Rozari komentáře u knih
Syn 8 let si knihu půjčil sám v knihovně, až na poslední dvě kapitoly ji přečetl úplně sám a moc se mu líbila. Zkoukla jsem ji v rychlosti a
doporučujeme oba :-) Moc milé.
Poslouchali jsme na dlouhé cestě autem se syny (9,5 a 8 let) jako audioknihu, respektive spíš než audiokniha to je rozhlasová hra, s hudebním doprovodem, různými zvuky dokreslujícími děj, kdy každou postavu mluví někdo jiný. Ta dramatizace je opravdu na vysoké úrovni.
Mně i synům se ten příběh líbil, z mého dospělého pohledu je sice poněkud černobílý, ti zlí jsou opravdu odporní a hnusní až na půdu, ti dobří laskaví a milí, ale proč ne. V pohádkách, a toto je pohádka, to tak přece bývá.
Konec mi přišel poněkud uspěchaný, ale celkově se nám to líbilo.
Jak píše někdo níže, čtení těchto povídek jde pomalu, ale přitom lehce (já sama jsem knihu četla na pokračování několik týdnů); až se zdá, jako by dříve (a ne tak dávno) čas plynul pomaleji.
Člověk se vrátí ve svém životě do dob nedávných, jako by četl svůj starý deník nebo si povídal s babičkou a strýcem, co a jak bylo v té naší rodině dřív.
Moc příjemné počteníčko.
První díl čtu jako poslední. Úvod do prdicího prášku mi zatím chyběl, a i když hodnotím celkově kladně, tak mi tato kniha přišla slabší než zbylé díly.
Ty jsem přečetla už dřív a se syny jsme je pak poslouchali jako audioknihu. Přednes v podání Davida Novotného opravdu nemá chybu, opět musím jen doporučit.
Přečetli jsme teď v týdnu po večerech a synům ve věku 7 a 9 let se moc líbila. Mně taky :)
Moc milé. Láska prostě všechno překoná. Snad si ti kluci z toho něco odnesou.
Jsme na horách a knihu jsme našli na chatě. Čteme večer našim synům ve věku 9, 7 a 2 roky a moc se jim líbí :-) Šotek je rozpustilý, provádí zvířátkům nejen na dvoře různé schválnosti a někdy mu to zas ona chtějí oplatit.
Je to takové milé čtení ze starších časů.
Drsné. Půjčila jsem si to náhodou při odchodu z knihovny, na Islandu jsem před pár lety byla, tak mě zaujalo jméno autorky a celý ten nápad. Ale teda beznaděj a bezútěšnost celé té situace mě hodila úplně do deprese. Bylo to dost reálné. Trochu mi vadila absence vysvětlení toho, proč zůstali bez spojení a že konec byl bez konce. Ale přečetla jsem to jedním dechem a budu určitě dál doporučovat.
Syn (necelých 9let) knihu přečetl v podstatě za den, když byl doma nemocný, dost ho bavila (má totiž skoro 500 stran). Vtipný příběh z pro děti neobvyklé doby a místa, který má spád, místy je smutný, ale nakonec vše dobře dopadne.
Půjčila jsem pro syny, ale dnes během večera jsem přečetla sama. A při čtení jsem vzpomínala na svou vlastní babičku, na všechny prázdniny u ní a zážitky s ní, až mě to celé nějak rozesmutnilo. Ale tak nějak hezky...
Kniha je těžká. Když vám v posteli při čtení na usnutí spadne na hlavu, už byste se nemuseli probudit :))
A teď vážně - je to nádherná kniha, krásné fotky, spousta zajímavých informací, kde všude byl nebo ještě je klášter, jak to v něm fungovalo od založení až po současný stav. Nejzajímavější mi však přišly příběhy lidí, kteří v klášterech žijí. A těch jsem čekala v knize mnohem víc, vlastně jsem čekala, že kniha bude hlavně o těchto lidech.
Souhlasím s příspěvkem Máničky178, také mám pocit, jako by autorce uniklo něco podstatnějšího. Anebo si to nechala pro sebe.
Všechny tři planety smrti čtu v rychlém sledu za sebou. První je nejlepší, druhá slabší, třetí zase o kus lepší, ale na první nedosáhne. Aspoň že se to nenatahuje a příběh je relativně krátký, přímočarý a rychle odsýpá.
Oddechovka to byla pěkná.
Knihu dostal syn Viktor k 6. narozeninám, začali jsme ji číst a jemu se tedy moc nelíbila. Zatím.
Já jsem ji shltla, mně se líbila moc! Milé a laskavé čtení, jak se trochu nezvedený synek obrátil na dobrou cestu :)
Dám Viktorovi ještě šanci, tedy tomu našemu, až bude o fous starší ;-)
To se tak krásně čte! Je to životopis, vzpomínky na vlastní život, a přesto je to napsané čtivě a s laskavým humorem.
Moc se mi líbily ty fotky z jeho života, výřezy z jeho dopisů, byl to moc zajímavý vhled do angličtiny syna norských rodičů vychovávaného v Anglii/Walesu :-)
Původně jsme si půjčili knihu se syny, ale je to moc nebavilo, na rozdíl od mě.
