sharik komentáře u knih

Fakt krásně ilustrace. A o ty hlavně jde. Nakonec, autor ilustrací je uveden na obálce, autor textu knihy je pak jen v tiráži. Popravdě, text je dost špatný - řekl bych, že i jako čtení pro nejmenší děti je dost odfláknutý. Spíš náčrt příběhu v pár větách, než příběh samotný. Ale co já vím, dětské literatuře nerozumím. Proto ani nedávám žádné hodnocení, co se hvězdiček týče. Ale ta kresba je fakt super.

Před lety jsem viděl divadelní hru, pak film. Obojí neskutečná síla o snaze a nemožnosti vymanit se z rodinných vazeb, o manipulaci, plné emocí. Vlastně jedna z nejemotivnějších her, co jsem viděl. Chtěl jsem si dlouho přečíst i text samotný, ale nemohl jsem ho nikde sehnat. Nakonec se mi podařilo najít Lettsovu hru v angličtině... Rozhodně stála za to hledání! Pokud znáte nějakou kvalitní inscenaci, nebo nakonec i film (jiný jen v málo věcech než hra samotná), asi víte, co čekat. A že to je prostě pecka ;).

1 12.12.2019

Je to asi klišé, ale van Gogha mám z malířů nejraději, ač oblíbenců mám jinak bezpočet. Takže Žízeň po životě jsem nakonec nemohl vynechat. Na jednu stranu je to velice čtivě napsaná kniha shrnující příjemnou formou Vincentovu uměleckou a životní cestu... Strašně mě bavily kapitoly o Borinagi - mezi horníky. Citlivě napsané, z jejich života čtenář cítí až fyzickou bolest... A také kapitoly o Paříži jsou skvostné - šílenství umělců a jejich vrtochy působí nádherně bizarně a člověka tyhle anekdotické popisy prostě baví, zvlášť když jsou o lidech, jejichž práci zná a obdivuje... Na druhou stranu, nejpozději při nich by si čtenář měl uvědomit, jak je kniha silně romantizující a tak by ji měl taky vnímat. Nejde o životopis rekonstruující van Goghův život, ani život společnosti kolem (ať byl zrovna v jakékoli). Přes krásné vykreslení Vincentova vztahu s bratrem Theem a přes to, že Theovi Stone přiznává nekonečné zásluhy, nezapomínejme, že Žízeň po životě je fikce (ač podle doslovu autora by Stone asi nesouhlasil; historickým nepřesnostem se však nevyhnul, např. v tom, co byl Vincentův poslední obraz atd). Míře inspirace realitou navzdory. Navíc nevyhnutelně "zastaralou realitou", neb historikové stále aktualizují poznání o malířově životě... O jiné věci se zase vedou spory a autor se musel na jednu stranu přiklonit... To je vše v pořádku, bez toho psát beletrii nelze.
Co mi však na románu vadí, jsou občas přílišné časově skoky (bez přípravy, bez grafického vyznačení... jako by sazeči zmizel odstavec či několik stran), dále místy nerealistické dialogy a chování postav (zejména častá příprava na to, že si uřízne ucho, skrz dialogy s prostitutkou Rachel; zrovna okolnosti tohoto činu jsou historický snad nejspornější, přinejmenším nejčastěji diskutované)... nejhorší ovšem byla snová kapitola, v níž Vincenta navštíví múza a odhalovatelka budoucnosti. Nejen, že se do poetiky románu strašně nehodí a trčí, autor tu navíc táhne Vincentovu nevědomost několik stran a snaží se napínat čtenáře, který už ale dávno ví, co se děje a autorova snaha o napětí je pak spíš otravná... Celá tahle kapitola navíc zavání nepovedenou snahou dojmout, protože zbytečně tlačí na pilu.
Kromě těchto vad musím ale říct, že jsem si čtení knihy užil, ač na těch výhradách trvám. Stone byl jinak zručný vypravěč, příjemně obrazotvorný, a já jsem rád, že mě provedl Vincentovým románovým životem od Londýna přes Nizozemí, nuzné doly a divokou Paříž až na malířův osudový venkov.

