiskřícími dialogy s množstvím postranních úmyslů a nedorozumění, nebo spíš neporozumění. Ten závěrečný dialog mezi vypravěčem a Tinou je pak jen takovou malou třešničkou na dortu. A přesně taková tahle novela je: jako nějaký luxusní dort, který je ale tak akorát velký. James totiž umí být - především v těch delších románech - až nesnesitelně rozvláčný. Velkým plusem Listin je tedy jejich délka. Myslím si totiž, že ten Jamesův košatý styl vynikne spíš v těch komorních novelách (viz výbor V kleci). Listiny jsou tak jedním z nejlepších Jamesových děl. Doporučuji.

4 23.01.2022

Děj dost slabý, ale vlastně nevím, asi nejsem ta správná "cílovka". Ta vábnička na Lolitu naruby je zavádějící a spíš ryze komerční. S Nabokovem a jeho rafinovaností a hravostí to nemá co dělat. Jazyk a styl zpočátku zaujme, ale časem se z toho stane jen autorská manýra. Autorka umí psát (píšu to když nemám jinak co vyzdvihnout, ale nemyslím to ironicky, umět psát není v českém prostředí málo), ale celkově mě to nezaujalo, spousta rádoby kontroverzních fantazií, který ale ve výsledku nudí. Nějak nevím, co k tomu víc napsat, určitě to bude kniha, o který se bude hodně mluvit a hodně psát, ale to ještě nic o samotné kvalitě neříká. Jinak ale velmi dobře načteno v rámci četby s hvězdičkou na Vltavě.

9 23.01.2022

Moc dobrý Nabokov. Král, dáma, kluk je jinak velmi čtivé a brilantně vystavěné komorní drama s lehkými náznaky noiru a takového podivna. Především postava domovníka Enrichta je až Lynchovská; navíc ty krátké, ale o to hutnější snové scény, které se proplétají s "realným" dějem a znejišťují jak konání hlavních postav, tak celý děj, jsou skvostné. Postupem času je to hutný a tísnivý ponor do nitra postav skrze mistrně vykreslené detaily. Sám Nabokov někde napsal, že jestli mají být jeho rané romány spojovány s nějakým směrem, tak by to byl existencialismus. No, může to být ale jen autorovo rýpnutí, u Nabokova totiž jeden nikdy neví, co je skutečnost a co jen šálivá hra světel a stínů. Sám Nabokov se jinak k žádné skupině programově nehlásil a třeba Freudem a psychoanalýzou vyloženě pohrdal. Atmosférou a dějem mi to připomnělo výtečné noirové filmy od Fritze Langa. Doporučuji.

2 22.01.2022

Četl jsem kdysi starší překlad, co vyšel v Odeonu. Kniha na mě působila podobně jako kdysi. Rád jsem se s k notně roztržitému Lužinovi vrátil. Není to zdaleka nejlepší Nabokov, ale zase je tam několik nezapomenutelných scén, jako třeba opilá dvojice Němců odvádějící zemdleného Lužina domů - to je snad to nejvtipnější, co jsem od Nabokova četl. Komorní ladění příběhu, kde není moc postav a vše se koncentruje do přímočarého a jednoduchého děje, činí z Lužinovy obrany velmi čtivý román. Doporučuji.

2 19.01.2022

Moc dobrý román od Nabokova. Opět rafinovaný a hravý, ne moc dlouhý a s jen pár postavami. Zároveň je to ale román existenciální (nebo alespoň sám autor by tak rád svého Hermana viděl) a částečně je to i detektivka. Opět je to plné klasických nabokovských slovních hříček, drobných detailů a krátkých úvah na téma dvojnictví. Občas Nabokov znejišťuje již napsané různými vstupy a vsuvkami. Velmi čtivé a velmi dobré. Doporučuji.

1 16.01.2022

Dávám plný počet a to především za to, že do toho někdo šel a vydal to a navíc ve velmi dobrém překladu. No, ale upřímně, jako četba je to dost náročné a číst to třeba jako román moc nejde. Ale sem tam po částech, před spaním, při odpolední siestě u kávy... James jako by souzněl s ipresionismem a popisuje krajiny jako zručný malíř. Nevynechá jedinou možnost subtilně popsat i ten nejmenší detail. Jsou to jak rozměrnější plátna tak menší formáty (když už jsem u té malířské terminologie). Občas James utrousí nějakou úvahu o místě a čase nebo jemný ironický šleh. Ale trochu paradoxně, jak se James snaží vše co nejdetailněji popsat, tak jako by naopak vše rozmlžuje a vše tak působí až lehce fantaskním dojmem, asi stejně jako u některých ipresionistických malířů. Zároveň svým leckdy úporným popisem dochází až k něčemu, co bych snad nazval popisem duše krajiny nebo ponor do psychologie krajiny a její působení jak na samotného spisovatele (Jamese) tak na čtenáře, který je nutně konfrontován s množstvím tu současných, ale i dnes již ryze archaických popisů, což může být někdy dost náročné. Co mě velmi potěšilo, byly ty dobové kresby, které uvádějí každou kapitolu, to je příjemné osvěžení a alespoň částečně tak dávají poznat o čem je řeč. Rozhodně to nelze brát jako klasický cestopis, je to více o pouti autora, o jeho specifickém někdy až neunosně zjemnělém vidění světa. Jako velmi vláčný výlet do minulosti, která je v lecčems stále současná, ale která se přitom s dneškem v tolika věcech míjí.

1 14.01.2022

Svoje dojmy z Jamesových cestopisů jsem už zevrubněji popsal u Malé cesty po Francii. Tady jen doplním, že Itálie byla pro Jamese skutečným "objektem tajemné touhy" a je z těch zápisků poznat jeho fascinace Itálií a vším italským, což ale někdy trochu ztěžuje už tak dost náročnou četbu. Navíc mi zde chybělo více dobových kreseb a celkově ty italské památky mají v sobě často něco až nabubřelého. Na některých popisovaných místech jsem byl, takže bylo zajímavé srovnat Jamesovo vidění s tím mým, ale i tak se mi Malá cesta po Francii líbila víc.

1 14.01.2022

Nevím, čím to je, ale okamžitě jsem si Winterberga vizualizoval jako herce Ladislava Mrkvičku. Možná je to takovou filmovostí a divadelností toho románu. Ten styl mě ale moc neoslovil. Množství faktů a bedekrový průřez dějinami a místy, to ještě dobrý román nedělá. Občas Rudiš připomíná hodně zředěného Thomase Berharda. Řečeno s hlučínským bardem Milanem Krupou: Standartní směs / standartní sněz. Nechávám bez hodnocení, nedočetl jsem.