R47
komentáře u knih
Abaddonova brána
James S. A. Corey
To byl ale odfláknutej díl. Takovejch deus ex machina, jeden za druhym, twistů a nepochopitelnejch chování postav. A nejhorší ze všeho je ta mysticko-náboženská linka... Autoři si tady z prstu vycucají další dceru "hlavního záporáka" a kromě superschopností jí dají do vínku to, že se tahle holka cestou za pomstou nezdráhá zabíjet lidi po tisících, rozřezávat jejich mrtvoly a nosit je v kufru apod. Holden jedná jen na základě halucinací a všichni jeho kamarádi ochotně skáčou podle něj. Nejzajímavější ústřední tajemství/motiv/zápletka se vyřeší tak, že duch řekne: " Vyřešil jsem to." Etc. Jako TV seriál jsem Expanse po téhle sérii opustil. A nejsem od toho dalek ani u knížek. A to se tenhle díl od toho televizního liší asi nejvíc. Nedivím se. Nedrží to pohromadě. Taková natahovaná nudle, kterou by v rámci série možná bylo dokonce možné přeskočit. Stejně jako mě to nutilo přeskakovat tu 100stránkovou střílečku o loď. Místo záhad, vynálezů, špíny a drsné školy dostanete pseudofilozofickou devadesátkovou akci s kupou mrtvol a nulovou reflexí postav
Keltika
Robert Holdstock
Nedokázal jsem se na to napojit. Je to spíš můj problém než problém knihy. Vyžaduje pomalé soustředěné čtení. Množství postav, každá z nich má víc než jedno jméno... Začátek mě uchvátil, ale pak pozornost upadala. Mám z toho v hlavě několik obrazů: Merlin potápějící se pod ledem, kelt s dudami jako Orfeus v podsvětí, ohromná armáda (včetně žen a dětí) putující na Delfy, souboj dvou keltů v řece. Vlastně bych tam Iásona nepotřeboval... Pokračování ale ještě šanci dám.
Příběh tisící druhé noci
Joseph Roth
Ze začátku mě to strašně bavilo. Ta konfrontace se šáhem a jeho viděním Evropy a toho, co si Evropané myslí, že v noch vidí... Pak to ale něhak ztrácelo a víc a víc se to stávalo obyčejným. Myslím, že za půlrok děj úplně zapomenu.
Hvězda mého života
Ondřej Neff
Tohle mi teda nesedlo. Kdybych to neměl jako audioknihu, kterou poslouchám při práci, tak to nedokončim. 2. díl arkádského cyklu neznám, ale oproti jedničce tady v trojce dost přibylo na můj vkus holywoodské nesmyslné akce, překombinované a nelogické zápletky a fantasmagorických motivů. Jednička byla oproti tomu hard sci-fi. Jsou tam blbosti typu, že se ztratí šatl plný lidí a ty lidi nikomu nechyběj. Najdou se na povrchu Měsíce (po výbuchu toho šatlu) s odebranými orgány (to jako ta těla přežila výbuch a pak je někdo na povrchu Měsíce ve skafandru operoval?). Působí to taky jako dva samostatné příběhy podivně slepené... Hvězdu navíc dávám jen z nostalgie a lásky.
Fraktální šum
Christopher Paolini
Jednoznačné lepší než Spát v moři hvězd. Evidentně se to inspirovalo všemožnými polárnickými příběhy. Filozofující linka mi nevadila, i když nebyla nijak objevná. Ale to drama šlo na můj vkus až moc na sílu. Těžko uvěřitelné. Dobrovolní účastníci, kteří nechtějí jít. Nelogické chování, tlačení emocí... Myslím, že za půlrok nebudu vědět, o čem to bylo.
Napříč rovníkovou Amerikou
Enrique Stanko Vráz
To zklamání nad tím, že tak dlouho plánovaná cesta je konečně za ním. Ten pocit, co teď. To tuhle cestopisnou knihu povyšuje nad průměr.
Jack Holborn
Leon Garfield
Dal jsem si to během čekání na 3. díl Almy. A byl jsem překvapený tou vyprávěcí situací. Celé se to odehrává v jakémsi horečném tempu, kde je čtenář neustále zmatený vypravěčovými poznámkami. V něčem mi to připomínalo vyprávění, jak je znám od Strugackých. Plno náznaků, sarkasmu, ironie, spousta poznámek dojde zpětně, bylo by záhodno dat si to po dočtení ještě jednou, aby člověku došli všechny skutečnosti i náznaky. Klíčové momenty se přitom odehrávají nějak bokem, odbudou se jedním slovem, větou (od začátku k tomu, jak se malý Jack ocitne mezi piraty, to trvá 3 strany; konec jedné z hlavních postav zabere dvě věty...). Neumím si představit, že tohle čtu jako kluk.
