Rooseman
komentáře u knih
Proměna a jiné povídky
Franz Kafka
Podzimními opary a nejistotou zamlžený soubor povídek. Franz Kafka vypovídá o deprivaci, kýči, pomíjivosti a životním vzdoru, aniž by topil v emocích. Svoji autenticitu tají objektivním subjektivismem, chladným, strojeným až neemočním jazykem, který je ale velmi semknutý i pečlivý. Velké pravdy říká příběhy a situacemi nicotnosti. Je realista, ale jen pro čtenáře, kteří ho nachází v podobném úhlu pohledu na život. Silně ve mně evokuje mladickou nejistotu, všednost výjimečnosti, snahu o pochopení nebo melancholii. Vnímat genialitu textu není kvůli formě lehké, slova trochu stékají pryč, jako kdyby mizely v hospodských hovorech a měly být zapomenuty nebo měly zůstat něčím nevyřčeným. Je to věcné, ale současně mlhavé, přesto velmi inteligentní. Proměna je nejvýraznější, ikonická. Bryskně kapitalistická, konceptuálně zvláštní a trvanlivá. Ukrývá v sobě mnoho odkazů, mnoho neexplicitního, ostatně jako celek. Mezi mé oblíbené povídky budou patřit Šaty a Odmítnutí, Ortel i Zpráva pro jistou akademii.
Život je jinde
Milan Kundera
Kniha podivná, pustošící a hluboká, opisuje doslov přednosti Život je jinde a lepší přídavná jména hledám opit posledními stránkami ztěží. Kunderova procházka životem Jaromila je neústupně plastická, mrazivě komplexní. Cíleně se zmítá v autenticitě, melancholii, sarkasmu, perspektivách i polemice, aby sama sebe zabavila v úskocích do zákoutí dějů, odkazů, boření postav, představ, ideálů nebo filosofií. Jsem opět udiven tou štiplavou autorskou jednoduchostí, která text mnoha vrstev drží. Věřím přesto, že pro nejednoho člověka může jít o náročnou četbu. Je k ní totiž potřeba Kunderu akceptovat, nechat se jím vést, emočně se zainteresovat, chřadnout a prožívat s ním. O to fatálněji a neútěšněji se pak jeví motiv zbytečnosti, v níž Život je jinde začíná, v níž kráčí a s nímž končí. Chladná, ale skvělá záležitost, která se, věřím, ještě opakovaně obrátí v mých myšlenkách.
Perlička na dně
Bohumil Hrabal
Už v prvotině se naplno projevuje autorův záměr i talent. Bohumil Hrabal vytváří jakousi všednost každodennosti, jednotlivé povídky motá do atmosférických detailů, dojmů, melancholických prostředí a romantizovaně nedokonalých stylů řeči. Půvabné je hlavně Hrabalovo nesnesitelné nutkání hledat absolutní autenticitu, životní i lidskou. Tento nevylepšený obraz reality sám vnímá jako dokonalý a správný. Perlička na dně balancuje na pomezí lyriky a epiky, ač je barvitá i silná, vykreslená se vší důrazností a snahou, nerozbaluje se v několika z povídkách donaha. Čtenář zůstává stát tak trochu v pozadí a jen nezúčastněně přihlíží tomu, co se za kukátkem jeho dveří děje. Rád se budu vracet k Fádnímu odpoledni.
Druhé město
Michal Ajvaz
Mám smíšené pocity. Obdivuji Michala Ajvaze už jen proto, že se pustil do vykreslení podobně schizofrenního světa, který kompletní smysl dává asi jen autorovu mozku. Neutopil jsem se v tom. Na druhou stranu se lze jen těžko zachytit myšlenkových vláken zběsile se rozvíjejících popisů a často se měnících prostředí. Vypadá to trochu jako když knihu začínáte číst znovu a znovu, čím jste ostražitější, tím víc se do stránek zamotáváte. Druhé město je hodně abstraktní, nedosažitelné, ale přesto obsahuje momenty, ke kterým umí čtenáře připnout. Originální, zajímavá záležitost připomínající spíš artovku než plnohodnotné fantasy.
