RMarkéta
komentáře u knih
Lesní poutník
Adalbert Stifter
Při líčení krajiny jsem vrněla blahem. Měla jsem pocit, že se tam s panem Stifterem procházím taky. Bylo to moc příjemné toulání okořeněné příběhem o lásce. Jeho pomalý styl vyprávění mi krásně sedl. Nevím, proč jsem kolem tohoto spisovatele tak dlouho kroužila.
Holky z porcelánu
Jaromíra Kolárová
Jak málo stačí ke štěstí. Jeden sklad a jedna inventura. Tedy ta předávací, s tou bývá mnohem větší legrace. Ještě k tomu přihodíme bandu bláznivých holek v čele s energickou šéfovou a máme dokonalé ingredience. Holky nezklamaly. Hned je o zábavu postaráno. Přesně jako ve filmu. Kouzelná komedie s inteligentním humorem. Ale že tomu Rybičkovi to dávaly pěkně sežrat. Helena tady akorát nemluví slovensky. To je takový drobný detail. Perfektní oddechovka. Doporučuju obojí, jak knihu, tak i film.
Všude kolem černý les
Ruth Ware (p)
Od první stránky jsem zavětřila přesně směrem, kam se bude příběh ubírat. Ale to mi nevadilo, protože jsem přistoupila na hru paní spisovatelky. Rozjezd je pomalejší, ale to u takových příběhů bývá. Očekávala jsem příval klaustrofobie, která mě pohltí a schramstne. Ve finále jsem byla ráda, že to tam není. Štvala mě jedna hysterická postava. Mám s takovými lidmi problém. Hysterky fakt nemůžu vystát. Jako kriminálka do TV by mi tenhle příběh vůbec nevadil.
Čekání na kocoura
Michaela Klevisová
Víkendové čtení ke kafi o kočkách a jejich lidech. Tentokrát z našich luhů a hájů a ne těch britských. Bylo to velmi milé čtení.
Frankenstein
Mary Wollstonecraft Shelley
Asi všichni víme, že v historii se objevily dvě postavy,které dokázaly oživit mrtvou hmotu a stvořit z ní živou bytost. Jednou z nich byl Bůh a druhou geniální, ctižádostivý a tak trochu i posedlý, šílený vědec Viktor Frankenstein. O Viktorovi je právě tenhle příběh, který napsala žena, Mary Shelley. To mě příjemně překvapilo. Očekávala jsem mnohem větší hrůzu a děs, která by mi nedávala spát. V době vzniku to i hororová historka mohla být. O tom se přít nebudu. Na mě to ale v dnešní době spíše působí jako hra s odpovědností a jejími následky. V důsledku toho bylo zničeno mnoho lidí. Je to nahlédnutí do duše a hlavy vědce a jím stvořeného monstra, které chtělo být milováno a respektováno. Jedno takové monstrum ve filmu zahrál nezapomenutelný herec Boris Karloff.
Postřižiny
Bohumil Hrabal
Od prvních řádků jsem byla vtažená do příběhu, až jsem z toho měla pocit, že jsem v něm taky, ovšem ne jako obyčejný šmírák schovávající se kdesi ve křoví nebo někde za rohem zdi, ale jako jedna z postav tohoto půvabného vyprávění. Hned od začátku jsem měla úsměv na tváři, jako když se setkávám se starými přáteli. Samozřejmě za to může nejen notoricky známý film, ale i Hrabalův popis. S jeho hrátkami s jazykem mi šla hlava kolem. Bylo fajn, že jsem všechno viděla očima Maryšky. Skvěle se do ní Hrabal převtělil a možná i já při čtení, protože jsem se odputala od toho blázince okolo mě. Takže bezva odpočinek. Akorát mi trošku chyběla ta krásná filmová poetika a atmosféra a vrněla bych blahem. Menzel to s herci moc dobře uměl a tomu za to dík.
