sgjoli komentáře u knih
Knihu jsem začala číst kvůli semináři ve škole, ale vůbec toho nelituji. Naopak jsem ráda, že mne škola v tomto případě „přinutila“, protože sama bych po tomto díle nesáhla. A já bych tak přišla o skvěle napsaný příběh člověka, který zachraňuje věci, které jiní považují za odpad, ale přitom jde o hodnotné umělecké kousky. A samotného ho dostihne osud – symbolika tu je neskutečná. Zajímavá je tu myšlenka toho, jak kdo přistupuje k umění. Co jeden má za poklad, druhý bez rozmyslu vyhodí. Kde je ta hranice? Knihu bych určitě doporučila. Je zde řada zajímavých myšlenek, u kterých se vyplatí se pozastavit.
Koukám, že nejsem jediná, kdo z této knihy vysloveně neskáče nadšením. Začátek byl pro mne dost slabý, těžko se mi do toho začítalo. Až kolem 80. strany jsem se konečně trochu chytla. Prostředek skvělý, čtivý. Ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc mi některé věci připadaly přitažené za vlasy. Za sebe hodnotím 3-3,5 hvězdami. Nebylo to vysloveně špatné, ale mám své výhrady.
Přiznám se, že z této knihy mi bylo při čtení dost úzko a bylo mi líto hlavního hrdiny, který se okolnostmi ocitl v nelehké situaci. A přitom jediné, co potřeboval, bylo nějaké klidné místo, kde by mohl přebývat a pracovat na svém pojednání. To však nenachází a místo toho je zatahován do událostí a situací, které mu nejsou moc příjemné. Není to utěšené čtení a mně je smutno ještě teď, když si na tu knihu vzpomenu. Ten pocit lítosti a bezmoci z toho dost výrazně sálá a dotkne se každého vnímavějšího, citlivějšího člověka.
Nejen Mácha, ale i Sabina patří právem mezi naše úspěšné "zástupce" doby romantismu a literatury, která v této době vznikala. Příkladem je právě jeho Hrobník. Skvěle zpracované dílo s ponurou atmosférou, čtivě napsané, se skvělými obrazy. Tajemné, temné, napínavé, úžasné! Způsob, jakým Sabina pracuje s jazykem, je fantastický. Bezvadně napsané, atmosferické! Tohle prostě miluju a všem doporučuji k přečtení.
Trochu mám dojem, že paní Salivarová žije tak trochu ve stínu svého slavnějšího manžela pana Škvoreckého, což je ale škoda, protože i ona má podle mého v literatuře co říct. Minimálně její kniha Honzlová to dokazuje. Kniha skvěle popisuje dobu minulého režimu – syrově, lehce ironicky a s cynismem. Jde přímo k jádru věcí, nechodí kolem horké kaše a pojmenovává věci tak, jak jsou. Byl to silný čtenářský zážitek, plný smutku a tíživých momentů, kdy mne bylo úplně úzko. Ale jsem moc ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst. Hodně silně to na mne zapůsobilo. Škoda, že se o této knize nemluví o trochu víc. Rozhodně by si to tento titul zasloužil, protože přináší silný lidský příběh a velmi skvostně zpracovaný odraz doby velmi nedávné.
Knihu jsem četla v rámci společného čtení na ČBDB a jsem ráda, že jsem se zúčastnila, protože bych jinak o této knize neměla vůbec povědomí. A to by byla fakt škoda, protože Enderova hra mne fakt bavila. Mrazí mne z toho, co společnost byla schopna dělat s malými dětmi – obrat je o dětství, byť to mělo být z důvodu velkého poslání, nějakého většího poselství. Aby bylo zachráněno lidstvo, generace dětí přišly o dětství a staly se z nich bojové stroje. Začátek knihy byl trochu pomalejší, ale pak se to rozjelo a byla to fakt pecka. Z některých věcí mne trochu mrazilo. No a ten konec mne dostal. Každopádně se jedná o skvělé čtení a nedivím se, že má kniha tak pozitivní hodnocení. Určitě mohu doporučit.
