Rilian komentáře u knih

Na rozdíl od většiny jsem nečetl autorovu první knihu Sapiens. Musím jako ostatní diskutující ocenit autorovu erudovanost a obrovský rozhled. Líbí se mi jeho styl psaní a některé úvahy. Souhlasím, že člověk se posouvá k božství ve smyslu antickém, tj. žije, vytváří a ničí ve velikém rozměru. Nicméně tato skutečnost lidstvo odvádí od křesťanského Boha. Současná krize rovněž potvrdila autorovu předpověď, že pandemie představují dnes především selhání člověka, nikoliv vědy. V neposlední řadě rovněž souzním s autorovým pohledem na marxismus a náboženský fundamentalismus. Na druhou stranu nejsem přesvědčen o autorově vyškrtnutí náboženství a spirituality z dějin budoucnosti. K tomu se váže i má další výtka, jelikož autor nepřipouští jakýsi krok zpět v celkovém vývoji lidské civilizace. Tím nemyslím nutně nějaké zpátečnictví, ale zavrhnutí určité cesty k prosperitě, která se ukáže jako nebezpečná nebo nemorální. Kniha se mi bohužel zdála příliš chaotická a autor neustále skáče mezi jednotlivými tématy. Nejnudnější pasáž představuje kapitola o lidském podvědomí. Nicméně zajímavé úvahy, které vás donutí k hlubšímu zamyšlení.

3 27.03.2021

Do tohoto závěrečného dílu vložil autor nejvíce prvků magického realismu. Všechny hlavní i vedlejší postavy se nakonec setkávají v Cochadebajo de los Gatos. Autor opět dokázal zpočátku nezajímavou linku o synovi kardinála Guzmána dovést k tragickému a šokujícímu konci. Bohužel jsem v tomto dílu nenašel dostatečný prostor pro dějové linky, které mě zajímaly (křižáci, prezident, svaté oficium, působení teologie osvobození). První díl je bez pochyby nejlepším z celé série. Druhý je sice slabší, ale stále disponuje kvalitou dílu prvního. Závěrečná kniha je sice důstojným zakončením, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že tomu něco schází. Možná jsem byl už touto trilogií přesycen. Nicméně celou trilogii upřímně doporučuji všem a to i těm, kteří o historii Latinské Ameriky příliš nevědí.

3 12.02.2021

Kniha mne velice převapila a potěšila. Rozsah může sice děsit, ale díky čtivému stylu autorova psaní a kvalitnímu překladu se kniha čte velice rychle. Příběh je psán s jemností navzdory tomu, co popisuje. Jakousi osou celého příběhu je lidská bezohlednost. Tato vlastnost pomáhala lidem přežít v době kulturní revoluce a naopak prosadit se v době revoluce kapitalistické. Jednotlivé postavy jsou čtenáři spíše nesympatické, jelikož představují jakési karikatury podoby současné i minulé Číny. Dokonce i dobrácký Sung Kang díky svojí neprůbojnosti a ustrnulosti nenechá čtenáře chladného. Knihu všemi deseti doporučuji, krásný čtenářský zážitek.

3 13.12.2020

Hugovy romány mám rád pro autorův talent dokonale v jedné větě vystihnout situaci či samotného ducha doby. Román devadesát tři je krátký a velice čtivý. Knihu bez problémů přečtete za dva dny. Nicméně nesouhlasím s názorem, že autor v tomto textu demonstruje svoji náklonnost k revoluci. Kniha je především o revoluci jako takové. Každá revoluce začíná vznešenou myšlenkou a svržení starého režimu nutně vede k radikalizaci toho nového. Teprve po vlně teroru přichází buďto další revoluce nebo odstranění oněch "otců revoluce". Rok 1793 byl podle Huga právě tímto mezníkem. Sám píše: "Po roce 1793 vstoupila revoluce do zvláštního zatmění, jakoby století zapomnělo dokončit, co začalo....bujnost vystřídala děsnou apokalypsu a vypukla ve smích po zděšení...". Střet mladého a starého markýze je zároveň střetem starého a nového režimu, přičemž strana republiky je na rozdíl od royalistů ještě více rozštěpena. Postava Cimourdaina znázorňuje republiku "trestající" kdežto Gaouvain republiku "odpouštějící". Autor ukazuje, že na každé straně jsou lidé dobří i špatní. Revoluce všeobecně mění lidi a "z knězů dělá vojáky jako ze zvonů kulky". Popravdě mi postava Cimourdaina připomínala postavu madame Defarge z knihy Příběh dvou měst od Ch. Dickense. Obě postavy ztělesňují teror a slepou nenávist. Hugo sám popsal Cimourdaina jako člověka mající přímočarost kulky, které vidí pouze svůj cíl. Kniha je vhodná i pro první kontakt s dílem Victora Huga, ale je zapotřebí neočekávat nějakou přehnanou akci. Autor píše o revoluci jako fenoménu a o vzácných případech, kdy lidé z obou stran projeví lidskost navzdory politice, víře nebo praporu, pro který krvácí.

