Rade komentáře u knih

To téma mi přišlo skvělé. Alternativní historie mě vždy bavila a v souvislosti s listopadem 89´ se mi to zdálo jako hodně dobrý námět, tím spíš, že tehdejší dění jsem hodně prožívala a opravdu, první dny po 17. listopadu nebylo úplně jasné, jak to dopadne, takže nějaká temná alternativa vývoje tu jistě byla…
Pro mě ale nakonec, přes čtivou formu, která umí drápkem chytnout za srdce, spíš zklamání.
V té temné variantě bych si samozřejmě dovedla představit zvrat k totalitě i zatčení čelných představitelů „Sametové revoluce“, zásah Lidových milic, možná STB, ale tenhle v podstatě válečný stav, masové zatýkání po celé zemi, hromadné násilné odvlékání obyčejných lidí z paneláků za křiku, kopání a střílení? Masové svozy zatčených náklaďáky? A to vše českými a slovenskými kluky na vojenské prezenční službě?
Hromadné střílení mužů bez soudu, několikadenní pobyt zatčených žen v tělocvičně školy – tady se snad autorka musela inspirovala osudem lidických obyvatel v r. 1942...
A po násilném vojenském puči nastolení té nejtvrdší vojenské diktatury na dlouhá desetiletí…? Navíc s tím, že spousta lidí takový režim, přiznaně krutý, s přesvědčením podporovala?
Zvláštní bylo i unášení dětí z rodin, i ta převýchova (takový novodobý Lebensborn) v ústavech hlídaných vojáky, kdy děti ale - kupodivu - chodily do normálních škol, takže zase tak dokonalé vymývání mozků to nebylo… (Hromadné procházky chovanek do „normálního“ světa mi tak trochu připomněly obdobné procházky chovanek ústavu v Ishigurově Neopouštěj mě.)
Příběh je vystavěn velmi drásavě, autorka své čtenáře nešetří, trochu ale i prvoplánový doják s nedotaženými postavami. Kdyby se jednalo o podobenství, kdyby to nebylo zasazeno do konkrétního časového období posledních desetiletí, možná bych nehodnotila tak nízko, konec má snad potenciál chytit za srdce, asi je záslužná i snaha varovat před komunistickou totalitou, kterou pamatuje stále míň a míň lidí, ale já tomu příběhu prostě nemohla uvěřit.

56 21.05.2021

Již potřetí výprava s Otomarem Dvořákem do naší historie.
Opět velké plus za autentické nakouknutí do Prahy druhé poloviny 19.století a do tehdejší české společnosti, autor umí přiblížit z historie nám známé postavy i dějinné události opravdu živým způsobem, z tohoto hlediska výborné.
Poznáme Jana Nerudu jako mladého bouřliváka, jako poněkud dekadentního básníka, jako novináře i jako autora prózy, i jako stárnoucího muže, který před rodinou a dětmi upřednostňuje práci, klídek v soukromí a posezení v hospůdce s přáteli. Nejpovedenější mi přišlo vystihnutí jeho osobnosti glosátora – fejetonisty, řekla bych, že přesah Nerudových fejetonů do dneška je z jeho tvorby nejtrvalejší, opravdu je to vtipné i dnes, zatímco básněmi se pro poněkud zastaralý jazyk občas těžko prokousáváme (aspoň já…)
Oproti dříve čteným knihám – Vřeteno osudu a Lásky princezen kuronských – mě tahle chytla přece jen o fous míň, nevím přesně proč, snad tu chybí to zvláštní napětí nebo souznění s osudy hlavních postav, které nutí čtenáře číst s nadšením, jak tomu u mě bylo u obou předchozích titulů. A přiznám se, že pro mě autor popsal Nerudův vztah s Karolinou Světlou ne moc pochopitelně, důvod té velké lásky a souznění dvou duší jsem z textu nevycítila, emoce na mě při čtení nepřeskočily...

