Rade komentáře u knih

Kombinace detektivky a červené knihovny, nicméně docela fajn, pokud máte rádi tento typ četby.
Plus za dokonalou znalost lékařské problematiky, knížku jsem měla půjčenou od kamaráda lékaře; chápu, že poučené čtenáře v oboru knížky Tess Gerritsen baví.
Pro mě je spíš hodně nepříjemná představa těch náhle umírajících na operačním stole, a jak je to vlastně snadné, takže detektivky z prostředí nemocnic a boje zdravotnického personálu o život pacientů spíše nevyhledávám.
A na mě tam bylo toho neustálého toužení opravdu moc, výjimečně se ale dá zkusit i takováto četba, jako celkem nekomplikovaná, v něčem předvídatelná a přesto občas napínavá oddechovka.

35 05.09.2022

Klasická Agatha.
Jako vždy fajn retro atmosféra: dobrodružství v nóbl vlaku směřujícím na Riviéru, ochotní stevardi, kteří cestujícím v kožiších rozestelou a zase ustelou postele v kupé, servírované snídaně a večeře v exkluzivním jídelním voze, kdo z nás by nechtěl takové cestování aspoň na chvilku zkusit? A pak milionářská Riviéra dvacátých let, koktejly ve slavném hotelu Negresco v Nice, a nakonec přece jen trochu starosvětské Anglie. A poznání, že nad bohaté rozmazlené dcerky s hedvábnými punčochami a krátkými sukněmi je solidní slušná anglická guvernantka, která nosí punčochy vlněné a která přece jen nakonec ke štěstí přijde…
A samozřejmě pořádně zamotaný příběh s vraždou a ukradenými klenoty, který rozmotá skvělý Hercule Poirot, i když to rozmotávání mi tentokrát přišlo poněkud natahované…
Nutno přijmout nadsázku, svérázný humor a lehce černobílé pojetí, pak si lze detektivku užít.
*
„Voilà,“ pronesl cizinec a usedl do dřevěného křesla, „jsem Hercule Poirot.“
„Ano, monsieur?“
„Neznáte to jméno?“
“Nikdy jsem ho neslyšel,“ odpověděl Hypolite.
„V tom případě musím říct, že jste nebyl dobře vzdělán. Je to jedno z velkých jmen tohoto světa.“

46 03.09.2022

Goffovy policejní příběhy (snad to ani nejsou detektivky) s Mikem Syrovým se mi moc líbily, byly reálné, ze života, občas popadly za srdce, celá série mě moc chytla. To předesílám, abych nebyla za moc kritickou či dloubavou.
Ale obdobná série s Terencem mi už prostě trochu drhne, ještě první dva díly byly fajn, ale pak už se mi začalo zdát, že příběhy jsou plošší a plošší, kratší a jednodušší, spíš povídky, občas i trochu nepravděpodobné a Terence mi navíc čím dál tím víc připomíná Mika, jen jeden je policista a druhý novinář…
A ještě drobnost, která mi tady vadila - opakované pokazování na to, jak ženská po čtyřicítce uvadá, jak je vrásčitá, není, co bývala, už se za ní chlapy netočí, ani make up to nespraví, a tak dál... Jednou uvést, ok, ale stále dokola mě to nebavilo. Mužským čtenářům to asi nevadí, možná taky tak uvažují, ale mně jako ženské to příliš neimponovalo.
Ale plus za odkazy na muziku a filmy, to Goffa prostě umí, nenásilně to vpraví do děje a celý příběh je najednou pro čtenáře uvěřitelnější, zvlášť když tu hudby i filmy zná a sám je má rád.
Celkově se čte stále dobře, Martin Goffa má dar psát lehce, přirozeně a srozumitelně.
Miko ode mě pravidelně dostával čtyři, pak pět hvězd, tady prostě musím o něco ubrat.

