Renatka11
komentáře u knih
O myších a lidech
John Steinbeck
Výborné čtení a další splněný rest. Strašně krásné a smutné. Lennie mi připomínal jak mého milovaného Johna Coffeyho, tak kliďase, náčelníka Bromdena, nebo spíš to, kým se Bromden zdál být, laskavého obra s duší dítěte.
Zpětně nechápu jak to, že mě před pár lety čtený Steinbeckův Sladký čtvrtek tak strašně nebavil, když dnešní odpoledne strávené s Lenniem a Georgem jsem si užila moc a už se těším na film.
Milý pane kníže
Monika Elšíková
Milá malá knížečka z roku 2012 složená z přání k 75. narozeninám Karlu Schwarzenbergovi a zároveň k úspěchu v nadcházejících prezidentských volbách od mnoha jeho přátel a podporovatelů. Většina mu přála, aby ve volbě uspěl, někteří ale pravý opak s tím, že si ho nezasloužíme. Vzpomínám, jak jsme v lednu 2013 s napětím sledovali průběžné výsledky druhého kola prezidentské volby cestou do Krkonoš, a náš tenkrát 5letý syn s jistotou prohlásil: "Vyhraje Zeman. Chtěl bych, aby vyhrál Schwarzenberg, ale vyhraje Zeman." Tenkrát i teď zpětně je mi líto, že měl pravdu, a opravdu věřím, že naše země mohla být jinde, kdyby ji neměl. Z přání se mě nejvíc dotkla ta od Jana Rumla, Bořka Šipka a Michaela Žantovského, kterého cituju níže:
"Můj ctnostný kmete, milé kníže,
tvých vloh si radno lépe všímat,
právem se k tobě pověst víže,
že bdělý jsi, ač zdáš se dřímat."
Cyklus vlkodlaka
Stephen King
Temný pohádkový horůrek, na který jsem v novinkách v knihovně narazila náhodou a zaujal mě hlavně svou grafickou úpravou. Ale rozhodně stojí i za přečtení. King je prostě king. :)
Povolání režisér
Miloš Forman
Na tuhle knížku jsem se dlouho těšila, ale slibovala jsem si od ní trochu víc. Miloše Formana mám moc ráda jako člověka a jeho filmy vyloženě miluju, nejvíc asi Hoří, má panenko, Přelet nad kukaččím hnizdem a Vlasy. Ale v tomhle knižním rozhovoru jeho odpovědi a komentáře k filmům zabírají paradoxně méně místa než otázky a zamyšlení Bohdana Slámy, který rozhovor vede spíš v teoretické a filozofické rovině. Chápu, že má jít o rozhovor dvou filmařů o řemesle a že pro studenty filmových oborů to může být přínosné, ale u mě bohužel to teoretično hodně ubralo nejen na čtivosti, ale i na spontánnosti a přirozenosti rozhovoru. Právě tyto charakteristiky přitom oba režiséři uvádí jako gró dobre filmařiny. Kdyby nešlo o Formana, dám jen tři hvězdy, ale za něj i za krásnou vazbu a dobré fotky dávám čtvrtou.
Hotel Atlantic
Barbora Šťastná
Velmi čtivé, dobře odvyprávěné a pro mě úplně nové. O masovém odchodu židovských uprchlíků loděmi do Palestiny v prvních letech války jsem doteď neslyšela a proto děkuji autorce i projektu Paměť národa za rozšíření obzorů. Všechny hlavní postavy byly sympatické, moudré, chapající a milující, což na mě bohužel působilo trochu černobíle a nereálně. Nejvěrohodnější tak pro mě byl rozporuplný zachránce a skutečná historická osobnost Berthold Storfer.
Každopádně Hotel Atlantic už jsem si vygooglila a při příští návštěvě mých oblíbených Karlových Varů do něj ráda zajdu na kafe a budu vyhlížet v recepci sympaťáka Herbieho.