34 20.05.2021

Historický dobrodružný příběh s osvědčenou trojicí kapitán Stein – notář Barabič – kaprál Jaroš. Tady se jejich rozpory a odlišnosti projeví zatím nejsilněji – v náboženských bratrovražedných rozbrojích protestanti x katolíci je postavení protestanta Barabiče mezi katolíky poněkud vachrlaté… Příběh je to zase opět notně divoký, krev stříká, hlavy padají …
Velké plus za opravdu věrohodné přenesení do divoké doby roku 1599, tentokrát do Vídně a okolí, za autentické přiblížení toho z našeho pohledu už možná nepochopitelného náboženského sporu katolíci versus protestanti, který přerostl do politických bojů a nesmyslné řady nekonečných křivd a pomsty, to vše mezi křesťany a lidmi vesměs stejného jazyka.
Autor píše tak, že vše, co popisuje, v barvě vidíme a taky slyšíme, překlad je taky povedený, stačí např. takováto stručná první věta kapitoly: „Kopyta deseti koní zarachotila na padajícím mostě Hradní brány u Hofburgu.“ … a čtenář už je prostě součástí dění…

47 12.05.2021

Komisař Dupin v bretaňské detektivce po osmé.
Pro mě trochu slabší díl, možná i proto, že po sedmi dílech byl změněn překladatel, což přeci jen styl psaní poznamená. A taky nevím, proč autor nasadil do akce staré dobré parťáky Nolwennovou a inspektora Riwala až ve třetině děje, inspektor Kadeg místo pátrání celou dobu hlídal děti a na scénu nastoupily dvě nové nevýrazné policistky, které se mi celou dobu pletly… Já chtěla své oblíbence! :)
Nakonec přece jen za čtyři, byť o fous slabší, dohnaly to ty neuvěřitelné bretaňské speciality, které autor umí s takovým gustem popisovat, když jsem si třeba představila ty sardinky zalévané voňavým lákem… A představa posezení v zahrádce hospůdky s aperitivem nebo vínečkem s výhledem na moře je pro našince (zvláště teď!) něco úžasného…
Doporučuju procházku (prostřednictvím map googlu) po Concarneau, třeba po nábřeží u restaurace L‘Amiral s výhledem na Ville close nebo návštěvu pevnosti na Pointe du Cabellou, kde se odehrává závěrečná akční scéna.
Malé plus i za propletení se Simenononovým Žlutým psem z roku 1931, i když bez znalosti téhle knihy přece jen to napojení není tak intenzivní. Ale je to dobrý nápad.

37 07.05.2021

Trhlina výborná, Strach hodně dobrý, Tma tak napůl… U všech těchto tří knih však pohlcující atmosféra.
Tady zklamání. Neumím říct přesně proč, prostě to na mě nefungovalo. Nemělo to logiku, hlavním protagonistům jsem nerozuměla, nekonečné filosofické rozhovory doprovázející akční děsupné scény mi dohromady nešly. Začátek ještě fajn, pak už jsem se ztrácela.
Hlavní postavy příběhu vědí, že většina lidí v jejich situaci zemřela v důsledku chaotického ježdění po silnici, a přesto udělají to samé, a dokonce jedou z civilizace dobrovolně do opuštěných hor, proč, bůh suď, pokud smršt v duši nemá vysvětlení, nerozumím tomu. Jo, bloudění v Trhlině, to bylo jiný kafe…
Chápu, že takovéhle knihy jsou čistě individuální, něco vás chytne a osloví, zabrnká na podvědomí a skryté strachy. Tady mě to prostě nechytlo, děsivé scény mě míjely. Škoda…

Výhrady k obálce (vydání Argo 2021), krajina na ní nemá s reálnou krajinou, ve které se děj odehrával, nic společného (oproti slovenskému vydání). To je něco, v čem Karikovým knihám fandím, vše se odehrává na skutečných místech, která můžeme při čtení sledovat na mapě, takže děj má potenciál působit hodně autenticky a věrohodně. V předchozích Karikových knihách, a v počátku i zde, tohle funguje bezvadně.

