Renatka11 komentáře u knih

Moji první a zatím i posledni knížku od Louis de Bernières jsem si koupila před 22 lety v londýnském The Travel Bookshop, známém z romantického filmu Notting Hill, a myslím, že jsem si ji tenkrat vybrala čistě náhodně. Tenhle krásný, vtipný a dojemný příběh o nejslavnějším a nejzcestovalejším psovi Austrálie tak budu mit už vzdycky spojený se vzpomínkami na jeho pořízení a na kamaradku Hiroko. Z nostalgie tak dávám i pátou hvězdu.

18 29.09.2024

Originální, magické, něžné a zvlášť ke konci i hodně vtipné! Při čtení jsem si připadala jako v pohádce a bylo mi krásně. Ráda jsem se do Svatého Jiří vracela a v popisovaném období Velikonoc a Letnic roku 1903 s jeho obyvateli okouzleně prožívala všechny zázraky, ty, které jim byly důvěrně známé, i ty, které překvapily je samotné.

"Nejdříve svým vysokým tónem několikrát zazněl nejstarší zvon zvaný Láska. Bil už od nepaměti, svolával k modlitbám, oznamoval svatby a křty, ale přidával se k ostatním i při jiných příležitostech, protože, jak známo, bez lásky se nic neobejde. Pak mu začal kontrovat zvon pojmenovaný Víra, který svolával k modlitbám a ráno odděloval den od noci, v poledne každý boží den půlil a večer ho uzavíral. Nakonec svým mohutným hlasem zazněla Naděje oznamující smrt a výjimečné chvíle."

22 28.09.2024

Tuhle knížku už mám doma skoro dva roky, ale až teď, pár týdnů před dalšími americkými prezidentskými volbami, na ni přišel ten správný čas. O tom, komu bych jako Američan dala svůj hlas, jsem měla jasno už před jejím přečtením a nic se na tom nezměnilo, ale minimálně mi to pomohllo ne snad úplně pochopit opačnou volbu, ale aspoň se na volby optikou druhé strany podívat. Zároveň jsem si hodně rozšířila obzor mého vnímání Ameriky vůbec. Spousta informací pro mě byla nová, třeba typicky americké učení dějepisu pomocí příběhů, stěhování po cele zemi nejen za prací nebo vysokoškolským vzděláním, ale i za vzděláním mladších dětí, uvědomění si, že Amerika vděčí za status hospodářské velmoci kromě jiného historicky také otroctví.
Jak sám autor v předmluvě doporučuje, hodně jsem googlila, abych si našla o nakousnutých tématech něco víc. A tak jsem objevila Stahl House, tak podobný mé milované vileTugendhat, který
mě nadchnul stejně jako Cliff House se svou pestrou historií a úžasnými lázněmi Sutro Baths. Při čtení kapitoly Trumpova volební noc jsem byla skoro stejně napnutá jako při sledování přímého přenosu v noci před 8 lety. A nejsilnější pro mě byla kapitola Střelné zbraně s popisem "cvičení mimořádných událostí".
Martina Řezníčka si velmi vážím jako moderátora a zpravodaje a i jeho knižní prvotina mě hodně bavila.

"Tak, milá Ameriko, ať má jednou i tvůj příběh happy end! Máš ho přece tak ráda. Godspeed!"

21 27.09.2024

(SPOILER) Konečně jsem dosáhla další mety klasické sci-fi a jsem z tohohle skoro 75letého staříka nadšená. Já robot je opravdu krásné čtení, od úvodní něžné němé chůvy Robbieho po (humanoidního?) světového koordinátora Byerleyho. I strohá sympaťačka,  robopsycholožka Susan Calvinová, mě jako průvodce historií vývoje robotů a jejich psychiky bavila. A původní tři zákony robotiky jsou naprosto geniální a hned v úvodu mi připomněly přátelského robota Baymaxe z naší oblíbené rodinné disneyovky Velká šestka.

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2.Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem.

34 21.09.2024

Krásné poetické verše s neméně krásnou obálkou. Nejvíc se mi líbily básně Ztráta rovnováhy, Volba cesty a Skladiště nepotřebných věcí, které mi skoro mluví z duše. Děkuji autorovi, že jsem je měla možnost objevit.

