Scheron komentáře u knih

Moc milá jednohubka zahrnující krátká zamyšlení z běžného života, která pan Eben popisuje s humorem sobě vlastním. U některých myšlenek si určitě dovolte zpomalit a vnímat jejich poselství. Navíc je knížečka v originální kroužkové vazbě! Co se týče autora, tak pana Ebena si velice vážím za jeho kultivovanost, slušnost a pokorný přístup k životu. Doporučuji.

16 09.05.2024

Silo mě extrémně bavilo. Přiznávám, že mě nalákal seriál, a kdybych ho neviděla jako první, tak bych možná knihu odložila. Důvodem by byl dost rozvláčný styl psaní, kdy jsem si hned po prvních pěti větách řekla "A jé, to bude nuda", ale nakonec nebyla! Musela jsem jen překonat prvních pár kapitol, a pak se to rozjelo. Moc se těším na druhou sérii, protože to dle předlohy bude jízda. Miluju atmosféru, fungování sila, sympatické postavy, psychologii, morální otázky, všudypřítomnou logiku. Na mě nefungují zombíci, ale tenhle typ postapo světa můžu - je totiž naprosto uvěřitelný, což je pro toto dílo zásadní. A jakmile jsem si zvykla na styl psaní, některé scény jsem četla se zatajeným dechem, a nebylo to jen u těch akčních. Chci také vyzdvihnout pozitivní a vlastně uzavřený závěr, který byl dostatečně uspokojivý. Jediné, co tu vytknu, je absurdní část s potápěním Jules - ta bohužel dost kazila dojem onoho logicky vybudovaného světa. Jinak opravdu doporučuju.

10 09.05.2024

(SPOILER) Je těžké objektivně hodnotit autobiografii, jelikož nikdo nemáme právo soudit myšlenky druhých, ale když se to rozhodl vydat, budu to brát jako každou jinou knížku...

Na Přátelích jsem tak docela nevyrostla, jsem mladší generace, přesto do mého dětství a dospívání neodmyslytelně patřili. Nejvíc jsem se identifikovala s Monicou, pak s Rossem, Chandler byl můj nejméně oblíbený - možná právě proto, že svůj život neměl srovnaný a bylo to na něm vidět. Knihu jsem si koupila až po jeho smrti a poté, co se kolem ní vyrojily podivné okolnosti. Ano, probudilo to ve mně zvědavost a musela jsem zjistit, co se mu dělo v hlavě.
V první řadě nejde o autobiografii jako takovou, ale spíš o terapii. Je obtížné to číst a orientovat se v čase / postavách / ději, protože myšlenky mu skákaly jedna ke druhé bez jakékoli návaznosti a často ani nedokončil tu původní. Jak zmiňuje komentář níže, dějově to připomínalo cokoliv s drogovou tematikou (My děti ze stanice zoo atd.). Celkově Matthew působil hrozně rozervaně. Na jednu stranu za své problémy vinil všechny ze svého okolí, jen proto, aby to hned v další větě popřel a sypal si popel na hlavu, jakože si za všechno může sám. Bylo hrozně těžké s ním sympatizovat, nejen kvůli tomuto střídání sebemrskačských a sebelítostných stavů. Na jednu stranu jsem ho chápala, i příčiny jeho problémů - s depresemi mám vlastní zkušenosti, dokonce jsem se ztotožnila i s tím, jak ho malého posadili do letadla a letěl sám. Ono se to nezdá, ale na malým děcku to opravdu nadělá paseku. Ve stejném věku mě rodiče dali na hlídání tetě a odjeli na dva týdny do Litvy. Ano, myslela jsem si, že mě opustili, že pro ně nejsem dost dobrá a chtěla jsem každé ráno a večer, co jsem se probouzela a usínala o samotě, umřít (v tak nízkém věku!). Něco z toho ve mně zůstalo dodnes, ale nemám kvůli tomu potřebu kouřit, pít ani fetovat. Matty si bohužel moje sympatie zašlapal do prachu tím, jak se všeobecně vyjadřoval. Nevíme, kolik z toho byl jeho humor, póza, a nakolik z toho to byl opravdu on. Ale to, jak psal o lidech, o ženách, o kolezích z branže, o svých vlastních rodičích... byl tak nepříjemně arogantní, sprostý a někdy až dost zlý, a nemyslím si, že zrovna to byl humor - natožpak vhodný. Co bych ale chtěla pochválit, tak to, že v těch několika málo větách, co zmiňuje Přátele, se o nich o všech naopak výjimečně vyjadřuje velice hezky a bylo cítit, že si moc dobře uvědomuje, za co všechno jim má být vděčný. Závěr se snažil pojmout optimisticky, což jsem mu neuvěřila. Vzhledem k tomu, jak to nakonec dopadlo, a jak moc byly jeho poslední Instagramové posty propojeny s knihou... tak v tom asi bylo trochu něco víc.
Na závěr bych ho chtěla porovnat s Feltonovým životopisem, který jsem četla dříve. Oproti Matthewovi je Tom nadaný spisovatel, který přistupuje ke svému okolí s úctou i pokorou a jeho pasáž o závislostech je mnohem lépe podaná, při níž mě opravdu mrazilo a týden jsem se z toho dostávala. Takže jestli se náhodou rozhodujete mezi Mattym a Tomem, nechte Chandlera Chandlerem a běžte raději do Bradavic.

