RMarkéta komentáře u knih

Chlapec ukusoval z tvarohového koláče a chtěl, aby ten koláč zůstal celý. Tak to funguje snad jedině v pohádkách, ale realita je někde jinde. Psáno o vážných věcech s lehkostí. Nemazal se s tím. Nějak to dopadne. Padni, komu padni. Předobrazem Ilony a Mileny je jedna a tatáž osoba, ze které si pan spisovatel vybral ty "nejlepší" vlastnosti a stvořil tak dvě naprosto odlišné ženy. Tu osobu znám osobně. Chodím s ní každý pátek na víno do jedné malebné vinárny na Vinohradech nedaleko Vinohradského pavilonu.

6 27.08.2018

Kniha se četla velmi rychle na to, že děj je pomalu plynoucí. To jsem nečekala. Přece jenom je to trochu bichlička. Vztah mezi Terezou a Carol byl zvláštní, možná až těžko pochopitelný. Carol byla fascinujcí žena, ale tak nějak neuchopitelná, neprůstřelná, nerozlousknutelná, pořád jako by se záměrně držela zpět a měla v sobě ukryté nějaké děsivé tajemství. Taková aura ji obklopuje od samého začátku, kdy ji Tereza poprvé spatřila a byla z ní dokonale unešená. Upřímně, byla bych z ní taky vedle jak ta jedle, protože by mě v tu chvíli vyhodila ze sedla. Cesta na západ mi přišla nesmyslná a teď pochybuju o jejím smyslu.

7 21.08.2018

Nechtěla jsem dát knihu z ruky. Nejradši bych ji četla pořád a pořád. Taky dostala pěkně na frak. Krásně lidsky napsané drama o lásce mezi dvěma muži. Pomalé tempo vyprávění a rozvoj hlavního tématu zásadně tento jednoduchý příběh vyzvedlo až do závratných výšin, až jsem z toho měla pocit, že sním s otevřenýma očima. Takovou lásku bych chtěla taky jednou prožít a žít z těch nádherných vzpomínek až do konce života. Zvláštní kniha. Chvíli jsem byla Elio, chvíli Oliverem a chvíli oběma najednou. Nečekala jsem, že by mě tenhle milostný příběh mohl tak nadchnout a zasáhnout na tom pravém místě. Ale stalo se. Tohle bude jednou velká klasika. Všichni při vzpomínce na ni budeme mít zvláštním způsobem zamžené oči a zároveň se budeme jemně usmívat.

14 16.08.2018

Jistě velmi zajímavá otázka vyskytující se v názvu této milé knížky. Taky mě tato otázka nenechala chladnou a knihu si přečetla. Z představy, že by měl mravenec ještě na zadku žihadlo mě jímá hrůza. Je to nebezpečná zbraň a já mám na tenhle bodavý hmyz alergickou reakci. Ale příroda to zřejmě chtěla jinak. Knížku tvoří malé a milé "bakalářské" příběhy jedné rodiny, které kraluje dedeček geolog. Takového dědečka bych přála všem vnoučatům a nejen jim, protože i dospěláci si zde najdou své. Obohatí si své znalosti a můžou svým děckám dopřát hezký výlet po naší malé zemi. Na výletě se dá zažít cokoliv. Rodina se sejde dohromady a užijí si spolu společné chvíle někde venku pěkně na čerstvém vzduchu. Knížka je doprovázena ilustracemi a fotkami. Určitě se neztratí ani ve škole při vyučování. Mohla by se hodit na zeměpis nebo třeba na občanskou nauku. Všechno je tu podáváno nenucenou a nenásilnou formou, takže má tato kniha o proti učebnici jistou výhodu.