3 02.06.2020

Série prozatím pokračuje na stabilní úrovni. Po velice slibném prvním a druhém dílu přišel menší pokles ve třetí knize. Meč Damoklův je nicméně nadějné pokračování, jelikož upřednostňuje tu část, která činí sérii Titan originální, tj. různorodá posádka (v níž si čtenář konečně udělá pořádek), mezidruhové vztahy, prostor pro nové charaktery (a upozadnění těch starých), odlišné kultury (Orishané, Orionovi psi), omezení "nesmrtelnosti" některých hlavních členů posádky (Jaza - ačkoliv je ho velká škoda). Příběh splňuje vše, co od ST očekáváme, nicméně jsem byl trochu zklamaný, protože jsem očekával větší popis orishanské civilizace a trochu lepší vysvětlení původu Oka. Zejména od druhé poloviny se kniha vrací trochu do kolejí Orionových psů. Technický a trochu zmatený popis událostí. Každopádně se velice těším na crossoverovou sérii Volání osudu.

3 14.01.2020

Ojedinělá publikace v českém prostředí určitě ukrátí mnohé dlouhé chvíle v metru nebo tramvaji. Povídky či spíše mikropovídky se čtou dobře, ačkoliv kvalita překladu není vždy nejlepší. Tuto informaci ovšem nejsem schopen sám odborně posoudit. Usuzuji tak na základě svého dojmu s četby a slohu jednotlivých textů. Tato sbírka je unikátní především tím, že se soustředí především na ženské autorky z této pro Čecha téměř neznámé země. Objevují se zde příběhy z každodenního života a to jak ženského tak mužského. Velice oceňuji první tři povídky od Nádije al-Kawkabání, která ve svých příbězích popsala psychologickou zátěž, která je kladena na muže v tradičních islámských rodinách (očekávání brzkého zbohatnutí od nevěsty a její rodiny, obtížnosti uživení své rodiny, pohrdání neúspěchem, atd.). O tomto problému se většinou nedočítáme, jelikož se pozornost většinou soustředí (pochopitelně) na otázku ženských práv. Povídky zaměřující se na ženské otázky rozhodně nekončí žádným happy endem ani zadostiučiněním. Přísně konzervativní společnost nezná slitování. Kvalita jednotlivých povídek pochopitelně osciluje, ale největší nedostatek celé sbírky představuje absence historického kontextu. Čtenář neznající místní reálie nemusí příběh buďto zcela pochopit nebo docenit. Takto je tomu kupříkladu v povídce Zastavte na straně a Šála. V povídce Šála je sice vysvětleno, kdo byl az-Zubarjí, ale i tak povídka příliš nedává kontextově smysl. Závěrem lze říci, že povídkové sbírky od nakladatelství Dar Ibn Rushd představují velice vítané oživení povídkových sbírek na našem knižním trhu.