17 20.09.2024

Údolí moudrých hlav je pro mě srdeční záležitost už od jejich prvniho přečtení někdy v nácti, kdy jsem knížku dostala od své sestřičky. Při tomhle jejím posledním čtení mi navic v mnohém připomínalo díla dalších mých oblíbených autorů, Raye Bradburyho a Olgy Tokarczukové, které jsem tenkrát ještě neznala. To, co mě na těchhle povídkách tak baví,  proč se mě tak dotýkají, je něco tajemného a přitom povědomého, něco mezi nebem a zemí, a je zajímavé, že i po těch letech je to úplně stejně intenzivní pocit, nejvíc u povídky Jasmínu loubí.
Jiří Čihař byl přírodovědec, překladatel a autor mnoha odborných textů a knih a jeho obor se zajímavě odráží i v této jeho jediné povidkové sbírce.
Až nyní jsem ale zjistila, že otec Jiřího Čihaře, Jaromír Čihař, pracoval jako tajemník prvních tří československých prezidentů a letos byly nakladatelstvim Vodnář poprvé vydány jeho paměti pod názvem Ve službách našich prvních prezidentů a jiné vzpomínky.
Ráda tedy někdy navážu na mého oblibeného autora knihou jeho otce.

„Jasmínu loubí. Sedím u vína,
zve dobré druhy dobrá hodina
a já jsem sám. Vtom náhle nad strání kulatý měsíc se mi uklání,
já jemu. Se mnou v modrý nebes klín
můj kývá stín."
ZPĚVY STARÉ ČÍNY

15 15.09.2024

(SPOILER) Před pár týdny jsem se podruhé podívala na stejnojmenný film a teď, při prvním čtení jeho knižní předlohy, se mi znovu odvijel před očima. Adaptace se opravdu povedla. Kate Winslet byla v roli Hanny Schmitz naprosto dokonalá a film mi přišel dokonce nějak živější a emotivnějši než jeho románové verze, jakoby ta vypravěčova otupělost z procesu prostupovala celou knihou. Díky knížce jsem si ale ujasnila pár věcí, třeba proč Michael do procesu nezasáhl a Haninu negramotnost nezveřejnil nebo to, že ji přes to všechno pořád tak miloval a byl nucen srovnávat jejích vztah se všemi následujícími.
Vyrovnávání se s minulostí, ať už nacistickou, komunistickou nebo jen osobní, je pro mě vždycky hodně silné téma, které vyvolává spoustu otázek.

"A co byste dělal Vy?"

30 14.09.2024

(SPOILER) Bezpráví, zoufalství, bolest, strach a
beznaděj a přitom pořád doufaní v nemožné, v zázrak, že to jednou skončí. Při čtení jsem si připadala jako v Severní Korei nebo v Kingově Vykoupení z věznice Shawshank, ale rozhodně ne jako v Československu v době mého narození. Míla mi taky občas připomínal nabarvené ptáče, jak se ty hrůzy kolem něj pořád opakovaly a nabalovaly. O to šílenějši ale je, ze Mílův příběh je skutečný. Uváděné kontrastní milníky, důležité pro většinovou společnost, pak v porovnání s komunistickým lágry a životem v nich vyznívají strašně povrchně.
Lustr pro papeže pro mě byl nejbližší setkání s tímhle tématem a teď po dočtení, hodinu po půlnoci, je mi z něj hrozně a je pro mě skoro nemožné přijmout to jako součást naší nedávné historie.

"Nikdy se nemůžeme posouvat dál, pokud se nevyrovnáme s vlastní minulostí."

38 11.09.2024

(SPOILER) Pro prvním přečtení v nácti jsem byla okouzlena romantikou příběhu i atmosférou Paříže, Benátek a riviéry. Teď po asi 30 letech to cítím jinak. Přestože příběh zůstal stejný, já jsem se asi trochu změnila a víc než romantiku vztahu Lillian a Clerfayta jsem teď vnímala jeho vývoj i vývoj Lillianina smíření se s koncem. Navíc mě teď, po nespočetném shlédnutí mého oblibeného filmu Nebožtíci přejií lásce, u jinak smutného konce překvapivě a vlastně dost nepatričně pobavila zmínka o dvou zinkových rakvích.