5 08.12.2019

Simmonsův Terror je úžasně mnohovrstevnatý román. Nevypráví jen o arktické výpravě, pochopitelně. Nejzásadnějším tématem je chování lidské společnosti v krajních podmínkách (čímž mi hodně připomíná S. Kinga) - rozpadající se civilizovanost, vzorce chování i samotné lidství v boji o přežití (a na druhé straně udržování zmíněného některými). Ale tyhle úžasně vykreslené psychologické fresky také nejsou všechno. Simmons skvěle pracuje s reáliemi, prostředím a s napětím. Vedle toho také s eskymáckou mytologií a víc než zručně proplétá historickou fikci s mysteriózním dílem. Masivní kniha nestíhá být nudná a ač se často mění, na co je kladen důraz (hlavně v nečekaném a brilantním závěru), nepůsobí necelistvě ani mozaikovitě. Některé postavy možná vypadají trochu černobíle, ty ovšem naprosto vyvažují postavy hlavní (jichž také není málo) - komplexní a často nejednoznačné. Aby se v závěru vysvětlily stejně, jako veškeré záhady a smysl celého dění. Označení "mrazivý thriller" je více než přiléhavé a ačkoli jsem tuhle knihu četl poměrně dlouho, chci víc. Chci víc Fitzjamese, Croziera a především Mlčenlivé dámy. Ani nedokážu napsat, co vše je na téhle knize super a příliš nespoilovat. Jsem zcela nadšený!

21 29.11.2019

Jako oddechová četba na pomezí detektivkářské "drsné školy" a fantastiky, perfektně splňuje účel. Není to náročné, ale zároveň to není blbé a má to styl. Sevřený soubor povídek Smrt & potěšení vypráví "pražský Marlowe" Norman Applegate - Američan, co původně v Česku učil angličtinu, ale tak nějak se stalo, že z něj je dnes soukromé očko. Ano, Kudělka se odkazů na slavného Marlowea nijak nezdráhá, ať už jde o styl (do jisté míry parodický), či pověstné hláškování, nebo o to, že detektiv je tak trochu drsňák, ale spíš dostává po hubě. Koneckonců, ohledně míry, jak moc to brát vážně, nejlépe svědčí právě srovnání s Chandlerovým Philem Marlowem - Applegate sám sebe vidí jako detektiva takového druhu, nicméně všichni ostatní se mu trochu nenápadně pošklebují, že si na Marlowa hraje. K humoru bych měl ještě dodat úžasnou Normanovu "češtinu", jejíž přešlapy možná leckomu připomenou britského agenta Crabtreeho ze seriálu Haló, haló! (ač Norman mluví česky lépe, než Crabtree francouzsky, takže žádné "dobré podoledne" ani "dobrá kráva" se nekoná). Sečteno, podtrženo: Chcete-li dobře napsanou "americkou drsnou školu na český způsob", která se nebere vážně, ale zároveň sama sebe nezesměšňuje (tedy humor má jasnou a zvládnutou míru), okultní detektivní povídky Smrt & potěšení jsou to pravé. Skoro mě až mrzí, že "Kudělka" jich víc nenapsal a nevěřím, že ještě napíše.

3 29.10.2019

Musím říct, že i přes poněkud rozpačitý začátek (zejména fakt blbé dialogy, kdy se několik postav dostane do situace, v níž se na něco zeptají a ačkoli ihned dostanou odpověď, tak najednou netuší, na co se to vlastně ptaly; jednou bych to pochopil jako ukázku roztržitosti postavy, opakovaně to však nefunguje ) - I přes rozpačitý začátek velmi dobrá krimi. Možná trochu překombinovaná, ale je fakt, že autoři ve výsledku umí přesvědčit, že tahle přehnanost dává smysl. Ale nejlepší na celém nebyl samotný (jinak velmi poutavý a originální) případ, nýbrž život onoho hypnotizéra Erika a jeho rodiny, z čehož celý případ pochopitelně pramenil. Opravdu také oceňuji, jak autoři vykreslili některé z postav. Hypnotizér Erik a jeho manželka Simona jsou literárně skvělé postavy. A nejen oni.