9 09.05.2024

(SPOILER) Tak já naprosto rozumím oběma stranám - lidem, kterým se kniha moc líbila, ale i těm, kteří dali hodnocení tři hvězdičky a níž. Negativ tam bylo dost. Ať už za mě nedostatečné vykreslení věznice, které by sneslo mnohem více brutality (i když ano, z pohledu nesmyslně ochraňované Kivy tam zase tolik hrůz nezažila); podivně dokonalý a přeslazený pan Jaren (nevěřím, že se na Kivu přilepil z důvodu lásky na první pohled); opakující se scény (když byla Kiva neustále zraněná, nekonečné sbírání vzorků atd.); zvláštně nekonzistentní Kivino myšlení (Ničeho se tu nebojím - a pak se zhroutí, když ji dozorce chňapne za ruku, nebo při jakékoli nutné interakci s Naari. Mimochodem Kivino léčitelství mě taky moc nenadchlo, u první a skoro jediné scény, kdy někoho léčí -Jarena - se domnívám, že téměř kdokoliv z nás by to zvládl lépe.). Na druhou stranu mi strašně sednul styl psaní. Absurdně mě bavily úkoly, kdy měla Kiva zemřít (výrazná inspirace středověkem - svatí, hony na čarodějnice atd.), vždycky jí bylo pomoženo, nikdo na to nic výraznějšího neřekl a až do posledního úkolu ji za to ani nikdo nepotrestal. :D Ale bavilo mě to, protože jsem předpokládala, že se její schopnosti u prvního úkolu projeví a klasicky se zachrání sama, a k mému překvapení se tak nestalo. Také bylo zajímavé, jakým způsobem bylo odkrýváno Kivino přemýšlení (i když, viz výše, leckdy nekonzistentně), kdy jsme vlastně pořádně nevěděli, na čí straně stojí, jestli je ta "dobrá", nebo ta "zlá". Tipp i Naari byly super postavy. A i když byl ten "zvrat" v závěru předvídatelný, stejně jsem během čtení poslední stránky nedýchala. Za mě rozporuplná knížka, ale těším se na další díl.

8 18.06.2024

Tenhle projekt si zaslouží obrovskou pochvalu. A je úžasné, jaká skvělá komunita se kolem těchto dálkových treků buduje. Knížka jako taková má pěknou vazbu, krásné fotky a příjemnou velikost fontu. Neobsahuje ale nic, co by čtenář nečekal. Jde o takovou kuchařku pro výletníky, kteří se Stezkou (potažmo dálkařením všeobecně) chtějí začít. Vložené příběhy mohly být napsány zajímavěji, čtivěji. Jsem si však vědoma, že jde o projekt od lidí pro lidi, na což je v dnešní době radost pohledět.