" Na okamžik nemohla pochopit, že muž necítí to, co ona - ale zřejmě i zázraky časem zevšední."

Tahle knížka je opravdu nádherná! Kromě úžasné obálky, fotek, ilustrací a grafiky celkově mě zaujala hlavně svým textovým obsahem. Skvělé jsou taky krásné doprovodné citáty nejrůznějších osobností a QR kódy, odkazující nejen na videa ze samotných pŕeplaveb ale třeba i na autorčinu přednášku z TEDWomen 2019. Abhejali jsem poprvé zaznamenala před několika měsíci v Show Lucie Výborné a byla jsem překvapená, co všechno uź tahle inspirativní skromná holka zvládla. Při čtení jsem taky žasla nad tím, jak díky meditaci skvěle ovládá svoje myšlenky a při svých neuvěřitelných výkonech relativně lehce přepíná na svou tichou mysl. Tahle knížka mi tak pomohla překlenout pár prvních týdnů s nohou v sádře, kdy jsem se necitila úplné komfortně, ale tváří v tváť Abhejalinu zdolávání nejrůznějších výzev, včetně Sedmičky oceánů, se naštěstí nešlo moc litovat nebo fnukat. ;) Po dočtení Abhejali vnímám jako výjimečného a hlavně výjimečně dobrého člověka, který žije svůj život naplno a inspiruje k tomu i ostatní.

„Cílem mého života je stát se lepší, než jsem byl včera.“
SRI CHINMOΥ

„Co máme za sebou a co před sebou, je málo důležité ve srovnání s tím, co máme v sobě.“
RALPH WALDO EMERSON

„Každý z nás má někde uvnitř sílu změnit svět.“
ROALD DAHL

„Všichni musíme čelit rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je snadné.“
PROFESOR BRUMBÁL (J. K. ROWLINGOVÁ: HARRY POTTER A OHNIVÝ POHÁR)

„Ať tvoje volby odráží tvé naděje, a ne tvé obavy."
NELSON MANDELA

"Moře mě učí, že nejde mít vše pod kontrolou. Učí mě odevzdat se a být v pohodě s tím, že nevím, co se stane. Že nevím, jak dlouho to potrvá a jestli se to vůbec podaří. Tahle nejistota je nicméně nedílnou součástí života a čím dřív odevzdám touhu mít věci pod kontrolou, tím víc v pohodě budu."
ABHEJALI BERNARDOVÁ

„Co je za den?" zeptal se Pú.
„Je dnes,“ vypísklo Prasátko.
„Můj oblíbený den,“ řekl Pú.
A. A. MILNE: MEDVÍDEK PÚ

„Existuje jen jediný způsob, jak dorazit do cíle: začít."
SRI CHINΜΟΥ

17 07.09.2024

Přestože se příběh odehrává v neveselém období válečné Paříže, až na výjimky jde o pohodové a místy i vtipné čtení o lásce ke knihám a k lidem.Obě hlavni hrdinky, Odile a Lilly, jsou i přes svůj mladý věk hodně inspirativní a i přes jejich dvougenerační rozdíl jsou si v mnohém podobné.

"Láska znamená někoho přijmout, přijmout všechno, dokonce i to, co se nám nelíbí nebo co nechápeme."

"Ber lidi takové, jací jsou, ne takové, jaké je chceš mít."

"Cestou... jsem vdechovala svou nejoblíbenější vůni na světě - knihy, knihy, knihy."

25 01.09.2024

Po nedávném už několikátém výstupu na Zlaté návrší a následném shlédnutí skvělého tématického filmu Poslední závod jsem měla chuť se s Hančem a Vrbatou potkat ještě jinak a objevila jsem tuhle útlonkou knížku Františka Kožíka. Příběh houževnatosti, sportovního nadšení a přátelství je tu na pár stránkách jednoduše, ale věrohodně a napínavě, zpracován a přiblížil mi nejen průběh tohoto jedinečného a tragického závodu
ale i tehdejší způsob života v Krkonoších a počátky lyžarství u nás.