Stín
Jiří Křižan
Pamatuju si lehce pozapomenutý film Tichá bolest s výborným Rudolfem Hrušinským v roli moudrého a osudem zkoušeného dědečka. Byl to hořkosladký baladický příběh s pohlcující atmosférou. Bohužel musím říct, že film je mnohem lepší než kniha. To se tak často nestává. Kniha je souborem historek z vojny u Pétépáků, kde sloužil mladý vojín Kadavý. Scénu s tankem asi hned tak nezapomenu. Jako ukázka toho, čeho se dopuštěli na lidech komunisti, je to dobré. Jakákoliv připomínka toho režimu se počítá.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Nora se rozhodla zemřít. Odpočet právě začal. Jde o motivační příběh a nejde o motivační příběh. To záleží na naší optice. Můžeme číst o Nořině životě obyčejným způsobem, nebo se do něj ponořit, podrobit ho hloubkovému průzkumu a vztáhnout spoutu věci na sebe. Taky jsem to tak udělala a začala věci kolem sebe vidět v jiném světle. Je tu plno citátů a hlubokých myšlenek. Některé jsem si podtrhla. Máme se skutečně ptát, co by se stalo kdyby? Skutečně to chceme? Utopit se v toku takových myšlenek? Něco si vyčítat a litovat se? Kdybych udělala něco jinak, byla bych šťastnější? Vyhovovalo by mi to? Opravdu? V danou chvíli děláme vždy všechno podle svého nejlepšího přesvědčení, vědomí a svědomí, i když možností je nekonečně mnoho. Žijeme život jaký máme. Nemusíme mu přece vůbec rozumět a pitvat ho. Stačí, že ho žijeme tady a teď. Asi se mi to velmi lehce říká, ale je to tak. Třeba kniha spoustě lidí pomůže. Někam je popostrčí a ukáže směr. S hlavní postavou se dá velmi dobře stotožnit. Samozřejmě záleží na tom v jakou chvíli knihu čteme a v jakém rozpoložení se nacházíme. Obálka knihy je opravdu výstižná. To se tedy povedlo a k příběhu sedne naprosto dokonale.
Utekl jsem z Osvětimi
Rudolf Vrba
Tak toto byl opravdu silný příběh a vlastně o to silnější, že se skutečně stal. Příběh o vůli, vzdoru, odhodlání a velké dávce štěstí. Ta Štěstěna tu hraje opravdu velkou roli, až mě z toho mrazí v zádech a zvedají se mi chloupky na rukách. Asi jim opravdu bylo z hůry dáno, aby informovali svět o tom, co se v osvětimském pekle děje a k čemu sloužil zrůdný nacistický systém. Ale svět se tomu zdráhal uvěřit. Nějak nám to mozky neumí nebo nechtějí zpracovat. Lidé jsou bohužel schopni všeho, dokonce se dopuštět hnusných zločinů a zvěrstev ve jménu zvrácené ideologie. To je pro mě dost nepochopitelné, strašné, šílené a děsí mě to. Panu Rudolfovi se stalo dost zvláštních příhod, které vedly i k tomu, že se mu s přítelem podařilo útéct a podat dost podrobnou zprávu o Osvětimi. V koncetráku se žilo ze dne na den a kolikrát ani to ne. Jakákoliv nenávist založená na náboženských, rasových a jiných netolerantních názorech je nebezpečný a zhoubný hnus, který by měl být utnutý hned v zárodku nebo přinejmenším alespoň odsouzen. Zmíňka o hymně zpívané na poslední cestě mě zdrtila. Ještě teď mám slzy v očích. Myslela jsem si totiž, že jde o pouhou legendu. No, ono je tu víc takových momentů, ale tenhle se nedá vyhnat z hlavy. Nedávno natočený film Zpráva je pouhým odvarem této knihy. Každopádně je vůbec dobře, že se takové filmy točí a knihy stále vycházejí. Je nutné si to připomínat a i poučit se. Kniha by měla být zařazena mezi povinnou četbu. Pod Felsenbergův komentář zde se můžu s čistým svědomím a vědomím rovnou podepsat.