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Soucit, pocit a cit. Milan Kundera popisuje to, co nikdo popsat nedokáže a říká to, co se málokdo odváží říct. Vnímá sebemenší zákoutí života, jeho nesmyslnosti i smysl, křivdy s pochopením, nedůstojnosti a krásy pomíjivosti s plytkostí. Svoje uvažování nerámuje uzavřeným koncem, koneckonců ani náš životní příběh není sám o sobě nikdy uzavřený. Děláme věci, kterých litujeme, abychom nedělali věci, kterých budeme litovat. Ale jen málo víme o tom, jaké rozhodnutí je v danou chvíli správné a jaké špatné. Možná ani tahle definice neexistuje. Nesnesitelná lehkost bytí přináší tolik myšlenek, chladu i tepla, touhy a odloučení, že všechno ani není možné najednou absorbovat. Dílo se obnažuje tak, jak se člověk sám obnažit nedokáže. Dáví se a přejídá pocity, aby nabídlo pohled někam hluboko, kam se většinou málokdo odváží. Velké mrazení. Mnozí říkají, že je to cynické. Myslím spíš, že se jen Kundera slaňuje až na samou dřeň k tomu, co zažíváme, aniž bychom to dokázali pojmenovat. Tam dole, hluboko, totiž nic není jednoznačné.
Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
Příliš hlučná samota je esence života. Ztělesnění mysli, která v nás, ačkoliv lehce upozaděna každodenním životem, mluví sama se sebou. Nevede ale jen vnitřní monolog, zachází ještě dál, hlouběji. Je to brilantní. Hrabal výborně pracuje s tempem, dlouhé věty nepřekáží, naopak vás vedou přesně tam, kam chce. Opakující se sekvence zdůrazňují význam říkaného, působí naléhavě, hodně pocitová interpunkce zrychluje a zpomaluje čtení. Stránky hovoří zdánlivě jednoduchým jazykem, který dokáže být blízký, ale ve skutečnosti širokoúhle rozjímá o životě. Až tak, že děj sice Haňtovi nastaví výchozí situaci a vede ho do různých situací, zákonitě však zůstává upozaděn uvažováním, pohledem na život, rozjímáním. A právě tahle nenucená lehkost je půvabná. Má to velkou sílu. Fantastické dílo.
Jak žít dobrý život: Starověké umění stoické radosti
William Irvine
Ačkoliv je jazyk knihy jednoduchý, poselství může být veliké. Je skvělé, že se William Irvine rozhodl přenést některé hodnoty, které jsou staré více než dva tisíce let, do současnosti a nabídnout je moderní společnosti. Čtivě a poutavě, ne vědecky, ale masově a prakticky. Myslím, že většina kapitol rozhodně stojí za důrazné zamyšlení se o přístupu k životu každého z nás. Koneckonců, jak sám Irvine píše, lepší je mít jakoukoliv životní filosofii (ne nutně stoicismus), než žádnou. A to je za mě možná jedno z nejklíčovějších sdělení. Pokud má člověk soubor hodnot, kterým se může směrovat, může si odpustit nekonečné a nesmyslné přemítání nad věcmi, které nejdou změnit. Koneckonců náboženství svoji pozici v podobě dominantního a absolutního návodu na „správný“ život ztratilo, nejde mu ale upřít, že mnoha lidem dodávalo smysl. Onen smysl nabízí právě i životní filosofie. A možná víc ani hledat nepotřebujeme.
Jizva
China Miéville
Jizva pro mě nebude nejoblíbenějším Miévillovým dílem, ale určitě ve mně zanechá nějakou tu rýhu. Dílo opět vyniká v tom, co pojí všechnu ostatní autorovu tvorbu. Tempo je tentokrát velmi pomalé, asymetrické, k jádru všeho dění se vydává vlekle, aby ho nakonec smylo a nechalo bezdůvodným. Čtenářsky relativně náročný text zákonitě budí uznání, mechanika světa, s níž Miéville hravě operuje, je nereálná, mimořádná, až grandiózní. Všechno ostatní mě tentokrát nechalo chladným, s lehkým pocitem nenaplnění v zádech. O Jizvě lze velmi snadno říct, že je zajímavá, ale nepřináší jinou chuť. Jinou emoci. Jinou dimenzi. Je zajímavá a v tom vyniká.
Nad propastí: Existenční riziko a budoucnost lidstva
Toby Ord
To, co chce Nad Propastí říct, říká rozumně a srozumitelně. Rozsáhlá studie Existenčních rizik přináší některé zajímavé a přehledné výpočty pravděpodobností týkajících se budoucnosti lidstva a řeší otázku, proč bychom se budoucností měli zabývat stejně intenzivně jako současností. Toby Ord se snaží podpořit tezi, že 21. století je stoletím, v němž může dojít k zániku budoucího potenciálu lidstva. A s tím se osobně dokážu ztotožnit. Jde zároveň o umírněné, nijak agresivní dílo, které se snaží přispět k určitému plošnému společenskému posunu. Z vnímání sama sebe jako individua na vnímání sama sebe v kontextu jedné z generací společnosti. Mám obavu, že od něho jsme aktuálně strašně daleko a nezbývá věřit, že tuto hazardní dobu prokličkujeme.
Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal
Tomáš Etzler
Autentická kniha, která je z novinářského pohledu velmi zajímavá. Na nic si nehraje, Tomáš Etzler v ní se zápalem vypráví své až absurdní prožitky a zážitky. Určitě baví, i když stejně jako u Kdo ví, kde budu zítra se nemůžu zbavit pocitu, že jsem čekal trochu víc.
Ubavit se k smrti
Neil Postman
Mám obavu, že se řada recenzentů knihy zcela plete. Ubavit se k smrti zestárlo do té míry, že nepopisuje poslední konvergenci médií. Celá řada tezí a argumentů Neila Postmana a především hlavní myšlenka díla ovšem zůstávají opodstatněné. Televize pořád patří k nejmocnějším komunikačním kanálům, přičemž se šikovně dokázala infiltrovat také do online prostředí. Díky její transformaci vznikly formáty dosud neviděné: YouTube, Netflix, Tiktok, do vysoké míry s jejím audiovizuálním formátem pracují všechny sociální sítě. Ty jsou vystavěny na základě vývoje pravidel televizního vysílání a všechny plní hlavní Postmanovu hypotézu o zábavě vytěsňující ostatní parametry informace beze zbytku stejně jako primární tezi, že přednostní je formát pořadů, u nichž není nutné znát kontext a je možné je konzumovat v kterýkoliv čas na jakémkoliv místě. Rovněž samotná proměna a devalvace tištěných médií, která vyústila v jejich vynucený přesun a přizpůsobení se online prostředí, spíš podtrhuje zkratkovitost, zmatečnost, nesystematičnost a rychlost, s nimiž jsou data předávána publikům. Ač se to tak na první pohled nemusí zdát, problémy mediálního světa se od 80. let pouze prohloubily, rozhodně se však nezměnily. I proto jsou Postmanovo dílo a Huxleyho úvahy, z nichž vychází a opisuje je, mimořádné. A rozhodně je ho i po čtyřech dekádách třeba – i když s lehkým odstupem – brát vážně. Konceptuálně odpovídá reáliím doby stejně jako jím odpovídalo v době svého vzniku, i když se problémy médií propadly ještě o něco níž, než Postman viděl.
Ambasadov
China Miéville
Ambasadov je něco jako filosofická prohlídka abstraktního světa kaleidoskopem. To poslední slovíčko je na pravém místě, svět můžete totiž v průběhu knihy vnímat několika dost rozdílnými úhly pohledu, i když naprostá většina z nich nehraje zrovna veselými barvami. Místy depresivní a dovolím si tvrdit, že i zběhlým čtenářem ne úplně lehce pochopitelné pasáže k tomu celku tak nějak patří. Na konci na vás nečeká žádný ohňostroj, jen pokračování vyvrcholení atmosférického posunu stránku po stránce. Zajímavá záležitost, ale ne tak oslnivá jako většina Miévillovy tvorby.
Šesté vymírání: Nepřirozený příběh
Elizabeth Kolbert
Reportážně pojatá vědecká práce, jejíž nejsilnější stránkou je způsob, jakým si i přes relativně složitě uchopitelné téma dokáže najít cestu ke čtenáři. Šesté vymírání se logicky a srozumitelně přebrodí historií, aby nenásilně alarmovalo o stavu nepěkné potenciální budoucnosti. Dopad aktuálního jednání, které se nás zdánlivě na první pohled netýká, totiž dřív nebo později ohrozí biologickou strukturu planety i nás, ačkoliv to nemusí být aktuálně jasné. Je jednoznačně dobře, že takové dílo vzniklo (a bylo oceněno). A je dobře, že díky čtivému jazyku i stylu může být dostupné také širším masám a neresonuje jen uvnitř akademické obce. Výstražná siréna totiž bzučí čím dál tím hlasitěji.
Město schodů
Robert Jackson Bennett
Místy vás umí Město schodů chytnout za hlavu a přidusit vás ke stránkám na desítky minut, jindy vlažně pluje 30 stran a používá možná až příliš jednoduché situace a jazyk. Poetika místa s logikou světa ale fungují a urbanisticky dílo vykresluje Bulikov s lehkostí. Pokud se čtenář nenechá odradit první polovinou knihy, což se snadno může stát, nebude litovat. Rozhodně zajímavé uchopení fantasy žánru, neotřelý svět i solidně vykreslené postavy, jejichž činy, motivace a cíle se však dají velmi snadno předpovědět.