32 29.04.2021

Tuhle literární lahůdku jsem si dopřála podruhé po mnoha a mnoha letech. Někdy je výhoda, knihu doma nemít, pak je čtení po letech opět překvapivé, úderné.
Jak tohle komentovat? Můj krátký komentář z roku 2015 vystihuje stručně to, co jsem si z četby v mládí pamatovala. A dodávám, málokdy si po přečtení řeknu, kniha je dokonalá; tady to tak cítím, nic tu nechybí, nic nepřebývá, stupňování atmosféry i hrůzyplných výjevů je dechberoucí. Dokonalá ve své absurditě, grotesknosti, hrůze; sám autor měl o téhle knize říct, že to je horor, je to tak, i když horor poněkud jiný. Děsivé čtení plné panoptikálních opakujících se scén, frází a obrazů, které v nás vyvolávají strach a oslovují naše podvědomí, úděs z pana Kopfrkingla, přeslazeného prosťáčka, papouškujícího cizí názory, slabocha, kariéristy a psychopata v jednom, úděs z pokorné Lakmé i poslušného Miliho, to vše na pozadí pochmurných let 1938 a 1939, stupňující se totality a všeobecného společenského strachu.
Po přečtení jsem si zopakovala stejně skvělý a nadčasový film…

63 25.04.2021

Skutečný příběh za války ukradeného dítěte, vyprávěný Němkou Ingrid von Oelhafen, nebo také, chcete-li, Slovinkou Erikou Matkovou. Subjektivně laděný příběh ženy, která celý život věděla, že její rodiče jsou jen pěstouni, a to pěstouni hodně špatní, protože svěřené dítě na dlouhou dobu odložili do sirotčince, nicméně po své skutečné biologické rodině začala pátrat až na prahu stáří. A současně přehledně popsaný postup děsivého projektu Lebensborn, který měl z rasově čistých miminek vytvořit nový německý národ.
Trochu překvapilo, že autorka se o tomto projektu i o skutečnosti, že Němci vyhledávali v okupovaných zemích malé děti nordického typu, a tyto děti pak odváželi do Německa k převýchově, dozvěděla až po roce 2000. U nás, se znalostí osudu lidických dětí, je tahle německá praxe známa již od konce války.
*
Kniha Ingrid von Oelhafen mi potvrdila to, co jsem tušila, že totiž kruté bylo nejen vytržení dětí z původních rodin, ale paradoxně obdobně kruté bylo vytržení dětí z německých pěstounských rodin po válce (ne všichni pěstouni byli tak emočně chladní jako pěstouni autorky), pak byly předány zpět do původní vlasti, předtím byly dokonce drženy v převýchovných ústavech, aby zase odvykly německým rodinám! Je to šílený paradox; bylo to správné, spravedlivé a morální, ale přesto ty děti psychicky nesmírně strádaly a trpěly. Hrůzy války v druhé odmocnině...
*
A nedá mi to, znovu se musím zabývat lidickými dětmi. Tady bylo po válce pátrání po dětech předaných do německých rodin úspěšné, téměř všechny ztracené děti byly nalezeny a po kratším či delším čase předány zpět původním lidickým rodinám, někdy bohužel už jen příbuzným... Učily se znovu česky, zvykaly si na nový domov Pan Václav Zelenka, jedno z nalezených lidických dětí, vzpomínal, že když ho odváželi z německé pěstounské rodiny, jeho adoptivní táta plakal tak, jako už pak nikdy neviděl žádného chlapa takhle brečet...
Děti, co neměly štěstí ohledně barvy očí a vlasů, byly dle svědectví a dalších nepřímých důkazů zavražděny, bylo to celkem 82 lidických dětí (Lidické děti - nejemotivnější sousoší, které jsem kdy viděla).
Kolikrát mě ale napadlo, že vůbec není jisté, že skutečně všechny tyto děti zahynuly, a moje přesvědčení se ještě zvýšilo po přečtení této knihy. Vždyť mohly být ještě dodatečně k tzv. převýchově vybrány, a tak si jen můžeme domýšlet, že někde v Německu žily svůj doufejme šťastný život, jen se nikdy nedozvěděly o svém původu, nebo neměly - jako autorka této knihy - odvahu po něm pátrat.
A co Věnceslava, dcera lidické ženy Anny Nešporové, která se narodila po vypálení Lidic a byla své matce krátce po porodu odebrána, a pak jen stručně oznámeno, že zemřela. Zemřela skutečně? Anna Nešporová měla až do konce života ve svém domě v Lidicích připravený pro svou dceru pokojík, věřila, že její dcera někde žije. Po přečtení této knihy se to nezdá tak úplně nepravděpodobné...