Krabice živých je jedna z těch knih, o které by se mělo více mluvit a která by se měla více číst. Je to další z řady těch, která silně promlouvá o holocaustu a o věcech, lidech a událostech, co by nikdy neměly být zapomenuty. Frýd píše velmi čtivě a už samotný fakt, že autor vychází z vlastních zkušeností, dělá knihu ještě silnějším čtenářským zážitkem. Pokud se zajímáte o téma holocaustu/2. světové války, neměla by vás tato kniha minout. Ve mně kniha rezonovala ještě dlouho po dočtení.
Invalidní sourozenci patrně nebudou pro každého, ale mně ta kniha vysloveně sedla. Bavily mne ty Bondyho představy a ta jeho imaginace. Je to dost svérázné dílo, hodně symbolistické, které vyžaduje určitou spolupráci čtenáře. Za mne naprosto fantastický čtenářský zážitek.
Když jsem se do knihy pouštěla, nejdříve jsem moc nevěděla, co od knihy čekat. Ale lákalo mne to, protože jsem na tento příběh slyšela jen kladné ohlasy. A ono to má skutečně svůj důvod. Jedná se o velmi citlivě podaný lidský příběh. Příběh o úspěších i pádech, o vůli jít dál, o lásce i zklamání. Na pozadí různých historických událostí tu sledujeme příběh jedné paní, která si toho v životě prošla hodně. A když pak vše celé rekapitulujeme spolu s ní, zjišťujeme, že jediné, na čem záleží, jsou lidé, které máme rádi a kterými se obklopujeme. Konec mne hodně dojal. Zaláskované příběhy běžně nečtu, ale způsob, jak to autorka v této knize pojala, mne bavil. Bylo to silné, poutavé čtení, od kterého jsem se vůbec nedokázala odtrhnout. Zároveň tu najdeme řadu zajímavých myšlenek, které stojí za to, aby se člověk u nich zastavil a chvíli nad nimi uvažoval. Moc doporučuju.
Už jsem se jednou přesvědčila o tom, že Agatha Christie umí napsat skvělý, strhující příběh bez toho, aby tam byl některý z jejích velkých geniálních mozků (Poirot, Marplová), a to v knize Deset malých černoušků. Ani v Hadím doupěti tu nikdo takový není. Bohužel, v případě téhle knihy se to ale podle mne moc nepovedlo. Dějově je kniha zajímavá – zápletka solidně vystavěná. Ale bohužel jsem narazila na ty postavy. Vůbec nic ve mně nevyvolaly, nic ve mně nezanechaly, nebavily mne. Příběh sám o sobě je napsaný dost průměrně. Proto celkově taky průměrně hodnotím.
Tahle kniha je teda dost deprimující. Začátek příběhu je pozvolný, ale pak nabírá na takových obrátkách, že knihu neodložíte, dokud to nedočtete. Rosemary se jako každá správná matka snaží co nejlépe připravit se na příchod dítěte a na to, aby se pak o něj dokázala co nejlépe postarat. Lidé, kteří ji obklopují, jsou pěkní podivíni a ty události, co se kolem Rosemary dějí – pane jo! Tahle kniha byla jedno velký psycho. A ten konec? Wow! Čekala jsem od knihy hodně, ale ono mi to dalo ještě víc. Nebylo to snadné čtení (obsahově), ale i tak jsem si to moc užila, protože tahle kniha je prostě pecka!
Autorka v této knize přichází s několika mikropříběhy zaměřujícími se na lásku (duševní či fyzickou) mezi muži. Příběhy jsou to čtivé, mají spád a rychle ubíhají. Po dočtení jsem nakonec nabyla dojmu, že hlavním poselstvím knihy je ukázat to, že nezáleží na pohlaví. Láska (a vlastně jakýkoliv cit) může fungovat mezi lidmi bez ohledu na pohlaví. Tato sbírka povídek asi nebude úplně tím nejhlubokomyslnějším, na co můžete narazit, ale za přečtení určitě stojí.
Je těžké oddělovat od sebe knihu s filmy, kde hlavního hrdinu perfektně zahrál pan Hrušínský. Obojí to jsou fenomény, oba stejně skvělé. Haškův humor je chytrý (až vychytralý), jeho jazykolamy, myšlenkové přesmyčky, všecko. Doposud se vedou spory o tom, jestli je Švejk tak hloupý, nebo tak geniální. Mně vždycky připadalo, že pravda je na obou stranách – od každého trochu. Každopádně tuhle klasiku miluju, a pokud máte rádi inteligentní humor, určitě by vás tahle kniha neměla minout.