4 28.10.2019

Dlouho jsem tuhle knihu nemohl sehnat a strašně mě žralo, že McCarthyho Cestu neznám a nemám přečtenou. Nedávno konečně znovu vyšla a já ji mohl zhltnout a nechat se pohltit geniálně vykreslenou temnou atmosférou nehostinného světa po globální katastrofě. Oproti některým jiným autorům tohoto žánru (zejména českým, jejichž post-apo má podobnou strukturu i podobu) nepotřebuje McCarthy sázet na vulgaritu, sexualitu ani nepřecpává svůj text explicitním násilím. Ono je to totiž takhle mnohem silnější. Anonymní prostředí dokresluje prakticky anonymními postavami putujícího otce a syna, pracuje s minimem postav a minimem vzpomínek na svět před zkázou. Protože minulost nemá žádný význam, ačkoli někde tam pořád ukrytá je. Nechci se dopouštět klišé popisu, že je to příběh o naději (ono by to bylo asi beztak poněkud sporné tvrzení), či o naději v beznaději. Jenže tenhle motiv je tam silný (i přes svou spornost, ale snad tou je umocněn), přestože není nijak tlačen na pilu. Cesta, plná smrti, smutku a zároveň mnohých až filozofických otázek (jen o konceptu dobrá a zla by se dalo dlouze debatovat) je prostě masterpiece!

17 17.10.2019

Tři portréty kolaborantů s nacismem doplněné o víc než bohatou obrazovou přílohu (odhadem víc jak půl knihy). Čurda z hlíny není beletrie, přestože v podtitulu se píše o povídkách. Ale to vůbec nevadí, ačkoli já osobně literaturu faktu moc nečtu... Na druhou stranu období protektorátu mě dlouhodobě zajímá a Miloš Doležal ve své rekonstrukci životních osudů pracuje s tolika zdroji, že si nezadá s odbornou literaturou. Ovšem tou tato kniha není, ačkoli autor přináší pouze (?) ověřená fakta. Musím říct, že mi chvíli trvalo zvyknout si na příliš věcný styl psaní, ale ono by se těžko jinak pracovalo téměř výhradně s fakty... Dověděl jsem se spoustu věcí, které jsem o tématu nevěděl, takže jsem naprosto spokojen... Jen pokud čekáte tři příběhy o Čurdovi, budete zklamáni. Ale to by byla škoda, Čurdův (nejrozsáhlejší) portrét je sice až poslední, nicméně dva předchozí nejsou o nic méně zajímavé.

3 12.10.2019

Musím přiznat, že po "Dívce v pavoučí síti" jsem se do dalšího dílu navazující na Larssonovo Milenium ani nechtěl pouštět, a kdybych obě knihy nekupoval najednou a tím pádem neměl "Muže, který hledal svůj stín" doma, asi bych si pokračování ujít nechal. Nicméně ačkoli "Dívka" byla fakt velké zklamání (příliš velký důraz na popisy IT technologií a matematických rovnic, to snad může bavit jen lidi z oboru, pro mě to byla nestravitelná a - přiznám, že často ne zrovna srozumitelná - nuda... Proboha, proč tomu věnoval tolik prostoru??), kde pod nánosem v závorce popsaného přestával být i příběh jakkoli zajímavý.... "Muž, který hledal svůj stín" je úplně jiná káva. Poutavá krimi, v níž Larssonovy hlavní postavy konečně nehrají druhé housle a nejsou jaksi navíc. K tomu se Lagercrantzovi podařilo několik nečekaných zvratů, což potěší. Zkrátka po velikém zklamání čtvrtým Mileniem jsem byl s pátým fakt spokojen. A to i přes silnou nepravděpodobnost a těžkou uvěřitelnost mnohých situací a náhod. Ostatně tím místy trpělo i původní Larssonovo Milenium, ale to už je zkrátka u krimi (minimálně té severské) věc žánrových zvyklostí a patří to k ní...

3 09.10.2019

Kratochvilovo rozbíjení literárních forem ve vrcholné podobě, zdá se. Jednotlivé texty super, jako celek však nedrží pohromadě a autorova snaha o literární experiment mi tady přijde trochu přehnaná a samoúčelná na úkor čitelnosti.