29 23.04.2021

Za dobrodružný, notně krvavý příběh bych udělila asi jen tři hvězdy, ale přidanou hodnotou je pro mě ten historický pel, ta autentická dobová atmosféra, popsaná nejen v barvách, ale i v sugestivně vylíčených smradech. Skvěle funguje už osvědčená, značně nesourodá trojka hlavních hrdinů. No a historická Bratislava, další plus k tomu.
A jako jsem se po prvním dílu toužila podívat do Banské Štiavnice, teď bych se zase ráda prošla uličkami starobylého Prešpurku i vyšplhala na vrch s Hradem. Už aby se mohlo cestovat!

37 20.04.2021

Zajímavý příběh advokátky, která zaměnila právnickou praxi za celoživotní studium a pozorování vlčích smeček v zajetí, a hlavně pak v divočině.
Mám ráda přírodu, vlci patří k mým zvířecím oblíbencům, takže na knize nejvíc oceňuji právě popisy vlčího chování a vyprávění příběhů různých vlčích smeček v krásné, většinou zimní krajině. Úplně jsem viděla ten třpytící se sníh a představovala si to sborové vlčí vytí…
Filozofování a propojování a porovnávání pravidel vlčího a lidského žití mi vyhovovalo už méně, i když někdy, přiznávám, bylo docela trefné, že jsem se až musela zamyslet, zda bych si v něčem neměla vzít z vlků příklad.
Než odborné pojednání o vlcích, spíš subjektivně laděné vyprávění. A krásné fotky...
Trošku nadhodnocuji, vlci si to prostě zaslouží... :)
*
Ve hrách mé třiapůlleté vnučky byl vždy vlk ta nejhorší příšera ze všech (Karkulka, kůzlátka…), při hrách „honí mě vlk…“ nastával divoký úprk. Když jsem jí pak vyprávěla příběhy podle téhle knížky, jak vlci pečují o svá mláďata, jak drží rodina pospolu a pomáhají si, byly její hry najednou jiné: „moje máma je vlčice, táta vlk a já malé vlčátko…“

40 15.04.2021

Něco bylo fajn a líbilo se mi: Dvojice zvláštních vyšetřovatelů – impulsivní Poe a svérázná samotářka Tilly, sice ne moc originální postava, něco mezi Lisbeth Salanderovou a Kingovou Holly, ale i tak bavila, působivá venkovská krajina v anglické Cumbrii, pomalé vyšetřování bez větších dramatických akcí, postup od důkazu k důkazu, takže kniha měla našlápnuto k detektivce, která mě hodně baví.
Ale… Nebyla jsem schopná vždy vstřebat krkolomné indicie, z kterých geniálně intuitivní Poe vyvodil vždy naprosto jasný poznatek a důkaz, vedoucí k dalším indiciím a důkazům. Něco ve stylu „tato beruška má na zádech dvě černé tečky, tak je to jasné, podezřelý je starosta…“ Možná je to můj problém, že jsem poněkud natvrdlá; závěrečná pointa ale mnohé vysvětlila, i tu zašmodrchanost důkazů.
Trochu rušil šroubovaný, někdy až těžko srozumitelný styl psaní a divné formulace, možná špatný překlad, např.: „Zeptal se na několik bystrých otázek, a Poe měl dojem, že všemu plně porozuměl a že některé věci, které mu řekl, objasnily pár dlouho nezodpovězených otázek.“
Konec ale moje hodnocení zase zvedá, ano, hodně vykonstruované, ale ten emocionální závěr mi prostě sedl, je to detektivka, která nevyzní sice moc pravděpodobně, ale nakonec je to knižní příběh a jako takový ho tady beru. A i když jsem si během četby říkala, tak druhý díl už ne, možná si setkání s Poem a Tilly přece jen zopakuji…
Během četby za tři, nakonec zvedám na poněkud slabší čtyři…