Zpověď farářky
Martina Viktorie Kopecká
Zpověď Martiny Viktorie Kopecké se mi nečetla tak lehce jako její Deník, a to asi hlavně proto, že jde daleko víc do hloubky a víc než životem farářky navenek se zabývá tím uvnitř. Proto mi taky nestačilo jen přijímat, ale často jsem se musela zastavit a uvědomit si svoje postoje, pocity a vnímání a taky mi došlo, že, pokud si z knížky chci něco vzít, jedno přečtení mi určitě nestačí. Kapitoly vztahující se jen k víře a náboženství pro mě byly většinou nové a poučné, někdy ale trochu dlouhé a myšlenky mi při čtení odbihaly jinam. Každopádně celkově jde o hodně zajímavou, otevřenou a inspirativní zpověď a přesně tak vnímám i samotnou autorku, jako velmi zajímavou, otevřenou a inspirativní osobnost, která má co sdělit a dělá to opravdu výborně. Navíc mi udělalo radost, když jsem se v knížce po letech setkala s mou už od nácti oblíbenou básní Jana Skácela "Píseň o nejbližší víně":
"Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil..."
Odcházení
Václav Havel
Po shlédnutí skvělého a velmi citlivě natočeného dokumentu "Tady Havel, slyšíte mě?" a besedě s režisérem jsem dostala chuť vrátit se k Havlovu Odcházení. Po jeho premiéře v roce 2011 jsem z filmu sice byla dost v rozpacích, ale když režisér dokumentu Petr Jančárek potvrdil, jakou dělalo splnění tohoto dětského snu Havlovi radost, chtěla jsem ho zkusit znovu. Nejdřív jsem ale sáhla po téhle původní divadelni hře a při čtení jsem poznávala Havla tak, jak ho mám jako dramatika ráda, detailistu s velmi osobitým absurdním humorem, a hodně mě bavily i neobvyklé vstupy autorova Hlasu. Navíc jsem hru četla už s povědomím o jejím vzniku, což Havel v dokumentu sám komentuje. Odcházení sice dokončil az v roce 2006, ale psát ho začal už před Sametovou revolucí a zpětně byl sám překvapen, jak věrně to politické odcházení ještě jako disident vystihl.
Zvlášť mě potěšilo, když jsem při čtení hry narazila na tuhle pasáž, která zazněla i v dokumentu a která pro mě byla jednou z jeho nejsilnějších scén.
"Prázdnou scénu mám také rád. Otázka je, jak dlouho může být prázdná. Pozoroval jsem, že v první fázi se obvykle neděje nic. Lidé čekají. V druhé fázi zneklidní, protože nevědí, co se stalo. V třetí fázi začnou lehce hučet, protože v tom spatřují jakousi
bezradnost divadla, které nedokáže vysvětlit publiku, proč se ani nehraje dál, ani nezavře opona. No a ve čtvrté fázi začnou lidé odcházet nebo se smát. Hlavně však: prázdná scéna má svůj zvláštní obsah. Své poselství. Je to do několika minut zhuštěná prázdnota světa. Prázdnota do té míry prázdná, že mlčí i o sobě samé."
Postřižiny
Bohumil Hrabal
Poprvé jsem sáhla po předloze našeho oblíbeného rodinného filmu, užívala si krásnou češtinu, včetně té Pepinovy ;), a byla mile překvapena, že vypravěčem je Maryška. Knížka je samozřejmě výborná sama o sobě, ale před očima jsem většinou měla obrazy z filmu. Znovu jsem tak musela smeknout i před Jiřím Menzelem za úžasnou adaptaci i za skvělé obsazení. Při čtení jsem se několikrát nahlas smála a několikrát se neudržela a předčítala vybrané vtipné pasáže mému muži, který mi jako milovnik a znalec filmovych hlášek potvrzoval, jestli ve filmu zazněly. Zároveň jsem ale oceňovala, že Menzel z filmu vypustil některé drsnější knižní scény.
Moc se mi líbil úvod Maryščiných vzpomínek při koupeli:
"Je to můj biograf, který si předvádím na plátno svých zavřených očí, film, jehož scénář a režii natočil můj život, film, ve kterém hlavní úlohu hraji já, já, která jsem dorazila až sem, do dřevěné vany, ve které ležím… ". Opravdu překrásná čeština.