Nekonečný příběh
Michael Ende
Film miluju, je to jeden z nejúžasnějších fantasy příběhů z mého dětství. Ale jde o malý zlomek toho, co v sobě ukrývá a nabízí Endeho kniha. Stačí jen vstoupit a nechat se unášet na vlnách fantazie. Knihy jsou dobrými přáteli. Můžou lidem hodně pomoci, když potřebují překonat nejrůznější situace a problémy (strach, osamělost atd.). Pak je takový únik do fantazie moc příjemný. I já to ráda dělám,zvlášť v dnešní době je to potřeba, alespoň na chvíli se ukrýt do jiného světa. Ale žijeme v realitě a máme vytvářet, uchovávat a opečovávat naše skutečné vztahy tady a teď než bude pozdě. Člověk taky musí někdy přestat snít, musí používat vlastní mozek a ne jen konzumovat. Kde by lidstvo bylo bez nápadů, objevů a výzkumů. Fantazie nemá a nezná hranice. Velmi chytře vymyšlený a vystavěný příběh. Možná, že je lepší po knize sáhnout až v dospělosti, i když jde o knihu pro děti a mládež.
Žert
Milan Kundera
Jedna malá banalita a svět se nám může otočit o třistašedesát stupňů. To se děje samozřejmě každý den, dnešek nevyjímaje. Každý svého štěstí strůjcem, že? Je to jen na nás. Jenže jsou padesátá léta. Doba, která byla velmi tvrdá a restrikce za jakékoliv oponování byla až nemilosrdná. Atmosféra padesátých let tu přímo sálá. Bylo velmi snadné všechno ztratit. Takových osobních tragédií bylo skutečně mnoho. Tím ale nechci říct, že je to příběh jako kterýkoliv jiný, ale není ani nijak geniální. Vlastně je velmi prostý. Je to tou dobou, kterou tenhle příběh dokonale zrcadlil a i osobní autorovou stránkou, kterou sem vložil. Co se stalo se nedá odestát. Není to oddechové čtení. Každá doba má své.
Žítkovské čarování
Jiří Jilík
Nejdříve jsem četla knihu od Kateřiny Tučkové a viděla i divadelní hru na Palmovce, proto jsem si chtěla utřídit, rozšířit a doplnit informace. To tato útlá knížka splnila. Bylo velmi zajímavé a příjemné se zase na čas k Žítkovským bohýním vrátit. Tenhle kout naší země probádaný nemám, táhne mě to do toho šumavského, ale rozšířit si obzory není nikdy na škodu.
Zlodějka knih
Markus Zusak
Nejdříve viděn film, ale kniha je prostě kniha. Krásný a dojemný příběh, který se odehrává ve velmi těžké době, 2.sv.válka. Nápad s vyprávěčkou byl výborný. S tím jsem se ještě nesetkala. To smekám klobouk. Je ale velká škoda, že je vyzrazena hned na začátku. Mohl s tím trošku vyčkat, kniha by tak získala jiný rozměr.
Vertigo
Patrik Girgle
Překvapilo mě, že něco takového může získat Literární cenu Knižního klubu, respektive vůbec nějakou literární cenu. Tuto jednohubku jsem přečetla více méně z pouhé zvědavosti. Četlo se velmi rychle. Autor si neděla těžkou hlavu s květnatou mluvou a s dlouhými souvětími, prostě jede dál. Taky si na nic nehraje. Bylo mi celkem jedno, co se stane s hlavní postavou. Atmosféra devadesátek byla povedená. Kupodivu mi nevadila vulgarita. Sem to tak nějak sedlo. Čekala jsem trochu víc. Místo toho jsem tím zmarem projela jako nůž máslem.
Došel jsem daleko...
Ishmael Beah
Nebylo mi při čtení zrovna moc dobře po těle a ani po duši. Drtí mě, že takové hrůzy musí zažívat děti. Je to pro mě něco nepředstavitelného. Děti máme chránit, ne jim dávat do rukou zbraně a nutit je bojovat. Věřím, že tato kniha byla pro Ismaela i jistá forma terapie, že se z toho mohl vypsat a sdělit to světu. Ten totiž rád nad některými událostmi přivírá oči. Co se něděje přímo před našima očima, to prostě není. Nevidíme to. Nás se to netýká. Více takových příběhů a svědectví. Přeju mu už jenom lepší život.