33 01.09.2022

Letošní dovolené mám v šumavském duchu, po zimní Kvildě (právě ta, a výlet k prameni Vltavy mě nalákaly na tuhle knížku) ještě letní kopce okolo Železné Rudy.
Plusy: Samozřejmě za Šumavu, kladně hodnotím i základ zápletky s přesahem na dobu protektorátu, skákání v čase mi docela vyhovovalo, nebylo nijak matoucí, plus i za přiblížení obsedantně kompulzivní poruchy. Příběhy, ve kterých ze střípků v minulosti postupně skládáme pointu, mám dost ráda, takže i tento postup jsem zprvu vítala.
Bohužel ale spousty minusů:
Překombinovanost závěru zklamala, i když ano, vše do sebe perfektně zapadlo. Ale trochu mi to nechtěně připomnělo Cimrmanovo „…Já totiž nejsem tvůj otec, já jsem tvůj syn.“
Vadily mi šablonovité zkratky a klišé, např. neuvěřitelná zlatokopka, ještě neuvěřitelnější televizní reportérka, která se v autorčině podání proměnila ve všemocnou stvůru, která svými televizními reportážemi o zločinech ovládne nejen veřejné mínění, ale zřejmě i závěry policejních šetření, kdykoliv si umane.
A představa, že na Kvildu se kvůli nějaké mediálně propírané vraždě ženou v zimě zástupy „lufťáků“ se svíčkami v rukou, kteří chtějí být u toho, takže hospody najednou nečekaně praskají ve švech? Jo, na Kvildě je v zimě opravdu spousty „lufťáků“ (slovy autorky), hospody opravdu praskají ve švech, ale je to normální, ti „lufťáci“ tam, kupodivu, jezdí v zimě především lyžovat…
Obecné zglajchšaltování důchodců a žen v domácnosti (tento pojem z dob socialismu se ještě používá?) do masy hloupých lidí bez názoru, pro které je televize novodobým oltářem a pošahaným náboženstvím, se mi zdálo jako další hloupé klišé.
Přes čáru bylo zakomponování skutečného kriminálního případu (Kramný), který byl ale oproti skutečnosti zcela změněn; podle románu byl výsledek policejního šetření zmanipulován, znalecký posudek vycházel – podle autorky – ze zfalšovaných nastrčených fotografií a policisté, kteří chudáka podezřelého dovedli do vězení, byli bídáci, kteří bažili po slávě. A původně odsouzený domnělý vrah (autorka nemá problém ho označit skutečným jménem), byl s omluvami propuštěn na svobodu. Což je nesmysl a lež, naprostá fikce... Být to jen případ beze jména, dejme tomu, ale konkrétní adresná soudní kauza?
Autorka na nikom nenechala nit suchou, všechny postavy byly negativní nebo aspoň divné, takže jsem měla pocit, že nejde o detektivku, ale o snahu za každou cenu tepat dnešní poměry a obyvatelstvo v naší kotlině ad absurdum.
Kupodivu kritice neunikli nejen televizní povaleči, ale i ti aktivní „lufťáci“: „…každý chce mít fotku s vlastním ksichtem u pramene Matky řek…“, „…přímo u studánky, tam, kde se dneska fotí kdejaký vysmátý idiot…“ No, já se tam letos v zimě vyfotila taky a marně přemýšlím, proč se mi dostalo takového ohodnocení.
Věta „Sucharda na něj dál nechápavě čumí jak cikán na lopatu“ by mi ani trochu nevadila v přímé řeči, takto není ani vtipná, ani odvážná.
Mrzí mě to, ten nápad nebyl špatný a kniha měla našlápnuto k zajímavému detektivnímu příběhu s přesahem do historie, ale pro mě ty minusy bohužel převážily.

41 30.08.2022

Kniha je pojata jako vyvracení mýtů, nepravdivých historek, pomluv a drbů. Oceňuji poctivost při psaní a práci s prameny a občas nové pohledy na některé známé kauzy, autorka je historička, takže tenhle přístup předpokládám.
Mám tohle dějinné období ráda, Habsburkové byli panovníci i mých předků, takže o nich četbu vyhledávám a vítám; Vídeň je jediné město v cizině, které při návštěvách vnímám tak trochu jako své, jako součást naší historie… (Do té ciziny nepočítám samozřejmě Slovensko.)
Trochu vadil dost stručný pohled na některé postavy v závěru knihy, jako byl korunní princ Rudolf, následník trůnu František Ferdinand a zejména císař Karel I., tomu navíc autorka při hodnocení nakonec nic nedarovala… Jasně, není to historická kniha, je to kniha populárně naučná, nevadilo mi ani, že jsem spousty věcí znala, ráda si historii zopáknu, ale poněkud mi vadil, zejména v závěru, ten styl letem světem a netuším, proč zrovna chudák císař Karel to tak schytal…
Ale jako nakouknutí do habsburských osudů, zejména rodinných, lze tuhle knížku s chytlavými tématy doporučit.
Pokud chcete přečíst opravdu strhující pohled na Habsburský dům druhé poloviny 19. století a počátku 20. století, doporučuji knihu rakouských autorů Karla a Michaely Vocelkových „František Josef I.“, pravda, poněkud objemnější.
Zprvu za čtyři, ke konci se kloním spíš k ryze subjektivnímu hodnocení tři plus.

