R47 komentáře u knih
Scénáristicky průměr: je to ukecané a nepřekvapivé. A kresebně to zůstalo napůl cesty: ani komiksová kresba, ani originální dřevoryt. Chápu tu inspiraci, ale do zemanovského kongeniálního vizuálního stylu to má daleko.
Šablonovitý příběh, těžko uvěřitelné prostředí. Je to ale hlavně o tom prostředí. Bexter si vymyslí nějaký fyzikálné zajímavý strom a pak se úproně na to snaží naroubovat příběh tak, aby hlavního hrdinu protáhl každým kousíčkem svého světa. Přičemž některé scény jsou vyloženě absurdní a nesmyslné (planeta z kostí, kde by ve skutečnosti žít nešlo, jak?, útěk na kosmické velrybě do prázdna...). Nejvíc jsem si při čtení vybavoval Nivenův Integrální strom: zajímavé prostředí, ale tuctový děj.
V knize se moc neděje, všechno se vyřeší tak nějak samo. A přesto mě to bavilo a přečetl jsem knihu na dva zátahy. Sawyer umí psát nenuceně.
Oceňuju, že někdo dokáže napsat epickou fantasy s propracovaným světem. Mně ale pořád vadí ta jasná inspirace Tolkienem, jak v podání fikčního světa, tak v tom, co se děje (putování odněkud někam, s epizodickými dibrodružstvími). Tady zase trvalo skoro 250 stran, než se něco začalo dít, pak to ale zase šlo svižně. Hlavní postava mi pořád není moc sympatická, pořád k ní asi nemám ten vutah, který bych měl mít, a "hrůzostrašné" pasáže na mě nefungují. Přesto jsem knihu dočetl a chystám se číst dál... Myslím, že je tu i kasně patrná inspirace pro Martinovu Píseň ledu a ohně.
Kniha beze sporu originální. Moje zdrženlivé hodnocení je dáno především první polovinou knihy, kdy mi dělalo vskutku problém se začíst a moc jsem si to neužíval. Vlastně jsem cítil doslova odpor z toho všeho, co se kolem dělo. Ale to mohl být záměr autorky. Cítit odpor jako hlavní hrdinka. Nevím. S příchodem dalších lidí na scénu se ale jakoby můj pocit změnil a začalo to dávat větší smysl. Najednou se misto toho obekvuje řada otázek o skutečné podstatě lidství. Rozhodné to stojí za přečtení a i po zdrželnivém hodnocení se pouštím okamžitě do drihého dílu.
Ústřední myšlenka se štěpy a cestováním je skvělá. Ale vůbec jsem se nedokázal začíst. Je tam neskutečně moc postav ( kdyby je autor zredukoval na půlku, nic by se nestalo) a ještě za polovinou knihy stále přibývají nové. Spousta termínů a dějů ze začátku knihy se vysvětlí až dávno za půlkou... Tohle jsou všechno věci, které mohl odchytit dobrý editor nebo prvočtenáři, které si WG v závěru chválí. Jsou tam ale i zbytečnosti (typu červené kostky, kočárku) nebo jasné nelogičnosti: proč potřebují vůbec nějaké zbraně, když existují assemblery a jsou doslova všudypřítomné; proč a na co si vůbec najímali lidi ze štěpu; co ten čínský server, který to všechno umožňuje... Jinak je to takový pozdní Gibson: futuristický thriller, kde je žena s podivnýma očima, bouchač, který všechno ovládá, a bezbřehý přísun peněz, přitom se to odehrává v prostředí holky odvedle. Za mě spíš zklamání.