39 08.04.2021

Rok 1969, výlet mladičkých trampů na Šumavu, veselé popíjení v hospodě a balení holek – a pak najednou střih a jsme ve zlém filmu, který se nám, stejně jako hlavnímu protagonistovi, zdá neskutečný a šílený…
Velké plus za téma, komunistická vězení za normalizace je v literatuře tak trochu neorané pole, mučení vězňů a popravy v letech padesátých známe, ale tady se nám odkrývá něco, o čem většina z nás neměla asi tušení, tak nějak jsme se domnívali, že v té době už socialismus neměl tak zničující sílu, a že i ta vězení se s dobou dřívější nedala srovnat. Vězení Evy Kantůrkové („Přítelkyně z domu smutku“) bylo depresivní a asi málokdo by se s tím uměl vyrovnat, ale přece jen se tam takto krutě nemučilo a nezabíjelo… Jak je ale vidět, existovala i děsivější zařízení a není důvod pamětníkům nevěřit.
Jednu výhradu ale mám. Ten moralizující patos autora na konci, filosofování o tom, jak se ostatní normalizovaní občané v té době bavili, žili si po svém a mlčeli – a tím se na těch zvěrstvech podíleli. Vyslovit to vězněním zničený Míla Chlup, řeknu si, sakra chlape, máš vlastně pravdu. Od autora, kterému bylo v době zániku komunismu 11 let, mi to zní, jak to říct, trošku zvláštně…
Nicméně je to silné čtení a je potřeba tyhle věci připomínat.

43 01.04.2021

K téhle knížce jsem se dostala přes autorovo výtečné Vřeteno osudu o Karlu Jaromíru Erbenovi.
Tady mě uchvátil životní příběh sester princezen Kuronských, Kateřiny Vilemíny, Pauliny, Johanny a Dorothey, dcer vévodkyně Dorothey Kuronské, příběh, který je nesmírně autenticky a živě propojen s dějinnými zvraty 19. století, napoleonskými výboji a děním v ponapoleonské Evropě. Setkáme se s Napoleonem Bonaparte, knížetem Klemensem Metternichem, hrabětem Alfrédem Windischgrätzem, vévodou Talleyrand Périgordem, hrabětem Karlem Clam-Martinicem a dalšími osobnostmi, které známe ze stránek dějepisu, ale tady před námi vystupují jako uvěřitelní živí lidé.
A pak se vlastně zcela logicky s ohledem na příběh vycházející ze skutečných událostí ocitneme v Ratibořicích a sledujeme osud nejen paní kněžny (tedy Kateřiny Vilemíny Zaháňské), ale i rodiny kočího Hanse Pankla se skotačivými dětmi Johanesem, Vilémem, Adélkou a nejstarší Betty a čteme příběhy, které známe z Babičky Boženy Němcové, jen trošku z jiné strany a malinko jinak... To propojení je tak uvěřitelné a přirozené, že vlastně ani nevadí ten malý časový nesoulad; malá Betty Panklová je rok po úředním narození Boženy Němcové děvče, patrně ze všech nejstarší, vytáhlé a hubené, ale přesto již s náznakem ženských půvabů, což neodpovídá ani případnému posunu dejme tomu tří let, o kterém se vždy při pátrání po okolnostech skutečného narození Boženy Němcové mluví. Nevadí ani popis smrti Viktorky, kdy vstupujeme do příběhu knižní Babičky a zapomeneme na to, že skutečná Viktorka nezemřela romanticky při bouřce, ale naprosto obyčejně jako mnohem starší žena. Historie se tu propojila s knižním příběhem i uvěřitelným původem autorky Babičky tak, že mi tu nic nezaznělo rušivě, naopak, příběh jsem si užila a pohladil mě i u srdce, což u historických románů moc nemívám...

"Běžící voda kolem ní unášela dávné obrazy, tváře lidí, které kdysi milovala i nenáviděla, a které se teď tříštily v neustále sílícím proudu jako skleněné vitráže po úderu kladivem. Také temná silueta muže v důstojnickém klobouku, stojící nad protějším břehem a pozorně ji sledující zlověstně blýskajícíma očima, se zvolna rozpouštěla až posléze nezůstalo nic, než zářivá hlubina, v níž se šťastně smálo Viktorčino dítě..."