Malý edit: vždycky mě rozesmálo, jak své starší nevlastní sourozence nazývá “prastará nevlastní sestra” a “značně letitý nevlastní bratr”. Dahlovi v té době bylo třeba 9 let a sestře s bratrem zhruba o 12 a 10 víc :-)
“Připadá mi, že jediní lidé, kterých se Židé nebojí, jsou Číňani. Protože jednak mluví anglicky tak, že výslovnost mého otce zní ve srovnání s jejich jako výslovnost lorda Chesterfielda; a za druhé mají v hlavě tak jako tak jenom víceméně dušenou rýži; a za třetí pro ně nejsme Židi, ale bílí - a možná dokonce Anglosasové. Jen si to představte!”
To byla teda divná kniha! Víceméně celou knihu jsem přemýšlela, jestli ji nemám odložit a už se netrápit. Těch situací s něčím pinďourem, číčou a honitbou bylo nějak moc (a prudérní fakt nejsem).
Ale historky z židovského života byly občas celkem vtipné. Dávám 2,5*.
“Počasí bylo přísné, hanebné a ohavné - všechny přívlastky, které si zaslouží skotské počasí, když je pod psa.”
Příjemné čtení. Někdy případy dopadnou dobře, jindy bohužel ne, ale takový je prostě život.
Příběh se mi moc líbil, bylo to tedy celkem smutné čtení, nejen vzhledem k tomu, že je to vcelku nedávná minulost (a jak je to úplně jiné Irsko oproti příběhům o doktorovi od Patricka Taylora, kterého jsem nedávno také četla). Ale občas jsem se i docela upřímně zasmála.
Hrozně jsem Cyrilovi držela palce, aby po mnoha smutných událostech v životě aspoň našel svou biologickou matku, respektive aby se po tolika náhodných a nevědomých setkáních konečně oba dozvěděli, že k sobě patří. Myslím, že kdybych četla v originále, dám plný počet hvězdiček.
Co mě ale neskutečně štvalo (a to je slabé slovo) bylo neuvěřitelné množství překlepů, gramatických chyb a faktických chyb v textu. V podstatě na každé druhé straně něco bylo. Takovou odfláknutou práci překladatele a korektury jsem snad ještě neviděla.
Já chápu, že překlad není jednoduchá věc, ale když se někdo v angličtině jmenuje Cyril, tak se to nějak vyslovuje, a logicky squirrel Cyril je trošku škodolibý vtípek. Ale veverka Cyril? Vážně?
Příběh přenese do úplně jiného světa, vcelku smutného, krutého, kde člověka (zdá se) nic hezkého nepotká, nečeká - lze jen přemýšlet, nakolik reálný může být..? Nejdřív jsem si myslela, že se to odehrává někdy v 50.-70. letech 20. století, ta přítomnost ruských vojáků, k nimž místní chovají odpor nebo spíš nenávist, socha Státníka (koho asi?), průvody s mávátky, všichni chudí, pracující na “státním” někde v kolchozu; později jsem si už nebyla tak jistá kvůli určitým narážkám a popisům. Tentokrát mi nijak zvlášť nevadil vulgární slovník vesměs všech postav, které se v příběhu mihnou, tak nějak mi to k tomu ruskému prostředí sedělo. Akorát konec byl tak nějak bez konce. A teď se vrhám na “Růži od Stalina”, to se bude hodit do tématu :-)
Celou sérii jsem zhltla za pár dní, přitom ji doma máme už několik let a cestu jsem k ní nenašla, až letos.
Velmi čtivý neotřelý příběh.
Moc se mi líbil össeanský jazyk se všemi těmi přehlasovanými samohláskami a shluky souhlásek, samozřejmě jsem zvědavá na vyústění celého příběhu, vysvětlení některých situací a motivů jednání... závěrečný 6.díl byl dle informací na webu vydavatelství plánován k vydání nejdřív 30.6.2020, pak 30.9.2020 (což je už asi pátý termín, stále se to prý posouvá) a opět zatím nic. Doufám, že jej paní Kadlečková konečně dopíše a vydá.
Mě tedy kniha nadchla. Ponořila jsem se do příběhu Man Raye a Lee Miller tak, že jsem několikrát přejela svoji stanici a celkově využívala každou chvíli, abych mohla číst. Příběh obou mě zaujal natolik, že jsem o nich chtěla vědět ještě víc, vyhledala jsem na webu jejich fotografie, shlédla jsem na Netflixu film Krev básníka Jeana Cocteaua, ve kterém Lee hrála (pro jehož pochopení by zřejmě bylo třeba spousta vína, whiskey, brandy či jiného alkoholu, ale musím uznat, že Lee byla opravdu krásná).
Paříž konce 20. let byla velmi realisticky vykreslena, dokázala jsem si živě představit všechny ty ateliéry, bulváry, paláce stejně jako dekadentní byty plné podivných osob i podivuhodných osobností. Navrch jsem se dozvěděla spoustu informací o fotografii a fotografování. Knihu vřele doporučuji.
Jsem asi stará konzerva, ale vadí mi nespisovný/hovorový jazyk v knihách pro děti. Ty potřebují čtením ukotvovat spisovnou formu, nikoliv, aby je někdo krmil slovy “mejdlo a “bejt, těch je v reálném životě až až. Za mě ne.