3 20.12.2019

Na knihu jsem narazil na letošním Světu knih a vůbec nelituji, že jsem si knihu zakoupil na doporučení vydavatelky. Myslím, že velice pěkně je podstata knihy shrnuta zde: http://www.cinskaliteratura.cz/cs/book/ctyri-knihy-2Pcuif.aspx.
Nechci uvedenou recenzi vykrádat a proto se omezím na vlastní postřehy. Nejzajímavější postavou je rozhodně záhadné Dítě. Většinu času čtenář uvažuje, jestli se jedná opravdu o malé dítě nebo pouze o sadistického dozorce s podivným jménem (ostatně vězňové se také jmenují symbolicky - Hudba, Učenec, Spisovatel atd.). Líbí se mi myšlenka, že Dítě zpodobňuje infantilnost čínského režimu, nerealistické sny, přímočaré myšlení (správně/špatně). Osobně bych neoznačil Dítě jako zápornou postavu, protože skutečně jedná jako dítě. Na jednu stranu nekriticky poslouchá nadřízené (rodiče), ale je schopno soucitu. Je hravé, kruté, laskavé i soutěživé. Jeho konečný osud vnímám jako proces završení dospělosti a tvrdý kontrast s realitou. Dítě se poprvé dostává do kontaktu s novými myšlenkami a odlišnými idejemi (křesťanskými).
Autor velice dobře vystihl absurditu doby (kterou popsal ve svém podobenství o Sisyfovi), přičemž poukázal na odlišné jednání lidského charakteru v dobách krize. Z tohoto důvodu nepocítí čtenář podle mého názoru přílišnou náklonnost k jakémukoliv z vězňů. Hudba je přelétavá, Náboženství nakonec podlehne touze přežít, Spisovatel práská na své spoluvězně pro hrst mouky, Pokus chce nachytat milující se pár, aby získal propuštění atd. Nakonec jedinou postavou stojící na hranici mezi světy svobody a režimu zůstal Učenec.
Celkově kniha popisuje ponížení lidské důstojnosti a převýchově inteligence v Číně na konci 50. let. Je paradoxní, že Noví lidé se měli pro komunistický režim zrodit v místech, kde povstala čínská civilizace před tisíci lety.

3 09.06.2019

Zajímavá reportáž o zapomenuté kapitole evropských dějin. Nejvíce mě zaujala aktuálnost celého díla - tehdejší převaděčské a pašerácké metody se v podstatě nijak nelišily od těch dnešních. Člověk po přečtení knihy více porozumí lidem z oblastí jako je Afghánistán nebo Eritrea a jejich bolestnému střetu s realitou. Vykreslování Německa těmito lidmi jako ráje na zemi je téměř do puntíku stejné s barvitým popisem USA od chudých haličských obyvatel. Kniha krátce řečeno upozorňuje na spouštěcí mechanismy masové migrace obyvatelstva. Jedná se o kombinaci chudoby v domovské zemi, absence jakékoliv naděje na změnu k lepšímu, arogance a ignorace místních úřadů, nefunkčnosti státního aparátu, ekonomické neperspektivnosti celého regionu, důvěřivosti, nedostatku vzdělání obyvatelstva a především naděje na lepší život.

3 26.02.2019

Moje první setkání s autorem Ishigurou dopadlo velice dobře. Autor má bezpochyby vyprávěcí talent. Z příběhu vyzařuje klid a vyrovnanost stáří. Na druhou stranu se zde dostáváme ke zpovědi (možná ne, tak detailně popsané, jak slibovala anotace) starého malíře následující původně směr Ukiyo-e a tradici Utamara Kitagawy. Autor předkládá tradiční otázky ohledně spoluviny umělců na vzestupu totalitních režimů 20. století. Nicméně v případě hlavního hrdiny jde spíše o nalezení hrdosti a sebeúcty v rychle se měnícím se světě. Velice mě zaujal kontrast mezi "svobodomyslností" hlavního hrdiny (spor s mistrem, snaha o vykročení z prchavého/pomíjivého světa, nabádání studentů, aby nenásledovali slepě své učitele) a uchovávání japonského tradicionalismu v jeho životě (služba japonskému režimu, výchova vnuka, udání svého studenta atd.). Tento kontrast je vidět i na příkladu studenta Želvy a Sasakiho. Pro mě, jakožto učitele, je bezpochyby nejzajímavějším úryvkem tento:

"Vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité připomínat si jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam vlastně postrkuje."

Ačkoliv se hlavní hrdina snaží vystoupit z davu a nemalovat výjevy z onoho pomíjivého světa, nakonec se však oním malířem stane, protože svět se neustále mění, něco nového přichází a za chvíli se to krásné, nové a opěvované ocitne v zapomnění a propadlišti dějin...

3 05.01.2019

Čtivá reportáž z Etiopie. Čtenáři se nabízí zajímavé srovnání s autorovou další knihou o posledním íránském šáhovi. Oba to byli despotové, kteří žili ve vlastním palácovém světě, oba milovali armádu a oba nepochopili, že pokrok a rozvoj souvisí hlavně s mírou svobody a přístupu obyvatelstva ke vzdělání než s počtem továren nebo plantáží. Oba dva však podle Kapuścińskeho představovali určitý produkt starobylé tradice, ze které se despota může jen těžko vymanit. Kontrast mezi životem v paláci a životem mimo něj je velice krásně popsán v rozhovorech s bývalými služebníky. Některé jejich bývalé úřady působí až komicky (utírač bot, které pomočí během audience císařský pes, ministr pera, vrchní polštářník atd.). Na druhou stranu to demonstruje strnulost monarchie a její neschopnost přenést se do moderní doby. V obou svých knihách autor většinou zpovídá stoupence jedné strany. V knize o Íránu nejsou příliš názory zastánce šáha a v této knize zase odpůrců císaře. Každopádně reportáž nemusí být vždy všepojímající, má pouze poukázat na určitý trend nebo fenomén. A to se autorovi bez debat podařilo.