25 29.03.2021

Každopádně napínavé, zápletka zdařile vymyšlená, kaštanový panáček zlověstný, dětský a sociální motiv chytne, dost hrůzostrašné; večer jsem se v posteli při čtení dokonce bála, není dobré mít při čtení moc bujnou fantazii, to pak všechny ty krvavé násilnosti v barvě vidíte…
Způsob psaní připomíná spíš scénář (no jasně, autor je scénárista), chvílemi psané úsečně, stroze, takže příběh působí v některých částech spíš jako strohý dokument, chvílemi nás čeká naopak podrobné vysvětlování. Vyhovovalo mi, že občas víme víc, než vědí vyšetřovatelé. Kdo tenhle typ severských detektivek miluje, bude spokojen.

56 23.03.2021

Vždycky jsem tak trochu toužila přenést se v čase a podívat se – aspoň na chvíli - jak vypadala známá místa před staletími.
A tady se mi to podařilo; po návštěvě Banské Štiavnice v prvním dílu jsem teď navštívila Prahu 16. století, procházela jsem špinavé temné uličky, prolézala s hlavními hrdiny lokály plné vůní i smradů, nakoukla dokonce do nechvalně známé Jedové chýše, kde se jídlo servírovalo do důlků ve stole a jedlo se lžící na řetězu, setkala se s rabiáty a zločinci, ale taky s významnými historickými postavami – Mordechajem Maiselem, rabi Löwem, a dokonce s Golemem! A bylo to docela bezpečné putování v čase, ve skutečnosti bych se v tehdejší Praze ocitnout nechtěla ani na chvilku, autor vylíčil její podobu a poměry v ní věrohodně a bez idealizování, to na knize asi obdivuji nejvíc…
Hodně krvavý dobrodružný příběh plný násilí, přesto mi to tady tolik nevadilo, možná i proto, že k té době to prostě patří, na naše tři hrdiny si pomalu zvykám, myslím, že autor zvolil protiklady jejich povah, osudů i vyznání hodně povedeně.
Občas mi trochu připomínalo Tři mušketýry, ovšem v mnohem drsnějším provedení. I když jsem chtěla původně tyhle historické detektivky jen zkusit, uvažuji i o třetím dílu, ten dobrodružný výlet se mi prostě docela líbil…

46 18.03.2021

Dost těžko jsem se s Rózou sžívala, to sebestředné mládí mě dost štvalo, plácala se v životě sama, chtěla naplnění, lásku, ale skuteční chlapi a kluci vedle ní se svými nedostatky, ať tělesnými, nebo duševními, neodpovídali jejím snům a ideálům, a tak byla naštvaná na všechno a na všechny.
U Ireny Douskové nehledám jen humor, vždy jsem obdivovala její naprosto reálné uvěřitelné příběhy, tak skutečné a autentické, které nešustí papírem. No a tady mi to najednou tak uvěřitelné nepřišlo, rozsáhlé úvahy o životě, komunistickém jhu a normalizační šedi, přátelství, vzpomínání na dětství jsou samy o sobě výborné, ale vkládané do přímé řeči, nekonečných dopisů, to je něco, co pro mě tu uvěřitelnost ztrácí. Hodně silně kupodivu zapůsobil příběh s panenkami…
Chvílemi jsem váhala, zda občas nejde jen o nějaký fantasmagorický sen, podobný snu toho vojáka, který navštívil na dně přehrady mši kostlivců – přejetí stařenky při autostopu, postava policisty s obřím psacím strojem přes rameno, zabití spolupacientky na záchodě, to vše mi přišlo jako snové výjevy, ve kterých se zrcadlí naše obavy a strachy, a ráno se s úlevou probudíme, že už je to pryč.
Tentokrát hodnocení snižuju, vím, že jsem ovlivněná i čtením z mobilu (nemám to prostě ráda), určitě i touhle podivnou dobou, kdy se nám budoucnost ztrácí v nedohlednu, a tak mně tahle kniha o marasmu a tápání tolik nesedla…