Válka světů
Herbert George Wells
Nejdříve jsem viděla film Stevena Spielberga, který je ovšem zasazen do současnosti. Ta současnost mi přišla ale mnohem bližší. Nemůžu popřít, že pan Wells je výborný vypráveč. To mě bavilo. Před jeho umem musím smeknout. Chvilkami mi poklesla čelist a to i z roku vydání. Nedívím se, co potom tato kniha rozpoutala. Wells je jeden z Otců zakladatelů. Bez nich bychom o hodně přišli.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Arnošt Lustig
Velká Německá říše byla prostě zvrácená. Tenhle příběh je taková hnusně cynická hra s lidskou nadějí. Fuj. Mám z toho pořád husí kůži. I hyeny by se od Němců (nacistů) mohly učit. Nečetlo se mi úplně snadno. Musela jsem se několikrát zastavit a zapojit mozkové závity, přesto, že jde o poměrně útlou knížku. Bohužel jsem od začátku tušila, kam to celé směřuje. Viděla jsem i filmovou adaptaci a musím říct, že Jiří Adamíra byl přímo ďábelský. Ještě teď si vybavím jeho hlas. Nevěděla jsem, že se Arnošt Lustig nechal inspirovat skutečnými událostmi, které se staly někdy v roce 1943.
Heidi, děvčátko z hor
Johanna Spyri
Johanna Spyriová stvořila krásný a dojemný příběh malého děvčátka a jejího dědečka, samotářského a drsného horala. Ani on neměl život jednoduchý. Dvě ztrápené duše tak k sobě mohly najít cestu. Nedivím se tomu, že mezi nimi vzniklo silné pouto. To by ani jinak nemohlo být. Jako malá jsem chtěla taky bydlet na horách a běhat po těch kopcích a loukách. No, něco málo mi z toho zůstalo i dnes. Moc hezké pohlazení po duši.
Vyšehrad
Bořivoj Nechvátal
Ano, obrazová část je krásná a dobře nafocená. Dnes by tento šikovný průvodce vypadal trošku jinak. Mě to ale vůbec nevadí. Na Vyšehrad chodím pravidelně v jakékoliv roční době. Zapaluji svíčky mým oblíbencům (Gollová, Burian, Němcová, Mácha, Čapek). Ale i ti ostatní, co tu odpočívají v pokoji, si zaslouží, aby se na ně nezapomnělo. Vyšehrad má samozřejmě neopakovatelné kouzlo a atmosféru. Úplně chápu, proč si ho kněžna Libuše vybrala a odkud věštila Praze, že její sláva hvězd se bude dotýkati. Věděla moc dobře, co dělá. Vyšehrad vyhledávají lidé vnímající energie a i milovnící paranormálních jevů. Stačí jít kolem rotundy k menhiru nebo Zardanovu kameni a nebo si to tady prošlapat celé. Zbytek si otestujte sami. Pokud jste schopni na chvilku vypnout mozek a řídit se jinými smysly. :-) Zjistíte, že po takové milé procházce,jste jako znovuzrození a máte dobité baterky. Vím, o čem mluvím. O Vyšehradu taky koluje mnoho legend a pověstí. Jedna říká, že, kdo sem zavítá v den, kdy má být úplněk a vysloví své přání, tomu se do roka splní. Ještě jsem to teda nezkoušela. Ale kdo ví? Třeba na tom něco bude. Vždyť Vyšehrad a stará Praha je magické místo.
Psychohry
Leona Deakin
Velmi zajímavý námět. Čtení mě bavilo, protože se mi ten děj před očima odvíjel jako film. Dokonce bych to brala i jako minisérii v TV, pokud by se nějakým způsobem odprostilo od chaotičnosti, která mnoho lidí odradí. Ve finále jsem knihou projela jako nůž máslem. U paní autorky je poznat, že jejím oborem je psychologie. Různých manipulátorů a psychopatů je v naší společnosti mnoho. Stačí se kolem sebe podívat, když jdete po ulici nebo jedete autem. Na druhou stranu jsou tu i profese, které od svých vykonavatelů potřebují určité psychopatické rysy osobnosti.