3 29.07.2018

Kapuścińského reportáž je velice poutavá a čtivá. Souhlasím s Freiherrem, že pravda asi bude trochu někde uprostřed, ale na druhou stranu to Kapuściński nepopírá. Jeho prací bylo postihnout náladu ve společnosti, nikoliv napsat vyváženou historickou knihu. Takto kupříkladu prostřednictvím rozhovoru s místním vyzdvihl Mosaddeka jako národního hrdinu, ačkoliv i on byť demokraticky zvolený premiér referendem rozpustil parlament. Rovněž tak je trochu svérázný Kapuścińského popis přijetí šíitského islámu v Íránu (který se mi ovšem velice líbí) jakožto prostředek odboje proti Arabům, ale na druhou stranu si čtenář touto interpretací spojí vývoj pozdějších událostí. Nejvíce asi kvituji popis autora revoluce, diktatury a chování despoty. Rozhodně doporučuji!

3 26.07.2018

Kniha je psána autorovým lehkým a čtivým stylem. Jako obvykle si vybral drobné, ale nápadné téma, které poutavě rozepsal. Jeho duchařský svět nabízí několik otázek. Předně se čtenář určitě nejednou zamyslí, jestli jeho vize znázorňuje nebe nebo jenom očistec. Osobně se domnívám, že jde o jistou formu očistce, kde se člověk musí vyrovnat se svým životem. Lidé s hlubším intelektuálním založením na to potřebují holt více času. Hlavní hrdina skutečně dospívá k určitému poznání, jako například, že život se má žít naplno a člověk by neměl plýtvat svým časem. Teprve ve světě duchů nachází uspokojení, smysl a lásku. To je samozřejmě jenom moje interpretace textu.
Při čtení jsem ocenil nejen dobrý překlad, ale také i autorův styl, kdy posadil papeže do pornokina nebo nechá hlavního hrdinu špehovat na ženském koupališti, a přesto to nevyzní dětinsky. Při čtení se občas hodí alespoň základní povědomí o finských reáliích. Zde jsem si dovolil přidat seznam důležitých postav, aby si případný čtenář ušetřil googlení:

OSOBY:

Aimo Cajander - premiér Finska mezi lety 1936-39. Ve Finsku je mu vytýkáno, že nedostatečně připravil zemi na sovětskou invazi, v níž dlouho naivně nevěřil.

Juho Kusti Paasikivi - poválečný prezident Finska v letech 1946-56. Tvůrce poválečného Finska a jeho zahraniční politiky, která udržovala dobré styky jak se Západem tak se Sovětským Svazem. To vše ovšem výměnou za určité ústupky Sovětům ve své mezinárodní politice (tzv. Finlandizace)

Urho Kaleta Kekkonen - dlouholetý prezident Finska v letech 1956-82. Zastánce finské mezinárodní politiky tzv. Finlandizace.

Mauno Koivisto - desátý prezident Finska a Kekkonenův nástupce.

Vihtori Kosola - finský meziválečný pravicový politik a vůdce hnutí Lapuan liike (podle města Lapua). Hnutí zastávalo radikálně pravicové a antikomunistické názory a po nezdařeném puči v roce 1932 bylo zakázané. Sám Kosola se účastnil finské občanské války, kdy stanul na straně "Bílých" a vedl antikomunistické Bílé gardy, které se stejně jako Rudé gardy podílely na teroru místního obyvatelstva.

Eljas Simojoki - kněz a meziválečný pravicový aktivista. Podílel se v nástupnické organizaci Lapuan liike - tzv. Sänmaallinen kansanliike (Patriotické lidové hnutí).

Väinö Linna - finský spisovatel a jeden z tvůrců moderní finské literatury (a to navzdory, že neměl žádné oficiální vzdělání).

Mikko Juva - historik, poslanec a arcibiskup finský. Nejedná se o katolického hodnostáře, nýbrž o člena Evangelicko Luteránské církve.