Poslední kolonie
John Scalzi
Předem upozorňuju, že nejsem fanda tohodle subžanru sci-fi, a že kdyby nebylo toho, ze to Auditéka dala jako audioknihu, tak by se to ke mně nedostalo. Ale budiž. Je to asi skvělá oddychovka. Pro čtení na dece u vody, ve vlaku cestou někam, myslim. Na mě je to moc oddechové. Četl jsem to ušima souběžně s oční četbou Stanice Pell. Válka, kolonie, mimozemská civilizace... Ve světle Pellu se Poslední kolonie ukazovala jako neskutečně plytká (nemluvě o tom, že po přečtení fenomenální Robinsonovy Aurory mi všechny další kolonizační sci-fi přijdou směšné, Scalzi z toho tak pro sebe naštěstí v půlce utíká). Vrací se Perry, ale autor z něj dělá nejdřív podivného farmáře a soudce Ti. Pak tam strčí POZOR SPOILER vlkodlaky, se kterýma se ale dál nepracuje, jenom na efekt, a pak přichází jenden zvrat za zvratem. Autor opět nevyužívá toho, co je na Perrym nejzajímavější: že je to to devadesátiletej stařec. Jenom to funguje ke špičkování s jeho dcerou, která je stejně stará jako její máma/Perryho žena. Na tomhle generačním střetu by se dalo udělat hodně. Ale to by asi zajímalo jenom mě... Perryho žena je zpravodajka (tj. špionka), což se v románu několikrát připomíná. A stejně se na konci říká, že na rozdíl od Perryho neumí myslet, skrývat, intrikovat apod. Jako fakt? A pak ta její speciální schopnost. To jako vážně? To by přece změnilo úplně všechno... No nic. Nejzajímavější mi zas přišli ti vojáci uzpůsobení k životu ve vesmíru vně kosmických lodí. Něco jako štítovci z Reedovy Dřeně. Ale těm se autor vůbec nevěnuje. Podobně jako to udělal v prvním díle s brigádou duchů. Tak snad se k nim taky vrátí dál... Za mě zatím nejslabší a nejděravější a nejodfláknutější díl série. "Váš úkol,Perry, je zachránit lidstvo!" Uff.
Po zarostlém chodníčku
František Kožík
Na Kožíka nezvyklé dílo. Více žurnalistické a osobní. Dokudrama. Bavilo mě asi víc než jiná autorova známější díla. Nějak skoro víc současnější po stylovo-formální stránce.
Plující město
Jules Verne
Po letech u Verna příjemné překvapení. Nečekaná ich-forma, nečekaný lehce ironický styl a postava doktora Deana Pitferga má v sobě něco z hrabalovského pábení...
(Scéna u Niagary)
"Je to krásné, pane," pronesl jsem směrem k našemu společníkovi.
"Ano," odvětil klidně, "ale kolik hybné síly je tu nevyužito?"
Nikdy jsem nepocítil větší chuť hodit toho člověka do vody.
Druhý příběh připojený v mém vydání od Omegy, Prorazili blokádu, je tuctový námořnický příběh, u kterého není ani poznat, že ho napsal Verne. Mohl by to být Grin, povídka od Stevensona, co já vim.
Zemí šelem (převyprávění)
Ondřej Neff
Moje druhá kniha od "autorského tandemu" Verne-Neff. A dopadla o poznání mnohem lépe. Možná je to tím, že děj původního románu neznám tak dobře jako Dvacet tisíc mil pod mořem. Ale spíš bych řekl, že se tady Neff držel víc při zemi a odpustil si vymýšlení vulkanitu a změnu celé zápletky. Tady z toho pořád dýchá Verne. A na konci se to ještě Neff snaží lehce propojit s další knihou... Co mi ale nesedělo, byla Neffem zvolená ich-forma. Vůbec nechápu proč. Jeho vypravěč se vlastně vůbec nepodílí na ději a ani jeho komentář není ničím zvláštní. Postrádá to autenticitu očitého svědka/účastníka děje, a přitom se tam i vypráví pasáže, kterých nemohl být účastný (zajetí Munroa)... Do očí mne to bije hlavně proto, že jsem to dočetl těsně po dočtení Plujícího města, asi jediného románu, který Verne sám v ich-formě napsal a tu ich-formu si tam fakt užil. Jak tam komentuje postavy, jejich chování a výroky... Takže na nejlepší smysluplnou úpravu Verne stále čeká...