29 18.08.2022

U téhle série, kde jsem byla zvyklá na spletitý příběh, mě jednohubka překvapila. Ale proč ne? Vlastní příběh byl fajn, zajímavá zápletka, jednoduché vyřešení. Plus za výtvarné téma a provázání s Holandskem 17. století a Rembrandtovým žákem.
Spíš mi vadila změna překladatele, u sérií mi to vadí vždycky, každý překladatel volí jiný styl a tady to bylo hodně znát. Chyběla mi i afrikánština a slovníček s případnými vysvětlivkami, jak je které slovo používané a při jakých příležitostech, to mě v předchozích dílech dost bavilo.

25 15.08.2022

Zprvu nadšení, skvělé neotřelé téma; představa teoretického matematického modelu možného kolapsu automobilové dopravy a poté kolapsu skutečného se mi moc líbila. Během četby však mé nadšení vyprchávalo, zpočátku mi lehký humor nevadil, postupně se ale celý příběh překlopil do řady humorných a ironických scének s mnoha zbytečnými podrobnostmi. V příběhu nás autor seznámí se spoustou postaviček, ale ať už to byli dotčení řidiči, cestující, policisté, pozorovatelé, nakonec byli všichni spíše karikaturami než živoucími postavami. V závěru, když příběh přitvrdil, autor sice tenhle zvláštní humor opustil, nicméně i tady mi vadil ironický nadhled a odstup od postav.
Forma psaní mi tady převálcovala původní parádní námět. Škoda!
Dvě až tři hvězdy; pro ten výborný nápad, zajímavou kostru příběhu a realistický závěr nakonec přidávám.

28 10.08.2022

Soubor fejetonů, které popadnou za srdce. Vtipné, smutné, přemýšlivé…
Právě proto, že to je o postižených dětech a o vztahu vychovatel - autistické dítě, navíc psané vysoce povolanou osobou, přijímám i přemíru mouder a filosofických zkratek. Jinde by mi to možná trochu vadilo, tady vlastně ne. Tady ta kombinace stručný příběh, vtip s příchutí černého humoru, a nakonec úvaha či zamyšlení prostě funguje…
Autorovy příběhy mě přinutily přemýšlet i o vztahu rodiče - děti, a o mezilidských vztazích vůbec; z knížky si lze totiž vzít mnohá ponaučení i pro vztahy mezi námi, tzv. normálními. A to je pro mě možná nejsilnějším poselstvím tohoto čtení.

* Poté, co posnídal samotnou marmeládu, chleba se šunkou a sušenku, mě začne zajímat, jestli si ustlal postel.
„Jo, ustal,“ ubezpečuje mě.
„Můžu se jít podívat?“
„Já půjdu první, chvilku vydrž,“ požádá mě. Jdu pomalu za ním a dávám mu dostatek času, aby si stihl ustlat.
A o tom je má práce - umět dát každému tolik času, kolik potřebuje. Mám na svých dětech rád jejich lidskost, ne autismus. A lidskost vyžaduje čas. *

48 05.08.2022

Benny Griessel po páté, a tentokrát v hlavní roli i Vaughn Cupido, jako skvělý parťák do nepohody.
Nejdřív jsem chtěla ubrat jednu hvězdičku, protože… proč vlastně? Nejdřív zdánlivě zdlouhavé vyšetřování, pak až nepříjemný pocit z Bennyho osobního maléru, ale nakonec musím uznat, tahle detektivka z jihu Afriky, a platí to vlastně pro všechny díly, je v podstatě dokonalá, takovým tím solidním způsobem, uvěřitelná, moc se mi líbí, že autor nepoužívá laciné triky, kýčovité zvraty, nic, co by mělo čtenáře ohromit, byť za cenu překombinovaných přemetů, krvavých orgií nebo přehnaných akčních scén. Prostě z ní mám pocit precizně zpracované detektivky s uvěřitelnou promyšlenou zápletkou a s realistiky vylíčenou policejní partou. Z poděkování autora v závěru knihy i seznamu literatury je zřejmé, jak poctivě autor přistupuje k přípravě detektivního příběhu.
A samozřejmě plus za afrikánštinu i za vinařskou zápletku. I za ty drobné minihappyendy.