28.09.2019

Špatné to není, ale mám pár velkých výhrad. Třeba (zejména v první polovině) neustálé ironické komentáře vypravěčky jsou nejdřív opravdu vtipné a osvěžující... Ale časem se z nich stanou jen otravné stejně, jako vypravěčka sama. Proč je otravná ona? Pro svůj věčně nevyhraněný postoj ke všemu, působící jako častá změna názoru. Mám pocit, že za tohle může spíš krátký rozsah prózy - vše je příliš nahuštěné, není čas pro vývoj, tak je počáteční nelibost (snad ke všemu) vypravěčky příliš rychle změněna v lásku k venkovu i Jozovi - svému vnucenému manželovi. Jenže ona je ta změna nějak příliš často narušována jejím názorovým výkyvem a čtenář najednou neví, jestli je tam ta ženská strašně šťastná, nebo strašně nešťastná... Alespoň tak to jde první dvě třetiny knihy, než se vypravěčka ustálí a autorka už servíruje jen venkovskou idylku (ano, i s tolikrát viděnou dichotomií idylky a "drsného leč krásného venkova a jeho zemitých drsných a ošklivých a přitom citlivých a krásných lidí"...) promísenou se skoro červenou knihovnou. Ale krom toho jde o vcelku pěknou novelu odkazující na tradiční venkovskou prózu obohacenou o prostředí protektorátního Česka, ač to je většinou spíš kdesi "mimo záběr". Přes to se přiznám, že jsem čekal jaksi víc. Je to krásně napsané, co se týče stylu a jazyka, jenže tomu něco chybí. Možná jen nejsem cílovka, popisy venkovského života a "velké nepravděpodobné lásky" mě prostě "nehřejí u srdíčka"... Závěr je však silný, zvlášť jako kontrast ke všemu předchozímu, to musím uznat.

1 27.09.2019

Ze všech českých dystopií, které znám, v této vidím nejvíce parafrázi na Orwellovo 1984. Ale zároveň musím podotknout, že tenhle román je přitom humorný, někdy vážně vtipný, ale nepadá do parodie a stále je nakonec velmi mrazivý a jde o bolestivou alegorii totalitního státu, jakým Československo v době vzniku bylo...

24.09.2019

I přes poměrně velké množství postav na malém prostoru si člověk stihne figurky téhle prózy oblíbít a hlavně pochopit. Nemálo dětí a dospělých dostane v první půlce novely svou "vysvětlující" pasáž po té, co se v kapitole zaměřené na jiného hrdinu mihnou jako vedlejší postavy. Oceňuji s jakou grácií a s jakým citem se postupně ukazují další a další postavy nejprve z jednoho úhlu, aby později autorka poodkryla jejich "těžkej život", co ho ostatní nemůžou vidět, a všechno tak dostalo další rozměr. A najednou se ti "kreténi" a "namyšlený krávy" mění z povrchně poznaných na důvěrně známé a čtenář jim rozumí, často je lituje a fandí jim v jejich marném boji s různým nepřítelem, který je ale nakonec většinou produkt režimu nebo těch, co z něj umí těžit a nebojí se práskat a posílat ostatní do vězení, pasťáků, nebo jim aspoň co nejvíc znepříjemnit život... Svět dětí i svět dospělých je tu drsný a vám je úzko z toho, jak se rozpadají naděje, stejně jako kolektiv jedné třídy a zcela souběžně s ním i celý Žižkov (v duchu sepjetí školní party a její čtvrti, která je sice převyšuje, ale zároveň je od nich neoddělitelná, tak sdílí stejný osud) ustupující bourání starých původních domů kvůli výstavbě paneláků.

6 22.09.2019

Opravdu doufám, že následující díly jsou lepší. Problém tohohle začíná už extra pomalým rozjezdem - snad půl knihy trvá, než vás začne zajímat, co se děje... Jenže pak jste tak utaháni tím ničím, že když se konečně začne něco dít, je vám to najednou fuk. Nezajímalo mě, jak to celé dopadne, byl jsem příliš umořen počtem postav (mnoho z nich se zdálo být prostě navíc), zbytečně dlouhými a nudnými popisy matematických teorií a neustálým připomínáním událostí z Larssonovy trilogie. Na atraktivitě ubírá i to, že hlavní postavy z originálního Milénia jsou tu jako postavy zcela vedlejší a kdybych původní příběh neznal, tak bych je bral (vyjma posledních sto nebo dvě stě stránek) skoro jako nadbytečné. Ke konci románu jako by se autor konečně rozhodl vyprávět příběh a ne jen se zamotávat do nezáživné zápletky o IT a matematických rovnicích, tak doufám, že mu to vydrželo i do následujícího dílu.