7 09.06.2024

(SPOILER) Kniha začala výborně. První i druhou část jsem si vysloveně užívala - byla to taková kombinace Pratchettova Morta s moderním sci-fi. Autor otevíral atraktivní a hluboká témata a v každé kapitole tu bylo nad čím přemýšlet. Svět byl na první pohled velmi dobře vystavěný a maximálně uvěřitelný. Tady však začíná to ale - jen na první pohled. Při noření se hlouběji do knihy začaly vyplývat výrazné nelogičnosti ohledně fungování světa, které jsem byla relativně ochotna přejít při připomenutí, že se přece jedná o YA. Bohužel to, kam příběh vedl, se mi vůbec nelíbilo. Třetí a čtvrtá část byly vysloveně divné, opakovaly události, děj stagnoval a začala jsem se nutit k dočtení. A během tohoto procesu vyplouvaly na povrch další problémy. K žádné postavě jsem si nedokázala vytvořit vztah, protože nebyly dobře vykreslené. Citra i Rowan mi byli od prvních kapitol nesympatičtí, ale myslela jsem, že se to během jejich vývoje zlepší. Nezlepšilo. Ostatní postavy měly více potenciálu - smrtka Faraday, smrtka Volta, dokonce i smrtka Goddard byly zajímavé a psychologicky uvěřitelné charaktery, bohužel jejich potenciál - a potenciál prakticky celé knížky - ztroskotal na plochém a chladném stylu vyprávění. Také to vypadá, že se autor nedokázal rozhodnout, jestli píše pro děti, nebo starší YA. A to je strašná škoda. Protože pokud to bylo myšleno pro děti, je to krok vedle. Při čtení jsem byla plná vzteku a hnusu nad nejen masovými vraždami, které ani nebyly dobře popsané (působilo to na mě, jako bych seděla v tramvaji a jen projížděla kolem - kromě absurdity samotných akcí se mě to nijak hluboce nedotklo), a které se bohužel začaly opakovat a gradovat tak podivnost děje. Kdyby to autor pojal jinak, mohl by to být opravdu velmi temný, hrozivý a depresivní thriller. Takhle to bohužel bylo jen podivné a depresivní cosi - snad snaha o bizarní detektivku. Kladně hodnotím pozitivní závěr, protože i když jste rozpolcení, tak hlavním hrdinům jste donuceni fandit. Další díly trilogie číst nebudu. Nedočítání sice není můj styl, ale přispělo k tomu, že konec byl relativně uzavřený. A aspoň ušetřím.
SPOILERY ->
- Celý koncept výběru nových smrtek byl ujetý. Jakože jste proti zabíjení lidí, je to podle vás nemorální, ale budete je zabíjet, protože jinak by je mohl zabíjet někdo jiný svými horšími metodami? Cože? Tolik k uvěřitelnosti hlavních hrdinů, hlavně Citry, která na to absolutně neměla.
- Tak stejně ujetý byl způsob zabíjení smrtkami, i to, že svoji práci neměly po těch letech nijak standardizovanou. Každý si zabíjel koho chtěl, někdo si vybíral náhodně, někdo výpočty, způsoby smrti byly také na každém z nich... V konečném důsledku se vlastně Goddardovi vůbec nedivím, spíš se divím, že to takhle volně nastavené mohlo vůbec takovou dobu fungovat.
- Jak jsem psala výše, kdyby to bylo pojaté trochu jinak, smrtka Goddard by byl vynikající záporák. Při jeho prvním příchodu na scénu v letadle jsem měla husí kůži. Čekala jsem, že to tak bude pokračovat, no bohužel.
- Opravdu jsem si užívala výňatky z deníků smrtek. To byl hlavní zdroj filozofických otázek.

7 09.05.2024

I když opravdu nemám ráda témata rebelií a vzpour, čtení této krásné bichličky jsem si užila. Naštěstí nás autorka neochudila o studentské prostředí, za což má za mě velké plus. Na druhou stranu jsem ale vnímala až moc velkou snahu narvat tam co nejvíce akce. Vzorec psaní se ve druhém díle mění na "jedna kapitola - velká porce nudy, další kapitola - akční sekvence a něčí smrt". Přistihla jsem se, že v "nudných" kapitolách jsem se často do čtení musela nutit. Také jsem přestala dávat pozor na nové postavy (a v dalším díle ocením seznam jmen zároveň s draky a gryfy, protože postav je tam vysloveně hromada a už se mi začínají plést), jelikož byla vysoká šance, že v další kapitole tato postava stejně pro efekt zemře. A i když jsem si dávala rereading Čtvrtého křídla, stejně si zaboha nemůžu vzpomenout, kde jsme v něm poznali Aarica. Také se celkem začínám motat v tom, jak funguje magie; přijde mi, že jakmile má autorka něco vysvětlovat, je to chaotické a zmatečné. Ale abych jen nekritizovala - první část ve škole s Varrishem se mi líbila moc, i když zde Xaden dostal jen velmi málo prostoru. O to víc jsem si užívala vedlejší postavy. Do druhé části jsem se musela nutit, ale tam to zase výborně okořenila Catriona. Mimochodem romantická linka mezi našimi hlavními hrdiny sice občas působila dost zvláštně, ve výsledku však nebyla nerealistická. Erotické scény byly srovnatelné s prvním dílem, vkusné a nic přehnaného. Závěr stál opět za to a doufám, že je Yarros podobně jako SJM fanda happyendů. Jo a Andarna? Ta byla bezkonkurenčně nejlepší postava celé knihy. Těším se na pokračování.