30 03.08.2022

Skvělé. Laskavý inteligentní humor, vtipná nadsázka, obdivuhodní čeština. Asi trochu opakuji to, co jsem nedávno napsala u Zahradníkova roku, ale je to prostě tak.
Pro mě nadčasové psaní, přestože některé věci se už prostě dnes dělají trochu jinak (tisk novin, pro našince už trochu legrační zadní projekce ve filmu), je Čapkovo psaní neuvěřitelně aktuální a jeho způsob humoru mi nesmírně imponoval. Ta propast času není vůbec znát! Asi mě nejvíc chytla třetí část Jak vzniká divadelní hra a při scénách „Kláro, stalo se mi něco nečekaného,“ mi bránice vibrovala, jako dlouho ne.
Tak trochu stejná krevní skupina Jaroslava Žáka i Zdeňka Jirotky.
*
„Jak známo, premiéry mají své stálé premiérové obecenstvo. Jsou lidé, kteří chodí jen na premiéry. Říká se, že to činí z vášnivého divadelnictví nebo ze zvědavosti nebo ze snobismu nebo kvůli šatům nebo kvůli známým, já nevím; ale myslím, ž tam chodí z neuvědomělé a zvrhlé krutosti. Chodí tam pást se rozkošnicky na trémě herců, na mukách autora a agónii režiséra; přicházejí, aby se krvelačně pokochali strašlivou situací na jevišti, kde každou vteřinou může něco selhat, něco se zmotat a všecko se pokazit. Na premiéry se chodí, jako se chodívalo ve starém Římě do arén na mučení křesťanů a zápasy šelem. Je to divý požitek z trýzně a rozčilení obětovaných.“

37 01.08.2022

Klasická Agatha Christie. A pro mě ideální kombinace: Hercule Poirot, kapitán Hastings i inspektor Japp.
Vražda, zapeklitá, až překombinovaná zápletka, omezený okruh podezřelých, překvapivý vrah… Ale to všechno přece čekáme, a tak se to dobře čte. K tomu trochu humoru a přátelského pošťuchování mezi ješitným Poirotem a věrným kapitánem Hastingsem, nic ponurého, a nakonec ta retro atmosféra staré dobré Anglie. Pro tohle všechno jsou asi detektivky Agathy Christie stále tak populární a jako lehká oddechová četba neohrozitelné dnešními temnými krvavými thrillery…
Aspoň já si při četbě parádně odpočinu.
Jako mladá jsem na tím ohrnovala nos a divila se mé mamince, že tyhle jednoduché detektivky vyhledává, to přece není žádná literatura … et voilà … dnes v maminčině věku si u Agathiných detektivek spokojeně vrním…
*
„Poirote,“ řekl jsem, „přemýšlel jsem.“
„To je cvičení hodné obdivu, příteli. Pokračujte v něm.“
*
Poirot pozvedl ze země nejdřív jednu, pak druhou nohu, jako to dělávají kočky.
„Nejvíc se obávám vlhkých nohou. Myslíte, že byste mi mohl dokázat sehnat galoše?“
Potlačil jsem úsměv.
„To je beznadějné,“ řekl jsem. „Chápejte, Poirote, ty se už nepoužívají.“

46 25.07.2022

Nejvíc oceňuji ty nápady. Originální zápletky, pokaždé úplně jiné a pokaždé dovedené do dokonale promyšlených podrobností. Promyšlených do takových detailů, až jsem se někdy ztrácela a občas mi možná chyběla silnější pointa.
Ale to nic nemění na tom, že jde o nápady, které ohromí, a pak samozřejmě navodí spousty otázek a přemýšlení. Je to všechno jen fantazie? Mohlo by něco z toho být reálné?
Paralelní světy a životy našich paralelních já („Úzkost je závrať ze svobody“), paralelní světy v čase („O kupci a alchymistově bráně“ mi svým vyzněním o tom, zda má smysl cestovat časem, když nemůžeme nic změnit, připomnělo knihu Než vystydne káva), něco znepokojivé absurdity („Daceyho automatická patentní chůva“, možná i lehce děsivý „Výdech“), zaujala myšlenka, zda softwaroví mazlíčci mohou nahradit živoucí myslící bytost („Životní cyklus softwarových subjektů“). Trochu zneklidňující vize života bez zapomínání („Pravda faktů, pravda pocitů“) nebo návštěva světa, ve kterém existují vědecké důkazy o stvoření světa („Pupek světa“).
Každopádně doporučuji, i když je to čtení docela náročné, šedou kůru mozkovou nešetřící…

