Ristridin komentáře u knih
Je až fascinující, jakým způsobem dokázal Orwell na příkladu zvířat znázornit podobenství komunismu, u něhož se do té doby prý zatím příliš netušilo, do jaké míry je svým praktikováním šílený. Určitě se již mnohé muselo prosáknout na povrch, ale naprosto mě dostalo, kam až se svou takzvanou bajkou dokázal zajít. Závěr je za mě naprosto famózní, paralela prasat a lidí je velmi trefná, a to nakonec pro každou dobu a formu vlády. Smekám, ačkoliv kniha není nijak dlouhá.
Navíc doporučuji si přečíst Svědectví o životě v KLDR (a další věci s podobnou tematikou), praktiky “prasat” jsou tam popsány často velice stejně - a to jsme se posunuli o několik desítek let dopředu.
Co říct… Knihu čtu už popáté a pokaždé jsem z ní víc a víc rozebranej. Skvělý pohled do jedné duše z mnoha a mnoha tisíc malých postav světové války, které bojovaly prakticky pro nic a buď nesmyslně zemřely a nebo už se z takového zážitku nikdy nevzpamatovaly. Brutalita v celé své nahotě a přesto strašně lidské dílo.
I dnes kniha působí drsně a mrazivě a co teprve musela způsobit před téměř sto lety…
(SPOILER) Dlouho mě nic tak nerozebralo jako tahle kniha. Ten rozjezd z dob spokojeného dětství a plného lidského zdraví to ještě víc umocnil. Koncentrák popsán “pouze” na 30 stranách, ale hutně. Kolik utrpení je třeba zažít, kde se to v lidech bere?
Zlomená a téměř k smrti přivedená Zuzana si navždy na těle ponese následky války a osud se s ní dál nepáře, protože rodové jméno už jí v životě k ničemu není a spojí navíc život s takovým parchantem. A to ani nevěděla, kdo ji udal gestapu…
Hrozně jsem chtěl, ať to už radši pro mé dobro skončí a zároveň mi ten konec absolutně nestačil, je tam spousta nedořčeného.
Nádech a výdech, tohle bude mnou ještě dlouho rezonovat.
(SPOILER) Recenzi jsem chvíli odkládal a nechával v sobě knihu uzrát. Tak na mě zapůsobila.
Nevnímal jsem ji jako horor, ale opravdu se jedná o super mysteriózní příběh, který je tak sugestivní, že jsem občas střídal pasáže, že si to autor fakt vymyslel, s těmi, kdy jsem o tom i trochu pochyboval. Nyní s odstupem a nadhledem už mám názor jasný, ale po dočtení jsem se cítil nezvykle zaražený.
Víc než že bych se bál, mě děsilo, jak Karika dokázal popsat ztrátu vědomí, racionálnosti a příčetnosti. Ztráta jasného vědomí je něco, co mě vždy děsilo a tady mi z toho nebylo moc dobře. O to víc mě rozbila zmínka v úplném závěru o tom, že při velmi hlubokém stadiu změny vědomí se lidem zakódovaně zobrazují spirály Což se mi samotnému stalo, když jsem byl dřív vážně nemocný a dostal jsem se vyčerpáním do stavu halucinací.
Prostě skvěle podáno, skvěle příběh funguje a je úplně jedno, že k tomu (alespoň dle mého) nedošlo.
Autor zde působí velmi důvěryhodně a se čtenářem si celou dobu hraje. Měl jsem taky nějakou představu, co je důvodem tzv. tribečské záhady a ono to nakonec nedopadlo.
Následně jsem zkusil i film a ten bych tedy určitě nedoporučil, z kvalit knihy pobral o mnoho méně.
Kniha je skvělá, často srovnávaná se Zuzaniným dechem (či spíše naopak). Vzhledem k výraznému nadšení a převysokému hodnocení (94 % z 13,5 tis. hodnocení, můj ty Tondo...) jsem ale asi čekal o trochu víc, než jsem dostal. Příběh silný, závěr emotivní, postupná gradace - tak, jak to prostě Mornštajnová umí.
Nejde mi nějak pod fousy, že by nebyla Hana schopna alespoň trochu projevit emoce ke svým nejbližším. Lidské mysli sice nerozumím jako profesionálové, ale z toho, jak si Hana své myšlenky sumíruje ve vlastní pasáži, mi vyplývá, že si je toho vědoma, jen se jí asi nechtělo..? Přijde mi to podivné. S kým jiným mluvit otevřeně, pokud jsem stále víceméně při smyslech a komu jinému projevit řádně svůj vděk?
