Robert Cambert
komentáře u knih

Neskutečné! Případ literární tragédie jménem Drákula nám živě dokazuje jak daleko jsou od pravdy ti, kteří automaticky hlásají: kniha nad film! Prakticky žádné napětí vytvoření literárními nástroji, ploché bezvýrazné a krajně schématické postavy (neznám viktoriánštější typ žen a mužů-žen), nekonečný koloběh odkazů a připomínek na děje minulé - jež nejsou vůbec funkční, celkové podcenění koloritu a potenciálu hlavní postavy. Drákula patří filmu, kratším hororovým výtahům a komiksu. Van Helsing je bezmocný a krapet dětinský stařík, jehož jedinou přímou větou v celém příběhu, která nese nějakou konkrétnější myšlenku, je konstatování: "Paní Míno, vy jste skutečně poklad, co bychom si bez vašeho psacího stroje počali?" Dobrý nápad s fonografickými záznamy není využit - a to tak okatým způsobem, že mám ponětí, že je to jen prvotní náčrt, který už po sobě autor nikdy znovu před sazbou nepřečetl.

"Jeden student v Gotinkách se z tohoto románu pomátl." Heinrich Heine.


Píseň Starý Rob Morris - ten rytmus cítíte a zpíváte ho prima vista.


Pro Domýskův komentář mám jen uznalé kývnutí. Jsou scény, ve kterých cinká led ve sklenici, rachotí motor a jindy zas bzučí ticho spolu se starou zářivkou. I když se nic neděje, čtete dál.


Obsahuje vůbec to nejlepší a nejděsivější - kratičkou povídku Buninovu, příznačně nazvanou Strašná povídka. Za pozornost jistě stojí i audio podoba celé antologie.


Ve výboru se nachází Hoffmannova mistrovská povídka - Pustý dům (Ode Haus): spojuje všechny motivy, které autor po desetiletí pracně hledal ve svých rozsáhlejších pracích - enigma prostoru, deformace reality prostřednictvím nespolehlivého vyprávění, směšného hrdinu (jak jej známe z Burtonova Sleepy Hollow, nebojím se toho srovnání) a nenormální krásku poeovského střihu. Děj je však spíše labyrintem než točitým schodištěm hrůzy, takže nemusí nadchnout každého.


Projít celý svět a prošlapat si přitom boty - tak by se dalo shrnout krédo barokního kavalíra-mizery, hlavního hrdiny tohoto neobyčejného románu. Každá kapitola vás zanese do zcela jiného prostředí: připadáte si jako na scéně barokního iluzorního divadla s nekonečnými průhledy do namalované krajiny: Francie, Rusko, Turecko, Čechy, kramář, ranhojič, voják, poklad, ďáblové, královny, poustevníci...


Malá odlehčující glosa: podle mě tento rozsáhlý fragment Kafka zamýšlel jako takový černý humor - takovou dobu to čtete a na konci zjistíte, že to vlastně žádný konec nemá :)


Lewis založil tímto románem jakousi "genealogii děsu", jejímž dalším a zatím posledním vývojovým článkem je román Ďáblův elixír E. T. A. Hoffmanna.


Sonet Pokrm na cestu - působivá práce jednoho opatrného básníka. "Jedině nezbytné mám sebou, lásku!"


Hru se slovy střídá hra s pojmy a smyslem. Dobrodružství, které zažívá ostýchavý vypravěč, někdy i vypravěč "magor" (jako v případě prvé povídky) pobaví zcela zvláštním způsobem. Pod maskou absurdity vnímáte premisy všedního dne a téměř můžete pojmenovat Gombrowiczovy zápletky jejich pravými jmény.


Povídka Moiron by snesla být hlavním titulem knihy, protože se jedná zároveň o příznačný a ojedinělý Maupassantův text. Hrůza je opět stupňována jakýmsi zakaleným biologickým podhoubím patologična, avšak míří zřetelně k filozofické pointě, která není u naturalisty běžná. Nikterak vám nepokazím zážitek, když vás pozvu na tuto kratičkou makabrózní férii otázkou: Za co všechno může Bůh?

NEČTĚTE TO! NEČTĚTE TO! NEČTĚTE TO! A ještě jednou pro všechny, kteří v sobě přechovávají památku Anne Frankové: NEČTĚTE TO!

Texty jako Syčák Feďka živě, i když v iracionální rovině, vykresluje situaci v sovětském Rusku - v přebujelé administrativě se dokáže ztratit kdokoliv a nejen ve Vladivostoku. Povídky o Puškinovi pak rozesmějí.