37 21.07.2022

Kouzlo této knihy spočívá ve velmi uvěřitelném a působivém vyprávění o nesmírné samotě uprostřed ledových pustin, daleko od lidí, v zimě, velkém mrazu, vichřici. Popisy neuvěřitelně těžkých životních podmínek, pro mě dost děsivých (ta ledová zmrzlá chata ztlučená z pár prken, kde se přesto musí 3 lidi na minimálním prostoru celé měsíce snést, a přitom ještě vařit, péct, prát, šít, uklízet, spravovat kamna, případně i stahovat ledního medvěda!), cesta pro pitnou vodu představuje dlouhé a nebezpečné kličkování ledem a sněhem, polární noc znamená tmu, která trvá dlouhé týdny a pokud neozáří zmrzlou krajinu měsíc nebo polární záře, lze se ven vydat jen těžko. A shánět potravu? Co si člověk v tom mrazu a vánici neuloví, nestáhne a nevykuchá, tak nemá…
A i při těch neuvěřitelných podmínkách pro mě nepochopitelná posedlost ledovým severem, nicméně autorka popisuje Arktidu tak sugestivně, že to okouzlení nakonec chápeme.
Klobouk dolů, co všechno Christiane, do té doby civilizací zhýčkaná Středoevropanka, v ledové pustině se dvěma otrlými a severem zocelenými chlapy vydržela, přežila a vybojovala…
*
„Každé ráno se mě zmocní stejná, téměř roztřesená touha vrhnout se do boje a bojovat tak dlouho, dokud se sněhová bouře neutiší, a nový prožitek mé vybičované odvahy působí ještě násilničtěji a děsivěji než bouře, která zuří už tolik dní.
Poprvé jsem poznala, že v osamění uprostřed nadlidsky silné přírody mají věci docela jiný smysl, než jaký jim připisujeme v našem světě plném trvalých vzájemných mezilidských vztahů. Pocítila jsem, že prosadit v Arktidě navyklé lidství je pro člověka v mnoha případech obtížnější než si v boji s živly zachovat vlastní život.“

38 18.07.2022

Tuhle knížku jsem si v knihovně půjčila zejména proto, že jsem shlédla film Leonory Lonsdale Plavý kůň z roku 2020 natočený podle knihy Agathy Christie, a abych byla upřímná, konec jsem moc nepobrala. Tak jsem si řekla, hurá na knížku, Agatha je precizní, logická a vysvětlující, budu hned doma…
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že s filmem má kniha společného snad jen ten název a jen velmi malou část zápletky. Možná jméno hlavního hrdiny, ale jeho příběh už byl jiný!
Stručně: Doufala jsem, že četbou se mi dostane i vysvětlení nesrozumitelného konce mysteriózního ponurého filmu temného děje a plného divných depresi propadajících osob s halucinacemi. To se nestalo, zato se mi dostalo klasické Agathiny detektivky, tak, jak ji máme rádi. Psané s nadhledem, s občasným vtipem, plejádou postaviček, které mají k depresím daleko, naopak se vesměs vyznačují odvahou, důvtipem a humorem, s důmyslně vystavěnou a rozhodně srozumitelnou zápletkou a logickým závěrečným vysvětlením, s malilinkatým happyendem, jak to tak u Agathy bývá.
Takže mi nakonec ani moc nevadilo, že mi knížka k vysvětlení konce filmu nepomohla, i když takhle přepsat a zcela překroutit Agathu Christie a pak na film lákat diváky jejím jménem mi nepřipadá fér.