Zpočátku se mi do knihy začítalo trochu obtížněji, ale pak to nabere na neskutečném spádu, že jsem se od knihy nedokázala odtrhnout. Skvělý kontrast válečných událostí v kombinaci s tím, jak to prožívá mladý člověk – v řadě ohledů ještě naivní či nezkušený. O to víc ty absurdity války bijí do očí. Skvělé, moc se mi to líbilo.
Z počátku jsem měla trochu dojem, že se autorka přiživuje na slávě Mary Shelleyové a jejím původním románu (a ten dojem mám neustále), ale zároveň nemohu autorce upřít fakt, že její dílko bylo celkem čtivé a já to měla přelousknuté celkem rychle. Kvalit původního románu to nedosahuje, ale na jedno přečtení proč ne – celkem ucházející odpočinková kniha na jedno odpoledne.
Tahle tragická romantika mne jednoduše dojímá. Ten příběh miluji, i když končí tak nešťastně. Jen kvůli tomu, že se dospělí nepohodnou, jejich potomci trpí. Jen proto, že děti nesou jména svých rodičů, je jejich láska zapovězena. Přitom děti za neshody svých rodičů v tomto případě absolutně nemohou. Tvrdohlavost dospělých, co zničila dva mladé životy. Shakespearova představivost, jeho vyjadřování a způsob, jak s tím jazykem pracuje a jak zobrazuje lidi – to mne nepřestává fascinovat. A i když nejsem kdovíjaká cíťa, u Romea a Julie vždy na konci bulím jako želva.
Myšlenkově zajímavé dílo, které budí rozporuplné reakce. Místy se to může zdát nesmyslné, nepochopitelné (když je Prokop nemocen a mysl mu bloudí bůhvíkde). Ale mně se kniha hodně líbila. Člověk tak nějak asi musí číst mezi řádky a hledat tam ty významy. Je to dost symbolistní dílo, které ze strany čtenáře vyžaduje jistou spolupráci (ne jen styl čtení „rychle přelouskám a hotovo“). Nad knihou je občas potřeba se pozastavit a trochu přemýšlet nad těmi významy skrytými mezi řádky. Ale chápu, každému holt sedne něco jiného. Za mne plný počet hvězd. :)
Od této knihy jsem neměla moc velká očekávání a nakonec jsem byla velmi mile překvapená tím, jak moc mne to bavilo. Příběh je napsaný velmi citlivě a s lehkostí. Je to sonda do života dvou chlapců – sledujeme jejich životy, jejich myšlenky, vztahy. Psychologie obou postav je tu skvěle vykreslená – bavilo mne sledovat, jak se oba chlapci navzájem ovlivňují a vyvíjejí se. Přišlo i několik nečekaných zvratů, které jsem nakonec hodnotila kladně. Celkově se mi kniha četla moc dobře a mohu ji doporučit.
Stejně jako v případě Lesa sebevrahů ani zde nejde o horor, ale spíše o dobrodružný napínavý příběh o skupince lidí, co jdou prozkoumat nebezpečné místo a stane se jim tam něco dost nepříjemného. Je to survival, který je akční, svižně a čtivě napsaný, s řadou zvratů. Hororové, případně thrillerové prvky tam moc nenajdete, jen minimálně. Ale nemůžu autorovi upřít to, že píše fakt poutavě. Četlo se mi to moc dobře a zabavila jsem se u toho. Takže za mne určitě doporučení.
Dějově to není kniha nijak komplikovaná. Spíše mi to přišlo jako taková psychologicko-sociální sonda do života vyšších vrstev lidí žijících v určitém prostředí a v určité době. Mně to ale vůbec nebavilo. Naopak jsem si to moc užívala. A samozřejmě mne nejvíc bavilo to vzájemné střetávání mezi Elizabeth a panem Darcym – to jejich vzájemné „oťukávání se“, poznávání jeden druhého, než vše dospělo ke zdárnému konci. Také mne bavilo, jak jednotlivé sestry Bennetovy byly každá úplně jiná – jak se to autorce podařilo vykreslit. V tomhle ohledu mi to skoro připomínalo Malé ženy od L. M. Alcottové. Každopádně Pýcha a předsudek je moje srdeční záležitost a ráda se k tomu budu vždycky vracet.