Olymp
Dan Simmons
Tak nevím, jestli jsem dočetl geniální dílo, které sám úplně nedocením, anebo onanistický slepenec, který se na závěr autorovy rozpadl. Na jednu stranu vítězí bezesporu neskutečná čtivost i tahovéhle bichle, imaginace, originálnost, nepředvídatelnost a odvaha. Na druhou stranu je to i neskutečná epizodičnost (troufám si říct, že polovina knihy, jakkoli čtivá, je pro děj/příběh nepodstatná), překombinovanost, přezvratnost (pořád se řeší, kdo je víc, kdo je nejmocnější, kdo/co je největší nebezpečí a nakonec není vlastně vysvětleno nic), populární islamofobie, neskutečný počet deus ex machina. Všechny ty zápory se dají vysvětlit autorový záměrem: deus ex machina vychází z antického dramatu (autor i část knihy jako drama píše), počet postav/jmen odpovídá eposům, stejně jako epizodičnost, nedořecenost je "geniální tah, aby čtenáři museli přemýšlet" apod. Ale mně to prostě nesedí, mně prostě přijde, že měl autor nějaký záměr, ale prostě to neudržel. Ať už kvůli vydavateli, který mu to vrátil, ať to přepíše, nebo to jednoduše neměl domyšlené. Nejsilnější je Simmons bezesporu v budování hororové atmosféry, putování Daemana Kráterem Paříž je úchvatné, ale ty sci-fi prvky vlastně nejsou nic moc. Chápu ten rozdíl mezi lidmi starého typu bez kultury a moravci, kteří tak velebí lidskou kulturu (jejich rozhovory jsou vskutku to nejlepší v celé sérii a už jenom za to si Simmons zaslouží hvězdu navíc, rozhodně bych nečekal čtivé literárněvědné rozbory Prousta a Shakespearových sonetů ve sci-fi), ale prostě postavy postlidí/bohů a jejich motivace jsou buď nadobro vzdálené našemu uvažování, anebo to jen autor neukočíroval. Svědčí o tom i to, jak se ještě 50 stran před koncem pořád vrší další nové a nové věci bez toho, že by to spělo k nějakému finále. A pak jsou tam scény jako vycházení lidí z tachyonového paprsku, ketré jsou na úrovni sci-fi tak ze 60. nebo 70. let... Je to kniha, která by asi potřebovala opakované čtení. Ale obávám se, že na to mě zas tolik neoslovila. Myslím, že za rok si nebudu jistý, o čem vlastně byla. Normálně bych dal 3 hvězdy. Ale přece jenom na to, je to až moc originální. Takže 4, ale uchvácený jsem zas tolik nebyl.
Podzim v zahradní restauraci
Jiří Šotola
K týhle knize se chci vrátit. Za 10 nebo i 20 let. Sebeironie, stylová jistota, věty úsporné, a přitom trefné v každém slově, tu slangivý výraz, tu nářečí, tam nutný germanismus, celý to mnou rozechvívá jak "duše zimomřivých ptáků". Vědomí, že "proměním se v zem", je tam až neúnosné. A přece ten humor smějící se bestie. Nevím, proč už jsem Šotolu neobjevil dávno. Musím si od něj ještě něco přečíst.
Nemrtvá zbraň
Yoon Ha Lee
Rozhodně zajímavá série,která stojí za (opakované) čtení. Je v mnohém jiná. Nejenom "technologií", ale i kulisami. Tolik zeleniny, pokojových rostlin a pletacích jehlic si v military sci-fi nepamatuju. Autor dokázal v každém díle přijít s něčím novým, a přitom samotné fungování jeho vesmíru (kalendáře) doopravdy můžete pochopit až po posledním díle. Zajímavě si pohrává taky s otázkou genru a osobnosti. Není opulentní, mísry je to překvapivě dost sarkastické. Těžko uvěřit, že jde o debut.
Řeka bohů
Ian McDonald
Lavíruju... Na tuhle knihu jsem se těšil. Těšil jsem se na tu exotiku. Ale jsem z ní stejně zklamaný jako z podobně exotické Dívky na klíček, která se taky snaží budovat atmosféru, ale na mě prostě nefunguje. Je tu strašně moc postav, opravdu strašně moc. A nové přibývají i za polovinou. Dobrá třetina děje je zbytečná a samotný hlavní příběh nikam neposouvá (a ani tu atmosféru). Odhalení přicházejí tak nějak sama nad šálkem čaje při setkání neznámých lidí... A zápletka? Vlastně jen konstrukt Blade Runnera, Neuromancera a Asimova Ani sami bohové. Nic originálního. Jen to prostředí. Po 100 stranách jsem se přemlouval, že tomu dám ještě šanci. Po 200 stranách jsem už najel na metodu rychločtení a přeskakoval nezáživné pasáže. Normálně v takovém případě dávám 2 hvězdy. Tady mě nakonec dostala poslední strana, která tomu trochu přidává. A pak to, že autor některým postavám nedal nic zadarmo. Takže 3. Do dalších knih autora se určitě nepustím.