5 14.08.2018

Šumava je nádherný kout naši malé země. Ráj na zemi pro duši a balzám na nervy. Když tam začne pršet nebo sněžit, tak to vážně stojí za to. Vím, o čem mluvím. Jezdím na Šumavu už téměř od narození a miluju jí se vším, co mi nabízí i s tím nevypočítatelným počasím. Říkám tomu, že lidem ukazuje svou pravou tvář. Milujete ji nebo ne. Nic mezi neexistuje. Právě na Šumavu umístil Jan Otčenášek tuto knihu. Příběh vypráví z pohledu hlavní hrdinky Ludmily. Její pocity a myšlenky popsal jako by ji byl přímo pevně usazen v hlavě, asi znalec ženské duše. Hezky se do Ludmily vcítil. Její muž Petr byl na mně až moc filosofický a tím i nějak složitý, neproniknutelný a neuchopitelný. Ale k Ludmile se přesně hodil. Ti dva se hledali, až se našli. Prožívala jsem ten příběh s nimi.
Bohužel jsem viděla i film paní režisérky Pivoňkově. Zřejmě se nějakým neodpatřením pokusila napodobyt Kachyňu a všechno v něm hrnula zbytečně přes čáru, takže z toho vznikla totální haluz, která má s knihou jen málo společného. Z knihy toho totiž ve filmu moc nezbylo.

21 08.08.2018

Alkoholik je nemocný člověk, který skrz dno vypité láhve kouká smrti zpříma do očí a ta pak velmi trpělivě vyčkává a brousí si kosu. Totéž platí i pro fetky. Každý člověk má možnost volby, kam svůj život nasměruje a jestli si včas uvědomí, že je v jeho životě něco špatně, že má velký problém a že nastoupil cestu sebedestrukce a likviduje tím jak svou rodinu, tak i přátele.Tahle zoufalá zpověď není žádná vyfabulovaná fikce, ale každodenní realita. Já se divím, že to jeho tělo tolik vydrželo. Věřím, že se ten chlap už nikdy nenapije a bude bojovat. Musí. Jiná možnost už mu stejně nezbývá. Ta zubatá holka s kosou mu pořád hledí do tváře. Doporučuji tuto knihu do školních lavic jako prevenci.

7 31.07.2018

Knížku jsem přečetla 2x v podstatě na jeden zátah. Je hodně čtivá.Pořád se ale nemůžu zbavit velmi zvláštního dojmu a to, že měla být mnohem víc osobní. Takhle to totiž působí, jako že pan spisovatel byl jen pozorovatelem všeho dění a ne že se ho osobně zúčastnil. Ovšem, napsat své osobní zážitky do knihy a podělit se s celým národem o svou třináctou komnatu není jednoduché. Je to jakoby člověk někam přišel nahý a ještě ke všemu neměl podepsané úkoly. Já si ale takové otevřenosti velmi cením, protože o tom může člověk pořádně přemýšlet. Viděla jsem i film. V půlce jsem se rozbrečela a chtěla z kinosálu odejít pryč. Má milovaná kamarádka Martina má jednoho alkáče doma, který se snaží závislost na chlastu přebít trávou. Prý se léčit nepotřebuje. Má přece všechno na háku.Takže jsem si její vyprávění projektovala jak do filmu, tak samozřejmě i do této knihy. Kniha je spíše sondou do života alkoholiků. Na příbězích ostatních lečených ukazuje jejich pohnůtky, které je vedly k napití se a jak to chodí v léčebně. Když už ale něco takového jako je závislost na chlastu nebo drogách ukazovat, tak nekompromisně tvrdě a brutálně se vším, co k tomu patří. Pak to jedině může zafungovat jako prevence. Víc knih s podobnou tématikou.

13 26.07.2018

Čeština je krásný jazyk a Karel Poláček to touto kouzelnou dětskou knihou krásně dokazuje. Skloubení hovorového a spisovného jazyka mě dostává do kolen, stejně tak, když se Péťa snaží napodobit dospěláckou mluvu. To je humorné samo o sobě i bez těch klukovin, co s dalšími dětmi prožívá. Výraz pročež a načež už určitě nikdy nezapomenu. Příběh je sice popisován dětskýma očima, ale i dospěláci si zde najdou svoje,jako jsem si našla já. Je to osobitá oddechovka a hezká vzpomínka na dětství.