6 29.09.2024

(SPOILER) Recenzi píšu až po měsíci od přečtení, a jelikož já děje i postavy velmi rychle zapomínám, pokud to není něco opravdu výjimečného, budu stavět na svých zbytkových pocitech.
Rozhodně se mi to líbilo mnohem víc, než Noci běsů, nicméně mě trochu zklamalo, jak moc jsou si knihy ve výsledku podobné. Obě dvě mi vlastně připomínají Kinga, tím, jak zdánlivě realistický thrillero-horor nakonec přesahuje do fantastična. A to mi právě moc nesedí. Výborně jsem se bavila, dokud to byla klasická detektivka (cca do poloviny), ale bohužel záporák byl opět odhalen jako mysteriózní nadpřirozeno. Takže ta skvěle budovaná tajemná mrazivá atmosféra v půlce knihy opadla, protože mě neděsí nadpřirozené věci - mnohem větší mám strach z toho, co si jsou lidi schopni udělat navzájem. Ale zajímalo mě, jak to dopadne, tak jsem četla dál a fandila výborným postavám Klaudie a detektiva Ehlera, oba dva byli napsaní uvěřitelně a do hloubky. Naopak s Oliverem ani s Adamem jsem se ztotožnit nedokázala. Závěrečné propojení s židovskou kulturou mě nenadchlo už vůbec, přišlo mi to zbytečně na sílu a samotný závěr vyzněl absurdně. Nicméně čtyři hvězdy si Zmizení Sáry stopro zaslouží - za atmosféru, napínavost a hlavně, v našich českých vodách za originální námět. Jo, a za nádhernou obálku!

6 09.05.2024

Já nevím, proč si to dělám. Četla jsem předchozí Po evropských stezkách a skoro jsem to zahodila, takže nechápu, proč jsem si koupila další. Asi proto, že Lucku ráda sleduju na instagramu a tam to prostě umí. A tak tahle kniha byla jakýsi můj guilty pleasure. Takže.. na jednu stranu je to strašné čtení. Popisovat den po dni bylo velmi špatné rozhodnutí a navíc se ani nejedná o cestopis, jakož o průvodce večerkami, hospodami, restauracemi, který obsahuje detailní (každodenní!) popisy jídla, co dokázala zpucnout. Do toho neustálé stěžování na asfalt (tak nezlobte se na mě, ale já když někam jdu, tak si plánuju trasu tak, aby se mi líbila, a ne abych plnila nějaký přesně nastavený plán - což si uvědomila v závěru, kdy hodonínsko prakticky přeskočila) a komáry (mám s sebou předem vyzkoušené repelenty + vonné tyčinky); extrémní nadužívání zdrobnělin (já sice miluju zdrobněliny, ale abych je dávala do každé druhé věty?) a slova "zalžičkování, zapuclíkování" ve mně vyvolávala odpor. Lucku jsem obdivovala, že si jde sama tvrdě za svým snem, jenže jak zjistíme, "sama" téměř nikdy není. Což samozřejmě není nic proti ničemu (já se taky bojím trekovat sama, ale nemám tolik známých s volným časem, kteří by chodili se mnou), ale trochu mi to změnilo celkový pohled. Také bych změnila nicneříkající fotky (které jsou všechny jako přes kopírák), protože ani stopadesáté zírání na Lucčin a Marvisův obličej (i když jsou oba krásní) nám o dané lokalitě vůbec nic neřeklo. Jinak z marketingového hlediska je kniha výborný tah, jelikož spousta čtenářů se jistě těšila na "tu svou domáckou" část přechodu. I přes všechno mi tento díl přišel o dost lepší než předchozí, protože se Lucka dost zlepšila v cestovním popisu (nebo to bylo jen skrz to, že člověk to u nás zná a umí si to lépe představit?), a někde dokonce vyjmenovala specifickou flóru a faunu. A i přes všechny neduhy a mnohdy trapný humor.. je to takové lidské. A člověk někdy prostě potřebuje číst o tom, že i druhým se dějí nepříjemnosti, nebo že se cítí naprd, nebo že se jim zrovna nic nechce. Nebo naopak číst o tom, že existují lidé, kteří jsou nezištní, pomohou vám v jakékoliv situaci a rozzáří váš den. A o tom to je.