Až se ti zatočí hlava
Ondřej Štindl
Přišlo mi, jako bych koukal spíš na film. Taková ta typická česká hořká komedie, kde ve skutečnosti nic nedává smysl. Jako třeba Teroristka. S každým dalším posunutím děje musí přijít "nečekaný" zvrat, změna žánru, až je to celé jen víc a víc absurdní. Film by to možná snesl, kniha za mě ne. Stejně jako bytřrba Pulp Fiction nefungovaly jako kniha, tak tohle podle mě taky nefunguje.
Počítání hvězd
Mary Robinette Kowal
Jasně. Alternativní historie o první ženský ve vesmíru. Od ženský. A k tomu Hugo Award. Jasně. Říkal jsem si. Ale ono mě to úplně pohltilo a tuhle tlustym papírem přifouknutou 400stránkovou bichli jsem přelouskal prakticky za 3 dny a zapomínal jsem jít spát. Ano. Začátek je nejakčnější a vtáhne vás do děje. Je to survival. A pak se to láme a vlastně se nic neděje. Jen snad při letecké show dojde na akci, jinak nic. Jen "trnitá" cesta předsudky k výcviku a samotný výcvik plný scenáristických klišé. Umě vykonstruováno, říkal jsem si. Je vlastně sranda, jak moc se ty zápletky podobají té ženské linii v první (a nejlepší) sezóně seriálu For All Mankind (výběr adeptek - hezká, chytrá, manželka astronauta; podceňování; závislosti, jen ten LGBT+ prvek tam zatím chybí). Ale paní Kowal prostě umí psát a mě to strašně bavilo číst. Baví mě, když si se mnou vypravěč hraje. A tady to vypravěčka zvládá, třeba když zapomene říct, že jedna z postav je černé pleti, dokud se to vyloženě netematizuje. Anebo co se skrývá za její úzkostí... A překousnul jsem i to, že tam není moc geopolitického vývoje, který by v daném světě byl zajímavý, nebo že hlavní hrdinka není jen sama geniální, ale má také pana dokonalého, který se nikdy nezlobí, věčně ji masíruje a při společném sexu neustále vtipkují o vesmírných misích. Je to prostě sci-fi román od ženy primárně pro ženy, říkal jsem si (ostatně čtenářky přece jen knižnímu trhu dominují). Jenom jsem si celou dobu lámal hlavu s tím, proč to má toho Huga. Čte se to dobře. Ale na podobné téma už je ten seriál For All Mankind (2019), pak film (a kniha) Skrytá čísla (2016) a ostatně i Stephen Bexter nechává ve své alternativní historii Voyage, kde JFK přežije pokus o atentát, poslat ženu s první expedicí na Mars. Voyage sice znám jen z dramatizace BBC, ale i tam jde o to podceňování astronautek ve světě chlapů, vztah na pracovišti apod. A to navíc už v roce 1996! A žádného Huga za to nedostal (za ten rok ho měl Robinson za třetí díl své marsovské trilogie a v dramatizacích to dostal opět TV seriál Babylon 5). Takže jsem si říkal, že to holt je politická korektnost dnešní doby. Jenže pak jsem to dočetl do konce a pustil se do poznámek autorky a otevřel se mi druhý plán celé knihy. Takže nejenom, že je to neuvěřitelně čtivé, ale ještě můžete strávit hodiny tím, že budete zkoumat, co všechno je postaveno na historické realitě (ženské hrdinky, novinové výstřižky, Parker-Collins...). A tohle miluju. Když mě fikce nakopává k tomu zkoumat skutečnou historii. Paní spisovatelka prostě vzala odborné publikace a přetavila to ve čtivou fikci. Do dalších dílů se určitě pustím. Ostatně autorka v doslovu sama přiznává, že původní koncept se jí rozrostl do dvou knih. Takže ti, kteří tady žehrají, že začátek a konec je akční a prostředek je trochu nudil, nebo že tam chybí víc toho vesmíru a geopolitiky, tak ti by měli podle všechno být uspokojeni právě ve druhém dílu, kdy dojde na klimatickou katastrofu a budování kolonií ve vesmíru.
Jo a úpěnlivě jsem se snažil přijít s vlastním překladem titulu knihy, který mi prostě nesedí. Ale na nic lepšího než pan překladatel jsem nepřišel. Musím uznat, že originální název Calculating Stars je opravdu kongeniální.
Konfese literáta
Josef Svatopluk Machar
Nedočteno. Nějak jsem v tom nenašel tu "sugestivnost", o které se píše v anotaci. Možná tehdy. Za mě dnes tuctové, jen pro fajnšmekry.
Srdce ztraceného
Tad Williams (p)
Je to sice spíš jen jako jedna kapitola jednoho z předcházejících dílů, ale za mé skvěle vykreslený svět, který se konečně definitivně vzdává tolkienovského vesmíru a buduje něco vlastního. Samozřejmě by to nemohlo fungovat bez znalosti předchozího děje.