Tyranie médií
Ignacio Ramonet
V dnešní době již lehce přežité dílo, které popisuje počátky sebedestrukce některých typů médií. Tyranie nabízí vhled do vývojového stádia mediálního světa mezi 90. lety a novým tisíciletím, a vyjmenovává bolavé praktiky, které mediální domy dělají ve snaze za udržením naděje na přežití, a kritizuje je. Ačkoliv se může zdát, že je kniha tvrdá a direktivní v pohledu na mediální svět, doba pokročila. Situace se vyvinula nad očekávání Ignacia Ramoneta a stránky Tyranie médií tak působí vlastně jako příručka a varování před něčím, co kvůli nástupu internetu nepřišlo. Mediální svět přejel výhybku a vydal se na úplně opačnou stranu. Rozhodně ne lepší. Kniha dobře sleduje například vývoj Reality TV, která ani ve 20. letech 21. století neztrácí na oblíbenosti, věnuje se také jednotlivým kauzám 20. století a jejich prezentace v tisku a TV, okrajově popisuje postavení „moderního“ novináře ve společnosti.
Nikdykde
Neil Gaiman
Nikdykde je jako krátká procházka tajuplným přenádherným lesem. Ačkoliv si ji užijete a nadýcháte se svěžího děje, londýnská závrať vám stačit nebude. Rádi byste otevřeli další zavřené dveře spletitého podzemí a viděli víc jeskynních riviér s plovoucími těly. Svět Neila Gaimana tohle nedodá, nechá ve vás trochu finální prázdnoty, i když baví. Plastičnost naopak nechybí skvěle napsaným postavám.
Město & město
China Miéville
Geniální myšlenku dokázal autor vzít za své, rozvést ji a vykreslit prolínající se město věrohodně. Právě původní a prvotní nápad se stal největší předností díla, dominuje mu a upozaďuje hlavní detektivní linku, kterou odsouvá na druhou kolej. Čtenář je pohlcen vizualizací koherence Beszelu a Ul Qomy včetně obyvatel, kteří spolu (ne)soužijí. Samotný příběh odehrávající mezi popisnými řádky neurazí, ba naopak dokáže udržet pozornost, i když se ve finále může stát, že závěrečné vyústění zápletky nepřekvapí.
Vnitřní svět vítězů
Marian Jelínek
Velmi stručná a přehledná příručka, která otevírá bránu k problematice vnitřního mentálního nastavení. Celé dílo je dobře rozřazeno do jednoduchých a stravitelných kapitol, čtenář přesně pochopí, co chtěl autor říct a hlavně ve své druhé polovině se kniha dotýká zajímavých oblastí odehrávajících se v povědomí každého z nás. Někoho by mohla zklamat přílišná jednoduchost díla, které se tématu dotýká vlastně jen okrajově, nejde úplně do hloubky, pro širokou a ve většině případů neodbornou veřejnost je však ideální motivací k přehodnocení svého vnitřního nastavení.
Kolejmoří
China Miéville
Kniha je spletitá stejně jako samotné kolejmoří. China Miéville opět vykouzlil rozmanitý svět daleko za hranicemi představivosti průměrného čtenáře. Trochu se v díle mísí slabší pasáž uprostřed s velmi barvitým úvodem a ještě o mnoho víc naplňujícím koncem. Je potřeba důsledně ocenit autorovu neobyčejnou vizualizaci scény, ale zároveň i slovní zásobu a skladbu textu, která se zřejmě odlišuje od všeho ostatního, co kdy budete mít možnost přečíst. Lehká naivita je uvrhnuta v zapomění zajímavým dějem a proměnou hlavního hrdiny v průběhu scenérie. Nezbývá než Kolejmoří doporučit.
Čeští novináři v komparativní perspektivě: Hybridní, virtuální a mizející žurnalisté v post-transformační fázi
Jaromír Volek
Analytické, dobře rozřazené a nadčasové dílo ve všech ohledech. Duo Volek - Urbániková vytvořilo expresivní, velmi aktuální publikaci s ryzím pohledem na současnou situaci v českém veřejném prostoru. Srovnání se švédskými a polskými novináři jen podtrhuje kvalitu, k níž oba autoři oplývající obrovskými zkušenostmi dílo dovedli. Opravdu výmluvná a výřečná kontinuální kniha, která dokáže změnit pohled na mediální scénu a donutí k zamyšlení nad všemi souvisejícími problémy. Výjimečná záležitost.