32 07.07.2022

Úžasné fejetony. Výborná hravá čeština, vtipné, milé, čapkovsky člověčí. Nadčasové.
A tak trochu i dobrá učebnice přechodníků, dnes je móda je v psaném textu používat, ale ne každý to svede.
Doporučuji číst s přestávkami po jednotlivých kapitolkách večer před spaním. Bude se vám dobře usínat…
*
„S hydrantem a hadicí lze kropit ovšem rychleji a jaksi ve velkém; za poměrně krátkou dobu postříkáme nejen záhony, ale i pažit, svačící rodinu sousedovu, chodce na ulici, vnitřek domu, všechny členy rodiny a nejvíce sebe samy. Takový střik z hydrantu má úžasnou účinnost, skoro jako strojní puška; můžete jím za okamžik vymlet do země jámu, pokosit pereny a servat stromům koruny. Znamenité osvěžení vám poskytne, stříkáte-li z hadice proti větru; to vám je přímo vodoléčba, jak vás to naskrz pokropí. Hadice má nadto zvláštní zálibu udělat si dírku někde uprostřed, kdy se toho nejmíň nadáte; i stojíte pak jako bůh vod uprostřed tryskajících paprsků vody, s dlouhým vodním hadem stočeným u vašich nohou; je to překonávající pohled. Když pak jste mokří až na kůži, prohlásíte uspokojeně, že zahrádka má dost a jdete se usušit. Zatím vaše zahrádka řekla „Uf“, vysrkla vaše vodomety ani nemrkajíc a je zase suchá a žíznivá, jako předtím.“

P.S. Ještě dovětek: Jedinečné ilustrace Josefa Čapka!

48 01.07.2022

To nebylo příjemný čtení. Celý ten svět nedospělých cucáků, co se shlédli v moci a penězích. A ve značkovém oblečení, které se splácá bez sebemenšího vkusu, protože není důležité být oblečen dobře, ale musí být vidět, že je člověk hodně prachatej. Neapolské uličky a náměstíčka, hlučící mopedy, parta s jedním vůdcem, kterého musí ostatní poslouchat, protože je nejdrsnější a nejbezohlednější. Musí, jinak to nejde, buď velíme, nebo se podvolíme. Násilí, ponížení, vražda, to je jen výtah k moci. Lidi se střílejí jako figurky ve videohře. Emoce chybí tam, kde bychom je čekali, a naopak jsou tam, kde se nám to zdá divné a přehnané. Učitelem jsou YouTube a starý mafiánský filmy…
Moc mě nechytil ani způsob psaní, i když to bylo jistě úmyslné. Ten pádící děj bez vysvětlovaní, kdy některým pohnutkám a konverzaci ani nerozumíme, byl vlastně dost působivou ilustrací občas nepochopitelného jednání a temných motivací. Motivací a pohnutek, kterým prostě já nerozumím, a ten žebříček představených hodnot je pro mě jak z jiné planety.
Autorovi přesto vše věřím, protože je z Neapole a před mafií musel být sám chráněn, celé to mafiánské neapolské podhoubí je asi vylíčeno přesně a věrohodně, bohužel…
Subjektivně hodnotím tři plus, čtení jsem musela prokládat Čapkovým Zahradníkovým rokem, abych se naladila na něco milého a lidského a abych vůbec usnula.
---------------------
V Neapoli jsem byla před lety, strávila jsem zde jen jeden den a bylo to jediné město v Itálii, které mě neokouzlilo, jako ty ostatní, naopak na mě působilo poněkud depresivním dojmem, jako ne moc přátelské město, a nezměnil to ani pohled na krásný záliv, palmy a vzdálený Vesuv. Špína, nepořádek, divní lidé, nepřátelští bezdomovci v parku. V uličkách, do kterých jsme zabloudili, nás pronásledoval podivný týpek na mopedu. Na ulici mě málem okradli, a to jsem myslím vypadala spíš jako chudá turistka. Fakt jsem měla strach. A omlouvám se všem milovníkům Neapole, mně to prostě nesedlo.
Tenhle můj zážitek jen smutně koresponduje s přečtenou knihou, jako vhodnou ilustraci doporučuju projít se v knize zmíněnými místy na Google mapách Street View.