5 30.11.2024

(SPOILER) Tak já nevím. Hrozně jsem se na Mrtvou říši těšila. Předchozí dva díly mě bavily, sice pitomoučké, ale lehké, tak akorát na zrelaxování a vypnutí mozku.
Ale tohle byla... prostě nuda. Moc doufám, že opravdu půjde jen o tento jeden vycpávkový díl (ztotožňuji se s komentáři níže). Přibyla nám nová lokace - kostnicový chrám a pražské nádraží (mimochodem jako zaměstnanec železnic jsem se musela smát nad hlášením o příjezdu vlaku), kde se zase setkáváme s dalšími rebely a dalšími nejkrásnějšími muži pod sluncem. Tahle část mě hrozně nebavila, všichni navzájem zase řešili problémy s důvěrou a neustále nadržená démonka byla vysloveně trapná. To jsem ale ještě nevěděla, co přijde. Na jednu stranu, konečně jsme se dočkali - jakmile Warwick vkročil na scénu, netrvalo dlouho a s Brexley na to hupsli, a tenhle první milostný akt byl dobrý - ale pokračovalo to takovým způsobem, že mi to hezky brzy začalo lézt na nervy. Nejen, že děj se točil dokola a svým scénářem prakticky kopíroval předchozí dvě knížky (únos, krádež, motorky, přestřelka, útěk, zajetí, motorky, útěk, přestřelka), ale ze všech (!) našich hrdinů se stali nemyslící chodící nadrženci. Ne že by v minulých dílech byli nějací cudní einsteinové, ale tady to bylo extrémně na sílu. Takže původní schéma děje se změnilo na sex, sex, sex, motorky, přestřelka, sex, sex, útěk, zrada, sex, sex atd. Namísto odpočinku jsem byla pěkně vytočená, protože ani ten sex potom nebyl napsán nikterak uspokojivě, naopak až odpudivě, v jakkoliv absurdní situaci, na jakémkoliv místě. Za celý díl jsme se opět téměř nic nedozvěděli, ba naopak, z ničeho nic tu přibyl další důležitý artefakt, o kterém dosud nepadlo ani slovo. Jako jo, pořád je to neuvěřitelně čtivé a prostě musíte číst dál. Líbilo se mi vystřídání snad všech lokací z předchozích dílů. Ale žádný zvrat tu nečekejte, není tady žádné překvapení, a to ani v závěru. Hodnotím vlažně.
Obálku opět miluju a další tři díly si určitě přečtu, pokud budou obálky ve stejném duchu. Ale nechápu, proč mám anotaci na zadní straně výtisku snad úplně stejnou jako u minulého dílu? Nekontrolovala jsem to, ale obsahu aktuálního dílu neodpovídá, což mě teda mrzí.

P.S. Vsadím se, že se nějaký další díl bude odehrávat v tom fungl novém čupr dupr extra zabezpečeném vězení, o němž tam byla velice nenápadná zmínka.
P.S.S. Ze všech postav mám nejraději Ashe. Je novým adeptem na budoucího zrádce?