(SPOILER) Kniha, jejíž název zapůsobí po dočtení o to víc. Příběh vlastně není o nějakých nervy drásajících událostech, ale tím je možná i zajímavější. Každý si neseme nějaké své představy, problémy a nepěkné osudy. Často se o nich ale nechce člověku před druhými mluvit a navíc to může být dost těžké se takto otevřít. A z toho pak mohou vznikat nedorozumění, nepochopení, pocit nepřijetí a odsunutí.
Mornštajnová to tady tak hezky popsala, až mi někdy i toho oddaného, velmi drsného (ale v samotném jádru velmi křehkého) komunisty Svatopluka bylo líto. Ten neměl světlou minulost a i nadále způsobil alespoň Bohdaně trauma na celý život. Jak paradoxní nakonec je, že o něj musela pečovat a trávili spolu (oba již nemluvní) nejednu hodina ticha. Zkrátka tiché roky, které nemusely být.
No ale ten závěr? Vlastně bravurní, už jen tím, že víme kdo pronesl poslední “Tati", protože Bohdana to být nemohla.
Ale já bych vážně chtěl nějaký dodatek! Jak to dopadlo? Dostal Svatopluk mrtvici, poslal Blanku ke všem čertům, nebo se usmířili?
Moc smutné téma o šílenostech, které by se neměly vůbec dít, ale jsou dnes staré (stále jen) 80 let. Novodobá historie, o které se ví velmi málo.
Tyhle příběhy z války jsou (zní to blbě) “vděčné téma - čtou se strašně rychle, nelze přestat a v průběhu z nich není člověku moc příjemně.
To, čím si museli projít lidé z Životic a okolí a jak to museli vše zvládnout, mě naplňuje smutkem.
Kniha, která mnohým příliš nenabídne. Spíše odpočinkové čtení. Postavy mi byly víceméně sympatické a působilo to na mě lidsky a téměř ze života. Pozadí zajímavé, Petr byl ale pěkný sráč a nevím, zda taková razantní změna v životě by se bez léčení dala zvládnout, ale existují takoví jedinci. Působil na mě jako Jekyll a Hyde.
Nedá se Javůrkovi upřít, že umí hezky psát. Stejně jako v Chaloupkách se mu navíc podařilo navodit tu správnou atmosféru Krušných hor a dělá jim tu nejlepší reklamu, protože jsem víc než motivován si je pořádně prochodit.
Dle mého hezky sepsaný a dobře dějově postavený příběh, kde se autorka snažila svést čtenáře na více postav jako potenciálních vrahů a určitě někdo asi nečekal toho pravého, ale od jistého bodu se to dalo už od půlky knížky očekávat, ač jsem taky někdy ztrácel jistotu.
Mělo to to, co to mělo mít, bavilo mě to a jako první kniha třídílné série v pořádku. Je zde i patrný další budoucí vývoj hlavních dvou postav, snad to autorka v dalších knihách uchopí dobře.
Super kniha o přežívání na Marsu. Po zhlédnutí filmu musím říct, že kniha je určitě lepší - film nevysvětlí dostatečně, proč se stalo to či ono a navíc vynechá několik poměrně důležitých pasáží. Vlastně mi ani nepřišel tak napínavý. Není ovšem špatný, sci-fi filmy jsou vždy působivé a navodí tu správnou atmosféru.
V knize máte vedle sebe chemii, vesmír, napětí, humor, lidskost. Nemusí to asi být na první dobrou kombinace pro každého, ale skutečností je, že zde je to fakt dobrá kombinace.
Slepá mapa mě asi “vzala” víc, ale je obdivuhodné, jak ty knihy baví, přitom Mornštajnová píše o poměrně běžných věcech s trochou dramatu v rodině. Moc se mi líbilo, že od začátku už víme, jak to dopadne a přitom vlastně nevíme vůbec nic a o to je to zajímavější. Propojení začátku a konce bylo skvělé. Drobné detaily, které odkazují na již přečtený obsah, potěší a názvy kapitol podle Seifertovy básně jsou originální. Jen tak dál.
Vždy je ale hrozně zvláštní, že Mornštajnová píše o postavách poměrně hodně a vykresluje jejich charakter a pak na pár řádkách jen tak mimochodem zmíní, že ta a ta postava už zemřela a jede se dál v příběhu :)
Nejdřív jsem si říkal na prvních 100 stránkách, že je to hezky a plynule napsaný a baví mě to, ale není to nic, co by mi dávalo něco navíc po přečtení. Vyprávění je ale zkrátka autorčina silná stránka a vzhledem k tomu, že jsem kapitoly dávkoval postupně, jsem vždy přemýšlel nad možným pokračováním a často jsem byl překvapen, kam se děj nadále ubírá. Na pozadí českých dějin zajímavě popsané a prolnuté osudy jednoho “rodu” a dalších do příběhu zasazených lidí, jejichž osudy byly utvářeny úplně jinak a nakonec se životem museli probojovat podle svého a najít si ten kus štěští jinak.