46 23.07.2018

Knížka je to velmi útlá, doprovázená hezkými a trefnými ilustracemi. Příběh je jednoduchý, ale ty vtipné dialogy fakt stojí za to. To byla jedna vybraná smeč za druhou. Mezi Honzou a Doubravkou je úžasná chemie. Boba je cvok. Letní atmosféra je kouzelná a z knížky přímo sálá to krásné teplo s lehounkým vánkem provoněným rozkvetlou loukou. Jen se toho všeho dotknout. Úplné pohlazení po duši. Jedno malé varování bych měla, kniha je velmi nebezpečná do tramvaje a jiných hromadných dopravních prostředků, zkuste se ani jednou nezasmát.To se při čtení nedá. Mně to nešlo, proto jsem v tramvaji vypadala jako blázen. Z Bořislavky na Barrandov je to taková malá okroužní jízda Prahou. Přejetí zastávky může taky nastat. Film s Kolářovou a Hanzlíkem funguje úplně stejně. Patří k mým oblíbeným. To je letní komedie jak má být.

38 19.07.2018

S Malin Forsovou se dá velmi snadno ztotožnit. Je to žena z masa a kostí. Na nic si nehraje. Je tak trochu hysterická, trochu vyčerpaná z práce a sama ze sebe a taky trochu alkoholička, žádná vyumělkovaná bytost. Hodně mě zajímal její osud a to jak se s ním dokáže poprat a samozřejmě její práce policistky. Hodně mi přirostla k srdci. Mons Kallentoft měl moc dobrý nápad s využitím hlasů mrtvých. Svým způsobem to knihu hodně osvěžuje. To oceňuju. Pan spisovatel stvořil uvěřitelný svět a s uvěřitelnými lidmi v něm, který můžeme každý den vidět na ulici kolem sebe, pokud tedy opomenu bombový útok a vraždy. To samozřejmě vidět nemusím. Ale nebyl zrovna dobrý nápad začínat sérii nějakým čtvrtým dílem. Skočila jsem do neznámé vody po hlavě a to já obvykle nedělám.

9 17.07.2018

Nejdříve jsem byla samozřejmě hodně pomasírovaná povinnou školní četbou. Po letech jsem jsi k tomu to dílu zase našla cestu. Dostala jsem chuť si Erbena zase přečíst. Můj názor se na knihu hodně změnil. Je to krásná poezie, hodně drsná. Erben by se neztratil ani mezi mistry hororu. Řekla bych, že by tam krásně zapadl. Dost "svým" hrdinům nakládá a to pěkně nekompromisně. Po vině musí přijít trest. Někdy to ale bylo až příliš za hranou. Chápu, že slovanská lidová slovesnost si servítky nebere a lidé se z ní měli poučit.
Tohle poučné bylo.

57 08.07.2018

Chtěla jsem vědět proč, chtěla jsem vědět jak, chtěla jsem znát. Chtěla jsem prostě jenom pochopit. Ale nikdo neví jak tahle nemoc nebo porucha vlastně funguje, jak fungují léky. Každý člověk je originál. Každý je jinak nastaven. Je to jako s výstřelem do tmy. Vidíme jen záblesk a zaslechneme výstřel. Můžeme jít za tím zábleskem a výstřelem, ale nenajdeme nic, protože není nic vidět a ani slyšet. Získala jsem jiný pohled na věc nebo spíše nadhled. Jinak se dívám i na lidi kolem sebe. Něco se změnilo nebo jsem se změnila já.Necítím se jako nalomená větev. Jsem jen citlivější na to, co se kolem mě děje a možná, že znám i svůj osud. Je to výhra nebo prokletí? Každopádně jde o dvousečnou zbraň. Nikdy jsem si nemyslela, že blázni jsou zločinci. Jsou to jen nemocní a nepochopení lidé, co musí každý den bojovat jen o samotné bytí a existenci na tomhle světě a to je stojí mnoho sil. Pro umělce může být tato nemoc pozitivní, ale pro normálního (obyčejného) člověka je bolestná a zraňující. Moje mamka BAP má již delší dobu diagnostikovanou, takže i já jsem do vínku dostala taky jisté vlohy. Mé milované kamarádce ji diagnostikovali poměrně nedávno, po nepěkných excesech, ze kterých jsem ji tahala a tahám ji pořád. Musím před panem Mellem smeknout. Taková zpověď ho musela stát mnoho sil a ty potřebuje pro svou každodenní bitvu, kterou musí vyhrávat. Ta válečná vřava se odehrává v jeho rozdrásaném nitru (hlavě), což je peklo na zemi a očistec zároveň. Určitě tohle byla i Melleho autoterapie. Pak kniha účel taky splnila, protože se ze svých zážitků vypsal a vyventiloval je ven. Nedusil je v sobě. Ztrácet kontrolu nad sebou a vidět jak se mí blízcí a kamarádi otáčejí zády, je něco strašného. Ale tahle kniha je i o naději, že zase budu mít svůj život ve vlastních rukách, že ho budu zase kočírovat, ovládat a ne se nechat ovládat jako loutka. Tohle je pro mě dokonalé svědectví o nemoci (poruše), o které se mnoho neví a hlavně se o ní nemluví, protože je těžko pochopitelná a uchopitelná a lidi vyčleňuje ze stáda. Chtěla jsem tomu, co se děje přijít na kloub, místo toho stojím na startovní čáře maratonu a dostala životní lekci z pokory a trpělivosti. Nečte se ta kniha lehce.