5 09.05.2024

(SPOILER) Jsem naštvaná, napsala jsem zde obsáhlý komentář, který mi byl z nějakého záhadného důvodu smazán. A psát znovu se mi opravdu nechce.
Tedy řeknu jen to, že mě druhý díl zklamal. Ano, účelem nejspíš bylo, aby si hrdinka prošla určitým vývojem a do té doby nám byla ultra nesympatická, ale proč bych proboha měla chtít takovou knihu číst? Jaren mi připomínal Maxona a bylo mi ho moc líto, ale zase, nepochopila jsem, proč byl do Kivy zamilovaný. Nepochopila jsem spoustu věcí. Především - když Kivu královská rodina přijala za vlastní, zatímco její biologická sestra ji jen využívala, tak proč se nakonec naše "hrdinka" zachovala tak, jak se zachovala? Závěr si plně zaslouží a doufám, že než dojde k pozitivnímu konci, dostane ještě pořádně za vyučenou. Sérii dočtu, ale v mé knihovničce určitě nezůstane. Jestli chcete podobné téma, sáhněte po M. Pearsonové, má to mnohem lépe zpracované.

4 15.08.2024

(SPOILER) Tak jsem podlehla trendu... a jsem velmi mile překvapena! Narozdíl od Touhy, která mě zklamala, je Čtvrté křídlo svěží, čtivé, se sympatickými postavami. A když mu prominete, že připomíná některá předchozí díla (což, přiznejme, dnes dělá každá druhá YA - jak taky chcete vymýšlet stále nové originální zápletky?), dostanete slušnou porci zábavy.
SPOILERY ->
Uznávám, že autorka má strukturu děje extrémně dobře vymyšlenou. Střídají se nám tu cykly, které fungují po celou knihu na principu "období klidu - akční scéna - upgrade hlavní postavy - období klidu". V mnohém mi tohle schéma připomínalo nějakou expící počítačovou hru, a myslím, že tohle je vzhledem k cílovce prostě geniální (Violet přejde Parapet a je přijata ke studiu; získá fyzickou sílu; dostane dva draky; dá se dohromady se sexy chlapem; zlikviduje úhlavního nepřítele; ovládne svoji magickou schopnost; a nalezne dávno ztraceného přítele). A přiznávám, že mě tyhle upgrady také velmi uspokojovaly a nutily mě číst dál - chtěla jsem další a další. Za tohle si autorka opravdu zaslouží maximální ohodnocení. Postavy jsem si taky oblíbila, všichni působili velice uvěřitelně, chovali se přirozeně a Xadena mám mnohem raději než namachrovaného arogantního Rhysanda. A velké plus má u mne první hlavní sexuální scéna, ta byla naprosto realistická a dost mi připomněla mě s manželem. :P
A teď ty výtky. Děj byl extrémně předvídatelný a nečekejte žádné mega překvapení, pokud po dobu čtení dáváte pozor. U Violet absolutně nefungovala její charakteristika křehké a jemné dívenky a odkazování na tento fakt bylo prostě divné. A měla jsem problém porozumět tomu, jak a proč mezi Vi a Xadenem ta láska vlastně vznikla, když nám bylo x-krát zdůrazněno, že Xaden chce Violet mrtvou. Konec mě zklamal. Jak už bylo řečeno, je těžké vymýšlet něco nového a skoro všechny kultovní i nové fantasy se věnují rebelii, svržení starého řádu a nastolení lepšího světa, takže není překvapení, že tomu bude stejně i v tomto případě. Ale stejně doufám, že se Vi ještě vrátí do školy a nebude novou Katniss tak rychle (jak mě zklamal vývoj v Divoké říši).

Četla jsem v originále, zatím jsem dala 4 hvězdy, tak uvidím, jak moc to ovlivní český překlad. Doufám, že tu úroveň nesníží. Později updatuju.

UPDATE: Hodnocení nechávám. Překlad nic moc, hromada překlepů a dost věcí bych klidně počeštila. Na co nechávat všude angličtinu, když to chci číst v češtině? No nic, nového Harryho jen tak nedostanu.