"S těmi, kteří budou číst tento příběh, bych si chtěl sednout do houfu, rameno k rameni, tváří v tvář, nejraději v horské boudě za zimního večera."

16 31.08.2024

Název Hodiny z olova je opravdu výstižný. Radku Denemarkovou mám moc ráda, ale při čtení tohohle jejího nejobsáhlejší románu mi čas strávený nad jeho stránkami ubíhal neuvěřitelně pomalu a konec byl pořád v nedohlednu. Propletené osudy jednotlivých postav, obrovské množství různorodých informací, apel na svobodu, demokracii, nezávislost a kritické myšlení, hledání souvislostí a spousta námětů k přemýšlení je to, co mě na autorčinych románech baví a co je pro ně typické. V případě těchto olověných hodin ale bylo sledování jejích myslenek a udržení mojí pozornosti skoro nad moje síly. Každopádně jsem ráda, že jsem je nevzdala, přestože si nemyslím, že jsem zdaleka všem těm hodinám rozuměla a všechny pochopila.

"Být pozorný vůči sobě samému, vůči svým pocitům, být si jistý sám sebou, to je základ vnitřní integrity myšlení a cítění. Nic si nenamlouvat, nic si nepředstírat, nic si nenalhávat, to je to podstatné!"

"Stejně je hlavní starost lidí všude na světě stejná. Jak naložit se svým životem, jak unést a vyřešit svá dilemata lidská, existenciální, mravní, občanská."

"...svět měnit nemůžeme. Jediná naděje, která existuje, spočívá v tom, že se změníme uvnitř."

"Je takové přísloví, které říká, nikdo nikdy nepochopí špatnost svého syna, stejně jako nikdo nikdy neodhadne příští kvalitu zrna ze svého osení. Kdyby to slyšel Pomeranč, doplnil by, že kdo si myslí, že Ježíš odešel k lidem dobrovolně, nezná dobře jeho přísného tátu."

"...má dost odvahy nebrat věci tak, jak jsou, smířit se s tím. Možná je potřeba daleko větší odvaha věci brát tak, jak jsou, smířit se s tím."

23 22.08.2024

(SPOILER) Ninu Špitálnikovou jsem znala jako spisovatelku uz docela dlouho, ale poprvé jsem ji viděla teprve nedávno v Hyde Park Civilizace, a před pár dny jsem dostala od dcery k narozeninám její Severku, na kterou jsem se chystala už od přečtení Svědectví o životě v KLDR. A tenhle příběh mě zasáhl snad ještě víc než dokumentární Svědectví. Severka dobře ukazuje, že to, jak je severokorejsky režim zvrácený, je tak zřejmé zvenku, ale přitom tak těžko rozpoznatelné zevnitř, kde jsou Severokorejci už od útlého věku vychováváni v bezmezně víře ve své "bohy" a k naprosté poslušnosti. Proto mě pozitivně překvapilo, že v rozhovoru s Aktuálně.cz z října minuleho roku autorka uvádí, že se ta neochvějná víra u mladší generace už pomalu vytrácí. Z knížky to tak nevyznělo, spíš naopak. A prozření hlavní hrdinky tak bylo hodně náročné, bolestné a fatální.

"...Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít..., abych byl dobrým občanem své milované vlasti..."
Nepřipomíná Vám to něco?

"Drahý vůdce podle vyprávění ve třech týdnech chodil a v osmi už plynule mluvil; můj bratr v jeho věku jen bezduše koukal, slintal, sám se ani nepřevalil a k nějaké příčetnosti měl hodně daleko."

"Smrt Kim Čong-ila zaskočila svět.
The Guardian"

"...Neochránil jsem Tě. Nebo jsem Tě chránil tak moc, že jsem před Tebou celé ty roky zatajoval pravdu.
Teď ji snad znáš.
Snad ji dovedeš přijmout.
Buď silná, statečná, statečnější než já.
Milují Tě z celého srdce.
Táta"

"Až jednou přijdeš na toto místo ,
tvé tělo padne k zemi.
La, La, La..."