10 26.06.2018

Knihy s nepříliš vzdálené budoucnosti jsou poslední dobou nějak moc pravdivé nebo
se v nich nějak moc vrtám, čtu mezi řádky a nacházím v nich neuvěřitelné věci, které se dají aplikovat i na dnešní dobu nebo právě na dobu budoucí. Úplně se stačí podívat na dnešní společnost, kam mílovými kroky spěje. Před paní spisovatelkou smekám za to, co dokázala stvořit v této knize. Vlastním knihu s dovysvětlující předmluvou z roku 2017. Z toho, co se v knize dělo, mi nebylo zrovna dvakrát dobře po těle.Měla jsem silný pocit, že skutečně všechno vidím hrdinčinýma očima a že jí sedím přímo v hlavě. Moc jsem při čtení přemyšlela, ale tomu se nedalo vyhnout. Paní spisovatelka je vizonářka. Doufám, že se tato vize nikdy nenaplní. Bylo moc dobře, že zde neanalyzovala politický vládní systém. Považovala bych to za zbytečné. Postačí jeho sociální důsledky, které stály za to. Seriál jsem sledovala. Byl mnohem sugestivnější než kniha. Překvapila mě v něm písnička od mé milované Kate Bush. Tvůrci se na seriálu dali pěkně záležet (zpomalovačky, záběry z nejrůznějších úhlů, detaily na tváře, scény s hudebními podkresy).Dokonalé vyjádření emocí a dramatičnosti. Rozhodně doporučuji obojí, jak seriál, tak knihu a možná i film. Ať má vaše fantazie s čím pracovat jako ta moje. Jen jsem očekávala trochu jiný konec, ale tím by to paní spisovatelka všechno jenom zazdila. Jako u 1984 jsem se musela podívat na původní datum vydání. Mrazí mě z té knihy v zádech, jen si na ni vzpomenu. Mám ji hluboko pod kůží a zarytou v mozku. Některé knihy nezestárnou a budou aktuální, až mě to děsí.

22 14.06.2018

Pro mě osobně návrat do starých časů a příjemné pohlazení po duši. Beru tyto staré fotky jako inspiraci a baví mě sledovat jak moc se moje milovaná Praha v průběhu let změnila. A změnil se i ten zcela obyčejný život, který je zde zachycen a který se v dnešní bláznivé době řádně zrychlil. Černobílé fotografie mají své nezaměnitelné kouzlo. Prohlížím si je, když na mě jdou chmury a nechám se těmi fotkami unést. Pan fotograf musel mít svou práci strašně rád a dělal ji určitě přímo ze srdce. Ty fotky tím dýchají.