4 09.05.2024

Úsvit onyxu udeřil na moji estetickou strunu. Okamžitě mě zaujalo sice jednoduché, ale velmi originální pojetí světa, který byl velmi dobře popsán a vyvolával příjemné pocity. Do toho fráze typu "do šutru", nad nimiž jsem se upřímně zasmála, a kniha mě měla v hrsti. Začalo to výborně, pak to dost připomínalo Ranhojičku (on samotný děj není bůhvíjak originální) a závěr byl pro mě osobně kamenem úrazu. Ale v porovnání s Bezmocnou se mi tady strašně líbila romance, nepřišla mi na sílu, všechno bylo tak přirozené a sexy a Kane byl doslova božský. Arwen byla úžasná a inspirativní, s její povahou jsem se hned ztotožnila - nebyla jako jiné nabušené hrdinky, ale úplně normální holka, která se vypracovala překonáváním svých obav a strachů. Také se mi líbili všichni členové Arweniny rodiny s Daganem, naopak Mari mě vůbec nezaujala a nevěřila jsem jí ani nos mezi očima. Závěr byl zbytečně apokalyptický a přehnaný, k celkovému ději se nehodil. Ale uvidíme, jak se to dál vyvine, určitě budu ve čtení pokračovat. Snad druhý díl nezklame.
P.S. Jediné, co mi vysloveně vadilo, bylo jméno Arwen. Co je na tom těžkého, si vymyslet vlastní originální jméno? Co je to za módu, dávat ikonická jména YA hrdinům (viz také Torin z Mrazu)? Ach jo.

3 16.11.2024

A já tomu těch pět dám, i když je to teprve druhá kniha z prozatímních 34, které dávám plný počet. A ano, objektivně si to nezaslouží. Jde totiž pořád o jedno a to samé neustále omílané téma. Knížka je mixem především Selekce a Hunger games, ale také Divergence, Princezny popela, Ranhojičky a dalších. Jenže na mě to fungovalo, děj odsýpal, byl dobře vybalancovaný, logický, hlavní hrdinka mě neštvala, bratři princové jednali uvěřitelně, ostatní postavy byly také fajn a autorka mě dokázala vtáhnout do děje. Ano, bylo to předvídatelné, a to hodně. Ale ne, ani tak mi to nevadilo. Je to čistě mé subjektivní hodnocení, ale i stylem psaní mi Rudá královna velice sedla. Jaktože jsem na ni nenarazila dřív?

3 13.08.2024

Neměla jsem žádná očekávání, hype šel mimo mě a ani jsem nevěděla, o čem to je. V první chvíli přišlo zklamání, jelikož upírské YA moc nemusím, a to obzvlášť po zkušenostech s nudnou Touhou a s odpudivou a bizarní Armentroutovou. O to víc jsem byla mile překvapena! Ani tak ne dějem (téměř jedna ku jedné kopírka Hunger games i s romantickou linkou), ale styl psaní, ten mi sedl maximálně. Je pravda, že systém božstev, pozadí světa a reálie byly matoucí a ztrácela jsem se. Ale ten aktuální upírský svět jako takový byl, zvlášť ve vztahu k "dobytku", vysoce uvěřitelný. Oraya mě absurdně bavila tím, jak svého otce milovala, ale jiné upíry bez váhání a s lehkostí zabíjela. Mische byla fajn kopírka Alice, jen škoda, že se tam pouze mihla. Vincent byl výborný. Raihn byl fajn. A ano, tahle romantická linka mi obrovsky sedla. Pozvolná, nenásilná, přirozená, nepřekážela ději. A když došlo k vyvrcholení, stálo to za to. Přirozenější a reálnější popis sexu jsem snad nikde jinde nečetla. Jinak, pokud máte načteno už nějakých pár YA, na ději vás nic nepřekvapí. Od začátku je jasné, kdo je Raihn, a po pár kapitolách i jak to skončí. Jenže i když to čekáte, i tak to ve vás zanechá pachuť hořkosti. Druhý díl si přečtu, zajímá mě, jestli autorka vykouzlí něco originálního nebo bude pokračovat v kopírování jiných děl.

3 20.05.2024

(SPOILER) Bez Šance je kniha, na kterou jen tak nezapomenete. Respektive, zapomenete na postavy a konkrétní děj, ale na poselství knihy ne. Na rozdíl od Smrtky, tahle alternativní budoucnost mi připadá až děsivě pravděpodobná. Po celou dobu čtení vás bude mrazit - ne z toho, jak je kniha napsaná, ale proto, jak realisticky je svět vystaven. Ano, některé záležitosti jsou nedomyšlené (čápnutí; to, jak je vlastně nastaven systém rozpojování - je někde dáno, kolik dětí se může / musí nechat rozpojit?), a některé zápletky skvěle doplňovaly a dotvářely charakter světa (tleskači, Cy-fi). Postavy Connora i Risy mě nijak neobtěžovaly a Lev byl extrémně zajímavý konfliktní charakter. Vlastně všechny postavy, které se v knize objevily, byly skvěle vystavěné a každá z nich do děje něco přinesla. Závěrečná pasáž vygradovala neuvěřitelným způsobem a konečné zacyklení, kdy hrdina spatří paži s vytetovaným žralokem, mě šokovalo tak, jako už dlouho nic. Do dalších dílů se pouštět ale nebudu, stále mi nesedí autorův styl psaní, takže jsem velmi ráda, že děj skončil jakž takž uzavřeně. Škoda, že Neil nepíše o maličko lépe, protože fantazii má neuvěřitelnou.