Alžběta mi nakonec byla i velmi sympatická. Nečekal jsem, že se s knihou natolik sžiju.
Čtu ve vydaném pořadí knih Mornštajnové a těším se na další.
(SPOILER) Možná jsem čekal větší “wow” na konci podle toho, jak bylo budováno napětí v průběhu knihy, ale jednoduše se mi líbil styl psaní i popisování mezilidských vztahů. Prostředí mě strašně bavilo a celá kniha mě vlastně velmi mile překvapila, jak hezky se četla. Klevisová si zaslouží být vysoko na žebříčku.
Mělo to zajímavý nápad a hlavně nevzniklo žádné hluché místo. Žena ze snu byla nejspíš v příběhu nevysloveně sestra Marie Rochové a Linda už asi podle detailu v závěru knihy ví, co si představuje od dalších let ve svém vztahu.
Fakt dobrý, vlastně i celkem odpočinkový, jasně doporučuji!
Najdou se zde tací, které kniha neoslovila, ale já ji řadím v rámci tvorby Mornštajnové vysoko, určitě výš než Hanu, u které jsem zase čekal víc.
Příběh je zajímavý, těžko představitelný, že by v roce 2019 bylo u nás vše jak za krále klacka, ale nakonec - nefunguje to tak v KLDR? Nedá se samozřejmě porovnávat evropský stát s asijským, ale jak by to vlastně vypadalo, kdyby se rok 89 nepovedl? Alternativ je mnoho, zde se předkládá jedna z nich. Mně se tedy nelíbí žádná, ve které lidé neznají Pelíšky.
Závěr byl přesmutný. Važte si svého rádoby těžkého života, na který si často stěžujete a nadáváte na tu či onu vládu. Mohlo být mnohem hůř.
Během čtení jsem to viděl na 4/5, ale vykreslení situace v pohraničí v poslední třetině knihy včetně poučného náhledu do historie to u mě vyšvihlo výš.
V první polovině mi děj přišel, že rychle utíká, velice stručně a svižně byly popisovány osudy jednotlivých postav bez většího rozvinutí, ale vše to směřovalo k tomu, jak se jednotlivé postavy zachovají a co se jim stane po Mnichovské dohodě.
Ve výsledku se na malém prostoru podařilo autorovi popsat osudy lidí nejen v Chaloupkách ale i nastínit sociální situaci a náladu v pohraničí i ve vnitrozemí v době před a po 1. světové válce, změnu uvažování (převážně německého) pohraničního obyvatelstva po tom, co se Hitler stal kancléřem, a období roku 38, které bylo pro celé Československo neblahé.
To vše zasazeno do krásné přírody Krušných hor, ve které jsem se cítil jako doma.
V průběhu čtení byl mnohokrát zmíněn “krvavý pes Frank. Nevěda toho tolik, kolik by bylo vhodné, začal jsem si v průběhu čtení předem hledat nové a nové informace o něm, SdP, Sudetech obecně, a nacházel jsem najednou pro mě nové zmínky o Teplickém incidentu, Bitvě o Habartov, A pak to vše Javůrek taky zmínil okrajově.
I za zmínku těchto událostí, které utvářely atmosféru Sudet, a že mě to motivovalo si hledat více informací, musím dát plný počet.
Navíc mám teď motivaci navštívit údolí Jelení a další okolí, které zde bylo popisováno.
Zaujala mě tato pasáž z knihy (str. 237):
“Němci se chovali jako smyslů zbavení. Útočili na vše české hlava nehlava a další a další Češi prchali pryč. Jako stádo se k těm hrůzám přidávali všichni. Mladí i staří. Slušní i lumpové. Bylo to nepochopitelné. Národ Goethův, národ Einsteinův, kulturní a vzdělaný, se choval jako nejhorší středověcí barbaři, zmámeni psychopatem, který se rozhodl zničit svět. Bylo to neomluvitelné.“
Volné pokračování Kyselých třešní. Přišlo mi intimnější, kvalitou velmi srovnatelné, možná i trochu lepší. Závěr skvělý a nečekaný.