33 11.08.2024

Po včerejším opětovném milém setkání s Malým princem jsem se konečné dostala i k jinému Exupéryho dílu a přečetla kraťoučký Dopis rukojmímu. Ten měl být původně předmluvou k románu jeho nejlepšího přítele Léona Wertha 33 hodin. Kvůli Werthovu židovskému původu bylo ale vydání této knihy odloženo a Exupéry Dopis rukojmímu přepracoval, odstranil přímé zmínky o svém příteli a tuto verzi vydal samostatně v červnu 1943. Díky tomuto zjištění jsem pochopila, proč mi v knížce neseděl uváděný věk francouzského přítele s tehdejším skutečným věkem Wertha.
Ještě zajímavější byl ale osud Werhtových 33 hodin. Autor dal rukopis Exypérymu před jeho cestou do Spojených států, kde měl být i vydán. Rukopis se ale ztratil a byl objeven a, spolu s Exupéryho předmluvou, ve Francii poprvé vydán až v roce 1992.
Ale zpět k Dopisu rukojmímu, tohle kraťoučké dílko nezapře autorův rukopis a svou poetičností mi v mnohém připomínalo Malého prince, přestože tohle je o dost realističtější.

"Jen kdo se po celé generace ruinoval opravami starého zámku na spadnutí, naučí se ho milovat."

"Nuže, až teď poprvé, na palubě parníku, kde se to hemžilo cestujícími v hrozné tlačenici, se mi zdálo, že chápu poušť."

"Úsměv, v němž se setkáváme, stírá rozdíly jazyků, kast i stran."

"Úcta k Člověku! Úcta k Člověku! ...Zakotví-li se úcta k člověku pevně v srdci lidí, lidé zase nakonec založí takový sociální, politický a hospodářský systém, kterému bude tato úcta svatá."

"A proto snad, milý příteli, pociťuji takovou potřebu Tvého přátelství."

22 06.07.2024

Malý princ je pro mě celoživotní láska. Těším se na něj, je mi s ním dobře, miluju ho. Miluju jeho nežnost, poetičnost a moudrost. Miluju malého prince, pilota i lišku. Při čtení se částo usmívam nebo slzím, často se k němu vracim a často na něj myslím. Přestože od mého prvního setkání s ním už jsem přečetla stovky knih a mezi nimi desítky opravdu skvělých knih, když mám vybrat mou nejoblíbenější, Malý princ mě vždycky napadne jako první. Až dnes jsem ale zjistila, že Léon Werth, kterému byla před těmi uz více než 80 lety tato kniha věnována, byl také francouzský spisovatel, ale hlavně Exupéryho blízký přítel a mentor, a že i Exupéryho poslední dokončená kniha, Dopis rukojmímu, byla určena Werhovi. Na konci druhé světové války, kterou Exupéry bohužel nepřežil, zahynul pravděpodobně sestřelením jeho vojenského letadla v létě 1944, ve stejný den, ve který jsem se o 33 let později narodila, jeho přítel Werth pronesl: "Mír bez Tonia není úplný mír."

"Prosím pěkně...nakresli mi beránka..."

"Jsou na té planetě lovci?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajímavé! A slepice?"
"Také ne."
"Nic není dokonalé," povzdechla liška."

"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."

"...Staváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal..."

"Jedině děti vědí, co hledají."

"Kdybych já měl padesát tři minut nazbyt, šel bych docela pomaloučku ke studánce..."

"Rád naslouchám za noci hvězdám. Je to jako pět set milionů rolniček..."

Děkuji Zuzaně Čaputové a Erikovi Taberymu za toto výjimečné setkání, za jejich otevřenost, profesionalitu, lidskost. Čtení jsem si opravdu užívala a několikrát při něm měla husí kůži nebo slzy v očích, jak moc se mě to dotýkalo.
Zuzanu Čaputovou jsem vždycky vnímala jako mimořádně dobrého, upřímného a morálního člověka a autor rozhovoru Erik Tabery na křtu této knihy potvrdil, že i mimo mikrofony a kamery je přesně taková, jaká se jeví do nich. Celý podcast ze křtu Neztratit se sama sobě je dostupný na webu Respektu a rozhodně taky stojí za poslech.
Teď, po přečtení knihy, přidávám k mým postřehům o Zuzaně Čaputové ještě, že je taky neuvěřitelně pokorná, moudrá, otevřená a inspirativní a že jí věřím bez nadsázky každé slovo.