Mikael Agricola - finský učenec ze 16. století a tvůrce prvního finského překladu Bible. Jeho dílo posloužilo jako základ po pozdější Kalevalu (soubor finských mýtů a pověstí).

Izák Rothovius - spolutvůrce kompletního překladu Bible (dokončený v roce 1692).

Sakari Pälsi (1882-1965) - finský spisovatel a archeolog. Podnikl několik vědeckých expedic do Mongolska a na Kamčatku (proto v příběhu tak rád chodí do historického muzea a přátelí se s duchem pravěkého člověka)

Maila Talvio - finská spisovatelka a členka tzv. Abstinenčního hnutí (Temperance Movement)

Johan Vilhelm Snellman (1806-1881) - finský filosof a buditel švédského původu. Navzdory tomu se angažoval ve hnutí Fennomanů propagující finské tradice a jazyk (v opozici proti hnutí Svecomanů hájící zájmy švédských Finů a švédštiny). Zasloužil se o politickou autonomii finského velkoknížectví v rámci Ruské říše a jeho měnovou autonomii (měna makka) - proto v příběhu má dlouhý proslov o stavu finské monetární politiky.

Aleksis Kivi (1834-1872) - spisovatek, prozaik a tvůrce finského románu.

Pius XI. - 255. papež jehož pontifikát je považován za nejdéle doložený v historii katolické církve (31 let). Sám Pius pocházel z liberálního, ale duchovně velice založeného prostředí. Ačkoliv nastupoval na Svatý stolec jako liberál, revoluce 1848 v něm zanechala bolestné zkušenosti. Od té doby zastával konzervativní názory a vedl marný boj proti novotám, které nakonec smetly. Papežský stát byl v roce 1871 začleněn do Itálie a začalo období tzv. vatikánských vězňů. (= proto v příběhu papež hovoří o víře mocných).

REÁLIE:

Karélie - oblast při finsko-ruské hranici. Domov malého karelského národa. Ve Finsku žije něco přes 10 000 Karelů, kdežto v Rusku se jejich počet odhaduje na 100 000. Na území Finska připadají dvě menší části Karélie (tzv. Jižní a Severní). Rusko zabírá většinu Karélie, ale obyvatelstvo je zde mnohem různorodější. Karelové mají vlastní jazyk ugro-finského původu.

Sámové (Laponci) - ugrofinský národ obývající sever Finska, Švédska a Norska. Sámové byly v minulosti vystavěni diskriminaci ze strany centrálních vlád.

Laestadianismus - náboženské hnutí rozšířené zejména mezi Sámy (Laponci). Založil je roku 1844 sámský pastor švédského původu Lars Levi Laestadius. Jedná se o hnutí, které ovšem funguje v rámci evangelicko-luteránské církve. Hnutí sdílí mnoho prvků pietistického směru protestantských církví. Členové tohoto hnutí zastávají konzervativní názory, přičemž část z nich až asketicko-izolacionistické (= proto má stařenka tolik problémů s vedením hnutí, které ji soudí za sledování televize).

3 25.05.2018

Pro mě osobně veliké zklamání. Předně mi neseděl autorův styl, který si při nějaké jiné příležitosti nebo v jiné tématice dokáži představit jako vyhovující, ale zde nikoliv. Přijde mi, že fenomén Péráka by si zasloužil mnohem lepší zpracování. Příběh se mi zdá zbytečně převídatelný a přímočarý. Stejně tak i vztah mezi Pérákem a Jitkou, který zase působí příliš uměle. Postavy jsou napsány podle stejného modelu a všechny mluví stejně (bez ohledu jestli se jedná o muže nebo ženu). Stejně tak i o dvou proti sobě bojujících stranách lze říci, že jsou poněkud přímočaré (všichni Češi správňáci X všichni Němci blbci). Autor šel bohužel stejnou cestou jako jeho předchůdci a snažil se na Péráka nabalit co nejvíce pražských legend (korunovační klenoty, Golem, kabala atd.). Ano, je hezké zpracovat některou z pražských legend, ale zase nemusíme tam za každou cenu rvát všechny (viz komiks Zázrak). Chápu, že se mělo jednat o komedii v pochmurném období, ale autorovi se bohužel nepodařilo vystihnout dobovou atmosféru, popravdě jsem měl pocit, že Praha vlastně není okupované město. Stejně negativně hodnotím autorovu touhu propašovat do textu či poznámek levné myšlenky, že jsme se měli stoprocentně v roce 1938 bránit, nebo že někteří čeští udavači se posléze stali členy L.M.).