8 08.06.2018

Dokumentární styl vyprávění příběhu mi vyhovoval, i když to děj malinko rozbijí. Mohla jsem si tak při čtení třídit myšlenky a informace o době, kdy se odehrál. Nejdříve jsem si mysela, že ji chce Felice jen využít pro svůj prospěch, tady vycestování z Německa. Byla to příšerná doba. Dokázala bych ji pochopit. Mě by to nevadilo. Příběh je opravdu hodně emotivní. Přestože příběh znám skrz na skrz, tak pokaždé dojdu k pasážím, kde musím přestat číst, pro uslzené oči nevidím a když si prohlédnu fotografie umístěné v zadní části knihy a čtu utržky korespondence, tak brečm zase. Film taky není špatný, ale kniha je o sto procent lepší, tak nějak mnohem lidštější a autentičtější. Tuto knihu jsem sháněla deset let a pak jsem si ji jednoho krásného dne v roce 2016 nadělila k narozkám. Nedám na ni dopustit. Střežím ji jako oko v hlavě. Je to můj největší úlovek a taky ukázka mojí trpělivosti. Není možné zapomenout na člověka, kterého opravdu milujeme.

7 04.06.2018

Nejdříve viděn Spielbergův film. U něho při závěrečné scéně brečím. Tak jsem byla moc zvědavá na knižní předlohu. Přečetla jsem ji při obědové pauze. Je to poměrně útlá knížka, která se čte velmi snadno. Možná, že to bylo i tím zvláštním řádkováním, ale spíše hlavně příběhem, protože ten čtenáře nepustí a nedá mu vydechnout. Moc hezky popsané přátelsctví mezi chlapcem a koněm. Michael Morpurgo měl moc dobrý nápad s podobou vyprávěče. To mě dostalo. Dojatá jsem byla od samého začátku do konce. Takových příběhů moc není. Je dobré, že jsou.

7 04.06.2018

Atmosféra doby a vykreslení ženské věznice bylo skoro až hmatatelné. Měla jsem pocit, že se tam procházím také. I když už vím, co od Sarah Waters očekávat, tak musím velmi upřímně říct, že mě opět dostala. Spiritistické seance jsou velmi atraktivní téma na zpracování do příběhu. Paní spisovatelka je v tomhle směru dost šikovná. Vtáhne čtenáře do děje takovým způsobem, že ten se ani nestačí divit, co se vlastně děje a krásně ho tam vmanévruje jako zaoceánský parník do malého přístavu. Kniha se ze začátku může jevit jako nudná. I mě to málem odradilo od čtení. Ale všechno, co se tu pomalu rozehrává má smysl a ve finále to všechno do sebe krásně zapadne. Ten konec mě vždycky naštve.

5 29.05.2018

Způsob vyprávění je jistě zajímavý. Nejsem proti tomu. Spisovatel je přece takový malý stvořitel, takže si může zvolit z jaké strany bude příběh vyprávět. Je to hra se čtenářem a Sarah Waters si umí se čtenářem moc dobře pohrát. Tahle kniha je o vzpomínkách. Ty vyplývají ze situace v přítomnosti a pak se jde na začátek, kdy se to stalo nebo ne?

3 18.04.2018

Opět zamotané a řádně zauzlované klubíčko. Závěr je jistě předvídatelný, ale prokousat se k němu, je cesta poněkud spletitá a zapeklitá. Takhle kouzlit s příběhem umí asi jen Sarah Waters. Tohle jsem s jiným spisovatelem nezažila. Po prvním přečtení jsem si říkala, že je to až překombinované, ale není. Všechno je dávkováno přesně. Zahryznout se a nepustit. Kniha vyžaduje dobrou pozornost, za ni se ale náležitě odvděčí.

6 11.04.2018

Útlou knížku jsem si po letech znovu přečetla a musím říct, že mi krásně vylepšila náladu. Při čtení jsem se tvářila jako sluníčko a rozdávala úsměvy na všechny strany. Jak už to bývá, tak tu nejsou jen hezké věci zalité sluncem. Na reprízy seriálu se vždycky ráda podívám. Tenkrát byla prostě jiná doba.

7 04.04.2018