3 21.09.2019

Svět zločinu a svět vysoké politiky... patrně si nebudete jistí, co je co, a to byl podle všeho záměr. Puzo tu skvěle ukazuje, jak na Sicílii ve čtyřicátých a padesátých letech jedno neoddělitelně souviselo s druhým. Je trochu mrazivé uvědomit si, že ono to je dost možná podobné i dnes, nejen na Sicílii, ač metody se změnily... Každopádně tenhle román, vyprávějící skutečný příběh známého Sicilského bandity, je sice ze světa Kmotra, avšak i kdyby nebyl, tolik se v něm nezmění. Michael Corleone tu má extrémně málo prostoru a je tu spíš k tomu, aby příběh se slavným Kmotrem propojil. To mi chvilku vadilo, čekal jsem další příběh rodiny Corleone, navíc jsem se těšil na další střípky ze sicilské odysey Michaela (ač mnoho z ní je už právě v Kmotrovi), takže nejen vadilo, nýbrž i mrzelo... ale zvykl jsem si a nakonec musím uznat, že kniha je skvělá. Kmotrovi se sice nevyrovná a myslím, že i román jménem Corleone (prequel Kmotra, Edem Falcem beletrizovaný scénář Maria Puza k filmu, co se nakonec nenatočil) je lepší. To ale nic nemění na tom, že i Sicilián je skvělá kniha.

4 20.08.2019

Tímhle komentářem možná hodně lidí naštvu... Jasně, já to chápu. Tyhle knihy mají být na "oddech", nejde o žádné umění. Ale stejně... Možná už jsem z Kotlety vyrostl, ale nějak mě Stalingrad nebavil. Kotletovy knihy začínají být příliš podobné jedna druhé. Různé prostředí, ale pořád stejný scénář. Parta lidí (nebo upírů) někam jde, cestou pořád souloží a zabíjejí. Chvilku jdou, pak se několik stran zabíjí, pak zase jdou, pak se zase několik stran zabíjí... A takhle dokola, akorát před koncem jdou někoho ze svých přátel zachránit a na závěr sejmou "final bosse". Už to začíná být příliš schématické a nudné. Bohužel, zrovna tady se autor často opakuje i v rámci jediné knihy. Některé fóry, informace, ale i fráze najdete hned několikrát, až příliš často.
Jako odpočinkový (a přiznaný) brak proč ne. Chápu, že kdo od toho nečeká víc, spokojený bude. Ale já si nemůžu pomoct, stavět humor na tom, že někdo mluví extrémně sprostě a atraktivitu na neustálém mr*ání, je prostě příliš pubertální a v rozsahu celého románu (několikátého tímto stylem) je to už prostě nuda... Pardon, ale jsem zklamaný, nějak jsem měl vyšší očekávání.
Ovšem obálka od Satine Zillah je skvělá!

10 11.08.2019

Velmi neobyčejný mix detektivky, krimi, špionážního románu a válečné prózy. Rok 1940, Hitler plánuje invazi do Anglie a atentát na Churchilla. Mezitím v Londýně dochází k vraždě nerudného profesora, jejíž vyšetřování sledujeme dalších dvě stě stran, čili něco přes půl románu. Když se ale vražda (pro čtenáře) vyřeší, dostává se ke slovu mnohem větší hra, která se vším uplynulým dost úzce souvisí. Simon Tolkien rozplétá a zaplétá, aby nakonec vše spojil, což je sice u krimi i detektivky normální, nicméně se sluší uznat, že se mu to neskutečně dobře daří... Baví mě, jak se postupně a velmi přirozeně mění a prolínají žánry a zároveň i čtenářovo vnímání toho, co je vlastně důležité. Nesmím opomenout ani výborně zvládnuté velké množství postav. Člověk si je zapamatuje (i přes to, že některé mají podobná jména) a snad ke každé má nutkání zaujmout nějaký postoj. Vše se odehrává s válečnou každodenní realitou na pozadí - nedostatek, strach z toho, že zítřek už vůbec nemusí přijít, a taky časté bombardování Londýna. Vše velmi živě popsané a někdy dost útočící na city čtenáře. Ale opravdu ne lacině, spíš tak nějak upřímně, skrz velice silné scény.
Jsem z tohohle románu úplně nadšený a mrzí mě, že od autora není víc knih přeložených do češtiny. Možná časem sáhnu po nějaké v originále. Rozkazy z Berlína byly tak poutavé, že jsem těch 350 stran urazil na jeden zátah, během jednoho dne. To se mi nestává až tak často.