„Jak ta atmosféra postupně houstla, jak narůstala nenávist, už i děti toho byly plný. To není tak těžký zblbnout děti a mladý lidi vůbec. Potom s komunistama to bylo podobný, mládež v prvních řadách. To je tak vždycky. Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího, než planoucí srdce.“

32 16.03.2021

Tři protektorátní příběhy.
V prvním je vylíčen osud Josefa Čapka a zejména zoufalý boj jeho manželky Jarmily o jeho záchranu. Když si čteme dopisy, které psala opakovaně protektorátním německým úřadům s prosbou o manželovo propuštění, jímá nás úzkost; to balancování na hraně, aby se člověk trochu vlichotil, protistranu nerozhněval a aby byl vyslyšen… a přitom si zachoval čest a mohl sám před sebou obstát.
A obdobný tanec mezi vejci sledujeme ve druhé, nejobsáhlejší povídce, mise českých parašutistů z Anglie nemohla být víc zpackaná, jeden se stal vzápětí po seskoku bez většího váhaní zrádcem, ostatní tak trochu lavírovali, zachránit se, a přesto si zachovat čest. Slib „živé nás nedostanou“ splnil ale jen jeden z nich - hrdina…
Nakonec nejvíc na mě zapůsobila statečnost obyčejných českých lidiček, byli to matky a otcové malých dětí, kteří bez váhání parašutistům pomáhali, ač se mohlo jednat o provokatéry, riskovali život nejen svůj, ale celých svých rodin. Nikdo je přitom na žádnou misi nepřipravoval, nikdo neradil, jak se chovat v nebezpečí a jak se zachránit… Řídili se srdcem, ne rozumem. A taky to odskákali v tomto případě nejvíc…
A do třetice: Pátrání po lidických dětech mě vždy bralo za srdce, ten hrůzostrašný osud, kdy děti byly doslova vyrvány svým matkám z náručí, neskutečně strádaly a trápily se, a když si konečně zvykly v cizině, a některé z nich zde našly nové domovy, byly po letech vráceny zpět, aby se ale už většinou s vlastními rodiči nesetkaly a zase se náročně sžívaly se svou ztracenou vlastí...
Plus za rozsáhlou fotodokumentaci.

34 12.03.2021

Jako horor to funguje úžasně. Děsivé, mrazivé, a takřka uvěřitelné… Užila jsem si to o to víc, že jsem nečetla ani většinu komentářů, ani anotaci, takže jsem kráčela v úvodu s hrdiny stezkou v džungli s nejasným tušením, že je něco špatně, a nevěděla co, a to je pro působivost četby to nejlepší…
Za úplný závěr přidávám nakonec tu poslední půlhvězdičku, autor mě nezklamal, podobnou literaturu běžně nečtu, ale viděla jsem výborný film Jednoduchý plán (autor knihy, kterou jsem ale nečetla, je též autorem scénáře) a tak jsem tušila, že to nebude nějaký béčkový horor, kde nám nic nesedí a v průběhu děje obracíme oči v sloup. A hlavně jsem chtěla vypnout, vyplnit hlavu něčím jiným, než současnými problémy, které se na nás valí odevšad… A to se naprosto povedlo, hlavu jsem měla najednou plnou něčeho úplně jiného...
Pak mě ale napadlo… je opravdu takový rozdíl mezi těmi zprvu skoro nevinnými organismy a třeba… viry…? ;-)

35 06.03.2021

Již třetí historická detektivka se svérázným detektivem Eliášem Sattlerem, který má vynikající čich a velkou část utajených věcí prostě vyčenichá. I když bohužel s věkem jeho geniální čichové schopnosti slábnou… Přesunuli jsme se totiž v čase o velký skok kupředu, jsme již v první republice, v roce 1929, svobodný stát Čechů a Slováků vzkvétá a filmový průmysl je na vzestupu. Takže samozřejmě velké plus za tu prvorepublikovou pohlednici s nástupem zvukového filmu a i za závan starých časů, kdy se v barrandovských Terasách scházela pražská kulturní smetánka… (I když tady autorovi silně konkuruje Miloš Urban, který popsal atmosféru barrandovských Teras s tehdejší filmařskou elitou v knize „Praga Piccola“ naprosto úžasně.)
Malinké minus za trochu těžkopádný styl, roku 1929 by možná slušelo oproti době na počátku století poněkud svižnější, swingové tempo…
Jinak fajn čtení, originálním detektivkám Viléma Křížka, který si necucá příběhy z palce, ale vše má dopodrobna nastudováno a vychází z originálních dobových podkladů, moc fandím.
Plus za povedenou retro obálku, to platí pro všechny tři autorovy knihy.