3 28.02.2018

Román Věž se mi rozhodně četl lépe než Goldingův předchozí román Dědicové. Autor zde má klasické postavy a hlavním hrdinou zde není nebystrá osoba, nýbrž vzdělaná leč zaslepená persona děkana Jocelina. Myslím, že myšlenku románu vystihuje Jocelinova věta: "Bůh své vyvolené nikdy nežádá, aby se jednali rozumně". Přesvědčení o vlastní vyvolenosti a předurčení může vést k velkým dílům, ale naproti tomu i k naprostému zničení člověka a jeho duše.

Jako druhotný klad knihy vnímám autorův vhled do gotické architektury. Gotika vděčí za svůj úspěch především zvládnutí tlaku. Je to krátce řečeno hra s tlakem. Gotická katedrála není v podstatě nic jiného než skluzavka, po níž se tlak od klenby lomené střechy svádí po pevných sloupech až k pilířům. Velice kladně proto hodnotím scénu, kdy stavitel Roger Mason vysvětluje Jocelinovi, proč je stavba tak vysoké věže bez hlubokých základů šíleností.

3 24.04.2016

Jednoduše řečeno, úžasné dobrodružství! Samozřejmě by se dalo dílu vytknout, že hlavní postava je "zákonitě dobrý", který nikdy neklopýtne, ale to je dle mého názoru jenom jedna možnost, jak knihu chápat. Příběh kapitána Blooda je v podstatě jedna velká odysea, kdy se hlavní postava vždy nakonec navrací od dobrého člověka, kterým vždy býval přes otroctví, pirátství, bukanýrství, ale i třeba opilství, zase a jedině k dobrému člověku.

Velice zajímavým shledávám popis vztahů mezi bukanýry a představiteli oficiální armády jednotlivých koloniálních mocností. Na jednu stranu byli bývalí piráti ceněni pro své bojové řemeslo a znalosti, na druhé straně jejich způsob života narážel na odpor Evropanů, kteří byli konfrontováni v Evropě netolerovanými poměry v Novém světě. Výstižně je v knize napsáno, že bukanýři byli lidé, kteří se vydali na moře, "které je otevřené všem, protože se domnívají, že jsou v permanentní válce s celým lidstvem"-

3 10.11.2015

Zajímavá studie k mohylovým pohřebištím, které se na našem území objevují z neznámého důvodu převážně v jižních Čechách.

3 07.08.2015

Čtivě napsáno. Jednotlivé postavy a jejich dialogy jsou obrazem pravého anglického smyslu pro humor. Zálety se ostatně jako vše na světě dají provádět s elegantností a vynalézavostí.
Charakteristická věta: "Nikdo nemůže radit jinému muži, jak má balamutit své vlastní děvče".

3 23.06.2015

Nostalgické dílo, které se velice dobře čte, a má co nabídnout jak dítěti tak dospělému. Samozřejmě, že děj je psán z dnešního pohledu naivně, ale mě osobně přitahují sci-fi staršího data. Pokud si někdo dokázal celou sérii Barsroom vymyslet v roce 1917, zasluhuje si určitě uznání, i přes později prokázané nepřesnosti.

3 23.06.2015

Děsivé vzpomínky kněze, který prošel jak nacistickými, tak komunistickými koncentráky. Je zajímavé, že po polovině knih začne čtenář popisy o mlácení a mučení vnímat jako běžnou záležitost. To je dle mého názoru stejné, jako když žili lidé uprostřed každodenního násilí a brutality, pročež se to pro ně stala rutina.
Nejděsivější scéna, když páter Štverák leží na nemocnici a baví se s lékařem SS. Dosti zajímavá pasáž se čtenáři nabízí, když leží na ošetřovně, a zjistí, že jeho kolegové kněží se na něj nesložili, ale obyčejný vězeň dal dozorci padesát marek, aby mu poskytl lepší péči.
Kniha na mnoha místech ukazuje na osobě Štveráka, ale i jeho okolí pravé křesťanské hodnoty - jako soucit, milost, vytrvání, pomoc bližnímu atd.
Vřele doporučuji.

3 09.06.2015

Kniha je výborně napsaná a námět je sám o sobě poutavý. Jenom ke konci dle mého názoru ztrácí tempo.

3 04.02.2015