Za mě bohužel průměr (hodnotím knihu, nikoli Pacltův neobyčejný život). Kniha se čte opravdu těžko, Paclt rozhodně nebyl dobrý vypravěč a tohle je seskládáno povětšinou z jeho dopisů. Sám z nich vystupuje pro mě jako člověk, který si neustále na něco stěžuje (a nebojí se to říct nahlas), s kterým asi nebylo snadné vyjít a který své dopisy prokládá popletenými historkami ze všemožných drobných půtek a bojů v Africe. Dokonce i dceři svého přítele nejdřív píše, jak je rozkošná a pak jak kde koho rozsekali... Často si taky stěžuje na to, jak "slovutní" cestovatelé falešně líčí kraje, které poznal. Podobá se v tom dost výrazně Janu Welzlovi. Na jeho vlastní životopis (který sespsal sám už bez pomoci českých novinářů) jsem si při čtení Cest páně Paclta vzpomínal asi nejvíc. Chybí tomu nějaká redaktorská ruka a oko, myslím. Podivné je, že z těch několika málo dopisů od jiných lidí, které jsou v knize také uvedeny (třeba dr. Jeppe, dr. Emil Holub...), na vás koukne úplně jiný Paclt: sympatický stařík, který se lopotí sám na vlastním claimu, rád si s každým popovídá nebo někomu uvaří (pečínku z dikobraza) nebo pomůže, pošle diamantek a po své smrti peníze odkáže sirotčinci.
Cesta kolem Černého moře za pár dní / pro pár para. Výborně jsem se bavil, sympatické postavy a z mého pohledu pro Verna netypické cestovní krize. Jak by asi Kéraban na své cestě do Cherstonu, na Krym apod. dopadl dneska? Některé dialogy, charaktery a scény jsou vyloženě divadelní. Divím se, že se toho ještě někdo nechytnul. Ani rozhlas ne...
Příjemné překvapení. Ten trochu samožerský úvod mě od čtení málem odradil, ale to bych udělal chybu. Zajímavé jak kompozičně, tak stylově, některé obrazy a slovní obraty u této dámy doslova překvapí. Nejvíc na mě zapůsobil asi ten motiv navrátivšího se exulanta. Co si tady musí od lidí vyslechnout, že byl vlastně zbabělec, že utekl apod. První díl jsem nečetl a číst se nechystám. Tohle ale za přečtení stojí.
Zvláštní čtení. Třeba poetický popis starých bot, které ho "dovedly až k Hitlerovi".
Připadalo mi to jak od S. Bextera: fyzikálně zajímavej a promyšlenej námět v příšerném šablonovitém provedení, kde se dělají nelogická rozhodnutí, aby se děj posunul, jak je potřeba (např. někdo nám střílí na loď, tak se na tý lodi ukryju na 400 let do hibernace; civilizace žijící převážně na orbitálních stanicích se absolutně nezajímá o výzkum vesmíru; víte-li, že hostíte cizince, nic mu nevysvětlujte, jenom mu nadávejte, že dělá věci špatně...). Hlavní hrdina je dost otravný a kolonizace planety ukazuje ve srovnání s Aurorou Kima Stanleyho Robinsona, jak moc se žánr od těch dob posunul. Kromě Bextera jsem si při čtení vybavoval ještě Vzpomínky na Zemi Orsona Scota Carda, které ale byly ještě horší a nezvládnul jsem je dočíst. Wan-To mě bavil. A jak je vidět, Liou Cchi-sin zná Pohla dobře (jestliže Temný les čerpal stěžejní myšlenkou ze Setkání s Heechee, tak Vzpomínka na Zemi jednoznačně těží ze Světa na konci času).
Jakoby to ani nepsal Scalzi. Úplně jiná kniha než první díl. Autor si vzal jen to nejzajímavější (brigády duchů) a pořádně to rozpracoval. I když děj není nijak složitý, nevyznívá tak přímočaře a jednoduše jako u ostatních autorových knih. Ten důraz na etiku, morálku, osobnost, důsledky klonování (samozřejmě stylem jinde, ale úvahově trochu Ishiguro). Akce je málo. Naštěstí.
Ačkoli pro mě byla celá "série" čtivá, chápu, že v ní spousta čtenářů vidí jen hodně vaty. Mně to v prvních dvou "dílech" nevadilo, naopak mě ten styl zaujal, ale to "rozuzlení"... Ta závěrečná akce, ke které to spěje, ten zvrat... Zbytečné, nepochopitelné, ukecané a bez nápadu.