3 09.05.2024

Tak tohle se opravdu nepovedlo. Prvotní nápad nasimulování klasického rpgéčka mě sice dost pobavil, ale to bylo tak všechno, protože různorodé typy postav a neobvykle umístěný začátek děje v časové ose byl tak jediné, co z toho nakonec zbylo. A popravdě podle stylu psaní (může to být ale i překladem) jsem měla pocit, že knížku vygenerovala AI. Chaotické, monotónní, bez emocí, nesmyslná zápletka. Matt mě absolutně nepřesvědčil, že by z jeho strany byly nějaké city, spíš naopak. A Arek podle svých slov Matta sice bláznivě miloval, ale stejně tak ho vzrušovali všichni ostatní (doslova všichni). Co se týče těch Ostatních, tak jejich postavy byly naprosto ploché, ničím ději nepřispívali, a i když v žádném případě nejsem žádný "fob", přišlo mi přinejmenším zvláštní, jak bylo v knížce X párů a pouze jeden z nich byl hetero. A tolik proklamovaný humor? Žádný. Zasmála jsem se hned v první kapitole na začátku, která měla ještě potenciál. Nedoporučuji.

2 08.11.2024

Nedokončené příběhy už z principu nejdou objektivně hodnotit. Jde o dílo určené vyloženě Tolkienovým fajnšmekrům, jelikož na způsob encyklopedických dodatků z Návratu krále mapuje samotný vývoj Tolkienových myšlenek o jeho neskutečně propracovaném světě. Jde o vyloženě fascinující knihu a při čtení pochopíte, proč je Tolkien tak uctívaný (právem). Nedokončené příběhy nedoporučuji, pokud jste nečetli Silmarillion, a pokud jste nečetli ani Pána prstenů, nebo dokonce ani Hobita, pak je nedoporučuji už vůbec. Jde o velmi náročnou četbu, ale každý tolkienolog si tam najde něco pro sebe - mě spíš vyhovoval Třetí věk, moc jsem si užila pojednání o čarodějích i palantírech a vysloveně jsem se bavila nad jednáním Gandalfa s Thorinem. Ale zaujaly mě i části o Galadriel nebo o námořníkově ženě.

2 13.10.2024

V podstatě nemám moc co dodat, jelikož do písmene souhlasím s komentářem níže od Cara.17.
Neskutečná spatlanina všeho možného, a i když to ve výsledku byla zábavná jednohubka, po naprosto příšerně napsaném začátku jsem se musela rozhodovat, jestli má cenu ve čtení pokračovat. A nebezpečný turnaj? Pro naplnění očekávání tohoto tématu doporučuji spíš Zmiji a křídla noci, Mráz slovo "turnaj" viděl tak maximálně z okénka vlaku. Obvykle série přečtu celé, ale tady pokračování nevyhledám.

2 09.10.2024

I když souhlasím s komentáři níže, že se v konečném důsledku v knize nic moc nedělo, pořád mi to strašně sedne. Autorčin styl psaní je očividně moje krevní skupina, neskutečně jsem si to užila. Stále si stojím za tím, že je Mare výborně napsaná hrdinka, a tady to navíc skvěle okořenil vhled ostatních postav. Nejsem fanynka Cameron ani Evangeliny, ale kromě udržení přehledu o ději tam sloužily i jako dokreslení Mareiny osobnosti, tak, jak ji vnímá okolí. Také mě moc mile překvapil Kilorn, jak Mare dával prostor, romantický vztah si nevynucoval a ještě se sblížil s Calem - působí tak už hodně dospěle. Maven i Cal udržují laťku stále vysoko a princezna Iris byla příjemným osvěžením. No a závěr mi roztrhal srdce na kousíčky. Doufám v happy end, ale dle naladění série mám dojem, že bude spíše hořkosladký.

2 07.10.2024