Těla
Klára Vlasáková
Ke knížce mě přivedla anketa Respektu "Která kniha vám chybí v nominaci na cenu Magnesia Litera?", kde tři že čtyř respondentů zmiňovali právě Těla. Bylo to moje první setkání s autorkou a její styl psaní mě hodně bavil a navnadil na další její knížky. Moje očekávání od téhle ale byla o něco větší. S příběhem i hlavními postavami jsem jako matka dcery občas souzněla, občas jsem byla zaskočena, nechápavě sledovala chování Marie a Rózy a z jejich vztahu mi bylo hlavně smutno. Přestože otevřené konce mám ráda, a třeba u knížek Viktorie Hanišové si je vyloženě užívám, v Télech jsem se na konci sama trochu ztratila.
Vzorové dny
Michael Cunningham
Vzorové dny jsou cunninghamovsky dobré, originální, nezapomenutelné. Všechny tři příběhy mají svou zvláštní atmosféru a kouzlo a jsou propojeny hned několika společnými prvky, které mě bavilo objevovat. Autor má velmi osobitý a pro mě atraktivní styl vyprávění. Jeho knihy se sice nečtou úplně lehce, ale o to silněji a déle pak doznivají. A přestože jsem Vzorové dny dočetla teprve před chvílí, jsem si jistá, že i ony mi v hlavě zůstanou ještě hodně dlouho.
Magor dětem
Ivan Martin Jirous
Mílé něžné a originální básničky a pohádky vznklé v letech 1982 - 1986 převážně ve vězení a určené Magorovým malým holčičkám. Za mě je nejhezčí hned první s datem 28.3.1982:
Tak už hajinkej Františko,
peřinku dáme na bříško.
Slepičky šly už spinkat taky,
utichl vítr, spí i mraky,
broučci zalezli do jehličí.
Vzhůru jsou jenom andelíčci,
aby Tě ohlídali v noci
na nadýchaném obláčku.
Dobrou noc, ty můj miláčku.
Peníze od Hitlera
Radka Denemarková
Chtěla jsem, aby ta kniha byla zaseklá rybí kost v krku, řekla Radka Denemarková před třemi lety v rozhovoru pro nakladatelství Host a myslím, že se ji to opravdu podařilo. Gitu Lauschmannovou a její příběh z hlavy jen tak nedostanu, stejně jako její rodné Puklice, Barunku, Denise, Ženu nebo pytlíky s čočkou podepsané mistrem. A taky strašnou nespravedlnost, smutek, vztek, bezmoc, stud, paradoxně spíš na straně obětí, touhu po odplatě. Kolik takových osudů muselo být a proč? Jak často vyhrála spravelnost? A vyhrála vůbec někdy? Poučili a změnili jsme se od té doby? Tenhle smutný příběh se spoustou otázek, vyprávěný kontrastně krásným poetickym, až básnickým, jazykem, rozhodně stojí za přečtení, přemýšlení a uvědomění si, že konec války bohužel pro mnohé neznamenal i konec zla, ale že to pokračovalo v duchu falešné spravedlnosti i dlouho po ní.
Případ pro exorcistu
Michal Sýkora
Detektivky čtu jen výjimečně a tak i na tuhle, kterou mi doporučila a půjčila moje sestřička, jsem se chystala měsíce. Ale bavila mě moc. Šlo o chytré, vtipné a nepředvídatelné čtení a z autorova stylu psaní i hlavní sympatické postavy, komisařky Marie Výrové, jsem byla vyloženě nadšená. Už se těším na seriál a ráda si nechám doporučit i nějakého dalšího Sýkoru. Možná, že díky němu se detektivky nakonec stanou mým oblíbeným žánrem. ;)
V náplavech času
Ladislav Holý
Ráda se inspiruju přečtenými knihami od mých oblíbených uživatelů, ale zároveň se ráda znovu a znovu ponořuju do svojí knihovny a vybírám do čtenářské výzvy něco vlastního. A tak jsem se teď pro knížku s hodinami na obálce do letošní výzvy opět vrátila k téhle útlonké knížečce a zase se usmívám nad milými, osobitými verši mého prastrýce.
V náplavech času
na břehu toku let
jsem našel krásu
a utrh její květ.
Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Timothy Snyder
Velmi čtivá a praktická doporučení, jak může každý z nás pečovat o demokracii, a apel na to, že bohužel ani v dnešním světě není její zachování samozřejmostí. V souvislosti s tím Snyders zmiňuje nástup moci Hitlera, americké prezidentské volby v roce 2016, Havlovu Moc bezmocných, polskou Solidaritu, Putinovu koncentraci moci, Orwella, Hamleta, Harryho Pottera a mnoho delšího. Na poměrně malém prostoru jsem tak dostala spoustu námětů k přemýšlení a uvědomila si, co pro demokracii už sama dělám a co dalšího ještě dělat můžu. Opravdu hodně dobré a hodně inspirativní čtení, ke kterému se budu často vracet.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Dobré téma, které vede k zamyšlení, jaké životy jsme bývali mohli žít, a uvědomění si jedinečnosti života, jaký žijeme. Styl vyprávění už mě sice tak nenadchl a ke knížce ani k autorovi se neplánuju vracet, ale vcelku šlo o čtivou a nenáročnou oddechovku.
Deník staré paní
Jiřina Šiklová
Čtivý, moudrý a inspirativní návod na to, jak bojovat s vrtochy staří, svým egem, a svou pohodlnosti a jak co nejdéle žít aktivním životem. Autorka nenásilně zdůrazňuje udržení nebo zlepšení dobrých vztahů s nejbližší rodinou a přáteli a nalézání smyslu a radosti v maličkostech a v pomoci druhým. Přestože je Deník cílený spíš na starší generaci, jsem ráda, že jsem se k němu dostala už teď a nejspíš se k němu později ještě vrátím.
Zvěrolékař a kočičí historky
James Herriot (p)
Milé, něžné a hebké jak kočičí kožíšek. Při čtení jsem vzpomínala, jak rádi a často jsme tyhle kočičí historky poslouchavali s dětmi při cestách na dovolenou a jak měla Herriota ráda moje babička.
Knížecí život
Karel Schwarzenberg
Oproti nedávno přečtenému knižnímu rozhovoru Renaty Kalenské s Karlem Schwarzenbergrm Připraven sloužit se Knížecí život nezabývá tolik jeho nejbližší rodinou jako minulostí a původem jeho rodu a jeho provázaností s českými dějinami.
Hodně zajímavé pro mě byla knížecí samozřejmá znalost rodinné historie až do jejího počátku ve 12. století stejně jako šlechtický přístup k majetku, který není primárně o vlastnictví samotném, ale především o odpovědnosti za svěřený majetek i za lidi, kteří se o něj starají, a o jeho následném předání dalším nástupcům.
Pro mě lovosičáka byla navic zajímavá a nová informace z přílohy této knihy, že jeden z předků Karla Schwerzenberga, Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu, rozšířil roku 1783 rodový majetek o panství Lovosice. To v roce 1940 pak spolu s dalším majetkem zabavili tehdejšímu majiteli Adolfu Swarzenbergovi nacisté.
Karla Schwarzenberga si vážím tím víc, čím vic se o něm dozvídám, a inspirativní pro mě je i zde zmiňované staré pravidlo, kterým se ve svém životě řídil: "pomoci každému, kdo si řekne, pokud je to v mých silách a ta pomoc stojí za to."
Pláňata
Petra Dvořáková
(SPOILER) Kromě autentických pocitů zmaru, smutku a vzteku, ve mě při čtení převládaly rozporuplné pocity a něco
mi na příběhu nesedělo. Oceňuju, že postavy nebyly černobílé, ale někdy jsem těm jejich náhlým obratům prostě nevěřila. Sestry, které se nemají nijak v lásce, si jsou najednou opravdu blízké, uvažování opileckého otce chvílemi působí nezvykle rozumně, ufňukaná a hádavá matka najednou spontánně tančí a zpívá a její pubertální a většinou vzdorovitá dcera se k ní vesele přidává... a pak ten konec... Ale i přesto se mě to občas nějak dotklo, možná i proto, že jsem vyrůstala ve stejné době a mám starší sestru, a za to dávám čtvrtou hvězdu.