Je to hodně soft a hodně pomalé. Podobně jako u Pellu i tady jsem se ze začátku ztrácel ve jménech, ale kniha si mě nakonec získala a nedokázal jsem se od ní odtrhnout. V tom politikaření a výrobou umělých lidí a jejich "kondicionováním"/"páskováním" to připomíná lehce Dunu, i když jejích kvalit to nedosahuje. Taky jsem si při čtení několikrát vzpomněl na Říši středu (škoda, že z ní u nás nevyšlo víc). Druhý díl určitě dám. AKTUALIZACE PO DOČTENÍ SÉRIE: Púvodně jsem dal 4 hvězdy, ale snižuju. Ačkoli pro mě byla celá "série" čtivá, chápu, že v ní spousta čtenářů vidí jen hodně vaty. Mně to v prvních dvou "dílech" nevadilo, naopak mě ten styl zaujal, ale to "rozuzlení"... Ta závěrečná akce, ke které to spěje, ten zvrat... Zbytečné, nepochopitelné, ukecané a bez nápadu.
Standardní životopis sportovce. Naštěstí alespoň stylově čistý. Potěší pár hovorových nebo peprných výrazů.
Haškovské kecání u piva, které mě tou reflexí vztahu otce a syna bavilo o několik řádu víc než samolitující se Schránka Sabriny Black.
Žánr se přesunul k čiré space opeře, ke konci možná až k hororu. Předností Grega Beara je, že je totálně nepředvídatelný. Na druhou stranu mám pocit, že se v té knize vlastně mohlo stát úplně cokoli. Žádné zákony tu neplatí, vlastně už ani ty fyzikální. Nejslabší díl z celé série, protože je nejvíc "snový", halucinogenní, telepatický a psychopatický.
Bohužel to dost ztratilo drive. Víc než polovinu knihy se jen vysvětluje děj knihy předchozí. Hlavní hrdinové se vrací na Mars, kde se nic nového nestane. Titan obsahuje zhruba jen třetinu knihy a až na pár zajímavých výmyslů (báze/továrny, skafandry propojené s tělem kosmoňáka/hostitele), nic nového nepřináší. "Šokující" odhalení by se hodilo spíš do knih Terryho Pratchetta.
Jako kdyby to napsal gymnazián. Stylisticky zaručeně nejhorší životopis, který jsem četl. Trumfne i Adama Ondru: lezce tělem i duší.
Takhle si představuju skvělou military sci-fi. Nelítá se tu mezi hvězdami, takže to není hvězdná pěchota. Naštěstí. Ani se nepoužívají ruční atomovky. Ale bakteriální zbraně a shazování komet. Bear skvěle vymýšlí, jak by pěchota mohla fungovat v prostředí Marsu, a jak jsem u něj po přečtení Hudby krve a Eonu zvyklý, do poslední chvíle netuším, kam mě příběh zavede. Vyprávění vyniká i stylově, svou stavbou, způsobem vyprávění. A i když je dění místy nepřehledné, určitě mě dostatečně navnadilo na další díl. Spousta otázek...
AKTUALIAZCE PO DOČTENÍ CELÉ SÉRIE
Při čtení jsem si několikrát vzpomněl na autorův Eon: kosmonauti se zbraněmi, mimozemské artefakty, zprvu jasný hardcore sci-fi děj se přesouvá k něčemu více snovému, těžko pochopitelnému. I tady se autor přesouvá od hard sci-fi prvního a částečně druhého dílu, ke space opeře, aby skončil hororově. To, co mě fascinovalo a bavilo u prvního dílu se časem vytrácí. Třetí díl už je prakticky nepochopitelný a postrádá všechna pravidla a zákony. I ty fyzikální. Těžko říct, nakolik tomu napomáhá překlad. Originál neznám, ale třeba se tu píše, že si hlavní hrdina krátil čas čtením Tolkiena a Le Guina. Tolik teda asi k odbornosti překladatelky nebo případných korektorů a odpovědných editorů (o pověsti vydavatelství Classic nemluvě). Poznámka na okraj: zajímavě si s proměnou žánru zahrávají i obálky knih. První vůbec neodpovídá obsahu, podle obálky jde o čistou military, vůbec vám z ní nedojde, že se to celé odehrává na Marsu, druhá obálka je fantastická a třetí úplně pulpová, i když obsah zase ne. Bůhví co vydavatele motivovalo.