32 29.06.2022

Moje čtvrtá strhující jízda s Bennym Griesselem a jeho parťáky. A jednou skvělou parťačkou. Ohromující, a přitom současně uvěřitelná zápletka, pro našince plus za exotické prostředí Kapského Města i za ten úžasný jihoafrický kolorit s dialogy prokládanými afrikánštinou.
Závěr knihy je jeden dlouhý akční záběr, tak věrohodný, že se mi přehrával v hlavě jako akční film. A já, která nemám v knihách akce moc ráda, jsem si to kupodivu dost užívala. Jako bych se spolu s Bennym, Cupidem a Mbali doopravdy proháněla ulicemi Kapského města nebo prožívala hrůzy se zlodějíčkem Tyronem a držela mu palce... Jirre, fakt dobrý!
A díky za ty dvě drobné vedlejší pointy, které pošimrají u srdíčka; divočina, násilí a krev, ale nakonec přece jen trochu úsměvu a naděje, tak mají detektivky končit… :)

35 24.06.2022

Velké překvapení.
Čekala jsem jednoduché, možná trochu oslavné vzpomínky manželky Josefa Čapka na manžela – a dostalo se mi neuvěřitelně syrových silných osobních vyznání a zajímavých nečekaných postřehů. Editor tohoto svazku spojil dohromady nejen Vzpomínky, ale i náčrtky a přípravu ke Vzpomínkám a osobní zápisky paní Jarmily z let 1932 - 1938 a pak ještě další zápisky z let 1939, 1945 a 1947.
Po přečtení tří knih Marie Šulcové o bratrech Čapkových je tohle čtení zase úplně jiné a dostaneme překvapivě odlišný pohled na bratry Čapky, lidi v jejich okolí i částečně dílo. Velmi zajímavý portrét Karla Čapka, drobné postřehy ze společného soužití nejprve v jedné domácnosti v Říční ulici a pak jako sousedé ve dvojdomku v Úzké ulici na Vinohradech. Překvapí stesky na neharmonické manželství s Josefem, trápení, pocity opuštěnosti a samoty a nepochopení.
Hodně překvapil pohled autorky na smrt Karla Čapka, poněkud se liší od všeobecně přijímaného názoru, že Karel Čapek byl uštván a jeho smrt byla rezignací; její názor je opačný, Karel byl bojovník, ještě pár dní před smrtí říkal: „Já nemám čas stonat, mám plno práce, musím být zdráv.“
Mám trochu pochybnosti, zda je správné zveřejnit ryze osobní deník, který si paní Jarmila psala jen a jen pro sebe, ve kterém vyjadřovala své tajné nejniternější pocity, na druhou stranu, dostaneme hodně zajímavý a zase úplně jiný pohled na dění okolo bratří Čapků. Paní Jarmila ve svém deníku vyjadřuje bez jakékoliv autocenzury – a proto na druhou stranu je to tak zajímavé – své názory na osoby okolo sebe, manžela Josefa, Karla, jejich setru Helenu. S překvapením zjistíme, že měla negativní vztah i k pojetí obdivované zahrádky u dvojdomku obou bratrů...
V závěru zase překvapí dlouhé a marné hledání manžela po válce v nemocnicích a ústavech v severním Německu s nadějí, že Josef možná někde žije. Na základě nejasných a rozporuplných informací po skončení války se paní Jarmila vydala na náročnou a únavnou cestu za naději, osamoceně cestovala a hledala stopy po manželovi (zajímavé zápisky z cesty z prosince 1947).
Svazek obsahuje i velké množství drobných, doposud často neznámých kreseb Josefa Čapka.
Úžasně zajímavé čtení, o to zajímavější a překvapivější, že bylo vydané až 36 let po smrti autorky!
*
Ke smrti Karla Čapka:
„Rozhodně však nesouhlasím s představou a s tvrzením po válce uplatňovaným Olgou Scheinpflugovou, že ho zabilo zhroucení duševní nebo mravní, aspoň ho nezahubilo více než kohokoliv jiného z těch tisíců bezejmenných, kteří tu strašnou dobu nesli a neprožili lhostejně. Také jsme o tom nikdy v tomto smyslu v rodině nemluvili, ani po smrti Karlově. To vzniklo, shrnuto do rčení „Karel padl“, až po válce. A potvrzení toho všeho, co jsem právě napsala, včetně charakteristiky Karla, nalézám v epickém, prostém úryvku velké básně na Karla, kterou Josef Čapek o Vánocích 1942 napsal v samovazbě vězení v Sachsenhausenu:

…a na tu pospolitou cestu bratře, vzpomínám,
jak dobrým spolupoutníkem jsi byl,
Jak svorný, ochotný a roztomilý
vždy dobrou pohodu jsi v sobě nes,
kus slunečného jasu, šťastné, volné síly
- tu cestu, na které jsi u muk božích kles –

Ne, ty jsi neklesl!