2 10.08.2019

Tyto krátké povídky nejsou tak smutné, jak by nejspíš chtěly být. A může za to nejvíc právě jejich délka. Postavy vás nestihnou začít zajímat a už je tu konec a (někdy dobře fungující) pointa, která zvrátí dosavadní smysl. Nebo se o to aspoň snaží. Texty mají styl, jenže na vzbuzení emocí příliš strohý, spousta z povídek je zbytečné uspěchaná, jako by autorka načrtla koncept pozdější povídky a pak se rozhodla, že to takhle stačí. Ze čtrnácti povídek mě bez výhrad bavily přinejlepším čtyři. Sice se tato kniha čte rychle a svižně a formálně je většinou v pořádku napsaná, nicméně asi mi to od Boučkové stačilo. Škoda, protože situace, které tu autorka nastavuje, by mohly čtenáře nějak zasáhnout, jenže na to nejsou správným způsobem pojaté. Jde vlastně o takové krátké profily zvláštních figurek na pár stránkách, které uzavírá nečekaná (či "nečekaná") pointa často v podobě jedné věty. Až na pár výjimek na mě většina textů působila, jako úvod (či zmíněný koncept) k něčemu delšímu. To delší tam ale bohužel pak už není.

1 07.08.2019

Pár knih od Kinga jsem už přečetl, nicméně jeho povídky jsem vzal do ruky poprvé. A jaké setkání to bylo? Čtyři příběhy (z nichž minimálně dva první bych označil spíš za novely než povídky), všechny temné, plné zvratů a napínavé. Hned úvodní "1922" je vážně silný kus - farmář se v dopise vyznává z vraždy své ženy, vysvětluje (a vy mu skoro až fandíte) okolnosti, důvody a především důsledky. V těch dokázal mistr King opět překvapit. Ovšem pakliže první povídka mi přišla skvěle postavená, odvyprávěná a zároveň mrazivá, nevím, co říct o následující. Při čtení "Velkého řidiče" se mi stalo, co už dlouho ne. Nemohl jsem se odlepit, málem jsem křičel nahlas, aby se proboha té nešťastné spisovatelce (která je tu hlavní postavou) nestalo ještě něco horšího, než na začátku. Tahle povídka je kupodivu o poznání drsnější než předchozí, číst ji znamená opravdu prožít si celou škálu emocí... Třetí a nejkratší text jménem "Prodlužování času" byl bohužel slabší. Tedy, nápad i zpracování super, jen ten useknutý konec tuhle miniaturu o muži, který dostane extra čas žít a zároveň žít lépe (na úkor jiného) - ten konec je trochu rychlý a nedořečený. Knihu uzavírá "Dobré manželství" - zdánlivě obvyklé téma děsivého tajemství jednoho z manželů. Nebyl by to ale King, kdyby nedokázal ze všeho vyrazit trochu víc.
Všechny čtyři povídky totiž (opět) spojuje neuvěřitelně propracovaný a realistický psychologický rozměr. Plastičnost a uvěřitelnost postav je tím, co dělá z Kinga velmistra vyprávění. Stejně jako jeho oblíbený motiv: Nikdy nevíte, čeho jsou schopní lidé ve vašem okolí, včetně toho nejbližšího. Jako vždy, nakonec King ukazuje, že největším monstrem je člověk. A to dělá z jeho hororů skutečně strašidelné čtení.

10 06.08.2019

Chvála macechy dokazuje, že i čistě erotický román může být uměleckým dílem. Není explicitní, ani pornografický, a přesto se nevyhýbá sexualitě a tělesnosti ukazované ve skutečných detailech, občas dosti zvláštních. A kde je to umění? Jednak ve struktuře románu, respektive v její mnohovrstevnatosti při propojení s dějem a alegorickými příběhy. Druhou věcí je styl, práce s metaforou a skutečně bravurní balancování mezi dějovou prózou a meditativními (někdy až příliš detailními a v tom bohužel místy utahanými) pasážemi, v nichž se Llosa nestydí být poměrně kontroverzní (nejen dlouhé kapitoly o čištění uši a střev a jeho nezvyklém propojení s vnímáním erotiky, ale třeba i sedm stran, na nichž Don Rigoberto až obsesivně obdivuje zadnici své ženy, působí překvapivě něžně a "prasácky" zároveň). Příběh sám zůstává po dlouhou dobu těžce v pozadí, daleko za citlivě popsanými obsesemi účastníků milostného trojúhelníku (téměř incestního, ne však pokrevně), aby nakonec udeřil plnou silou. Musím přiznat, že se mi do této knihy příliš nechtělo a zpočátku jsem z ní byl spíše rozpačitý a mírně znuděný, ale když se pokusíte pochopit autorův záměr a nebudete číst povrchně, věřím, že budete spokojeni, jako jsem byl nakonec i já.

5 31.07.2019