32 05.03.2021

(SPOILER) Míchání žánrů vítám, nekorektní humor v literatuře beru, vulgarity taky, pokud mají smysl, tak proč mi to celé tak úplně nesedlo?
Plus za popisy magického tajemného lesa, vůbec popisy jsou celkem silnou stránkou knihy, dokonce plus za ty mrtvé, protože celý děj ozvláštňovali (ozvláštňovaly?), občas i docela vtipně, a holčička Ida byla morbidně roztomilá a tajemně znepokojivá. A malé plus, aspoň zpočátku, i za tu drsnou irskou jiskru s přemírou pravé irské whiskey, která tu teče proudem.
Takže na začátku jsem byla příjemně navnaděná, ale pak to sklouzlo do opakování; co bylo zprvu originální a nevídané, mě ke konci knihy už nebavilo, a vtípky paní Cauleyové (alias slečny Marplové) byly čím dál míň vtipné. Časté expresivní výrazy v popisech, nikoliv v přímé řeči, mi docela vadily, resp. se mi tak nějak nehodily k těm magickým a poetickým částem, navíc se stále opakovaly, bylo jich na mě prostě moc („Mahony mu nabízí žváro.“ „Paní Cauleyová se kření…“ „Paní Cauleyová v první řadě hlasitě prdí.“ „Na pedál plynu sere kohout…“).
Ale něco je docela povedené:
„Rozhlédněte se. Dívají se i mrtví.
Vylétají z myších děr ve stěnách a z kamene vypuklého vlhkostí. Z křehkých sametových tapet a ošlapané dřevěné podlahy. Z koberců utlumených prachem i ze silné kamenné dlažby. Jsou mrtví jen po jeden úder křídel a současně na věčnost.“

24 01.03.2021

K téhle knize jsem se dostala přes výbornou prvotinu autorky Co se ztratilo, a přestože to je vlastně o něčem jiném, styl se nezapře. Zprvu trochu nesourodá změť jednotlivých příběhů, útržků a krátkých nakouknutí do různých životů – a postupně se nám vynořuje životní příběh pár lidí a závěrečná pointa, kterou ale v průběhu čtení tak nějak vytušíme, aspoň částečně.
Zamyšlení o pomíjivosti lidského života, o stárnutí, ztrátách, lásce, smrti, vzpomínkách, ale i tom, jak rozdílný přístup k životu a k životním hodnotám může lidský osud úplně změnit, i o tom, že co je pro někoho břímě a prázdno, může někdo považovat za štěstí. Přitom psáno věcně, bez patosu.
Motiv bourání brutalistních betonových staveb v Birminghamu mi připomněl osud obdobné brutalistní budovy Transgasu ze 70. let v Praze a její zbourání v roce 2019; ať se člověku líbila nebo ne, trošku té lítosti nad pomíjivostí hodnot i jakýsi pocit ztráty tu jsou taky… Některé situace se prostě opakují.
Váhám čtyři – pět, nakonec plný počet, za srdce to chytlo na každý pád.
*
„Třeba z tebe bude taky architekt, jako byl dědeček.“
Mo zavrtěla hlavou. „Já nechci být architekt.“
„Proč?“
„Protože když umřou, bourají jejich domy.“
„To se ale nestane každému architektovi,“ povídá Frank.
„Ovšemže ne, zlato,“ dodala Maureen. „Někteří jsou ještě naživu, když se s bouráním začne.“
*
„Takové je prostě stáří, Mo. Když jsi mladá, celý život je v budoucnosti; když jsi stará, je zase celý v minulosti.“

30 23.02.2021