Ten smutný těžký čas ani pak lidská zloba,
nikoliv zášť a závist, vztekle bouřná doba
tě podvrátit a zničit nestačily, ba ne,
to jenom Smrti záludné a nečekané,
to prostě bledé potměšilé Smrti dráp
namátkou slepou vprostřed nás živých hráb…“

Knihu nehodnotím hvězdičkami, jde o osobní vzpomínky, to se prostě nehodí…
-------------------------
Doporučuji i krátký film Ztracen 1945 z roku 2014 Josefa Císařovského, který sice podle hodnocení u diváků příliš nebodoval, mě ale docela oslovil, jde o spíš lyricky laděný snímek, pouhé citace z deníků autorky z let třicátých a pak z roku 1947, kombinované s hranými poněkud pochmurně laděnými filmovými záběry navozujícími atmosféru poválečného Německa a vinohradské vily. Chce to ale o Josefu Čapkovi něco vědět, film je spíš doplňkovým obrazem, náladovou, ale podle mě silnou ilustrací.

Pokračování dalších Padevětových historických minipovídek. Tentokrát přelomový rok 1945, v celé jeho hrůze i naději. Kratičké skici, subjektivně laděné, a nakonec strohé objektivní konstatování: bylo to tak a tak. Mrtví, ranění. Mučení, vraždy. Občas ale i šťastný návrat…
Ať už se jednalo o osud konkrétního člověka (Edvard Beneš, Josef Čapek, Ivan Gončarenko), anebo o kratičké osudové portréty lidí neznámých, anonymních. A že těch šílených osudů, zbytečných smrtí, zklamání, návratů i marných čekání na konci války bylo…

32 16.06.2022

Potřetí s bratry Čapky. Vlastně ne, Karel je již od prosince 1938 mrtvý, ale přesto se s ním, vzpomínkami na něj, s jeho odkazem potkáváme i v tomto díle. Ale také s jeho ženou Olgou Scheinpflugovou, jejíž povedený živý portrét nám autorka zanechala, s Jarmilou Čapkovou, Alenkou Čapkovou, ale hlavě s Josefem Čapkem, bratrem, stojícím tak trochu ve stínu slavnějšího Karla, nenápadným hrdinou, jehož osud je až bolestně tragický; celou válku v koncentrácích, trápení, bolest, stesk a nemoci, a když se zdálo, že vše bude mít šťastný konec, přišla na poslední chvíli smrt.
A taky takový stručný přehled protektorátních dějin. Tragika války, zase jinak.
Autorka musela pro své obsáhlé pojednání o bratrech Čapkových nastudovat velké množství literatury, zaujalo mě i její osobní vzpomínání na léta válečná i na osobní setkávání s aktéry této knihy – Olgu Scheinpflugovou, jejími sourozenci, a nebo třeba taky s doktorem Miroslavem Halíkem (mimochodem otcem prof. dr. Tomáše Halíka), který se zasloužil neuvěřitelným způsobem a s obrovským nasazením o literární pozůstalost Karla Čapka.
Podnětné, nesmírně zajímavé čtení, které nás přinutí zabývat se událostmi dávno minulými, které ale přesto mají přesah až do současnosti.

Hodně často chodím v Praze uličkou Bratří Čapků, kdysi ulicí Úzkou, kolem domu bratrů Čapkových. A když míjím poněkud zarostlý dům s brankou, u niž jsou cedulky se jmény Olga Scheinpflugová a Karel Čapek, přijde mi, že se to vlastně stalo docela nedávno… Vždyť moje maminka, když se mnou jako holčičkou chodívala na procházky z Vršovic, potkávala v těchto místech Olgu Scheinpflugovou a nedávno vzpomínala, jak před domem jako mladá vídala malého chlapečka na tříkolce. Spočítaly jsme spolu, že to musel být tehdy cca osmiletý vnouček Josefa Čapka, syn Alenky, jehož babička, paní Jarmila Čapková možná ještě v té době ztraceného manžela, jehož smrt nebyla nikdy oficiálně potvrzena, s kapkou naděje vyhlížela…

32 13.06.2022