"Pro mě bylo důležité říct od první vteřiny: Ano, stala se chyba, přiznávám."

"Pro mě přístup, že mám něco dělat nebo naopak nedělat, případně říct či neříct v závislosti na tom, jestli to proti mně pak někdo vypálí v kampani nebo jestli mi to přinese body, je nepředstavitelný. Tohle odmítám. Je to nejúspěšnější cesta, jak se v tom ztratit a jak ztratit sebe sama."

"Prosím o moudrost, abych mohla být užitečná věci, prosím o pokoru, aby mé poselství mohlo být přijaté, a prosím o schopnost přijmout, co mě potká."

"Já jsem ty a ty jsi já."

"Definovala jsem si to kdysi tak, že zlo se nedá porazit bojem, protože ho tím bojem umocňujeme. Zlo se dá porazit tím, že budeme rozšiřovat prostor dobra."

"Mé milované Slovensko, bylo mi ctí Ti sloužit."

29 29.06.2024

Moje představa Horskeho hotelu jako Overlooku se při čtení rychle rozplynula, přestože jistá podobnost s Kingem tam vlastně byla. ;) Absurdní dialogy totiž postupně gradují od usměvných až skoro v děsivé a čím blíž jsem byla konci, tím víc jsem si připadala jako na nekončící nesmyslné spirále, což, předpokládám, byl i Havlův záměr.

17 28.06.2024

Aktuální zamyšlení nad oprávněností či neoprávněností probíhajicí války Izraele s Hamásem, nad nevinnými oběťmi na obou stranách, nad možnostmi ukončení konfliktu, nad tím, že  války, ať už se dějí kdekoliv, se dotýkají každého z nás, a nad složitostí rozhodnutí, na jakou stranu se aspoň symbolicky nebo svým podpisem postavit.
K téhle eseji hudebníka Vladimíra Merty, laureáta letošního ročníku ceny Toma Stopparda, jsem se dostala díky Knihovně Václava Havla, která udělování  pravě této ceny za původní esej v českém jazyce převzala po Nadaci Charty 77 v roce 2018.
Přestože je pro mě čtení esejí trochu oříšek a občas se v nich trochu ztrácím, čas od času si jimi moje obvyklé  čtivo ráda proložím.

16 21.06.2024

Tak. Vlak jede, jede vlak. A já na jízdu v tomhle vlaku jen tak nezapomenu, stejně jako na úžasně svobodomyslnou a otevřenou George Sand s jejím dračím prstenem po babičce, na za života nedoceněnou a často hladovou Boženu Němcovou s havraními vlasy ani na zaslepeně důsledného a neúprosného Johna Rockefellera s jeho ptačíma očima. Nepamatuju si, že bych kdy četla něco podobného. Čokoládová krev je psaná krásným jazykem, postavy, a to zdaleka ne jen tří hlavní, jsou neuvěřitelně plastické a živé, děj se posouvá chvílemi dopředu a pak zase couvá, stejně jako vlak. Přesto je to jasné a srozumitelné. Moc se mi libily "prostřihy" do současnosti a porovnávání situací, možností a postavení žen tehdy a teď, komentování současné literatury i politiky, zřejmá paralela s životem autorky, což dělalo román ještě autentičtější.
Opět jsem Radce Denemarkové vděčná za rozšíření obzorů a za neustálé burcovani k přemýšlení. Opravdu výborné čtení!

"Matky tohoto světa mají v rukách budoucnost tohoto světa. Stále se udiveně tváří, že o tom nevědí."

"Je to touha po neskonalé kráse a dobru, která člověka povznáší z prachu."

"...nejhorší v životě je nejistota a nejlepší je těšení."

30 09.06.2024