40. léta byla pěkně náročná. Sotva se u nás člověk oklepal z nacistů, vystřídali je zprvu přátelsky tvářící se komunisté. Věřím tomu, že mnoho z nich na začátku plně věřilo myšlence o ideální společnosti, ale kolik poctivých a i inteligentních a progresivních lidí kvůli tomu pocítilo příkoří a bylo potíráno, to není možné už opakovat. Toto období zanechalo na vývoji našeho státu velikou jizvu, která se stále zahojuje.
Chalupová mě oběma knihami velice mile překvapila.
S tématem, které je popsáno v této knize, se v poslední době mezi autory roztrhnul pytel. Jinde je prostě jednoduše a na férovku popsáno a je to samo o sobě šokující. Pojetí v této knize je ale úplně jiné. Velice citlivě a přes postupné odkrývání uvažování tří hlavních postav. Psychologický román s dejme tomu detektivními prvky a trochou fantasy (které ale příběh nekazí, působí to magicky). Souvislosti se navzájem odhalují a ač závěr člověk čeká, je to až do konce skvělé čtení, ikdyž smutné.
Grafické zpracování všech románů z edice Tvář navíc vždy čtení umocní. Má veliký smysl řešit knihy i ilustračně. Nebo alespoň zajímavou vazbou.
Kdybych nejdřív nečetl Životici od Lednické, bylo by to na 4/5. Asi bych byl zmatenej, co se to tady děje, protože kniha životickou tragédii příliš nevysvětlí a nezasadí ji do kontextu. Rozvíjí se zde román, který má životickou tragédii spíše jako podpůrné téma. Takže nejdřív si dejte Lednickou a navažte Jizvou, protože pak tato kniha zasáhne úplně jinak. Není to nejlepší kniha, jakou jsem četl, ale je velmi zajímavá.
Paradoxem je, že originál Jizvy vyšel pár let před Životicemi od Lednické, hlavně na základě výzkumu Mečislava Boráka. Inspirovala se Jizvou Lednická k sepsání své vlastní knihy?
Tohle je prostě klenot mezi knihami pro mládež a nic na tom nemění to, že příběh byl napsán za 2. světové války a je mu více než 80 let. To prožívané napětí si ještě jako malý pamatuju. Po několika letech můžu tvrdit, že mě to stále bavilo. Sem tam se vyskytují malé nelogičnosti a klišé, ale to čtenář Foglarovi musí odpustit. Nemohu si ale pomoct s tím, že mi přišlo do očí bijící, jak se zde vykreslují čestní a vzorní hoši, kteří ale kvůli tomu, aby měli co psát do TAM-TAMu, strkají čumák do věcí, do kterých jim ale opravdu nic není a vnikají do objektů, kam by neměli. Asi jiné dobové vnímání soukromého majetku a beztrestnosti takového počínaní :))
Ve výsledku ale krásná záhada a čtení, které mě kdysi ovlivňovalo společně s filmem, který vznikl v roce 1993. Zopakoval jsem si ho i s původním seriálem z roku 1969. Ač je novější snímek barevný a kratší, tak je podle mě určitě lepší (a nehleděl bych v tomto na ČSFD). Kulisy a atmosféra omšelé Prahy (ještě tolik nezměněné z doby devadesátých let) dává filmu tu správnou atmosféru a herci mi přijdou o dost lépe zvolení. Seriál z roku 69 ztrácí na kulisách a především na postavách, kde se mi líbil asi jen Rychlonožka, na Mirka Dušína s užvejkanými nehty a obličejem prostoduchého chlapce je hodně smutné pohledět. Navíc tento seriál tak nějak divně sebral nápady i z druhého dílu Stínadla se bouří, přetvořil jej k obrazu svému a udělal z toho všeho mírný paskvil. Nicméně postava Široka v podobě Jana Třísky byla úchvatná.
Příběh zlověstnější než ten předchozí a taky dlouhou dobu nejasný, kdo se za případem skrývá a jak to dopadne. Ačkoliv okruh možných lidí byl očekávatelný. Ale haló, pachatel opravdu nemusel být jediný..
Samotné vyšetřování je zdlouhavé, více do popředí tak jdou osobní problémy vyšetřovatelů, což nepůsobí sice nějak rušivě, ale zároveň je jejich chování trochu na hlavu, jako kdyby se neuměli ovládnout a jednat o něco víc rozvážněji
Tak či tak se na třetí díl těším, nedetektivní linka je otevřená a ač by se mohla zdát, že dopadne šťastně, může se nakonec stát přesný opak.
Kniha nenadchne, ale zabaví.